Boj proti hotovosti už dávno začal. Od roku 2004 je v České republice přestupkem přijmout v hotovosti víc než 350 tisíc korun; od roku 2014 pak 270 tisíc. Bez zajímavosti přitom není, že při dvouprocentní inflaci představuje tato částka pouhých 220 tisíc v korunách roku 2004. Limit je tedy mnohem přísnější než v době, kdy se zákon přijímal.. Inu, salámová metoda v praxi.

Navrhovat zrušení hotovosti je v zahraničí poměrně v kurzu. Jen vloni tuto myšlenku vyslovili hlavní ekonom Bank of England a hlavní ekonom Citi, předloni pak jeden z nejvýznamnějších keynesiánců současnosti.

A jak je to v tuzemsku? Podle Babišova poradce Aleše Michla je bezhotovostní ekonomika jasnou věcí budoucnosti: „Pokrok prostě nezastavíme,“ uvádí v nedávném rozhovoru ve spojitosti s elektronickou evidencí tržeb, nepodmíněným základním příjmem a právě zrušením hotovosti. Za zmínku rovněž stojí komentář pana Michla ze starší ankety Peníze.cz: „Hotovost bych zrušil. I měnové reformy se budou politikům dělat elektronicky lépe.“

Pan Michl si zaslouží koblihu za upřímnost. Mezi nejčastěji uváděnými argumenty pro zrušení hotovosti totiž bývá spíš boj proti praní špinavých peněz nebo proti obchodu s drogami, případně potírání terorismu. Tyto problémy tu jsou ovšem v různých podobách odjakživa, jejich hotovostní financování je pouze průvodní jev, nikoli příčina. Dobře poslouží pro „marketing“ bezhotovostního světa, skutečné důvody pro tlak na zrušení hotovosti jsou ale spíš – jak říká pan ministerský rada – politického rázu: usnadnění měnové reformy, boj s daňovými úniky, prodloužení životaschopnosti finančního systému, který narazil na zero lower bound. Všechno samozřejmě na úkor lidí, kteří usilují o uchování své kupní síly.

Mluvíme-li o „měnové reformě“, nemusí se vždycky jednat o škrtání nul na hyperinflačních bankovkách. Může se jednat o dočasné omezení operací s penězi na určitém území – jako tomu bylo nedávno na Kypru a v Řecku. Představme si nyní konfiskaci peněz z účtů a násilné nastavení nízkých denních limitů v bezhotovostním světě – člověk je v takovém případě vydán napospas vůli regulátora, který rozhoduje o tom, kolik peněz vám na účtu zůstane a jaké bude vaše denní disponibilní „kapesné“. Zatímco v proběhlých reformách se od takového brutálního zásahu do života uchránili ti, kdo prozřetelně drželi část peněz v hotovosti, v bezhotovostním světě by přišli zkrátka všichni. Na druhou stranu, i to může být záměr: stará dobrá rovnost v chudobě, ke které socialisté tak inklinují.

Zatímco dosud byl řadový občan odkázán na libovůli státních úředníků, co se reálné hodnoty peněz týče, se zrušením hotovosti by ztratil kontrolu i nad jejich nominální výší.

Bezhotovostní ekonomika by velmi pomohla státu v kontrole platby daní. Chystaná elektronická evidence tržeb je sice bezprecedentním zásahem do soukromí českých občanů, nicméně stále bude možné ji obejít – a to právě platbou v hotovosti. Kupříkladu rekonstrukci bytu bude stále možné platit v hotovosti, přičemž motivace k dohodě „bez papíru“ je pro obě smluvní strany stále silná – a v tomto století zde nebyla žádná vláda, která by tuto motivaci svými kroky nezvyšovala.

Až se několik let po zavedení EET ukáže, že výběr daní se nijak nelepší, bude jako další logický krok navrhováno právě zrušení hotovosti (a stejně jako v případě Chorvatska coby předlohy české EET je možné, že se v té době bude ministr financí ohánět Švédskem).

Koneckonců už v rámci projektu EET je na daňovou propagandu vyhrazeno 21 milionů korun; v nedávno uniklé projektové dokumentaci doslova stojí: „Veškerá komunikace se bude snažit přirozeným a nenásilným způsobem přesvědčit občany, že vyžadování placení daní je pro ně přínosné a využívání cest jak ‚ušetřit‘ díky krácení daní v konečném důsledku poškodí životní komfort každého občana České republiky.“ Úplně to vidím: ulice polepené plakáty, na nich instalatér v koupelně, napřahuje kladivo, pod ním velkými písmeny: Bez papíru ani ránu!

Patrně nejdůležitějším důsledkem zrušení hotovosti je ale prodloužení životaschopnosti dosavadního finančního systému, který je v souladu s keynesiánskou ekonomickou teorií postaven na neustálém vytváření dluhu s úmyslem stimulovat hospodářskou aktivitu. Jak jsme popsali minule, zero lower bound představuje konečný bod tohoto systému, jelikož negativní úrokové sazby nelze dost dobře propsat do nabídky klientů bank – výběr hotovosti bude v takovém případě většinou výhodnější než držení stejného obnosu v bance. Proč většinou? Protože banka kromě potenciálního zhodnocení úspor nabízí i ochranu peněz před zcizením (což ovšem po Kypru a Řecku přestává být jisté) a možnost bezhotovostních převodů (které jsou ovšem částečně vynucené omezováním hotovostních plateb). Tyto a další výhody držení peněz v bance můžou přimět jejich majitele, aby přistoupil řekněme na negativní úrok ve výši desetiny procenta; co ale v případě tří nebo pěti procent? Motivace držet své peníze v hotovosti bude s každým dalším zasedáním bankovní rady čím dál vyšší.

Většinu HDP vyspělých států dnes tvoří spotřeba a do značné míry se jedná o spotřebu na dluh. Zadlužené jsou státy, domácnosti i firmy – a to dokonce do té míry, že nově vytvářené peníze mají problém najít si nového dlužníka. Zákaz hotovosti společně s uvalením negativních úrokových sazeb na spořící i běžné účty je posledním (leč zoufalým) krokem, jak přimět lidi utrácet – a případně si i dál půjčovat za úroky blízké nule. Komu by se koneckonců chtělo držet peníze na účtu, když by každým rokem přišel o pět procent? A kdo by naopak odolal půjčce, za kterou dostane ještě zaplaceno?

Není třeba příliš rozvádět, jak zhoubný dopad by tento krok měl na strukturu spotřebních i investičních výdajů v ekonomice. Stejně jako v prostředí hyperinflace by lidé utráceli peníze do určité míry proto, aby zachránili část své kupní síly; i za cenu toho, že kupované zboží nebudou v budoucnu vůbec potřebovat. Dopadem by tak bylo obecné plýtvání vzácnými zdroji. Co se investičních výdajů týče, riziko držení peněz (podle převládající negativní úrokové sazby) by snižovalo relativní riziko investic do cenných papírů. Docházelo by tak k stále intenzivnějšímu nafukování investičních bublin, po jejichž splasknutí by ekonomika upadala do stále hlubších recesí. Motivace vytvářet úspory by se blížila nule a celá ekonomika by připomínala domeček z karet – a k tomu ještě kreditních, ne debetních.

Bezhotovostní ekonomika by představovala obrovskou moc v rukou státu, u které lze jen těžko předpokládat, že by jí jeho představitelé nevyužili – a to ani v klidných dobách, natož pak těch dnešních, které jsou čím dál hlubšími zásahy do ekonomiky a svobod charakteristické. Doufejme tedy, že nám ty naše Boženky ještě nějaký rok v peněženkách zůstanou.