Konec intervencionismu

Mises.cz: 27. října 2013, Ludwig von Mises (přidal Kolektiv Mises.cz), komentářů: 10

[Kapitola z Lidského jednání, v českém překladu stránky 770-772]

Intervencionistické období musí skončit, protože intervencionismus nevytváří trvalý systém společenské organizace. Je tomu tak ze tří důvodů.

Zaprvé: Restriktivní opatření vždy omezují výstup a množství zboží dostupného ke spotřebě. Bez ohledu na argumenty vznesené ve prospěch konkrétních omezení a zákazů samotná tato opatření nemohou nikdy vytvořit společenský systém výroby.

Za druhé: Veškeré pokusy o zasahování do tržních jevů nejen nedokážou dosáhnout cílů, o něž usilují jejich autoři a zastánci, ale vedou ke stavu, který samotní jejich autoři a zastánci hodnotí jako méně žádoucí než stav dřívější, o jehož nápravu usilovali. Chce-li někdo napravit zjevnou nevhodnost a nesmyslnost těchto pokusů přijetím dalšího zásahu či dalších zásahů, musí ve svém počínání pokračovat stále dále, až nakonec zcela zničí tržní hospodářství a nahradí ho socialismem.

Za třetí: Intervencionismus usiluje o konfiskaci „přebytku“ jedné části obyvatel a jeho rozdání jiné části. Jakmile je tento přebytek zcela zkonfiskován a vyčerpán, není další pokračování této politiky možné. Všechny země, které sice nepřijaly systém úplného socialismu podle ruského vzoru, ale vydaly se po cestě intervencionismu, se stále více blíží něčemu, co nazýváme plánované hospodářství, tj. socialismus podle německého či hindenburského vzoru. Dnes nenajdeme velké rozdíly mezi hospodářskými politikami prováděnými různými politickými stranami a zájmovými skupinami. Historická jména politických stran ztrácejí na významu. Co se týče hospodářských politik, zbyly nám v podstatě jen dva přístupy: zastánci Leninových metod úplného zestátnění a intervencionisté. Obhájci svobodného tržního hospodářství nemají na běh událostí prakticky žádný vliv. Jestli stále zbývá nějaká ekonomická svoboda, je to spíše výsledek neúspěchu některých vládních opatření než výsledek záměrně prováděné politiky.

Je obtížné zjistit, kolik stoupenců intervencionismu si je vědomo skutečnosti, že jimi doporučované politiky vedou přímo k socialismu, a kolik z nich podléhá iluzi, že „politika střední cesty“, se kterou přichází, může fungovat jako trvalý systém – jako „třetí řešení“ problému společenské hospodářské organizace. V každém případě je zjevné, že všichni intervencionisté věří, že vláda, a pouze vláda, musí v každém jednotlivém případě rozhodnout, zda budou věci ponechány trhu, nebo zda je zapotřebí státní zásah. Z toho vyplývá, že intervencionisté jsou ochotni tolerovat rozhodnutí spotřebitelů pouze do té doby, dokud přináší výsledky, se kterými oni sami souhlasí. Jakmile se ale v ekonomice stane něco, s čím jakákoli z nejrůznějších byrokratických institucí nesouhlasí, nebo něco, co vyvolá nelibost nějaké zájmové skupiny, lidé volají po nových intervencích, regulacích a omezeních. Nebýt neefektivnosti tvůrců zákona a laxnosti, nezájmu a korupce mnoha úředníků, poslední stopy tržní ekonomiky by již dávno vymizely.

Nepřekonatelná efektivnost kapitalismu nebyla nikdy prospěšnější než v dobách nenávistného antikapitalismu. Zatímco vlády, politické strany a odbory maří veškeré soukromé podnikání, podnikatelskému duchu se stále daří zvyšovat množství a zlepšovat kvalitu výrobků a zjednodušovat jejich dostupnost spotřebitelům. V zemích, které ještě zcela neopustily kapitalistický systém, je obyčejnému člověku dnes dopřána taková životní úroveň, kterou by mu záviděli králové i boháči minulých staletí. Ještě nedávno demagogové dávali kapitalismu za vinu chudobu mas. Dnes ho obviňují z „hojnosti“, které je obyčejný člověk vystaven.

Ukázali jsme si, že manažerský systém, tj. přidělení pomocných úkolů v podnikání odpovědným pracovníkům, kterým je možné svěřit jisté rozhodovací pravomoci, je možný pouze v rámci systému založeném na zisku. Manažer se oproti pouhému technikovi vyznačuje tím, že v rámci své pravomoci rozhoduje sám o způsobech, jimiž své jednání uvede v soulad se snahou o dosažení zisku. V socialistickém systému, v němž neexistuje ani ekonomická kalkulace, ani kapitálové účetnictví, ani výpočet zisku, nezbývá prostor ani pro manažerské činnosti. Dokud ale socialistické společenství stále může provádět kalkulaci na základě cen určených na zahraničních trzích, může v jisté míře využívat kvazimanažerskou hierarchii.

Nazývat jakoukoli dobu dobou přechodu nám nijak nepomůže. V živoucím světě dochází neustále ke změnám. Každá doba je dobou přechodu. Je možné rozlišovat mezi trvalými společenskými systémy a systémy, jež jsou nevyhnutelně přechodné, protože samy sebe ničí. Vysvětlili jsme si, v jakém smyslu intervencionismus sám sebe zahubí a vede k socialismu německého typu. Některé evropské země této fáze již dosáhly a nikdo nedokáže říci, zda Spojené státy jsou další na řadě. Dokud ale Spojené státy zachovají tržní hospodářství a nepřijmou systém úplné vládní kontroly podnikání, socialistické ekonomiky západní Evropy budou stále moci provádět ekonomickou kalkulaci. Jejich způsob podnikání ještě nezískal hlavní rys socialismu; je stále založen na ekonomické kalkulaci. Je proto v každém ohledu velmi odlišný od toho, jak by vypadal, kdyby se k socialismu obrátil celý svět.

Často se říká, že jedna polovina světa si nemůže zachovat tržní hospodářství, je-li druhá polovina socialistická a naopak. Není ale žádný důvod domnívat se, že takovéto rozdělení světa a koexistence dvou systémů by nebyla možná. Je-li tomu tak, může současný hospodářský systém zemí, které opustily kapitalismus, trvat neomezeně dlouho. Jeho fungování může vést ke společenské dezintegraci, chaosu a bídě, ale ani nízká životní úroveň, ani prohlubující se chudoba automaticky hospodářský systém neodstraňuje. Efektivní systém může být nastolen pouze tehdy, když si sami lidé uvědomí výhody, jež jim taková změna může přinést. Nový hospodářský systém může být taktéž nastolen cizími armádami zemí, jejichž efektivnější ekonomický systém vyprodukuje lepší vojenské vybavení.

Optimisté doufají, že alespoň ty země, v nichž se v minulosti rozvinula kapitalistická tržní ekonomika a s ní spojená civilizace, si tento systém zachovají i v budoucnu. Na podporu tohoto tvrzení ale najdeme zhruba tolik důvodů jako pro tvrzení opačné. Je zbytečné spekulovat o výsledku velkého ideologického konfliktu mezi principy soukromého vlastnictví a veřejného vlastnictví, individualismu a totalitarismu, svobody a autoritářské vlády. Vše, co můžeme o výsledku tohoto boje dnes vědět, lze shrnout do následujících tří tvrzení:

1. Nemáme vůbec žádné poznatky o existenci či působení institucí, jež by zaručily konečné vítězství v tomto boji těm ideologiím, jejichž působení zajišťuje uchování a další posílení společenských vazeb a zlepšování materiálního blahobytu lidstva. Nic nenapovídá tomu, že vývoj směrem k uspokojivějším životním podmínkám je nevyhnutelný a návrat k velmi neuspokojivým podmínkám nemožný.

2. Lidé si musí zvolit mezi tržním hospodářstvím a socialismem. Nemohou se vyhnout této volbě tím, že přijmou „třetí cestu“, ať již jí budou říkat jakkoli.

3. Úplné přijetí socialismu odstraní ekonomickou kalkulaci a povede k naprostému chaosu a dezintegraci společenské spolupráce v podmínkách dělby práce.