Konzervativismus jako víra v zázrak

Mises.cz: 09. prosince 2015, Josef Šíma (přidal Tomáš Macháček), komentářů: 3

Konzervatismus není tak plytkým myšlenkovým směrem, aby mu bylo zapotřebí sestupovat na takovou úroveň argumentace oproti alternativním proudům, kterou předvádí ve svém článku slovutný Russell Kirk. Karel Čapek před lety skvěle popsal to, k čemu se Kirk uchýlil. Nejprve se provede malý trik. Někteří oponenti s úctyhodnými názory a profesionální reputací, jež nelze snadno ignorovat, se vyčlení z kritizované skupiny („jsou to konzervativci skrytí jen pod jiným jménem“) a ostatní jsou vykresleni jako zastánci zcela obludných názorů, aby bylo každému jasné, že je může téměř bez přemýšlení zavrhnout. Jazyk je zvolen odpovídajícím způsobem. Odtud Kirkův popis libertarianismu a libertariánů: „velmi zjednodušující ideologie“, „opovrhují dědictvím našich předků“, „primitivní“, „výstřední“, zastávající „mravní chaos“. Navíc „typický libertarián naší doby postrádá jakýkoli smysl pro humor, je netolerantní, pokrytecký, mizerně vzdělaný, nechápavý a hloupý“, „šílenec a blázen“ a také „odpudivý“. Jeho ideál je nikoli společnost, ale „shluk vířících atomů“. Dokonce, a to už skutečně přestává všechno, je mezi nimi „nezvykle vysoké procento homosexuálů“! Konzervativec je oproti tomu zastánce „lásky“, „vzestupu civilizace“, „přátelství“, „hájí společenské zvyklosti“, „obecné blaho“ a „mír“. Zatímco libertarián pouze „tvrdí“, konzervativec „ví“. Kdo by se poté nestal konzervativcem! A z libertariánů musí „těm normálním a zdravým“ „běhat mráz po zádech“. Skutečný argument lze najít jen stěží, což platí nejen pro Kirka, ale často i pro ostatní konzervativce či neo-konzervativce. (Jak může autor podobného nenávistného textu označit libertariánské autory v čele s Murraym Rothbardem – jehož jediného z moderních autorů označil jménem – za člověka primitivního a bez smyslu pro humor, je mi záhadou.)

V následujícím textu neučiníme to, že zaměníme strany a ponecháme urážlivý styl, ale předložíme argumenty, které ukáží na konzistenci obou směrů. Kde jsou podobnosti a kde odlišnosti? Libertarianismus je důsledným liberalismem (v klasickém smyslu slova). Vznikl jako reakce na rozmach absolutismu evropských států. Jeho základem je myšlenka, že společenský řád, který je schopen zajistit mír a prosperitu, musí být založen na soukromém vlastnictví. Proto se staví libertarianismus například proti socialismu, který vlastnictví programově popírá. Libertariáni (také díky své znalosti ekonomie) vysvětlují, proč je socialismus nemožný – proč musí vést k plýtvání a chudobě. Konzervatismus, nemá-li být pouhou zástěrkou pro konzervaci čehokoli, ale logicky konzistentním myšlenkovým směrem, se musí k této argumentaci připojit.

Konzervativec také staví na ochraně soukromého vlastnictví. Nejsem si proto jist, jak mnoho konzervativců by se podepsalo pod Kirkům závěr, že moderní „průmysl a obchod by nemohly přežít ani jediný rok, kdyby se jim nedostávalo ochrany poskytované státem na všech jeho úrovních“. Jakou ochranu má na mysli? Pakliže tato věta toliko říká, že je potřeba chránit vlastnictví, pak je nadbytečná, pakliže říká více, pak je mylná. Těžko si lze představit smysluplný konzervativní argument, který praví, že ochrana vlastnictví znamená institut minimální mzdy, daň z příjmu, antimonopolní úřad, dotace, provázanost průmyslu s politikou apod. Všechny tyto regulace jsou stejně nepřirozené a zkázonosné jako socialismus. Konzervativec se i zde musí připojit k libertariánské argumentaci. Libertariáni nepatří mezi myslitele, kteří by bořili společenské instituce. Kirkův text vyvolává dojem, že libertariáni obhajují soukromé vlastnictví snad jen proto, aby měli kde nerušeně masturbovat a přemýšlet „ke kterému pohlaví patří“. Libertariánští autoři se však problematikou společnosti, kultury a umění zabývají velmi seriozně po staletí. Ve svých dílech si kladou otázky, které se mnozí konzervativci neodvažují byť jen vyslovit. Například: Jak zajisit, aby vzkvétala lidská kreativita nejen v obchodě, ale i v otázkách vzdělávání či vynucování práva? Není pro tuto otázku klíčové, zda se společenské vztahy rozvíjejí v prostředí konkurence, nebo zda je jím politickou mocí vnucena přísná hierarchická, monopolní struktura? Zatímco konzervativci mají tendenci odpovídat v těchto situacích způsobem, že stát bude „vykonávat různé druhy činností očividně důležitých pro obecné blaho“ či že demokratický systém se o to postará, libertarián se ptá „proč“? Nelze jen tak předpokládat, že tyto věci „stát“ zařídí. Stát nedokázal poskytnout mnohem jednodušší věci než je kvalitní právní systém. Člověk zabývající se fungováním společnosti musí jít dále a studovat možnosti státu. Budou skutečné společenské elity těmi, které vygeneruje politický systém, vybaví mocí a ustaví do privilegovaných funkcí? Každý, kdo má oči otevřené, vidí, že tomu tak není. Lidé, kteří z pozice svých politických funkcí rozhodují, co se bude učit ve školách, jak bude vypadat právo a kolik se lidem odebere z jejich peněženek, se povětšinou věnují propagandě a stavu svých účtů, nikoli blahem společnosti! Konzervativec sní o tom, že jednou se svými ctnostmi porazí ostatní zkorumpované politiky a sám se usadí v křesle ministra školství. Pak konečně lidem ukáže, jak má vypadat „skutečné“ vzdělání – přepíše osnovy, přikáže tu správnou věrouku. Libertarián nechce ovládnout mocenský aparát a „nařídit libertarianismus“. Jeho poznání a znalost historie jej vede k odmítnutí monopolních mocenských struktur jako takových, které považuje za pozůstatky socialismu. Svět libertariána není „vyprahlou, ošklivou a nemilovanou říší“. Libertariánská společnost vytváří prostor pro mírové soužití lidí – ponechá prostor pro homosexuály, muslimy i katolíky žít vlastní život. Kulturně-konzervativní lidé (mezi kterými bude mnoho libertariánů) budou mít prostor vést ctnostný život a rozvíjet své hodnoty. Nikdo nebude ve školách vynucovat, tak jako dnes, výuku darwinismu, ani teorie relativity. Konzervatismus se svou naivní vírou ve schopnosti státu a politiku zájmových skupin žádnou podobnou harmickou vizi nenabízí. Věří v zázrak dobro konajícího státu. Možná, že to ale není skutečný konzervatismus. Těžko si představit, že by žádný konzervativní proud neobjevil rozdíl mezi státem a společností!