Konzervativní versus progresivističtí anarchokapitalisté

Mises.cz: 10. září 2018, Urza, komentářů: 106

Před pár lety jsem mezi některými čtenáři budil nelibost svou snahou usmířit rozhádané tábory anarchokapitalistů a minarchistů; a protože to dle mého názoru nakonec přineslo více dobrého než zlého, budu se snažit o něco podobného, leč nejspíše ještě kontroverznějšího. Mezi anarchokapitalisty se celosvětově objevují dva tábory: „sluníčkoví progresivisté“ reprezentováni především Jeffreym Tuckerem i (značnou částí) Students for Liberty a „alt-right konzervativci“ reprezentováni zejména Hansem-Hermannen Hoppem. Podobný spor se však začíná poslední dobou otevírat i na naší domácí české libertariánské scéně. A protože se nejeden z čtenářů ptá na postoj můj či dokonce celého českého Institutu Ludwiga von Misese, odpovídám tímto článkem.

Leckde na světě – a nejlépe je to vidět asi v USA – se společnost (nejen ta libertariánská) dělí na dva hodnotové tábory: konzervativce (chcete-li pravičáky, republikány, tradicionalisty, národovce) a progresivisty (chcete-li levičáky, demokraty, liberály, sluníčkáře). Konzervativci bývají typicky zastánci ekonomické svobody (nízké daně, svoboda podnikání), zatímco osobní svobodu často obětují na oltář ochrany nějakých tradičních hodnot, které považují za důležité (zákazy stejnopohlavních manželství či adopcí, válka proti drogám). Progresivisté jsou více méně jejich opakem; různé osobní svobody hájí, avšak ekonomickou svobodu jsou ochotni vyměnit za majetkovou rovnost mezi lidmi. Postoje zastánců obou směrů jsou tedy částečně pro svobodu a částečně proti ní – když z obou vezmeme tu svobodnější část, získáme libertarianismus; když tu nesvobodnou, vznikne tuhá totalita.

Názory anarchokapitalistů i jiných libertariánů se tedy nacházejí někde na pomezí názorů progresivistů a konzervativců. Historicky se však libertariáni (ač ne třeba bleeding heart libertariáni) rekrutovali spíše z řad konzervativců, kteří zdůrazňovali ekonomickou svobodu a „nějak překousli“ svobodu pro lidi žijící dle jiných hodnot; k tomu jim pomohl například Hans-Hermann Hoppe svým narativem, dle kterého budou v libertariánské společnosti žít bílé tradiční rodiny odděleně od jiných a využijí svého práva diskriminovat, které jim v současnosti bere stát. Zde jen dodávám, že ačkoliv mě osobně nic takového neoslovuje a nenacházím v tom zalíbení, rozhodně bych v tom nikomu nebránil; a pochopitelně nikdo nedokáže predikovat trh, takže nemůžeme ani říci, zda by k něčemu takovému došlo (já myslím, že jen zřídka; HHH je přesvědčen o opaku).

Poslední dobou se však anarchokapitalismus dostává i k progresivistům, kteří mají zas opačný postoj, takže jsou ochotni se – poté, co se stanou anarchokapitalisty – vzdát přerozdělování, protože je láká neexistence zákonů kodifikujících společenské normy, se kterými nesouhlasí. Toto se děje už nějakou dobu celosvětově, ale nově docela masivně a rychle i na české libertariánské scéně, jelikož (nejen já) aktivně pracuji na oslovování těchto lidí. Ačkoliv si ty dvě skupiny často osobnostně nesednou, domnívám se, že je nezbytně nutné otevřít nepočetné libertariánské hnutí všem; ne je činit pro přibližně polovinu lidí zcela nepřístupné (zejména když je progresivismus tak populární mezi mladšími lidmi). Většina libertariánů to chápe, ale existují výjimky, takže můžeme být svědky absurdních hádek, nesmyslných výstupů a silných prohlášení (zatímco z jedné strany můžeme slyšet, že libertarianismus je pro patriarchální, proti alternativním životním stylům, pro elitářský, pro křesťanský, pro hierarchický, proti drogové závislosti a stojí na bílém heterosexuálním muži, na druhé straně se zas dočteme, že konzervativismus je zlo, rakovina a libertariáni by se měli snažit o zánik tradiční rodiny, která je příčinou většiny zla světa a triumfu státu – se všemi těmi prohlášeními jsem se v posledních týdnech setkal).

Obávám se, že autoři takových výroků se nechávají unést a zapomínají na jednu z největších krás libertarianismu: I lidé s absolutně odlišnými hodnotami mohou žít vedle sebe v míru, pokud oba respektují vlastnická práva, tedy princip neagrese (NAP); což by všichni libertariáni měli. A činí-li tak, jsou tyto spory zbytečné. Ať si jeden žije v tradiční křesťanské patriarchální rodině a nepouští přes práh černochy, homosexuály, muslimy a diskriminuje, kohokoliv si zamane; a druhý ať klidně pořádá drogové gay swingers večírky a streamuje je na Internetu. Dokud tak bude činit každý za své na svém a nechá ostatní na pokoji, neexistuje problém.

Přestaňme tedy dělit lidi na „my“ a „oni“ podle toho, které hodnoty zastávají; ve skutečnosti jsme „my“ ti, kdo odmítáme útočné násilí (bez ohledu na důvod), a „oni“ ti, kdo je chtějí používat (ať už za cílem rasové čistoty, majetkové rovnosti, ochrany tradiční rodiny či politické korektnosti). Samozřejmě je mi jasné, že někomu může vadit, když se jeho „kolega libertarián“ cítí býti ženou, ačkoliv má penis; a jinému zas to, že jeho „kolega libertarián“ je rasistou představujícím si segregovanou svobodnou společnost. Dokud však onen „kolega libertarián“ prosazuje svobodu každého žít si po svém na svém, je to přece spojenec; bez ohledu na to, že nám může připadat nechutný. Pokusme se tedy zvládnout emoce a třeba se s ním nebavit, když už to jinak nejde; ne vyvolávat hádky a rozbroje mezi těmi, kdo jsou v naší společnosti ochotni postavit se státnímu útlaku.

Co se týče mého osobního pohledu, tak ačkoliv jsem se libertariánem stal z klasického konzervativce, postupem času jsou mi pocitově daleko bližší hodnoty progresivistů – jednak mi absolutně nevadí ani nejsou nepříjemní LGBTQ lidé či uživatelé drog (nejsou-li nebezpeční), zatímco třeba k rasistům chovám určité emoční antipatie; ale především jsem přesvědčen, že anarchokapitalismus musíme šířit s láskou, vlídností, pokorou a porozuměním (byť v tom sám někdy selhávám), nikoliv skrze nenávist, hrubost, aroganci a povyšování se nad druhé (i kdyby neměli pravdu). Z toho důvodu je mi osobně daleko bližší Jeffrey Tucker než třeba Hans-Hermann Hoppe (dříve tomu bylo naopak); to však neznamená, že bych práci HHH shazoval či neuznával, i on určitě osloví své publikum (ostatně já sám jsem se k libertariánským myšlenkám dostal takto; a kdyby je tehdy šířili sluníčkáři, má ochota nad nimi přemýšlet by byla výrazně nižší).

S nejvyšší naléhavostí si však neustále uvědomuji, že to, co děláme, je příliš důležité, než aby tu šlo o mé názory na to, jak žít svůj život; nehodlám tedy útočit na konzervativce ani je shazovat. Naopak toužím po tom, aby české (a potažmo světové) libertariánské hnutí bylo sjednocené a spolupracující. Spojme konzervativce i progresivisty, kteří jsou ochotni respektovat vlastnická práva i těch, kdo s nimi nesdílejí životní hodnoty. Prosím, nevyvolávejme zbytečné hádky. Lišíme se totiž jen v tom, kterou část pravdy zdůrazňujeme; můžeme mluvit o tom, že bez státu bude kdokoliv moci diskriminovat homosexuály a neobsloužit je ve svém podniku, ale také o tom, že bez státu jim nikdo nebude moci zakazovat adoptovat děti. Obojí je pravda; záleží jen na tom, co je pro nás podstatné a kterou z těch dvou zpráv pošleme do světa.

Existují témata, na kterých se obě strany těžce srážejí. Kupříkladu „rovnost ras“. Jedni tvrdí, že lidské rasy jsou si rovny; druzí to zas vehementně popírají. Ale co je smyslem? Jaký je vůbec význam toho výroku? Že jsou lidé různých ras stejní? To zjevně nejsou, když se liší už na první pohled. Zda mezi nimi mohou být i intelektuální rozdíly? Proč by nemohly, když tam jsou fyzické? Ale hlavně: Proč by na tom mělo záležet? Proč by se měli libertariáni mezi sebou hádat o „rovnost ras“? Toto i spousta dalších témat představují jen zbytečné návnady, na kterých se naprosto beze smyslu srážejí, vytvářejí spory, negativní myšlenky a plýtvají energii, kterou by mohli věnovat šíření neagrese a respektu k vlastnickým právům.

A jaké jsou tedy odpovědi na otázky čtenářů? Institut Ludwiga von Misese nestojí na žádné straně onoho sporu, neboť se snaží libertariány sjednocovat, nikoliv rozdělovat. Já osobně jsem dříve nacházel zalíbení v drsném a chladném řádu; neměl jsem rád hipíky ani sluníčkáře. Na cestě životem jsem však objevil (či mi to spíše bylo ukázáno; děkuji R.), že dělat věci s otevřeným srdcem a láskou mě nejen více těší, ale také to přináší lepší výsledky. Jeffrey Tucker mi je tedy svým postojem blíže než Hans-Hermann Hoppe; a (etatističtí) progresivisté mi vadí méně než (etatističtí) konzervativci (jsem však rád za každého progresivistu i konzervativce respektujícího NAP). Více než nějaké sympatie a antipatie pro mě však znamená princip neagrese; za spojence tedy považuji každého, kdo jej respektuje, ať už má problémy s homosexuály či rasisty. Ergo odpověď na nedávný dotaz, zda podpoříme české vydání knihy HHH, zní kladně. Nehodlám sám za sebe ani skrze Institut Ludwiga von Misese podporovat a rozdmýchávat tento zbytečný konflikt; toužím po spolupráci a sjednocení.