Kolečko po dochtorech

Mises.cz: 11. května 2012, Jakub Skala, komentářů: 177

Jednoho krásného dne se probudím a vím, že dneska to prostě nebude ono. Vyrážka. Jenže je sobota a na polikliniku se mi nechce. Stejně musím k dochtorce pro prášky na alergii, tak počkám do pondělí, třeba se to vyléčí samo. Mezitím horečně googluji různé nemoci – vlastní diagnóza začíná někde mezi dýmějovým morem a komářím štípancem. Po pár minutách to vypadá asi na nějaký opar, ale uvidíme. Zde bych rád předeslal, že vzhledem ke svému věku nejsem prakticky vůbec zběhnutý v tom, jak to v českém lékařství chodí (díky bohu). Kromě té zřejmé výhody to má i další, a to že nejsem ještě systémem otupělý, a tak si lecčeho všímám. Ale teď už zpět do pondělního rána.

Samo se to kupodivu nevyléčilo. Praktická lékařka se v ordinaci střídá s manželem – to si ještě pamatuji. Také si pamatuji, že přijít, když je tam zrovna ten druhý, je děsný problém (ohledně tohoto problému si pamatuji akorát slovo pojišťovna)… Kdy je tam kdo, ale nevím, a tak opět googluji. Praha 6 kdysi mívala na svých stránkách seznam všech lékařů v městské části. Jedna z mála dobrých věcí, asi proto taky seznam zmizel. Takže zvedám telefon.

„Nooo…?“ ozve se ze sluchátka na uvítanou. Nad takovou drobnost jako chybějící pozdrav se snadno povznesu a záhy se dozvím, abych přišel dopoledne. Že by se na mě usmálo štěstí? Tak trochu počítám s odesláním na kožní, tak by se to mohlo stihnout celé za dopoledne.

V čekárně stylizované do konce 80tých let čekají čtyři lidé. Odhaduji to s trochou smůly na 40 minut. Za hodinu a půl jsem na řadě, ani nemrknu. Ono není divu, že to trvá, když v ordinaci chybí sestra. Zato se všude povalují papíry.

„Tak ukažte, hmm, to by mohlo bejt něco oparovitýho, no s tím běžte na kožní. Ale když vám napíšu doporučení, tak budete muset zaplatit těch třicet korun, tak jak bychom to udělali.“ Člověk je jednou nohou v hrobě a tady je největší starost 30 korun. „Jo, vy chcete ještě napsat ty prášky na alergii, no tak tomu se nevyhneme.“ Kožní je o dvě patra výš, jenže dneska už mě nevezme, odpoledne jsou jen na objednání, bla bla… přijďte si zítra. Otvíráme v 6:30, doktorka ordinuje od 7, tak tu buďte brzo. Moje nadšení nezná mezí.

V úterý před sedmou ráno jsem na místě, v čekárně je už pět lidí. Netroufám si dělat žádné časové odhady, prozíravě jsem si vzal s sebou Gibsona, krále kyberpunku. Kyberpunk by se k čekárně hodil, kdyby tam bylo alespoň něco kyber, takhle je to jen dost punk. Ale co, nepřišel jsem si tam posedět na pohodlném křesle, že. Nebo alespoň na židli, která by měla čtyři víceméně funkční nohy. Design je tentokrát ze sedmdesátých let, retro u doktorů nějak frčí.

„No, to bude asi nějakej opar.“ No výborně, tak jsem si v úterý potvrdil vlastní diagnózu „asi nějakej opar“ ze soboty. Dostanu mastičku a antibiotika (s těmi souhlasím, protože jsem je neměl x let a prý to léčbu popožene). Prášky poctivě zobu, ale opar nade mnou stále vítězí. Po týdnu začínám vypadat zralý na prodej do freak show, mezi lidi takřka odmítám vycházet. Když už mě léčba omrzí a přestanu se mazat, přichází kupodivu drobné zlepšení. Ten stejný den dostanu od přítelkyně mastičku na opar, která funguje přesně na opačné bázi než ta dosavadní, která je dosti obecná. Nepomůže, neuškodí. Neuškodila by, kdyby mi ten „asi nějakej opar“ neroznášela dál a dál a já neměl obličej jako po zásahu biologickou zbraní.

Uplyne další týden léčby po vlastní ose a jsem zdráv. Třeba jsem měl smůlu. Jenže to nebyl první doktor, u kterého jsem byl. Třeba jsem měl smůlu víckrát. A třeba to v různých obdobách takhle vypadá všude. Často slýcháme o tom, jak by to nestátní zdravotnictví nefungovalo. A já se ptám: Jakým způsobem funguje to státní zdravotnictví nyní? Prakticky žádným. Nekonečná čekání (a teď nemyslím jen dvě prosezená dopoledne, teď myslím i měsíce a roky čekání na nové orgány či klouby), katastrofální stav vybavení, zbytečné nároky na současný personál a z toho také plynoucí jeho nedostatek, VZP, posílání od čerta k ďáblu... takhle bych mohl pokračovat ještě dlouho.

Léky na předpis jsou potom kapitola sama pro sebe. Nemá cenu zde obšírně popisovat to, co můžu shrnout do dvou vět. Pokud jsou výrobce i zákazník ochotni se domluvit na směně, co je komu (a především pak státnímu úředníkovi) do toho? A kde bere právo jim do směny zasahovat?