Konec války s ledvinami

Mises.cz: 15. prosince 2012, The Freeman (přidal Jakub Skala), komentářů: 4

Válka s drogami může být datována až do roku 1914, ačkoliv fráze „válka s drogami“ byla poprvé použita v roce 1972, během období prezidenta Nixona. Válka s ledvinami začala v roce 1984.

Je to stará známá příhoda, jak drogová prohibice vedla k podpoře organizovaného zločinu, ohromnému nárůstu násilí zde i v zahraničí a zároveň zvýšila nebezpečnost a sílu drog. (Viz např. zde a zde.) Řešením těchto možná nezamýšlených, ale předvídatelných následků je legalizace. A stejně tomu je s prodejem orgánů – konkrétně s ledvinami.

Mezitím v Íránu…

Od roku 1984, pod vedením senátora Ala Gora, zakázala vláda Spojených států prodávat nebo kupovat ledviny, a tak prakticky spustila svoji „Válku s ledvinami“. Opět následky, nezamýšlené, ale předvídatelné, jsou většinou, pokud ne zcela, špatné.

Podle Human Resources and Services Administration je momentálně ve Spojených státech 93 000 osob čekajících na dárce ledviny. Jiný zdroj odhaduje, že tento seznam narůstá o tři až čtyři tisíce ročně. Jiný zdroj reportuje, že počet transplantací mezi lety 1988 a 2008 se pohyboval mezi 8 873 (v roce 1988) a 17 091 (v roce 2006) s průměrem okolo 13 847 ročně. Zatímco to může indikovat zmenšující se seznam kandidátů, skutečností je, že počet umírajících jde každý rok do tisíců.

Ministerstvo zdravotnictví například tvrdí, že každý den zemře 18 lidí, kteří čekají na dárce ledviny. To je 6 570 mrtvých ročně, a ačkoliv jejich seznam čekatelů je značně vyšší než ten od HRSA, pohybují se ve stejných řádech.

Prodej ledvin je legální v Íránu, který nabízí mix soukromého a státního financování transplantace ledvin. Není překvapivé, že seznamy čekatelů zde prakticky neexistují (díky větší nabídce), a tak je i nižší počet lidí, kteří umírají, zatímco čekají na ledvinu.

Mimo to by černý trh a „zdravotnický turismus“ – kdy relativně bohatí cizinci cestují do relativně chudých zemí, aby si zakoupili místní ledviny nebo aby si nechali provést úkon levněji než ve Spojených státech – opadl, stejně tak jako legalizace alkoholu předcházela poklesu černých prodejen lihovin a nekvalitního alkoholu.

Jaká jsou negativa?

Ačkoliv někteří odhadují, že cena ledviny by se vyšplhala až ke 100 000 dolarů, což by znamenalo celkovou cenu transplantace okolo 350 000 dolarů, nezapomínejme, že kromě zachráněných životů by se ušetřilo zhruba 70 000 dolarů ročně na každou osobu, která chodí na dialýzu. (Viz také tento článek z The Economist.)

Někteří argumentují, že pouze bohatí by si mohli koupit orgány, zatímco chudí by umírali, když by je prodávali. Existující černý trh a zdravotnický turismus podporuje takové tendence tím, že drží ceny vysoko. Znamenal by volný trh s orgány, že ti relativně chudí by zásobovali ty relativně bohaté? Možná. Obecněji: mohlo by dojít ke špatnému zacházení? Ano, stejně tak jako k němu dochází v jiných aspektech transplantace orgánů – jako jsou omšelé nemocnice a mizerná zdravotní péče. Přesto nikdo nenavrhuje zakázat nemocnice nebo lékaře, protože některé nemocnice a někteří lékaři občas něco pokazí. Lék leží především ve větší konkurenci, která je předpokladem legalizace prodeje orgánů.

Někteří lidé jsou odrazeni samotnou myšlenkou trhu s ledvinami a mnozí, kteří nejsou, by mohli mít výhrady k rozšíření seznamu na další části našeho těla. Část tohoto odporu může být přiřazena společensko-etickému odporu k „zobchodňování lidského těla“. Možná se jedná o platnou obavu. Je zajímavé, že existuje legální trh s mrtvolami, takže se zdá, že je OK platit za těla, ale ne za orgány.

A co další orgány nebo části těla? Podstatné je, že odstranění ledviny – nebo očí, uší, rukou či nohou – z našeho těla nezpůsobuje naši smrt nebo v případě ledvin ani žádný signifikantní pokles kvality života dárce. Ale co třeba prodávat něco tak nezbytného, jako je srdce, jehož prodej by způsobil jistou smrt? To je obtížná otázka a nebudeme se jí nyní věnovat. Začněme s ledvinami.

Morální alternativa

Musím se přiznat, že se necítím komfortně při myšlence na prodávání části těla. Stejným způsobem bych nikdy nikomu nedoporučil (včetně sebe), aby bral pro zábavu kokain. Ale zastavil bych se před zakazováním kokainu a moje rozpaky nad prodejem lidských částí mě neodrazují od toho, abych neochvějně podporoval jejich legalizaci, speciálně když existují silné argumenty pro (tak jako na tomto video profesora Jamese Stacey Taylora), by bylo samo zakazování prodeje nemorální. Prodávání částí těla by nemělo být o nic víc nelegální než vydělávání si rybařením na moři nebo položení svého života za něco, čemu věříme. Můžu nesouhlasit s jednáním, při kterém se někdo nechává dobrovolně poškozovat, ale to mi nedává právo danou osobu zastavit, speciálně když nedochází k poškození kohokoliv dalšího.

Nakonec, dnes je zcela legální a morální nechat manžela A, aby daroval svoji ledvinu manželce B bez jakékoliv kompenzace. A pokud ledvina pana A nejde spárovat s paní B, je v pořádku, aby A daroval ledvinu paní C, jejíž manžel D potom může darovat ledvinu paní B. Je to stejné, jako kdyby Jack vyměnil kozu za hromadu cihel a ty potom vyměnil s Jill za pytel ovsa, který původně chtěl. Zatímco internet a kreativní weby zjednodušily přímou směnu orgánů oproti minulosti, lidé již dávno vyvinuli jinou instituci, která stejnou práci zastane mnohem snadněji: nákup a prodej za peníze.

Kriminalizace aktivit – ať se jedná o drogy, prostituci nebo prodej orgánů – typicky přináší důsledky, které jsou obvykle nezamýšlené, ale s pomocí základních ekonomických znalostí snadno předvídatelné. Po několika dekádách, více než bilionu utracených dolarů a bezpočtu zmařených životů, nedávný summit latinskoamerických politiků deklaroval, že „válka s drogami selhala.“

Je na čase, aby naše vláda ukončila i válku s ledvinami.

Článek původně vyšel na Freeman Online.