Kdo vytvořil problém nových drog?

Mises.cz: 15. května 2011, Lukáš Kubec, komentářů: 52

Nové drogy. Nové látky dělají vrásky na čele mnoha politikům a protidrogovým expertům. Možná oprávněně, avšak jejich zákazem se nic nevyřeší. Naopak — zákaz jiných drog stál na počátku všeho.

Občas mne udivuje způsob myšlení některých českých politiků (občas?), policistů (občas?) a různých expertů na boj proti drogám (občas?).

No jen považte – objevily se tkz. „Amsterdam shopy,“ obchody, kde se prodávají jako různé „dárkové předměty“ nové, syntetické látky, kterými si lidé mohou nahrazovat užívání dnes zakázaných drog.

Místo toho, aby se problém drog začal skutečně řešit, se přilévá benzín do ohně.

Nové syntetické drogy jsou potenciálně nebezpečnější látky než drogy „klasické.“ Neznáme je, jde o nové látky. Kdo má potřebu něco takového vyrábět a prodávat? Kde vznikl motiv pro vývoj nových drog?

Odpověď je jednoduchá – v deklaraci OSN o mezinárodním boji proti drogám, která se stala základním kamenem elitářské protidrogové politiky většiny států světa. Proč elitářské?

Označení „zakázaná droga“ získalo de facto pár vybraných látek. Toto označení nezískal alkohol ani třeba tabákové výrobky (potažmo tabák), cukr, čokoláda a mnoho dalších de facto drog.

Tyto „neoznačené“ drogy jsou proti zakázaným drogám v silné nevýhodě.

Zákaz některých drog vedl k jedinému – k nárůstu počtu závislých i k nárůstu cen drog. Zvýšilo se totiž riziko obchodování, transakční náklady. Vstup do odvětví je díky zákazu velmi omezený a ztížený. V prodeji drog není konkurence. Vznikly drogové kartely.

Slovo „kartel“ vystihuje podstatu problému – kartel je spolčení obchodníků, kteří se rozhodli spolupracovat a určovat ceny na trhu (ve svůj prospěch) – tedy ceny především zvyšovat a dosahovat tak ekonomického zisku.

Leč, bohužel, na volném trhu kartel nemá šanci dlouhodobě přežít – a to jednoduše proto, že platí zákon nabídky a poptávky: při uměle navýšených cenách se vždy vyplatí někomu z kartelu se trhnout a nastavit reálně nižší cenu (nižší nominální cenu či vyšší kvalitu za stejnou nominální cenu) a tím získat další zákazníky.

Jediný kartel, který má šanci přežít, je kartel posvěcený a chráněný zákonem. Proto funguje bankovní kartel již mnoho let bez většího otřesu (trhnutí větší banky). Přesně takovýmto spolčením je drogový kartel.

Díky vyššímu riziku a znesnadnění vstupu do odvětví jsou na trhu drog jen ti prodejci, kteří tam jsou již delší dobu. Nová konkurence se do odvětví dostává těžko. Nefunguje systém konkurence, dochází tedy ke zvýšeným cenám, k vyšším ziskům prodávajících.

Drazí politici, běžte za rodiči, jejichž děti zemřely kvůli užívání drog, a vysvětlete jim, že díky vašemu zákazu si šéfové drogových kartelů stavějí zlaté paláce placené smrtí jejich dětí.

Co kupující?

U kupujících vzniká klasický problém morálního hazardu – nenesou plně náklady svého jednání. Užívají si pozitivních dopadů drog, avšak případnou léčbu platíme my. Neříkám, že solidarita je špatná. Věřím, že by se našlo velké množství lidí (či firem), kteří by přispívali na různé „dobročinné“ léčby závislých. Ostatně, v rámci programů „společenské odpovědnosti“ by se našla jistě spousta producentů drog, kteří by mezi tyto donory také patřili.

Závislí uživatelé jsou totiž nejhorší reklamou pro prodejce drog.

Druhý efekt morálního hazardu vidíme u rodičů. Rodiče mnohdy nemají informace, nestarají se, nevidí případné příznaky závislosti. Informace ani nehledají, nestarají se o své děti, protože případné problémy hodí na školu (protože dnešní škola je přeci státní ústav, který vychovává, neučí) a stát (který financuje léčbu). Vždy existuje někdo „třetí,“ na koho lze svést odpovědnost.

Rodiče si dnes obvykle snáze všimnou, že jejich dítě kouří cigarety, než že fetuje. To je smutné.

Netvrdím, že legalizací drog by zmizeli závislí uživatelé. Ale byli by to právě oni, kdo by primárně nesl náklady za užívání drog.

Mnohé z vás může napadnout, že by tito závislí uživatelé chodili po ulicích a kradli. To je samozřejmě dost možné, avšak nebylo by tomu ve větší míře než dnes. A to z několika důvodů:
Drogy by byly reálně levnější. Konkurence v odvětví vede ke snížení nominálních cen, ke zvýšení reálné kvality a v dlouhém období k obojímu.
Hned máme i druhý následek – kvalitní „čisté“ drogy nemíchané s omítkou (například) jsou méně zdraví škodlivé. Státní zákaz drog má na svědomí mnoho mrtvých uživatelů. Nejvíce jsou přitom ohroženi nezkušení, kteří si třeba drogu zkusí jednou v životě – nemají své „známé prodejce,“ je tedy větší pravděpodobnost, že koupí drogu nekvalitní, která je může stát i život. Stát má na svědomí statisíce, možná miliony mrtvých lidí. Zde to již není otázka ekonomie, ale otázka morálky: je toto morální?
Závislých by bylo méně – jak bylo řečeno výše, drogy by byly kvalitnější, méně nebezpečné. Uživatelé drog by také nesli náklady svého jednání – možná by bylo více „jednorázových uživatelů,“ ale méně závislých.
Lidé by měli relevantní informace. Například školy by neprováděly „výchovu proti drogám,“ ale „učení o drogách.“ Ona současná „výchova proti drogám,“ obvykle státem financována, je obvykle tak kvalitní, že dělá drogy vcelku populární.
Rodiče by se více starali o své děti, protože v jejich „nedospělosti“ by právě oni nesli náklady jednání svých dětí.

Situace by tedy rozhodně nebyla horší než-li dnes. Avšak oproti dnešku by nás to stálo mnohem méně prostředků.

Mimochodem, třeba u alkoholu (i přes vysokou míru státní regulace, kdy stát vlastní mnohdy většinu zisku z prodeje) vedl volný trh k výzkumům, které mají přinést alkohol, ze kterého se rychle střízliví a po kterém prostě není (a nemůže být) kocovina (což ovšem není nereálné ani u současné nabídky).

A co ty nové drogy?

A proč tedy vznikají ty „nové drogy“? Odpověděli jsme si vlastně hned na začátku – kvůli vyšší ceně drog starých. Díky zákazu je totiž u nových drog nabídka téměř zakonzervovaná, avšak vysoká cena, která přináší zjevně vysoký ekonomický zisk, láká další nabízející, aby nabídli levnější alternativu, vhodný substitut ke klasickým drogám. Kvalitnější být nemusí, poptávku totiž také zajišťuje stát díky zákazu klasických drog, státnímu školství a socialistickému zdravotnictví (efekt morálního hazardu).

Uměle zakonzervovaná vyšší cena klasických drog totiž vede k uměle vyšší ceně i u umělých, dosud legálních „nových drog“ — i přes tuto nižší cenu mohou nabízející dosahovat vyššího zisku než na volném trhu.

Dokud však budou nové drogy volně prodejné a klasické „ilegální“, tak spolu s kombinací efektů působících na poptávku po drogách nemůže dojít k ničemu jinému než k tomu, že zde budeme mít problém se stále větším počtem závislých lidí, které budeme muset léčit a kteří na následky své závislosti zemřou.

Budeme muset také čelit stále většímu množství lidí, kteří se budou ptát: „a proč zrovna my jim máme platit léčbu?“ Jejich otázka je (a bude) oprávněná. Proč zrovna „musí“ platit za to, že si někdo jiný, jim cizí, zničil život? Protože solidarita? A solidarita = „muset“?

Řešením však není další zákaz „nových drog.“ Pokud „nové drogy“ zakážeme, nikam se neposuneme. Vynalezou se nové, nebezpečnější syntetické drogy. Přineseme zisk novým drogovým bossům. Necháme zemřít spoustu dalších nevinných lidí ve válkách drogových kartelů (a to jen kvůli tomu, že se jen náhodou připletou do cesty kulkám).

I některé již zakázané drogy kdysi vznikly právě kvůli zákazu jiných drog. Je to stále to samé, furt dokola a nikam se neposouváme, naopak – situace se neustále zhoršuje.

Strach mnoha lidí o to, zda by byly či nebyly drogy prodávané před školami malým dětem, je absurdní – již dnes se to běžně děje. Situace je stejně špatná jako při alkoholové prohibici. Drogová prohibice nemůže přinést lepší výsledky.

Řešením je legalizace

Jediným řešení je legalizace drog, zrušení jejich zákazu. Pouze legalizací drog můžeme jejich prodej dostat pod kontrolu, pouze legalizací drog se zbavíme válek drogových kartelů a mnoha mrtvých nevinných, pouze legalizací drog zabráníme dnes téměř jistému nárůstu závislých uživatelů.

Pokud nezlegalizujeme drogy, doveďme celou situaci ad absurdum: zakažme lidem se přejídat (stát se závislým na jídle), zakažme jim sedět hodiny u PC (stát se závislým na informačních technologiích), nastavme přídělový systém na čokoládu či cukr, zakažme alkohol a tabákové výrobky (včetně využití pro léčbu).

Pak se mnohým odpůrcům legalizace snad otevřou oči.

Milton Friedman

Zde je na závěr názor Miltona Friedmana, držitele Nobelovy ceny za ekonomii. V angličtině se slovenskými titulky.

Článek původně vyšel na devian.cz.