Kněz Antonio Rosmini Serbati: „Hayek“ 19. věku

Mises.cz: 08. listopadu 2014, HynekRk, komentářů: 1

Život a dílo

Antonio Rosmini Serbati se narodil 24. března 1797 v severoitalském městě Rovereto (provincie Trentino), poblíž Tridentu. Roku 1821 přijal kněžské svěcení a o rok později zakončil svoje teologická studia v Padově doktorátem. Roku 1826 se Rosmini vypravil tehdy do rakouského Milána. Zde poznal nové přátele. Mimo jiné byl blízkým přítelem básníka a romanopisce Alessandra Manzoniho. Rosmini zde také spoluzaložil roku 1828 novou řeholní komunitu „Istituto della Caritá“ (tzv. rosminiani). Již roku 1830 Rosmini vydal své první dílo, čtyřsvazkovou "Novou esej o původu idejí", kterým si získal značný věhlas. Roku 1835 museli rosminiani - vedle kulturních a náboženských záměrů mělo hnutí díky svému zakladateli i národně obrozenecké záměry - opustit území spravované rakouskými úřady a usadili se v Piemontu. V roce 1836 se za svými bratry dostal i Rosmini [1].

Roku 1837 vydal Rosmini šestisetstránkové dílo “Srovnávací a kritické dějiny systémů mravního principu”. V Miláně vychází jeho “Filozofie politiky”. Roku 1838 mu vychází “Antropologie ve službě morální vědy”. Roku 1839 vychází “Pojednání o mravním svědomí”. Ve stejné době zakládá ženskou větev svého institutu. V letech 1839 až 1843 se Rosmini věnoval především práci na poli pedagogiky [2]. Dvousvazkové dílo s více než 1700 stránkami představuje pak kniha “Filozofie práva”. Roku 1844 Rosmini publikoval knihu "Filozofický systém". Roku 1847 napsal na žádost kardinála Giovanniho Soglia (Ceroniho) esej "Komunismus a socialismus" [3], v kterém došel k závěru, že tyto systémy jsou vnitřně rozporné a musí nutně skončit hrubou despocií: "Reformátoři totiž místo toho, aby lidi povznášeli, chtějí z nich nakonec udělat jen tažná zvířata..." [4]. Nastínil zde také zásady tzv. křesťanského liberalismu.

V předvečer revolučního roku 1848 vyšla Rosminiho studie "Ústava podle společenské spravedlnosti", která měla jako dovětek "Přílohu o jednotě Itálie". Již od třicátých let se Rosmini jasně vyslovoval ve prospěch vzniku jednotné, ale federativní Itálie se společnou vládou a především ústavou [5]. Zde vystoupil s názorem, že sjednocení Itálie má smysl pouze ve formě federace. V roce 1848 se Rosminini angažoval neúspěšně i politicky, následně upadl v církevních kruzích do nemilosti. Tento rok vyšel (vzniklý již snad v roce 1832) snad jeho nejslavnější spis “O pěti ranách církve svaté”, který byl dán spolu s "Ústavou podle společenské spravedlnosti" na index [6]. Rosmini byl následně různě špiněn a ostrakizován. Po jeho smrti se útok zaměřil i proti jeho teologickému a filozofickému myšlení v pravém slova smyslu. Rosmini se stáhl do soukromí a věnoval se nadále především teologii a filozofii. V tuto dobu sepsal mimo jiné knihy "Dialog invence", "Úvod do filozofie" a nedokončené pojednání o otázce bytí: "Teodicea" [7]. Rosmini zemřel - za poněkud záhadných okolností -  1. července 1855 ve městě Stresa (provincie Verbano-Cusio-Ossola), zde je i pohřben [8].

Roku 1887 byly některé Rosminiho názory katolickou církví odsouzeny, nicméně v roce 2001 ho Kongregace pro nauku víry rehabilitovala. Mezi Rosminiho obdivovatele patřili i papežové Jan XXIII. a Pavel VI.. 18. listopadu 2007 byl Rosmini blahořečen [9].

Komunismus a socialismus

Jak již bylo řečeno Rsomini napsal roku 1847 na žádost kardinála Giovanniho Soglia Ceroniho esej "Komunismus a socialismus". Tu si nyní trochu přiblížíme pomocí několika poznámek a citátů. Kniha je to tenká a stále k dostání, navíc je česky [10].

Ctirad Václav Pospíšil ve své studii přiložené k této knize píše, že: “Rosminimu bylo už v roce 1847 zřejmé, že socialismus není nic jiného než totalita, než vševláda, nad níž není žádná kontrola a kterou nelze odstranit, protože v socialismu nemohou být žádné svobodné volby. Předvídal také to, že nový společenský systém povede k ekonomickému úpadku a produkce jeho průmyslu bude velmi nekvalitní.” [11].

Rosmini kritizoval utopické socialisty (jeho kritika se dá ovšem použít i na marxistické pojetí socialismu) za to, že chtějí společnost redukovat na pouhý mechanismus stojící na žádostivosti a materiální produkci. Dále upozornil na nekonzistenci v samotných argumentech utopických socialistů: “Pánové, člověk ale rozhodně není stroj. Kdyby ale strojem byl, k čemu by sloužilo všechno ono zanícení pro člověka – stroj, jimž se utopisté honosí? K čemu taková záplava mravních ponaučení a tolik odvolávek na humanitu? [myšlena záplava a odvolávky ze strany utopistů, pozn. autora] Tím vším přece utopisté popírají svůj vlastní materialismus, který se pokoušejí učinit věrohodnějším.” [12]. Rosmini si všiml, že pro socialistické reformátory neznamená svoboda člověka mnoho. K R. Owenovi Rosmini podotknul, že chce zlikvidovat pramen všech individuálních i společenských dobrodiní člověka, tedy svobodu lidské bytosti [13]. V kapitolce věnované Ch. Fourierovi uvedl, že: “Je opravdu pozoruhodné, že všichni sociální reformátoři pohlížejí na ubohou svobodu jako na úhlavního nepřítele, ba dokonce jako na hlavní překážku, která se staví do cesty realizace jejich filantropických záměrů. Je tedy třeba říci zcela jasně, že utopisté, o nichž je právě řeč, a liberálové jakožto obhájci lidské svobody stojí na opačných pólech názorového spektra.” O něco dále píše, že: “Totéž naleznete bez velkých obtíží v nauce Saint-Siomna i v nauce komunistů i všude jinde, ať už se tyto nauky nazývají, jak chtějí. Stále platí, že velkou překážkou jimi navrhovaných reforem je právě lidská svoboda. V zásadě pokaždé se opakuje požadavek, že prvním předpokladem uskutečnění jejich velkolepých příslibů je oběť lidské svobody.” [14].

Rosmini píše, že úkolem reformátorů (dle nich samých) má být zaobstarání každého obyvatele planety Země, což vyžaduje nově rozdělit veškeré bohatství podle toho, jak kdo potřebuje. Z toho správně vyvozuje, že: “Je nám jasné, že tato nová vláda [čili vláda reformátorů, pozn. autora], která nás má zabezpečit proti všem současným pohromám, musí být vybavena pravomocemi nesrovnatelně většími než kterákoli předchozí vláda v dějinách. Nesmíte ale ani pomyslet na to, že tato osvícená vláda by mohla uvedených pravomocí někdy zneužít!” Dále dodává, že zmíněná vláda by byla vybavena absolutní mocí nad všemi věcmi i osobami. A: “To znamená, že osobní vlastnictví naprosto pomine, neboť výhradním vlastníkem všeho bude jen a jen sama vláda.” I dědictví by přecházelo na vládu. Rosmini také anticipoval to, že nebude možné si svobodně zvolit zaměstnání [15]. Jinde ke vševládě kontrolující bohatství světa, kontrolující osoby, řídící veškerou aktivitu lidského rodu a chtějící kontrolovat lidské smýšlení a cítění oddává, že: “Je zřejmé, že zneužití tak velké moci je velmi svůdné, a proto odolat tomuto pokušení by si vyžadovalo vpravdě heroickou ctnost. Tato vláda by rovněž mohla velmi snadno zneužívat svou absolutní kontrolu nad veškerým bohatstvím. Jak si vysvětlit, že naši reformátoři se toho vůbec neobávají?” [16]. Tímto Rosmini celkem předjímá v podstatě to, že vládci-reformátoři budou sledovat vlastní zájmy a tedy předjímá i teorii veřejné volby. Jde dokonce tak dále, že odmítá dodnes populární představu, že reformátoři (politici, úředníci atd.) při nesčetných příležitostech beztrestně zneužívat své totální moci, zůstanou naprosto bezúhonní [17]. Odmítá tak de facto přiznat těmto reformátorům-vládcům andělsky čistý stav jejich charakterů a vidí je mnohem více jako reálné lidi z masa a kostí. To je zvláště zajímavé, uvědomíme-li si, jak nazírají samotní reformátoři třeba na podnikatele nebo na to, že lidé touží po finančním zisku. Rovněž tak Rosmini poznamenává, že reformátoři nemohou zcela evidentně dovolit, aby lidé mohli mít své vlastní mínění a jednat v souladu se svým svědomím a uznávat mravnost. “To je prostě zakázané. Reformátoři to zcela evidentně dovolit nemohou, neboť pak by se jejich systém musel zhroutit.” [18].

Teorie podnikání a dopady státu blahobytu

Velmi zajímavá z pohledu dynamické ekonomie je následující citace, která jakoby předcházela pracím takových ekonomů, jako byl L. von Mises, F. A. von Hayek nebo I. Kirzner: “Nesmíme se divit, že jednotlivec je v zásadě ničím, když vláda sama chce být naprosto vším. Měli bychom se však podivovat tomu, že tito filozofové, kteří chtějí nejprve kompletně zlikvidovat současnou společnost a od základů až po střechu vybudovat onu novou, si neuvědomují, že jakmile by byla lidská bytost redukována na strojový mechanismus, nevycházely by z ní žádné tvůrčí impulsy, a proto by musel ustat svobodný rozvoj lidských schopností, přestal by jakýkoli pokrok, v takto uspořádané a řízené společnosti by začali scházet velcí vynálezci, odvážní podnikatelé, neúnavní pracovníci, taková společnost by se posouvala dějinami podobně jako stádo ovcí, v němž by panovala prostřednost, monotónnost, nuda, čemuž by se nevyhnutelně přidala nedostatečná produkce, nekvalitní výroba a bída, která by však nepostihovala pouze blažené vladaře mající k dispozici veškeré bohatství.” [19]. Zdá se, že Rosmini si velice dobře uvědomoval význam správně motivovaného lidského jednání - v pravdě jednání podnikatelského - pro tvorbu bohatství ve společnosti a pro uspokojování potřeb lidí. Přirozeně tuto kritiku lze vztáhnout v jisté míře i na naši intervencionistickou současnost. Rosmini svůj názor potvrzuje i jinde, když se ptá, zda není jednou z nejpřirozenějších a nejmocnějších tendencí člověka ta, která je obsažena v jeho mocné touze, aby se mohl těšit ze svobodného užívání a rozvíjení všech svých schopností [20]. Ještě jinde píše, že: “reformátoři také nechtějí žádnou spravedlivou konkurenci, protože všechno bude muset být pod diktátem zmíněné vševlády. To ale znamená, že v systémech našich utopistů nemůže docházet k pravému rozvoji průmyslu, zemědělství, obchodu, věd a umění. Nové uspořádání světa totiž lidem odebere jakékoli podněty, otupí jejich svobodnou vůli a pohřbí spontánní tvořivost populace. Nový společenský systém rozhodně nebude produkovat velké myslitele, objevitele, nebude v lidech probouzet touhu pro hrdinství, protože všem duchům notně zastřihne křídla, znemožní jakékoli odvážné hledačství, znemožní velkodušnost, heroismus.” [21].

Jaké měli být dle Rosminiho dopady komunismu a socialismu na svobodné sdružování lidí? “...jaký důvod by měli mít lidé k tomu, aby se svobodně sdružovali, když už nebudou mít žádné zájmy a starosti, protože úplně o všechno bude pečovat všemocná vláda?” [22]. To opět platí i pro naši intervencionistickou současnost, všude tam, kde nahradila původní dobrovolnou spolupráci. Třeba stejné dopady má stát blahobytu od kolébky do hrobu v případě sociální otázky.

Křesťanský liberalismus

V Rosminiho knize Komunismus a socialismus, z které tu převážně čerpáme, píše Ctirad Václav Pospíšil krátce o Rosminiho křesťanském liberalismu. Sjednocenou Itálii si Rosmini představoval jako občanský stát, jako federativní republiku s opravdu liberální ústavou [23]. Nikoliv tedy jako centralizovaný silný stát alá (nejen) socialista Mussolini. Domníval se dále, že stávající politickou moc nad osobami a národy nelze považovat za jakési osobní vlastnictví korunovaných panovníků: “Právo rozumu nám říká, že je třeba, aby se postupně dávalo více prostoru svobody těm jedincům a těm národům, kteří o to opravdu usilují. Z toho pak vyplývá, že není trvalým právem udržovat stále tutéž míru moci nad lidmi, jako kdyby to bylo osobní vlastnictví…“ [24]. Rosmini odmítal antikatolicismus, ale i jakoukoli formu náboženské nesvobody. Rosmini si také dle Pospíšila jasně uvědomoval paradox, že církev je nejvíce nesvobodná právě tam, kde se absolutisticky organizované státní útvary prohlašují za katolické (dle Pospíšila tato jeho kritika mířila především na Vídeň) [25]. Dle Pospíšila: “Zkušenost s faktickou nesvobodou církve v proklamativně katolických monarchiích vedla Rosminiho k tomu, že dokázal ve svých názorech dobře skloubit tendenci ke změně společenského uspořádání a určitou formu katolického liberalismu na jedné straně se svou láskou k církvi na straně druhé.” [26]. Samotný Rosmini v eseji “Komunismus a socialismus”, této Cestě do otroctví 19. století, napsal následující: “...velmi důrazně podotýkám, že si svrchovaně vážím legitimní svobody a že svobodu považuji za nejvzácnější dobro lidského a společenského života, neboť právě ona je kořenem a matkou všech ostatních dobrodiní [27].

Závěr

Jak vidno je možné kombinovat víru v Boha s klasicko-liberálním přesvědčením. Dále je patrné, že komunistické a socialistické ideje prokoukli někteří už v době, kdy se tyto ještě ani masověji nerealizovali. Konenčně je nutné podtknout, že důležitost lidského jednání včetně podnikání si Antonio Rosmini-Serbati uvědomoval dlouho předtím, než vznikla teorie podnikatele.

[1] Pospíšil, s. 96-98 a anglická wikipedie, heslo “Antonio Rosmini-Serbati”. I když  byl zaměřen také národně osvobozenecky, tak Rosmini ovšem nehlásal netoleranci vůči cizincům (Rosmini, s. 14).
[2] Pospíšil, s. 98.
[3] Ibid, s. 99.
[4] Ibid, s. 86.
[5] Ibid, s. 99-100.
[6] Ibid, s. 100-101.
[7] Ibid, s. 102-103.
[8] Ibid, s. 103-104.
[9] Ibid, s. 104-105 a anglická wikipedie, heslo “Antonio Rosmini-Serbati”.
[10] Viz zde (přístup IX/2014): http://www.ikarmel.cz/kniha/Komunismus-a-socialismus_101156.html.
[11] Pospíšil, s. 109. Autor zjevně podcenil, že i svobodné volby mohou vést k socialismu, byť třeba ve slabší formě. Ostatně sám Rosmini píše v „Komunismu a socialismu“ v kritice Ch. Fouriera, že: “V jednom ze svých předchozích spisů jsem podle mého mínění jasně dokázal, že bychom neměli podléhat bezbřehé tyranii nesoucí jméno většina. Jestliže hledáme rozumnost a pravdu, pak zde jistě není jediným kritériem počet hlasů, ani určitý věk.“ (Ibid, s. 81.).
[12] Rosmini, s. 17-18.
[13] Ibid, s. 24.
[14] Ibid, s. 30-32.
[15] Ibid, s. 38-39.
[16] Ibid, s. 71.
[17] Ibid, s. 74-75.
[18] Ibid, s. 44.
[19] Ibid, s. 48-49.
[20] Ibid, s. 67.
[21] Ibid, s. 86-87.
[22] Ibid, s. 54.
[23] Psopíšil, s. 106.
[24] Ibid, s. 107.
[25] Ibid, s. 107-108.
[26] Ibid, s. 108. Přirozeně jistý vliv přičítal Rosmini i určité mravnosti a byl v tomto směru také zřejmě konzervativní (Srovnej s Rosmini, s. 16-17).
[27] Rosmini, s. 23.

Literatura:

1. ROSMINI SERBATI, A. Komunismus a socialismus: Esej z roku 1847 přednesená v Akademii obrozenců v Osimu. Karmelitánské nakladatelství 2006, ISBN=80-7195-045-9.
2. POSPÍŠIL, C. V. Osobnost a dílo kněze Antonia Rosminiho. In: Rosmini Serbati, A. Komunismus a socialismus: Esej z roku 1847 přednesená v Akademii obrozenců v Osimu. Karmelitánské nakladatelství 2006, ISBN=80-7195-045-9.
3. Anglická wikipedie.