Když je kapitál v nedohlednu

Mises.cz: 22. května 2011, Jeffrey Tucker (přidal Jakub Čech), komentářů: 2

Na vaření zaměřená show Anthonyho Bourdaina No Reservations zavedla diváky do Port-Au-Prince na Haiti. Slyšel jsem, že tento pořad nabídl výjimečný náhled na tuto zemi i její současné potíže. To pro mě však bylo jen těžko představitelné. Nakonec to však byla pravda. Skrz vaření jsme schopni porozumět kultuře, skrz kulturu ekonomice, skrz ekonomiku politice a nakonec i tomu, co je v této zemi špatně a co se s tím dá dělat.

Skrz objektivy získáváme větší náhled, než bychom kdy byli schopni, kdyby se celý pořad soustředil jen na ekonomické problémy. Hlavní náplní takové epizody by byly tupé rozhovory s představiteli finanční správy a experty Mezinárodního měnového fondu a spousta debat o obchodní bilanci a dalších makroekonomických agregátech, které jsou naprosto mimo mísu.

Místo toho, soustředíc se na jídlo a vaření, můžeme vidět, co opravdu pohání každodenní život mezi zástupy Haiťanů. A to, co zde odhalíme, je v mnoha ohledech překvapující.

Ve scéně na začátku pořadu, odehrávající se v tomto obrovském městě zasaženém zemětřesením, se Bourdain a jeho štáb zastaví u prodejce místního jídla. Diskutuje o ingrediencích a některá jídla ochutná. Začínají se hromadit skupiny hladových lidí. Nepřišli však jen zírat na štáb při natáčení. Čekají zde v naději, že dostanou něco k jídlu.

Bourdain začíná rozmýšlet o způsobu, jak pro všechny udělat něco prospěšného. Uvědomuje si, že během tohoto jednoho posezení spořádá tolik jídla, kolik by většině Haiťanů vydrželo tři dny. Koupí tedy všechno zbývající jídlo od prodejce a rozdá ho místním.

Pěkné gesto! Ale celé se to nevyvíjí úplně ideálně. Jakmile se rozkřikne informace o jídle zdarma - na ulici se na Haiti všechno vyklábosí rychleji, než přes chat na facebooku - začnou proudit davy lidí. Začínají se vytvářet dlouhé fronty. Následují nepokoje. Někteří lidé vystoupí vpřed, aby udrželi pořádek. S sebou mají opasky a začínají rozdávat rány. Celá scéna začne být pro všechny velmi nepříjemná - a divák získá pocit, že věci se zde mají hůř, než mu bylo řečeno.

Zmiňovaná scéna je zde.

Bourdain správně vyvozuje poučení, že řešení problému chudoby je zde složitější, než by se mohlo na první pohled zdát. Dobré úmysly se hatí. Místo hlavami přemýšleli svými srdci a nakonec způsobili více bolesti než prospěchu. Od této události začíná přistupovat k problémům této země o něco sofistikovaněji.

Zbytek pořadu nás provází skrz městské chatrče, trhy, umělecké přehlídky a festivaly - a rozhovory s lidmi, kteří se vyznají v místním prostředí. Tohle není show navržená k tahání za nitky divákova srdce tradičním způsobem. Ano, je zde lidské utrpení. Ale celkový dojem ve mně takový nebyl. Místo toho jsem si odnesl pocit, že Haiti je naprosto normální místo, ne tolik odlišné od prostředí, které sami známe. Avšak s jedním velkým rozdílem: je velmi chudé.

V době vzniku tohoto pořadu už nemělo pro Američany pomáhání takový půvab jako krátce po zemětřesení. Ten, kdo zůstal, je herec Sean Penn. I když je znám spíše jako hollywoodský levičák, žije zde, bafajíc z a do kopce chatrčového města, neoholen a neupraven, a je, jak on sám říká, "funkcionářem" obstarávajícím potřebné věci pro ostatní obyvatele. Nenabídl žádná jednoduchá řešení a pro americké dárce, kteří si myslí, že utápění peněz v nových projektech někomu pomůže, měl samá ostrá slova.

Obyvatelé Haiti v tomto dokumentu naplňují to, co o nich říká každý návštěvník. Jsou neuvěřitelně přátelští, talentovaní, podnikaví, veselí a plní naděje. Stejně jako většina lidí však nesnáší svou vládu. Dokonce svou vládu nenávidí ještě víc než většina Američanů tu jejich. To je opravdový předpoklad svobody. Nálada ve smyslu my-versus-oni je zde tak silná, že když se v nedávném zemětřesení zřítil prezidentský palác, shromáždily se před ním davy lidí, aby tuto událost oslavily. Bylo to jedno z pozitiv jinak hrůzostrašné události.

Co by v tomto místě mohlo být špatně, když jsou tu miliony podnikavých, těžce pracujících a kreativních lidi? Zemětřesení zde zničilo většinu domovů. Kdyby to byly Spojené státy, nezpůsobilo by stejné zemětřesení takové množství škod. To mnoho nezasvěcených vedlo k pocitu, že v jádru problému byla absence stavebních předpisů, a tudíž je řešením nastolení větší kontroly státem.

Ale realita ukazuje, že názor o stavebních předpisech je spíše jen špatný vtip. Samotná představa toho, že vláda by mohla nějakým násilným způsobem sankcionovat lidi, kteří si sami obstarají přístřešek a nedodrží při tom centrální plán, je jednoduše k smíchu. Takovýto nátlak by nepřinesl žádné pozitivní výsledky a vedl by jen k obrovské korupci, násilí a bezdomovectví.

Jádro tohoto problému, jak říká Robert Murphy, nemá nic co dočinění s nedostatkem regulací. Potíž je v nepřítomnosti bohatství. Je nespornou pravdou, že lidé upřednostňují bydlení na bezpečnějších místech, ale otázkou zůstává: jaká je cena a je to ekonomicky realizovatelné? Na Haiti, s populací, která sotva vychází sama o sobě, je odpověď jasná - není.

Kde je bohatství? Je zde spousta obchodu, spousta činnosti a spousta směny. Proč toto místo zůstává tak zoufale chudé? Pokud mají tržní ekonomové pravdu v tom, že směna a obchod jsou klíčem k bohatství, a zde je dostatek obojího, proč je bohatství stále nepřítomné?

Není těžké si uvědomit, jak z toho můžou lidé být zmatení, protože odpověď není zřejmá, dokavaď nemáte alespoň nějaké ekonomické chápání. Náhodný návštěvník může jednoduše vyvodit, že Haiti je chudé, protože je jeho bohatství nějakým způsobem zhltnuto jeho severním sousedem, Spojenými státy. Kdyby nepolykaly takové množství světových zásob bohatství, mohlo by být distribuováno rovněji a zahrnout i Haiti. Další teorií by mohlo být, že hrstka mezinárodních firem nebo dokonce pomocných pracovníků krade nějakým způsobem veškeré peníze a odepírá je místním lidem.

Nejsou to hloupé teorie. Jsou to však jen teorie - ani potvrzené, ani vyvrácené samotnými fakty. Ukazují se jako nesprávné, až když si uvědomíte to, co je pro ekonomii rozhodující. Je to tohle: směna a obchod jsou potřebné předpoklady pro akumulaci bohatství, ale samy nejsou dostatečné. Potřebná je totiž i vzácná instituce kapitálu.

Co je kapitál? Kapitál je věc (nebo služba), která není produkována pro spotřebu ale pro další produkci. Z existence kapitálového průmyslu vyplývá několik fází produkce nebo až tisíce a tisíce kroků v dlouhé struktuře produkce. Kapitál je instituce, která dává vzniknout obchodu mezi jednotlivými podniky, rozšíření pracovní síly, firmám, továrnám, vede k prohlubování specializace a celkově k produkci všech možných věcí, které samy o sobě nemohou být užitečné v konečné spotřebě, ale jsou užitečné pro výrobu věcí jiných.

Kapitál není definován ani tak jako určitý statek - většina věcí má spoustu způsobů použití - ale jako záměr. Jeho smysl je rozprostřen do dlouhého časového rámce s cílem zaopatřovat konečnou spotřebu. Kapitál je využit v dlouhé struktuře výroby, která může trvat měsíc, rok, 10 let nebo 50 let. Investice v nejrannější (nejvyšší) fázi musí nastat dlouho předtím, než přijde nějaký výdělek, jenž následuje až konečnou spotřebu.

Jak zdůrazňoval Hayek v The Pure Theory of Capital, dalším definujícím znakem kapitálu je to, že se jedná o netrvalý zdroj, který však musí být udržován, aby poskytoval trvalý zdroj příjmu. To znamená, že jeho vlastník se musí být schopen spolehnout na to, že bude moci najmout pracovní sílu, vyměnit součástky, zajistit bezpečí a celkově udržet chod operací během celého trvání výroby.

Ve vyspělé ekonomice je velká většina produkčních aktivit soustředěna v sektoru produkce kapitálových statků a ne v sektorech výroby finálních státků. Rothbard v Ekonomii státních zásahů píše, že "v každou chvíli je celá tato struktura vlastněna kapitalisty. Když je celá tato struktura vlastněna jedním kapitalistou, je třeba zdůraznit, že tyto kapitálové statky pro něj nemají žádný užitek."

A proč je tomu tak? Protože zkouška hodnoty všech kapitálových statků je prováděna až na úrovni konečné spotřeby. Konečný spotřebitel je vládcem toho nejbohatšího kapitalisty.

Mnoho lidí (a já byl jedním z nich) se staví proti slovu kapitalismus, protože z něj vyplývá, že podstatou svobody je privilegování vlastníků kapitálu.

Ale existuje význam, ve kterém je kapitalismus perfektní výraz pro rozvinutou ekonomiku: rozvoj, akumulace a sofistikovanost sektoru kapitálových statků je charakteristickým znakem, který ji odlišuje od ekonomiky nevyspělé.

Rozkvět sektoru kapitálových statků byl tím největším přínosem průmyslové revoluce světu.

Kapitalismus opravdu vznikl, jak řekl Mises, ve specifickém bodě historie a jednalo se o začátek masové demokratizace bohatství.

Nárůst bohatství je vždycky charakteristický dlouhými obdobími produkce. Ty jsou na Haiti skoro nepřítomné. Skoro všichni lidé jsou zapojeni do obchodních aktivit odehrávajících se ze dne na den. Žijí pro jeden den. Směňují pro jeden den. Plánují pro jeden den. Jejich časové horizonty jsou patřičně krátké a jejich ekonomická struktura je toho odrazem. Z tohoto důvodu má veškerá ta dřina, obchod i směna na Haiti dopad jako šlapání na rotopedu. Sice pracujete opravdu těžce a v tom, co děláte, se zlepšujete, ale vůbec se nehýbete dopředu.

To je pro mě zajímavé kvůli tomu, že to komukoliv může při pohledu na Haiti jednoduše uniknout. Vidíte, jak všichni pracují a vyrábějí jako šílení, a přesto se zdá, že to není nikdy dost. Bez pochopení ekonomie je skoro nemožné vidět neviděné: kapitál, který tu chybí a který by jinak umožňoval ekonomický růst. A to je hlavní důvod pro přetrvávání chudoby, která je koneckonců přirozeným stavem lidstva. Je zapotřebí něčeho hrdinského, něčeho neobyčejného, něčeho historicky unikátního, aby se z toho vyhrabalo.

A teď k tomu, proč zde vlastně kapitál chybí.

Odpověď má co dočinění s režimem. Je dobře známo, že jakákoliv akumulace bohatství z vás na Haiti udělá cíl, pokud ne cíl pro obyvatelstvo samotné (které začalo být podezíravé vůči jakémukoliv bohatství - a nejspíš z dobrého důvodu), tak zaručeně pro vládu. Režim, bez ohledu na to, kdo zrovna vládne, je jako nenasytný pes na útěku, snažící se sežrat veškeré soukromé bohatství, které zde vznikne.

To vytváří něco ještě horšího, než Higgsův problém "nejistého režimu." Režim jistý je: jistý v tom, že zaručeně rozkrade vše, co může, kdykoli může, vždy a věčně. Tak proč lidé nepřestanou volit ty špatné a nezvolí raději ty dobré? Ti z nás ve Spojených státech, kteří již mají alespoň nějaké zkušenosti s demokracií, znají odpověď: žádní "dobří" neexistují. Systém samotný je vlastněn státem a zakořeněn ve zlu. Změna je vždy jen iluzí a fikcí stvořenou pro uspokojení veřejnosti.

Zde se jedná o zajímavý případ toho, jak vláda příznačným způsobem hatí blahobyt. Nevrhá zemi do záhuby intenzivním vymáháním daní a regulací nebo znárodňováním. Člověk zde má spíše pocit, že většina lidí se s vládními úředníky nemusí vypořádávat skoro vůbec, a to stejné platí pro papírování a byrokracii. Stát zasahuje, jen když je co uloupit. A že loupí: předvídatelně a důsledně. A to samotné stačí k zajištění stálé chudoby.

Zajisté existuje spousta Američanů, kteří jsou tvrdě přesvědčeni o tom, že bychom se všichni měli mnohem lépe, kdybychom si pěstovali vlastní jídlo, udržovali firmy malé, vyhýbali se výdobytkům moderní doby jako třeba domácím spotřebičům, vrátili se zpět k užívání přírodních produktů, vyvlastnili bohaté spořitele, pronásledovali kapitalistickou třídu, až by si uvědomila, že zde není vítána, a vytratila se. Tento ráj má jméno, je to Haiti.

Původní článek naleznete zde.