Kdo je Martin Dulski?

Mises.cz: 17. prosince 2015, Urza, komentářů: 8

Když slyšíme mluvit nějakého papaláše či učitele na téma školství, tak je to pořád „vypěstovat a podporovat ve studentech kritické myšlení“ a podobně; v praxi je pak celé školství založeno na pravém opaku, tedy uniformitě, potlačení individuality, respektu k autoritě a indoktrinaci těmi správnými (státními i eurounijními) názory (což není žádná náhoda, nýbrž oficiální pokyn z vyšších míst – stačí googlovat hesla „Bílá kniha“ či „Národní program vzdělávání“). Ono je sice v praxi ozkoušeno, že to celé jde i jinak, jenže s takovým přístupem by hrozilo, že si mladí lidé skutečně začnou tvořit své názory, takže jistější je to legislativně zakázat (ilegální to není na několika místech světa, mezi které ČR bohužel nepatří).

V tomto článku bych rád seznámil čtenáře s tím, co udělá německý vzdělávací systém s mladým mužem, jenž si dovolí mít vlastní názor a stát si za ním; a obávám se, že v Čechách to může být dosti podobné. Zároveň se jedná o praktickou ukázku toho, co etatisté často odmítají vidět – každé nařízení, každý zákon a regulace v konečném důsledku znamená nechutné násilné donucení, což z ní dělá neskutečné svinstvo; většina z nás však nejde hlavou proti zdi, takže ke skutečnému násilí nedojde, vše skončí u výhružky. Martin Dulski je mladým členem německé libertariánské komunity, odkud jej také znám coby inteligentního a na svůj věk velmi vzdělaného člověka; od většiny ostatních lidí se odlišuje tím, že se před násilným donucením ze strany státu (zatím) odmítá ohnout – zda se jedná o mladickou nerozvážnost, tvrdohlavost, zásadovost, vytříbený charakter či trochu od všeho, nechávám na soudu každého čtenáře, pro kterého jsem si připravil a do češtiny přeložil rozhovor s dotyčným.

Urza: Ahoj Martine. Jsi sedmnáctiletý anarchokapitalista, který byl během svého života opakovaně držen na psychiatrii; můžeš čtenářům pro začátek krátce vysvětlit proč?

Martin: Ahoj Urzo. Jednoduše jsem se rozhodl nechodit do školy – a vážně jsem tam asi rok a půl nechodil; můj případ se dostal až k soudu, který rozhodl, že tím sám sebe poškozuji, takže nejsem duševně v pořádku.

Urza: Pověz mi upřímně, jaké jsi k tomu měl důvody? Souvisí to nějak s tím, že jsi libertarián?

Martin: Zpočátku to nesouviselo; přestal jsem chodit do školy, když mi bylo 14, tehdy jsem ještě libertariánem ani nebyl. V sedmé a osmé třídě mě spolužáci dost tvrdě šikanovali, takže má školní docházka nebyla valná. Uléval jsem se, zaspával, snažil se škole vyhnout. To vedlo k tomu, že jsem neprošel z latiny a musel opakovat ročník. Další rok mi učitel latiny už po prádninách řekl, že takového jako já projít nenechá, takže znovu propadnu. Hlavou mi běželo přibližně toto: „Proč bych chodil do školy, když stejně neprolezu?“ Svou docházku jsem tedy utnul ze dne na den, za což mě ze školy po čase vylili. V Německu máme tři druhy středních škol: gymnázium (pro nejnadanější), „Realschule“ (pro průměr), „Hauptschule“ (pro ty horší); z gymnázia mě tedy vyhodili a přijala mě jedna „Realschule“. Zpočátku jsem tam i chodil, ale bylo to šíleně jednoduché, měl jsem pořád jedničky, nestálo mě to žádné úsilí, bylo to úplně triviální, takže jsem se začal nudit a časem si řekl, že mi ta škola nic nedává, víc se naučím sám, protože hodně čtu a sleduji vzdělávací pořady; přestal jsem tedy docházet i do „Realschule“, protože to bylo k ničemu.

Urza: Jak došlo k té špatné známce z latiny? Vidím, že anglicky mluvíš bez problémů a od přítelkyně vím, že i v němčině máš bohatou slovní zásobu a píšeš bez chyb. Na jazyky tedy asi nebudeš nešikovný, což?

Martin: Latina mě nebaví a nevidím v jejím učení žádný smysl. Vlastně jsem se nikdy neučil jen kvůli škole a nehodlám s tím začínat. Jsem zvídavý a rád se vzdělávám, ale sám si vybírám, o čem a jak se chci učit. Ostatní předměty mi nečinily žádné potíže (i mé známky byly dobré), protože mě ta látka zajímala, ale latinu jsem se prostě neučil vůbec, což vedlo k tomu propadnutí. V angličtině, dějepisu, ekonomii a základech společenských věd byly mé výsledky excelentní.

Urza: A co na to rodiče? Věděli o tom, žes i do „Realschule“ přestal chodit, protože to byla nuda?

Martin: Rodiče jsou rozvedení, takže od malička žiji jen s matkou. Ta o tom věděla a chtěla, abych do školy chodil, ale řekl jsem jí, že to nemá smysl a že se budu učit po svém. Časem se o mě začala zajímat sociálka, která mě zařadila do programu „Druhá šance“ s cílem dostat mě do školy.

Urza: To zní hrozně; jak toho chtěli docílit?

Martin: Ono to taky hrozné bylo. Napřed mi vzali věci. Začali počítačem, pokračovali domácí televizí, pak přišel na řadu playstation. Paradoxně mi vzali i rádio, ve kterém jsem prakticky pořád poslouchal zprávy a vzdělávací programy. Každý den mě vozili do školy. Tady v Německu se totiž sociálka řídí takovým nacistickým zákonem, podle kterého je striktně zakázáno nechodit do školy; a když říkám nacistický, není to metafora, platí od roku 1938.

Urza: Tady to nemáme o moc lepší. Takže ti holomci z „Druhé šance“ tě zkusili dostat do školy, ale asi se jim to nepovedlo, je to tak?

Martin: Můj odpor ke škole v průběhu těch událostí vzrostl do nevídaných rozměrů; rozhodl jsem se, že tam chodit prostě už nikdy nebudu, protože smyslem toho všeho není nějaké vzdělávání nebo vědomosti, ale buzerace a podřízení se autoritě. Dostal jsem tedy předvolání k soudu. Tam byl můj právník, rodiče a někdo ze sociálky. Přelíčení netrvalo dlouho; soudce rozhodl, že nechození do školy je forma sebepoškozování a já musím do blázince. Řekl jsem mu, že v našem právním řádu už dávno není místo pro svobodu. Do soudní místnosti přišli dva policisté a eskortovali mě na psychiatrii, kde následovala důkladná osobní prohlídka a rozhovor s doktorem. Bylo to jako vězení – všude neprůstřelná skla, kolem celé budovy třímetrový plot, nedalo se nikam utéci. Byl jsem tam dva týdny; pak mě poslali na šest týdnů do zařízení se sníženou ostrahou.

Urza: Co na to rodiče?

Martin: Byli zoufalí, ale nemohli nic dělat. Bylo jim řečeno, že pokud nebudou s mou hospitalizací souhlasit, přijdou o opatrovnictví a ve výsledku tam skončím tak jako tak.

Urza: Kolik ti tehdy bylo?

Martin: Bylo mi patnáct.

Urza: Dobrá, takže tě převezli na psychiatrii a co ti tam řekli? Jaký byl cíl toho všeho?

Martin: Vysvětlili mi, že když nebudu chodit do školy, čeká mě to znovu, takže cílem bylo mě přimět chodit do školy.

Urza: A co jsi tedy na psychiatrii dělal?

Martin: Když jsem tam přišel, vzali mi krev a moč, pak jsem musel na EKG. Jinak každé ráno budíček v půl osmé, přes den škola a terapie, večer absolutní nuda, posedávání, případně sledování televize.

Urza: Co ostatní pacienti? Byli celkem normální, nebo i nějací vyložení blázni? Kolik jim bylo?

Martin: Věkové rozpětí v daném zařízení bylo od jedenácti do sedmnácti let. Většinou to byli úplně normální lidi, typicky tam skončili proto, že kouřili trávu [poznámka autora: trávu berou benga i soudy v Německu výrazně méně benevolentně než u nás], někteří se tam léčili s depresemi; no a pár z nich mělo vážné duševní poruchy, byli paranoidní, trpěli nezvladatelnou agresivitou a podobně, dokonce tam byl i uprchlík z Afriky, který prošel válkou a odnesl si z ní pravděpodobně celoživotní trauma. Jeden z pacientů neustále v amoku bezhlavě napadal ostatní (i starší a silnější) bez ohledu na to, zda při tom zraní je či sebe; i na mě se párkrát vrhnul, ale bylo mu třináct, takže s tím nešlo mnoho dělat, do vězení jít nemohl, neboť v tom věku ještě nemá trestní zodpovědnost, musel tedy zůstat s námi.

Urza: Drsný zážitek. Říkals, že po dvou týdnech tě dali do zařízení se sníženou ostrahou – co to znamená?

Martin: Je to v podstatě podobné, ale někdy můžeš jít ven, případně o víkendu přespat doma.

Urza: Po šesti týdnech tě tedy propustili?

Martin: Ano. Propustili mě a já musel každý den docházet na kliniku. Byl jsem tam jednou, ale bylo to hrozné a nemělo to žádný smysl, prostě jen nudné posedávání od osmi do tří. Protože odmítám dělat věci, které nemají smysl, nikdy více jsem se tam již neukázal. Po několika měsících mě jednou ráno v mém pokoji vzbudili dva policisté a dva paramedici; spal jsem, servali ze mě deku a začali řvát, že jdu znovu do blázince. Chtěl jsem vidět soudní rozhodnutí, ale nic mi neukázali a jen na mě řvali, pak mě násilím odvedli. Strávil jsem dalších šest týdnů zavřený na psychiatrii bez možnosti úniku. Můj právník se mezitím snažil rozhodnutí zrušit, což se mu nakonec povedlo. Z psychiatrie mě propustili a poslali na rok na internátní školu.

Urza: Opět jsi nechodil?

Martin: Musel jsem, byl tam dozor, jinak to nešlo. Bylo to snadné, měl jsem dobré známky, tak mě pustili domů dříve. Tam jsem měl znovu nastoupit do školy, ale nikdo mě násilím nenutil, zůstal jsem tedy doma, takže mě hned druhý den ze školy vyloučili. Musel jsem znovu k soudu, který mě odsoudil k pokutě 78,5 eura. Řekl jsem jim, že odmítám platit za to, že mám jiný názor na vzdělávání než Adolf Hitler. Mému právníkovi se podařilo rozsudek soudu změnit, takže pokutu jsem platit nemusel, ale bylo mi uloženo kontaktovat vzdělávací autoritu [jde o nějaký úřad v Německu] a požádat je, aby mě zapsali do nové školy, což se nestalo. Soudce mě tedy znovu poslal do blázince, protože se svým jednáním prý sám poškozuji. V blázinci jsem strávil další dva týdny, pak mě poslali do „state living community“.

Urza: Ty peníze jsi měl?

Martin: Jo, měl, ale fakt odmítám platit, když jsem nic neudělal, je mi jedno, co na to říká stát.

Urza: Co je „state living community“?

Martin: To je byt, ve kterém jsou teenageři (kteří tam být nechtějí), hlídají je 24 hodin denně dozorci (kteří to také dělat nechtějí) a celé to platí daňoví poplatníci (kteří to většinou též platit nechtějí).

Urza: To zní jako politikův a úředníkův sen. Jak to tam probíhá? Nějaké vyučování přímo tam, nebo chodíte do školy?

Martin: No, dozorci nás sice posílají do školy, ale já jsem tam zase nechodil, takže mě po půl roce opět vyhodili. Před dvěma dny mi znovu přišlo další předvolání k soudu.

Urza: Rád bych se zeptal na jednu věc – být zavřený na psychiatrii je, zdá se, celkem noční můra; a ty moc dobře víš, že když nebudeš chodit do školy, zavřou tě tam znovu a znovu, přičemž školu zvládáš, když tam chodíš, celkem bez problémů. Cestou nejmenšího odporu by tedy bylo chodit do školy, protože to přece musí být nesrovnatelně menší utrpení než osobní prohlídky, probuzení policajty, tahání po soudech a podobně. Proč tedy jdeš pořád hlavou proti zdi, i když asi vidíš, že nemůžeš vyhrát?

Martin: Nemám rád lidi, kteří mě nutí chodit do školy, i když je to zbytečné, a podávají na mě trestní oznámení, aby mě přiměli násilím. Chci se vzdělávat sám. Nikomu jsem neublížil. Pohrdám těmi, kdo mi i navzdory tomu chtějí ubližovat, proto se s nimi odmítám bavit; nepřistoupím na jejich hru.

Urza: To chápu a svým způsobem i obdivuji, ale když si představím, že by tak jednalo mé dítě, byl bych na něj sice hrdý, ale zároveň bych si o něj dělal velké starosti; co na to říkají tví rodiče? Rozumějí tvým důvodům?

Martin: Díky. Moji rodiče chtějí, abych začal chodit do školy. Nemyslím si, že mé důvody chápou.

Urza: A co plány do budoucna? Víš, co chceš jednou dělat?

Martin: Až mi bude osmnáct, tohle peklo skončí. Zajímám se o akciové trhy, podnikání a média, takže půjdu na stáž do jedné mediální agentury.

Urza: Vezmou tě na stáž bez toho, abys dokončil školu?

Martin: Tu agenturu vlastní jeden můj kamarád, také libertarián, takže ano. Mám ještě nějaké nabídky od několika dalších libertariánů, ale tohle je něco, co vážně chci dělat.

Urza: Děkuji za rozhovor a přeji ti hodně štěstí v dalším boji se státem a hlavně doufám, že tvůj život nebude s tímto přístupem až moc tvrdý.

Martin: Díky. I já ti přeji hodně štěstí a mnoho inspirace při psaní, příteli.