Kdo by bez států řešil pandemii?

Mises.cz: 22. března 2020, Urza, komentářů: 8

V souvislosti s pandemií koronaviru mi lidé stále častěji kladou otázku, jak by si s takovou situací poradila bezstátní společnost. Má odpověď zní: „Určitě ne ideálně; to dle mého názoru není možné v žádném zřízení, neboť jsme lidi a děláme chyby. S největší pravděpodobností by však volnotržní společnost udělala těch chyb daleko méně než státy; výsledná situace by tedy byla lepší.“ Kdo by ale přijímal opatření tam, kde není žádná centrální vláda? Pojďme se nad tím zamyslet podrobněji.

Protiinfekční opatření

Ačkoliv by se mohlo zdát, že karanténní opatření jsou sice v zájmu zdraví obyvatelstva, nicméně proti zájmům ekonomickým, není to tak úplně pravda – respektive záleží, o čí ekonomické zájmy se jedná. I když vyjdeme z toho, že řada zaměstnavatelů nemusí být tak osvícená, aby uvážili, že nemocní lidé nejsou moc produktivní, takže mnozí (byť asi ne všichni) naženou zaměstnance do práce a vystaví je riziku z důvodu preference okamžitého zisku před dlouhodobým, na volném trhu existují velké a ekonomicky silné subjekty, jejichž (krátkodobé i dlouhodobé) zájmy jsou přesně opačné – jedná se o (především zdravotní) pojišťovny.

Instituce, které se dnes nazývají zdravotními pojišťovnami, reálně v praxi nenabízejí pojištění; současné zdravotní pojišťovny slouží jako výběrčí daní, které se sice nazývají „zdravotní pojištění“, ale nemají žádné znaky pojištění (dobrovolnost, výše poplatků závislá na rizicích, výši plnění, spoluúčasti a podobně), zato všechny znaky daně (povinné poplatky, jejichž výše závisí na platu, ale vůbec ne třeba na rizikovosti) – tyto poplatky pak přerozdělují do zdravotnictví dle naprosto netržních (a často zcela nesmyslných) pravidel. Tyto instituce jsou navíc svázány tolika regulacemi a pravidly, že reálně fungují jako prodloužené ruce státu; více méně nemají možnost realizovat žádné vlastní na státu nezávislé zájmy (krom finančního zisku), jelikož všechny jejich vztahy s „klienty“ (reálně daňovými poplatníky) definuje a určuje legislativa.

Volnotržní zdravotní pojišťovny mají oproti tomu naprosto enormní zájem na zdraví populace; tento zájem rozhodně převyšuje zájem demokraticky zvolených politiků. Proč? Inu, odpověď je docela jednoduchá – peníze. Zdraví klienti pojišťovnu nic nestojí; nemocní klienti ano. A taková pandemie a masy nakažených zákazníků mohou stát pojišťovnu hodně velký balík peněz; tím pádem se ekonomické zájmy některých obřích korporací přímo kryjí se zájmem o zdraví obyvatelstva. To je samo o sobě dobré; ještě lepší však je, že tyto korporace mají smlouvy s kde kým. A v těchto smlouvách lze vyžadovat, aby klient nehazardoval se zdravím svým či ostatních lidí (i oni mohou být zákazníky, případně mezi zákazníky roznést nákazu). Zdravotní pojišťovny mohou po lidech vyžadovat zodpovědné chování nejen v dobách pandemií, ale i kdykoliv jindy; pro pandemie je však mohou zavázat dalšími smluvními povinnostmi (nošení roušek, nevycházení, neposílání dětí do škol, případně dokonce i uzavření vlastních provozoven a podobně) – tyto povinnosti pak mohou být vymáhány (případně jejich nedodržování pokutováno).

Ačkoliv tento zájem můžeme pozorovat u zdravotních pojišťoven nejvíce přímočaře, sdílejí jej i s dalšími subjekty; pandemie ohrožuje i ekonomické zájmy, což do hry vtahuje bankovní sektor (z pozice věřitelů), poskytovatele pojištění ekonomických rizik, firmy zajišťující bezpečnost a další. Ti všichni mohou vyvíjet ekonomický tlak na to, aby lidé přijali krizová opatření i v případě, že sami riziko podceňují, případně upřednostňují okamžitý zisk i za cenu budoucího rizika a podobně. S ohledem na to, že shodný ekonomický zájem na téže věci bude mít na volném trhu celá řada obrovských subjektů, lze očekávat, že naleznou cesty, jak jej prosadit.

Extrémní opatření

Co dělat v případě apokalyptické hrozby? Co kdyby se začala šířit nemoc řádově nebezpečnější a smrtelnější než koronavirus? Co když výše uvedená opatření sice přijme drtivá většina populace, ale přesto se najdou lidé, kteří budou svým nezodpovědným chováním vážnou hrozbou pro celou společnost? Co když bude potřeba uzavřít do karantény celá města? V takovém případě by byl zapotřebí zásah bezpečnostních složek. Ve státem řízené společnosti máme centralizovanou policii; v decentralizované tržní společnosti mohou její funkci vykonávat bezpečnostní agentury, jejichž úkolem je chránit lidi před případnými útočníky – a podobně jako lze zaútočit třeba zbraní, je možné ohrožovat druhé i infekcí, přičemž v obou případech je obrana na místě (jedná-li se o skutečnou hrozbu).

A co kdyby bylo žádoucí uzavřít nějakou oblast? Vlády národních států něčím takovým úkolují typicky své armády. Ale co ve svobodné společnosti bez centrální autority? Inu, i zde máme silové složky – bezpečnostní agentury; a ty mohou technicky udělat totéž, tedy zadržet lidi na nějakém území. Od státního řešení se to liší zaprvé tím, že na daném území typicky nebude operovat jen jedna taková síla, takže ten, kdo by k danému opatření chtěl přikročit, by musel mít od ostatních relevantních institucí alespoň tichý souhlas (ten by v případě skutečné hrozby pravděpodobně získal; jinak jde o pojistku proti zneužití moci); a zadruhé na rozdíl od státu jsou bezpečnostní agentury plně odpovědné za své činy – zatímco politik může udělat libovolně špatné rozhodnutí a odpovědnost nenese prakticky žádnou, soukromé firmy budou čelit žalobám a (nejen) z nich plynoucím ekonomickým škodám i ztrátám reputace a zákazníků (jak v případě zbytečného omezování svobody, tak i v případě nečinnosti či zbytečného otálení, v důsledku kterého mohou umírat lidé).

Zdravotnický materiál

V dobách pandemií roste poptávka po zdravotnickém materiálu; třeba v případě koronaviru po rouškách a respirátorech. Zvýšená poptávka na volném trhu způsobí růst ceny; to se může zdát na první pohled jako nevýhoda, leč nic nemůže být dále od pravdy. Vyšší cena má dva zásadní efekty: Zaprvé motivuje producenty vyrábět více zboží a přesouvat výrobní kapacity od méně potřebných artiklů k potřebnějším – čím naléhavější potřeba, tím vyšší cena, a tedy i vyšší motivace vydělávat, prodávat, produkovat, dodávat; tento stav potrvá tak dlouho, dokud nebude poptávka uspokojena, což způsobí i pokles cen. Zadruhé motivuje konzumenty s nedostatkovým zbožím šetřit a nalézat substituty; krom toho vyšší cena způsobí rovnoměrnější rozložení statků v populaci (nebudou okamžitě vykoupeny za nízkou cenu těmi, kdo přijdou první).

Mnozí namítnou, že při zvýšení cen může nastat situace, ve které si někteří nebudou moci dovolit zakoupit to, co potřebují; zapomínají však přitom, že výchozí situace spočívala v tom, že není dost zdravotnického materiálu pro všechny – takže prostě reálně není možné, aby měli všichni to, co potřebují! Onen nedostatek je ostatně také důvod růstu cen. Jinými slovy se nacházíme v situaci, kdy tak či onak není dost zdrojů k uspokojení všech potřeb, takže ať uděláme cokoliv, na někoho se nedostane (což je samozřejmě zlé; ale nevyřešíme to tím, že budeme před realitou strkat hlavu do písku). Rozdíl je v tom, že zvýšená cena způsobí rychlejší řešení situace a zmírní škody, je-li to možné (vizte předchozí odstavec).

Selhání státu

Politici mívají v důsledku populismu či neznalosti ekonomie (nebo obojího, případně nějakých osobních zájmů) tendence v dobách krize zastropovávat ceny; něco takového je však cestou do pekel. Cena uměle zastropovaná pod cenou tržní zcela nevyhnutelně vede k vykoupení zboží a následné nemožnosti jeho sehnání (což dá sekundárně vzniknout černému trhu s ještě vyššími cenami, neboť si prodejci kompenzují zvýšené transakční náklady způsobené přechodem do ilegality). Představa, že zastropování ceny pomůže, vychází z absolutního nepochopení důvodu jejího růstu – ten spočívá právě v onom nedostatku; kdyby nebylo nedostatku, cena nevzrostla a problém by vůbec neexistoval. Vysoká cena je důsledkem (a hlavně počátkem řešení), nikoliv příčinou. Zastropujeme-li cenu, situaci nezlepšíme; jen oddálíme její řešení. Je to jako udělat závěr, že když zdraví lidé nemají berle, uděláme z nemocných zdravé tím, že jim berle sebereme; berle však nejsou příčinou, ale důsledkem (a řešením), takže jejich odebráním situaci jen zhoršíme.

Jiní politici se zas snaží zavděčit lidem tím, že potřebný zdravotnický materiál zestátňují (prostě pošlou policajty na normální loupeživé výpravy), aby ho „rozdělili potřebným“. To jednak v praxi znamená, že zboží sice uloupí, ale nakonec se někde ztratí a reálně nikde moc není. Pro příklady netřeba chodit daleko – ČR v souvislosti s koronavirem dostala či uloupila miliony respirátorů, v televizi nám neustále ukazují scény, jak lup někam posílají… Ale reálně jich pak v nemocnicích či u praktických lékařů skončí jen minimum (mám informace přímo z největší nemocnice v ČR a od několika praktiků), zato úředníci vybaveni jsou (včetně třeba zaměstnanců Správy a údržby silnic a podobně). I kdyby šlo jen o „selhání jednotlivců“ (ve skutečnosti jde o zcela systémový důsledek toho, jak funguje stát), hlavní problém je jinde – bude-li stát loupit u distributorů či výrobců, tito ztrácejí motivaci k další výrobě a zásobování. Zestátňování tedy povede opět k nedostatku (stranou pak nechávám „vtipnou“ příhodu, kdy český stát poslal své policisty na loupežnou výpravu pro respirátory Červeného kříže). Chce-li tedy stát nějak dostat zdravotnický materiál tam, kde si myslí, že je to potřeba, nejmenší škody napáchá tím, že ho za tržní ceny prostě koupí a doručí.

Dalším drakonickým opatřením je pak zákaz tržního prodeje; v podstatě se jedná o ekvivalent zastropování prodejní ceny na nulu – se všemi negativními efekty z toho vyplývajícími. Nikdo nenakoupí, skoro nikdo nemá motivaci vyrábět a dodávat. V případě řešení koronaviru českou vládou měl zákaz prodeje za důsledek to, že nemocnice i praktičtí lékaři neměli kde nakupovat; stali se tak zcela závislými na absolutně neschopném státu. Všechny dodavatelské řetězce byly zcela paralyzovány; a centrální autorita bez potřebného (decentralizovaného) nákupního i distribučního know-how jen slepě tápala jako slon v porcelánu.

Již mnohokrát jsem poukazoval na paradox, že ač snad každý chápe (a před rokem 1989 to bylo naprosto jasně vidět), že centrální plánování selhává i v tak triviálních úkolech jako výroba a dodávky toaletního papíru, vložek, aut či ledniček, z nějakého důvodu lidé věří, že ty za hrůzy ve státním školství či zdravotnictví centrální plánování nemůže, a domnívají se, že s volným trhem by to bylo ještě horší (což si mimochodem spousta lidí myslela v minulosti i o tom toaleťáku). Daleko absurdnější však je, že když i téměř všichni víme alespoň to, jak zoufale stát oproti trhu selhává při zajišťování zboží, stejně nám nepřijde divné, aby v krizové situaci, kdy na tom obzvlášť záleží, paralyzoval trh a marně se snažil zajistit zdravotnický materiál. Spousta lidí zcela nelogicky namítá, že je to zapotřebí, protože je krize; a já bych těžko hledal nesmyslnější argument! Vždyť přece právě v době krize bychom neměli používat postupy zaručeně nefunkční, ale sáhnout po těch osvědčeně funkčních.

Závěr

Bezstátní decentralizovaná společnost by se s překvapivou pandemií nejspíš nedokázala vypořádat bezchybně; ale to žádná společnost, ve které nejsou s takovou situací předchozí zkušenosti. Rozhodně není pravdou, že by v takové společnosti nebylo možné přijímat krizová opatření; bylo by to možné. Dokázal by trh zareagovat včas? Možná ano, možná ne – na to odpovědět nedokážu; leč jasně vidím, že stát v případě pandemie koronaviru zareagoval pozdě – v době, kdy se v Číně šířila nákaza, evropské vlády nepodnikly žádná opatření a jen uklidňovaly obyvatelstvo, že o nic nejde a je to „taková horší chřipka“ (veškerá opatření přijaly, až když bylo pozdě). Co by však ve svobodné bezstátní společnosti zcela jistě chybělo, jsou zákazy prodejů a zastropování cen, za které mnozí z nás zaplatí životem.