Komentář k úspoře na dálničních známkách
Mises.cz: 17. prosince 2020, Vít Šesták, komentářů: 0
Kdybychom místo tohoto sledování státních zakázek ten čas věnovali nějaké práci a výtěžek poslali nějaké dobročinné organizaci vlastní volby, nejspíš by to přineslo větší dopad.
Občas slýcháme, jak transparentnost pomůže kontrolám veřejných zakázek. Pojďme se podívat na jeden celkem nedávný případ, kde jsme se prý dočkali ušetřené půl miliardy. To na první pohled může vypadat jako velký úspěch. Na druhý pohled to až tak velký úspěch není – i kdybychom předpokládali, že se ušetřené peníze využijí efektivně a na dobré účely.
Kauza elektronických dálničních známek
Možná jste v lednu 2020 zaznamenali státní zakázku na e-shop k elektronickým dálničním známkám za 401 milionů korun. Tato zakázka vzbudila pochyby, co je tak drahé na e-shopu o několika produktech. Chytil se toho Tomáš Vondráček ACTUM Digital, který uspořádal hackathon, jehož cílem mělo být vytvořit tento eshop za víkend a nabídnout ho státu zadarmo. To vyvolalo velký mediální ohlas, ale nakonec z toho stát nic nevyužije.
Oslava ušetřené půlmiliardy
Nedávno Tomáš Vondráček publikoval na LinkedIn oslavný příspěvek – ačkoli se výsledek hackathonu nevyužije, je to prý obrovský přínos, protože i tak se díky tomu povedlo ušetřit spoustu peněz:
Tomáš Vondráček napsal: "Zítra stát spouští e-shop na dálniční známky! Zjišťoval jsem stav věci a vše nasvědčuje tomu, že se oproti původní zakázce ušetří 273 mil Kč (a zřejmě ještě o trochu víc). Na související zakázce na fyzickou distribuci, na karetních transakcích a dalších činnostech se ušetří dalších více než 200 mil. Kč. Celková úspora přes půl miliardy. A to celou zakázku nakonec vyvíjel státní podnik, agilním způsobem btw. Lidé, kteří to dílo nakonec odpracovali mají můj respekt. Přemýšlím, zda by to u ostatních IT zakázek nešlo také a bez toho, abychom museli na stát vytvářet tlak pomocí hackathonu, sociálních sítí a médií? Jak se dostat k podstatě, aby stát byl více služba a ne okrádání a ovládání veřejnosti?"
Možná to zdaleka není půl miliarda
Objevil se i skeptičtější komentář Pavla Sundy (viditelný jen přihlášeným), že prý úspora není zdaleka tak vysoká:
"Můžete prosím zveřejnit zdroj? Dle Registru zakázek je cena nižší o 100 milionů bez DPH, ovšem nejsou v ní zahrnuty vouchery na doplňkové mandaye, čili v reálu je úspora nějakých 60mio. Viz https://www.hlidacstatu.cz/Detail/11860184?qs=CENDIS+"
Na odkazu lze rychle ověřit, že se cena zakázky snížila jen o cca 100 milionů. Pro další tvrzení nemám v rychlosti k dispozici zdroje, a pravděpodobně by si to vyžádalo složitější analýzu, která by vydala na samostatný článek. Vyjděme tedy z předpokladu, že úspora se pohybuje v rozsahu cca 60–500 milionů korun. Je to sice poměrně velký rozsah, ale jádro článku nenarušuje.
Nechci úsporu zadarmo
Aby se tato úspora mohla uskutečnit, bylo potřeba vynaložit určité úsilí. To je přirozené, ale i toto úsilí má smysl započítat. Sice to nešlo ze státního rozpočtu a lidé toto úsilí vynaložili dobrovolně, i tak má ale smysl uvažovat o efektivitě tohoto snažení.
Jistě někdo si toho musel všimnout a publikovat. Tomáš Vondráček zorganizoval hackathon, který stál dobrovolníky nějaký čas. To by ale samo o sobě nestačilo, celé by to politici mohli snadno odignorovat, nebýt pozornosti veřejnosti. Lidé si o tom průběžně četli, slyšeli o tom ve zprávách, diskutovali s přáteli a sdíleli na sociálních sítích.
Možná si řeknete, že tyto náklady na veřejnou diskuzi nestojí za řeč – i kdybychom to přepočítali na peníze, bude to v řádu desetikorun na obyvatele ČR. Možná ano, ale potom zkusme stejnou optikou vidět i úsporu. Když úsporu cca 60–500 milionů podělíme cca deseti miliony obyvatel, jsme na 6–50 korun na obyvatele. Možná tak náklady na obyvatele byly větší než přínos. A i pokud ne, režie byla obrovská.
Kolika zakázkám jsme schopni se věnovat?
Pokud vám nesedí přepočítávání lidské pozornosti na peníze, nabídnu ještě jiný pohled: Lidská pozornost je vzácný zdroj. Zvládli jsme se věnovat jedné státní zakázce, probírat to s rodinou, přáteli a kolegy. Dovedete si ale představit, jak by se to škálovalo? Že bychom takto probírali třeba jen malý zlomek všech zakázek? Kdybychom takto vyřešili třeba jednu zakázku za týden (což mi přijde dost optimistické), jsme na cca 52 zakázkách za rok, kterým jsme schopni se věnovat. Podle otevřených dat ISVZ jsem se dopočítal 55 673 zadání veřejných zakázek za loňský rok. Jedna zakázka za týden by tak znamenala méně než 1 ‰ všech zakázek. Tedy přes 99,9 % zakázek se nejsme schopni věnovat.
Radši přispět ve sbírce…
Kdybychom místo tohoto sledování státních zakázek ten čas věnovali nějaké práci a výtěžek poslali nějaké dobročinné organizaci vlastní volby, nejspíš by to přineslo větší dopad. (Pokud za dobročinnou organizaci považujete stát a považujete jeho hospodaření za efektivní, můžete klidně poskytnout dar státu. Já to pravděpodobně neudělám…)
Co si z toho vzít?
- Stát neškáluje.
- Současný stát je řádově větší, než co zvládneme uhlídat. (Nejde o počet obyvatel ani rozlohu, ale o to, co všechno se snaží stát poskytovat.)
- V minimálním státě by možná transparentnost pomohla, ale v současném stavu očekávám zanedbatelný přínos. Rozhodně na ni nespoléhejme jako na jediné řešení státní neefektivity.
- Nechtějme po státu další služby. Naopak revidujme, co všechno stát dnes dělá, a všímejme si věcí, které by dělat nemusel. Ostatně zaměstnance stojí stát cca ⅔ příjmu na odvodech, DPH, spotřebních daních apod. Prostoru ke zmenšení je spousta.
- Vážím si práce lidí, kteří poukazují na neefektivity státu, díky nim je problém viditelný i jako praktický problém. Nemusíme se tak opírat jen o teoretické odůvodnění nemožnosti ekonomické kalkulace od Ludwiga von Misese. Jen si nemyslím, že dotlačit politiky ke zlepšení jedné konkrétní zakázky stojí za to úsilí.