Keynesův nekrolog

Mises.cz: 11. prosince 2015, Garet Garrett (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 18

American Affairs, 1947

Kniha dlouze nazvaná Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, dnes běžně známá pod zkráceným názvem Obecná teorie, vyšla v roce 1936. Tudíž oslavila teprve desáté narozeniny v době, kdy zemřel její autor John Maynard Keynes. Pravděpodobně žádná jiná kniha neměla za tak krátkou dobu tak výrazný dopad. Zabarvila, změnila a podmínila ekonomické myšlení na celém světě. Byla na ní postavena nová ekonomická církev, se všemi vlastnostmi správné církve – zjevením samotným počínaje, přes rigidní doktríny, symbolický jazyk, propagandou, kněžstvo a démonologií konče. Zjevení, ačkoliv sepsáno brilantním řečníkem, bylo obskurní a těžko srozumitelné. Kdo však očekával, že by tento fakt mohl zbrzdit šíření doktríny, byl překvapen opačným výsledkem. Publicitu zvýšil vznik několika škol možného výkladu mistrova díla a mnoha kontroverzí, které byly nekonečné, protože nic se nedalo definitivně potvrdit ani vyvrátit. Neexistuje žádný stav společnosti, který by mohl sloužit jako prokázání nebo vyvrácení teorie.

Okamžik, kdy se kniha objevila, k ní byl nanejvýš příznivý. Plánovaná společnost, o které mluvili socialisté, zoufale potřebovala nějakou vědeckou rovnici, podle níž by se dala řídit. Vlády zároveň potřebovaly racionalizovat své deficitní utrácení. Idea sociální vlády, která byla na vzestupu jak zde, tak ve Velké Británii – zde pod názvem Nový úděl – se ocitala stále více ve slepé uličce. Nedokázala odpovědět těm, kteří se neustále ptali: „A odkud se vezmou všechny ty peníze na nové výdaje?“ Je pravdou, že v té době již vláda získala plnou kontrolu nad penězi jako společenskou institucí a omezující „tyranie“ Zlatého standardu byla svržena. Ovšem „fetiš“ základní solventnosti přežil a hrozil brzdit velké socialistické záměry.

Právě v tomto historickém okamžiku, kdy socialisté bloudili v divočině ležící na rozhraní Utopie a totalitarismu a vlády se zmítaly na moři politicky řízených měn, bojíce se plout dále a neschopny se vrátit zpět, se objevila Keynesova teorie jako odpověď na modlitbu. Její zásluhy byly dvojí. Socialistickým plánovačům poskytla sadu algebraických nástrojů spolu s návodem a zárukou, že když se jím budou řídit, tak dosáhnou plné zaměstnanosti, ekonomické rovnováhy a spravedlivějšího přerozdělení bohatství – to vše naráz a s matematickou přesností stojící na jediném předpokladu, že společnost skutečně chce být zachráněna. Tatáž teorie, zásluhou svých logických implikací, zbavila sociální vlády hrozby insolvence. Toto slovo – insolvence – již nemělo mít žádný význam pro suverénní vládu s vlastní centrální bankou. Vyrovnaný rozpočet byl kapitalistický strašák. Deficitní utrácení není tím, čím se zdá být. Ve skutečnosti je investicí, jejíž význam spočívá v tom, že vyplňuje investiční vakuum. Vakuum, které vzniká chronickým a nevyléčitelným sklonem lidí spořit příliš mnoho. „V celých dějinách existuje chronická tendence k tomu, aby sklon k úsporám byl silnější, než jsou podněty k investicím. Slabost podnětů k investicím byla ve všech dobách klíčem k ekonomickým problémům.“ Investicemi je možná myšleno využívání kapitálu v dobrodružném duchu.

Tato myšlenka se stala základem teorie. Z „nadúspor a podinvestic“ plyne nezaměstnanost. A když se z této příčiny objevuje nezaměstnanost, děje se tak napřed periodicky a posléze trvale, takže jedinou léčbou je vládní utrácení peněz. Mezi algebraickými nástroji je slavný multiplikátor, který umožňuje expertům přesně stanovovat, kolik má vláda utrácet, aby vytvořila plnou zaměstnanost.

Stručně shrnuto, tato teorie tvrdí, že když lidé neinvestují sami dost do své vlastní budoucnosti, aby se tím zaměstnali, tak to vláda musí učinit za ně. Kde a jak na to vláda získá peníze? Nu částečně větším zdaněním bohatých, kteří notoricky spoří příliš mnoho, část půjčkami od bohatých a pokud to bude nutné, tak si peníze zkrátka natiskne – a to všechno musí dopadnout dobře, protože společnost s plnou zaměstnaností bude jen bohatnout a bohatnout. Nakonec budou kapitálové statky tak levné, že úrokové míry klesnou na nulu a nastane bezbolestný zánik třídy rentiérů, tedy těch, kteří žijí z úroku, aniž by sami produkovali.

„Pokud mám pravdu [píše Keynes], tak by mělo být relativně snadné produkovat takovou hojnost kapitálových statků, že by jejich mezní efektivita byla nulová a to by byla nejrozumnější cesta k tomu, jak se zbavit mnoha sporných vlastností kapitalismu. Jen malé zamyšlení ukáže, jaké ohromné společenské změny by nastaly, kdyby postupně zanikla míra návratnosti naakumulovaného bohatství. Lidé by stále měli možnost akumulovat své vydělané příjmy s výhledem na jejich utracení k pozdějšímu datu, ale tato akumulace by nenarůstala. Byli by zkrátka v pozici Popeho otce, který poté, co odešel na odpočinek, si odnesl truhlici guineí do vily v Twickenhamu a z ní pak uspokojoval další výdaje domácnosti.“

A za co budou vlády utrácet peníze? Žádoucí samozřejmě je, aby to byly nějaké produktivní činnosti, tedy něco, co napomůže dalšímu uspokojování lidských potřeb. Ovšem důležitost utrácení a udržování plné zaměstnanosti je taková, že je dokonce lepší utratit peníze za monumenty a pyramidy, než je neutratit vůbec.

„Starověký Egypt [píše Keynes] měl dvojí štěstí a bezpochyby vděčil za své pohádkové bohatství dvěma aktivitám, a to stavbě pyramid stejně jako těžbě drahých kovů. Ovoce těchto aktivit, protože nemůže sloužit lidem přímou spotřebou, nesnižuje hojnost. Středověk stavěl katedrály a pěl žalmy. Dvě pyramidy, dvě mše za mrtvé, jsou dvakrát lepší než jedna. Tak tomu ovšem není se dvěma železnicemi z Londýna do Yorku. Tudíž my jsme natolik citliví, natolik jsme si zvykli dívat se na svět očima opatrného finančníka, pečlivě zvažujícího, než zvýší finanční břemeno potomků tím, že by jim postavil dům, v němž by mohli bydlet, že nemáme takový snadný únik před utrpením nezaměstnanosti. Musíme ho přijímat jako nevyhnutelný důsledek toho, že aplikujeme na jednání státu tytéž zásady, které obohacují jednotlivce tím, že mu umožňují hromadit nároky na požitky, které nezamýšlí uplatnit v nějakém daném čase.“

Tuto pasáž Keynesiánci citují jen zřídka. Možná proto, že si nejsou jistí, jestli ji mají brát vážně. Keynes jí klidně mohl sepsat, když měl jednu ze svých nálad, kdy „sršel humorem“.

Stojí za to si připomenout, že první vědomou aplikací této teorie byl Nový úděl. Když v jeho třetím roce Roosevelt začal tvrdit, že na vládní deficity se musíme dívat jako na investice do budoucnosti země, tak si tyto fráze půjčoval přímo z Keynesovy Obecné teorie. Slibované výsledky se tehdy nedostavily, nezaměstnanost nebyla vyléčena. Věřící tvrdí, že toto zklamání nebylo chybou teorie, ale pouze toho faktu, že deficitní utrácení nebylo dostatečně velké a nešlo dostatečně daleko. Deficity měly být daleko odvážnější.

Je možná příznačné, že Keynes byl ve své vlastní zemi dlouho pokládán za sice prominentní, ale nebezpečnou osobnost. Britská vláda nebyla schopna využít služeb jeho génia až do doby, kdy se ocitla ve velmi obtížné finanční pozici. Již dříve opustila Zlatý standard, předstírajíc, že si z epizody pokusu o jeho obnovu vzala ponaučení. Poté, jak se britská mentalita měnila z věřitelské na dlužnickou, ministerstvo financí potřebovalo někoho, kdo by zakryl nahotu finanční hereze uvěřitelným neprůhledným závojem a zároveň dodal papírové libře na lesku, který by nahradil ztracenou slávu zlaté libry. Tak se stalo, že Keynes dostal na ministerstvu financí pozici hlavního poradce, zasedl v bankovní radě Bank of England a byl povýšen do šlechtického stavu jako baron Keynes of Tilton.

Literatura založená na Keynesovi je dogmatická. Keynes sám dogmatik nebyl. Na konci své knihy náhle projevuje pochybnosti, jestli budou jeho recepty fungovat. Byly jeho ideje „vizionářskou nadějí?“ Byly patřičně zakořeněny „v motivech, které řídí vývoj politické společnosti?“ Byly „zájmy, které odvrhuje, silnější a očividnější než zájmy, kterým bude sloužit?“ Nepokusil se na tyto vlastní otázky odpovědět. Říká, že by vyžadovalo další knihu odpovědi jen hrubě načrtnout.