Korupce

Mises.cz: 28. září 2013, Ludwig von Mises (přidal Kolektiv Mises.cz), komentářů: 2

[Kapitola z Lidského jednání, v českém překladu stránky 657-658]

Analýza intervencionismu by nebyla úplná, kdyby nevzala v úvahu jev korupce.

Těžko bychom hledali nějaký vládní zásah do fungování tržního procesu, který by z pohledu dotčených obyvatel nebylo možné označit za konfiskaci či dar. Vždy platí, že jeden člověk nebo skupina získává na úkor jiného člověka či skupiny. V mnoha případech ale škoda napáchaná jedněm lidem neodpovídá jakékoli výhodě pro jiné lidi.

Neexistuje nic takového jako spravedlivý a čestný způsob použití té ohromné moci, kterou intervencionismus vkládá do rukou zákonodárce a exekutivce. Obhájci intervencionismu předstírají, že nahrazují – jak říkají „společensky“ škodlivé – dopady soukromého vlastnictví a zájmových skupin neomezenými pravomocemi moudrého a nezaujatého legislativce a jeho zásadových a neúnavných sluhů úředníků. Obyčejný člověk je v jejich očích bezmocným dítětem, které zoufale potřebuje opatrovníka, jenž by ho chránil před lstivými triky bandy darebáků. Odmítají veškeré tradiční koncepty práva a legality ve jménu „vyšší a ctnostnější“ myšlenky spravedlnosti. A cokoli oni sami kdykoli udělají, je vždy správné, jelikož to poškozuje ty, kdo si chtějí sobecky sami ponechat to, co by z pohledu této vyšší spravedlnosti mělo patřit ostatním.

Pojmy sobectví a nesobectví jsou v těchto úvahách vnitřně rozporné a nepoužitelné. Jak jsme si již ukázali, každé jednání směřuje k dosažení takového stavu, který je pro jednajícího člověka lepší než stav, který by nastal při absenci tohoto jednání. V tomto smyslu je možné každé jednání označit za sobecké. Člověk dávající almužnu hladovým dětem tak činí buď proto, že hodnotí své vlastní uspokojení očekávané z poskytnutí tohoto daru více než jakékoli jiné uspokojení, jehož by se mu dostalo, kdyby tyto peníze utratil za něco jiného, nebo protože doufá, že bude odměněn na věčnosti. Politik je v tomto smyslu vždy sobecký, bez ohledu na to, zda podporuje nějaký populární projekt kvůli svému znovuzvolení, nebo zda přísně lpí na svém – nepopulárním – přesvědčení a připravuje se o výhody, jichž by mohl dosáhnout, kdyby se mu zpronevěřil.

V antikapitalistické terminologii se slova sobecký a nesobecký používají k rozdělení lidí z pohledu doktríny, jež považuje rovnost bohatství a příjmu za jediný přirozený a spravedlivý stav společenských podmínek, jež označuje lidi, kteří vlastní či vydělávají více, než je průměr, za vykořisťovatele, a která odsuzuje podnikatelskou činnost, jelikož prý škodí společnému blahu. Podnikat, záviset přímo na schválení či neschválení vlastního jednání spotřebiteli, usilovat o přízeň nakupujících a dosáhnout zisku, když se člověku podaří uspokojit spotřebitele lépe, než se podařilo konkurentům, je – z pohledu oficiální ideologie – sobecké a zavrženíhodné. Pouze lidé, kteří získávají své mzdy od vlády, se kvalifikují jako nesobečtí a ctnostní.

Naneštěstí ale nejsou držitelé úřadů a jejich zaměstnanci anděly. Velmi rychle zjistí, že jejich rozhodnutí znamenají pro podnikatele buď významné ztráty, nebo – někdy – tučné zisky. Nepochybně existují i byrokraté, kteří nepřijímají úplatky. Jsou ale i takoví, kteří se snaží získat výhodu z jakékoli „jisté“ příležitosti „podělit“ se s těmi, jimž jejich rozhodnutí pomáhá.

V mnoha oblastech správy intervencionistických opatření se prostě klientelismu nelze vyhnout. Vezměme si například případ vývozních či dovozních licencí. Takováto licence má pro jejího držitele jistou peněžní hodnotu. Komu by měla vláda licenci udělit a komu její přidělení naopak odmítnout? Neexistuje žádné objektivní měřítko, které by se dokázalo vyhnout osobnímu zaujetí a něčímu upřednostnění. Není podstatné, zda dojde či nedojde k přesunu peněz. Je stejně skandální, když je licence přidělena lidem, kteří poskytli nebo slíbili, že poskytnou jiné hodnotné služby (např. poskytnou politickou podporu) lidem, jež o licenci rozhodují. Korupce je běžným výsledkem intervencionismu.

Ponechme historikům a právníkům, aby se těmito problémy zabývali. [1]

[1] Dnes se stalo zvykem volat po komunistické revoluci a přitom odsuzovat napadané nekomunistické vlády za zkorumpované. K ospravedlnění podpory, kterou část amerického tisku a někteří zástupci americké administrativy poskytli nejprve čínským komunistům a poté komunistům kubánským, bylo použito argumentu, že Čankajškův režim a později režim Batistův byly zkorumpované. Z tohoto úhlu pohledu by ale bylo možné ospravedlnit komunistickou revoluci proti každé vládě, která není zcela oddána myšlence laissez faire.