Kolik nás stojí zdraví

Mises.cz: 06. března 2017, Jakub Skala, komentářů: 1

Pokud jde o kvalitu nebo případnou (fyzickou) dostupnost soukromé zdravotní péče, ty terčem kritiky nebo obav zastánců zdravotní péče veřejné nejsou. Odpůrci myšlenky privatizace zdravotnictví se neobávají, že by bylo málo (nebo moc – jestli je to věc, které se lze bát) nemocnic nebo lékařů, nemají ani strach, že nabízená péče by měla výhradně nízkou kvalitu. Jde o cenu, kterou by bylo třeba platit. Že by si lidé nemohli soukromé lékaře a nemocnice dovolit.

Abychom mohli prozkoumat, jak by mohlo fungovat financování soukromého zdravotnictví (bohužel jde aktuálně jen o mentální cvičení bez velké naděje na reálnou změnu), podívejme se nejdřív, jak momentálně financujeme to veřejné. V dalším článku se pak konečně budeme moct věnovat tomu, „jak by tedy vypadalo to naše (libertariánské) soukromé zdravotnictví“.

Kolik to stojí

Celkové výdaje na zdravotní péči v roce 2017 dosáhnou podle výpočtů z dostupných dat zhruba 381 miliard korun. Z toho:

• 201 miliard zaplatí zdravotním pojišťovnám zaměstnanci (a za ně jejich zaměstnavatelé) a živnostníci
• 55 miliard zaplatí lidé sami na doplatcích za léky, zdravotní pomůcky atd.
• 61 miliard zaplatí zdravotním pojišťovnám stát za děti, důchodce, nezaměstnané atp.
• 64 miliard zaplatí stát, respektive kraje, za provoz nemocnic, dlouhodobou péči, LDN,…

Čísla jsou konstruovaná z dat od VZP, Ministerstva financí, Českého statistického úřadu a z krajů, v reálu se můžou o jednotky miliard lišit, rozdíly ale nebudou zásadní. Ihned můžeme vidět, že 256 miliard (což představuje 67,2 % všech výdajů) zaplatí sami občané ze svého. Nemusí se jednat vždycky přímou platbu typu peníze za léky v lékárně, ale podstata zůstává stejná. Zdravotní pojištění platí povinně zaměstnanci (na papíře částečně zaměstnanci, částečně zaměstnavatelé) ze své mzdy a živnostníci ze zdanitelného základu pojišťovnám. Pojišťovny pak z tohoto balíku peněz proplácejí zdravotní péči.

Zbývajících 125 miliard zaplatí stát. To pochopitelně neznamená nic jiného, než že oněch zbývajících 32,8 procenta z celkové sumy výdajů stát vybere od občanů na daních. Peníze se neobjevují na účtech Ministerstva financí zázrakem a stát není filantrop, který platí druhým doktory ze svého. Pokud tedy budeme chtít uvažovat o privatizaci zdravotní péče, bavíme se zároveň o snižování daní a rušení povinného zdravotního pojištění. Ovšem nemyslím, že by někdo navrhoval privatizovat zdravotnictví a „zapomněl“ při tom na to, že by měl stát také adekvátně ořezat svoje příjmy.

Na úrovni součtu tedy žádný problém nenastává – zdravotnictví stojí 381 miliard, lidé zaplatí 381 miliard. Veřejné zdravotnictví nemá žádné jiné peníze než ty, které získá přímo nebo zprostředkovaně od soukromých osob. Průměrně (se všemi nevýhodami průměru) každý z nás za zdraví každý ročně zaplatí (a spotřebuje zdravotní péči v hodnotě) 36,5 tisíce, tedy zhruba tři tisíce měsíčně.

Problém nastává, respektive mohl by nastat někde jinde. Na veřejné zdravotnictví přispívá každý různou měrou, v závislosti na svém příjmu. A zároveň každý různou měrou zdravotní péči čerpá především v závislosti na svém věku. Hlavní plátci a hlavní spotřebitelé se tedy velmi liší.

Spotřeba zdravotní péče

V prvním grafu níž můžeme vidět průměrné výdaje na zdravotní péči rozdělené podle věku a pohlaví. Začínáme dole, kde můžeme vidět poměrně vysoké výdaje na děti do čtyř let. Malé děti vyžadují relativně nákladnou zdravotní péči – jsou často nemocné, potřebují očkování atd. V pěti letech (patrně díky zvolenému členění, reálně už dříve) dochází ke skokovému zlevnění zdravotní péče někam pod 20 tisíc ročně. To vydrží chlapcům a mužům až cca do 45 let, u žen náklady mírně vzrostou okolo 30 let věku (v souvislosti s náklady na mateřskou péči). Jinak se nic zajímavého neděje až do cca 50 let, kdy začínají náklady na zdravotní péči významně růst, zvláště pak u mužů. Ke konci života je ženy v průměrných nákladech doženou.

Průměrný výdaj na zdravotní péči podle pohlaví a věkové kategorie

Graf vychází z výdajů pojišťoven za zdravotní péči v roce 2014 a je přepočítán na odhadované výdaje v roce 2017, ke kterým jsou váženě přičteny ještě další výdaje na zdravotnictví (výdaje státu, krajů a soukromé výdaje). Tento postup podle mého názoru podceňuje výdaje na starší obyvatele, nicméně je konzistentnější než čísla pouze odhadovat. Skutečnost průměrných výdajů na osobu tedy bude nejspíš ještě více vychýlená v neprospěch lidí ve věku cca 65+.

Obrázek výš nám říká, kolik stojí průměrná zdravotní péče o osoby v dané věkové skupině. Je ale třeba brát v úvahu také celkové náklady, které zohlední počet lidí v dané věkové kategorii. Tyto náklady jsou potom znázorněny v grafu níže.

Celkový výdaj na zdravotní péči podle věkové kategorie

Abychom se neutopili ve zbytečně detailním členění, můžeme rozdělit obyvatele na tři věkové kategorie. Pro jejich celkové výdaje na zdravotnictví potom dostaneme následující tabulku:

Kdo to platí

Z grafů ani z tabulky se asi nedozvíme žádnou šokující informaci, přesto je zajímavé, jak výrazně dražší je zdravotní péče pro seniory ve srovnání s lidmi do cca 64 let. Nejvyšší suma výdajů potom jde na pacienty mezi 60 a 74 lety – jednoduše z důvodu, že těch nejstarších (nejdražších) pacientů je méně.

Kdo zdravotní péči spotřebovává je tedy poměrně zřejmé. Jak jsem již naznačil výše, „nesouměrnost“ veřejného zdravotnictví spočívá v tom, kdo zdravotní péči ve skutečnosti financuje.

Rozdělení podle věku

Nejprve uvažujeme o 256 miliardách, které platíme „přímo“ ze svého. Pokud bychom příjemce rozdělili podle věku, potom naprostou většinu (odhadem přes 90 procent) platí skupina 25–64 let – zaměstnanci a živnostníci. Zbývající část výdajů na zdravotní péči (125 miliard, které platí „stát“) vybere stát na daních opět z velké většiny od stejné skupiny obyvatel.

Rozdělení podle příjmu

Pokud se chceme podívat na členění placení zdravotní péče podle příjmů, zjistíme především to, že jen těžko hledáme data, ze kterých bychom mohli něco podobného spočítat. Podle nejlepšího vědomí a svědomí ale pro zaměstnance můžeme udělat tabulku, která bude vypadat nějak takto a od reality nebude příliš vzdálena:  

Není bez zajímavosti, že už člověk s hrubou mzdou 17 500 Kč měsíčně zaplatí ročně jen na přímých platbách zdravotní pojišťovně 28 350 Kč. To je víc než průměrný výdaj za zdravotní péči na osobu v kategorii 25–64 let za stejnou dobu. Komerční pojišťovna by tedy zřejmě neměla problém proti takovému pojistnému nabídnout víc než dostatečné krytí. Jinými slovy, zdravotní péče není pro ne-seniory zdaleka tak finančně nedostupná, jak by se snad mohlo zdát.

Pro odvod zdravotního pojištění platí jednoduchý lineární vztah – čím víc člověk vydělá, tím víc odvede (13,5 % hrubé mzdy), aniž by byl jeho odvod nějak zastropovaný. Kdo vydělá milion měsíčně, ten si připlatí. Pro tu část zdravotnictví financovanou z daní (a ne z plateb pojišťovnám) platí obdobná logika – vyšší daně platí lidé, kteří vydělávají víc.

V příštím článku se podíváme na to, jak by mohly vypadat alternativy zdravotní péče poskytované soukromým sektorem. Už teď je ale zřejmé, že hlavním bodem úvahy nebude „zlomím si ruku a nikdy se už nedoplatím“, ale jak zabezpečit zdravotní péči pro seniory.

Zdroj: http://finmag.penize.cz/ekonomika/319899-kolik-nas-stoji-zdravi