Klasici 1.6. - J. B. Say a podnikatel

Mises.cz: 12. března 2015, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 0

J. B. Say si zaslouží věčné uznání za navrácení podnikatele do ekonomického myšlení, z kterého jeho samotnou podstatu odstranil Adam Smith. Nevrátil ho tam, kde byl v dobách Cantillona a Turgota, ale dostatečně k tomu, aby v kontinentální Evropě neklidně přežíval v „undergroundu“, zatímco v dominantním hlavním proudu britského klasicismu chyběl.

Důraz na skutečný svět a nikoliv na dlouhodobou rovnováhu si návrat studia podnikatele téměř vynutil. Pro Saye je podnikatel pilíř ekonomiky, jenž na sebe bere zodpovědnost, vedoucí pozici a riziko spojené s řízením firmy. Say si uvědomoval, že dominantním podnikatelem a tím, kdo podstupuje riziko, je právě ten, kdo je taktéž kapitalistou, a tvrdil, že podnikatel také vlastní část firemního kapitálu. Vlastník kapitálu, půdy či osobních služeb pronajímá tyto služby „nájemci“, tedy podnikateli. Za fixní platby těmto faktorům na sebe podnikatel bere spekulativní riziko možného zisku či ztráty. „Jde o jakýsi druh spekulativního smlouvání, kdy na sebe nájemce bere riziko zisku či ztráty v důsledku příjmů, které může uskutečnit, vzhledem k tomu, zda získaný produkt převýší či nepřevýší nájem, který zaplatil.“

Podnikatel, dodává Say, jedná jako zprostředkovatel mezi prodávajícími a kupujícími, přičemž zaměstnává výrobní faktory poměrně k poptávce po výrobcích. Poptávka po výrobcích je potom přímo úměrná jejich užitkům a množství dalších výrobků, které za ně lze získat. Podnikatel neustále srovnává prodejní ceny výrobků s jejich náklady na výrobu – pokud se rozhodne vyrábět více, roste jeho poptávka po výrobních faktorech.

Část zisků kapitalisty-podnikatele je standardním výnosem z kapitálu. Avšak vedle toho, říká Say, existuje i výnos ze „zvláštní podstaty“ podnikatele. Podnikatel je manažer podnikání, avšak jeho role je dle Saye širší – podnikatel musí mít úsudek, vytrvalost a „znalost světa a podnikání“, jelikož užívá znalost v procesu tvorby spotřebních statků. Musí zaměstnat pracovníky, nakoupit materiál, pokusit se o udržení nízkých nákladů a najít spotřebitele pro svůj výrobek. Nad to všechno musí odhadnout důležitost svého výrobku, možnou poptávku po něm a dostupnost výrobních prostředků. A nakonec „musí mít talent spočítat srovnání nákladů na výrobu s možnou hodnotou hotového výrobku na trhu“. Lidé bez těchto kvalit nebudou jako podnikatelé úspěšní, budou ztrácet a dostanou se do bankrotů. Zruční a úspěšní dosáhnou zisku.

Say byl kritický vůči Smithovi a smithovcům, protože nedokázali odlišit podnikatelského zisku od zisku z kapitálu, které se ve skutečném světě podnikání pojí v jeden zisk.

Say také podnikatelství oceňoval jako hybnou sílu alokace a přizpůsobování v tržní ekonomice. Shrnul tyto tržní procesy tvrzením, že přání spotřebitelů určují, co bude vyráběno: „Poptáván je nejvíce ten výrobek, jenž je nejvíce chtěn. A nejvíce poptávaný výrobek přináší do odvětví nejvyšší zisky, kapitál a půdu, které jsou následně zaměstnány ke zvýšení množství daného preferovaného statku. A naopak, když klesne poptávka, z výroby daného statku klesá zisk a dále již není vyráběn.“

Jinak bystří analytici jako Schumpeter a Hébert jsou k Sayovi kritičtí, jelikož viděl podnikatele jako statického manažera a organizátora a nikoliv jako dynamického nositele rizika a nejistoty. Takový názor nemůžeme sdílet. Zdá se nám, že Say naopak pokračovatelem tradice Cantillona a Turgota, kde je podnikatel tím, kdo předvídá a nese riziko.

Ze své analýzy kapitálu, podnikatelství a trhu J. B. Say dospěl k laissez-faire: „Sami výrobci jsou jedinými kompetentními soudci změny, vývozu a dovozu různých věcí a komodit. Každá vláda zasahující do tohoto systému a každý systém vytvoření k ovlivnění výroby může způsobit jenom problémy.“