Labyrint mýtů - X. Podpora domácích výrobků

Mises.cz: 14. ledna 2012, Petr Málek, komentářů: 126

[Všechny články ze seriálu Labyrint mýtů neleznete v sekci Literatura.]

„Czech made.“ „Podpořte nákupem české výrobky.“ „Nepodporujte cizorodý zahraniční kapitál.“ „Utracené peníze by měly zůstat v Česku.“ To jsou jen některé z otřepaných frází, které si vybavím, když je řeč o podpoře domácí ekonomiky a domácích výrobců. Tento mýtus rozhodně patří k těm nejrozšířenějším a nejvíce zakořeněným - pravděpodobně bude nedílnou součástí většiny odborných hospodských debat.

Podpora domácích výrobců obvykle může probíhat dvěma formami. První možnost je, že jednotlivé státy budou z peněz daňových poplatníků dotovat své výrobce, čímž dosáhnou zlevnění jejich výrobků. To povede k tomu, že těmto výrobcům se bude dařit lépe - budou vyrábět více, zatímco zahraniční výrobci budou vyrábět méně v porovnání s tím, jak by to bylo na svobodném trhu bez dotací. Druhá možnost je, že podporu budou poskytovat spotřebitelé, kteří by si nejraději koupili k uspokojení nějaké potřeby zahraniční produkt, ale jako správní patrioti potlačí své přízemní osobní potřeby a v zájmu podpory své vlasti koupí domácí produkt, přestože představuje horší kombinací kvality a ceny.

Z morálního hlediska je mezi těmito dvěma možnostmi propastný rozdíl. Zatímco první případ nutně vychází z aktu násilné krádeže (protože stát musel peníze na dotace nejprve někde vzít a jediným jeho zdrojem jsou nezbytně nutně daně, tedy krádež), druhý je naprosto dobrovolný a v souladu se svobodnou společností - osoby poskytující „dotace“ je totiž poskytují ze svého a zcela dobrovolně. Kdykoliv můžou s dotováním přestat a nikdo jim za to nic neudělá, což se o státu moc říct nedá.

Tím se ale zabývat nebudeme, protože v tomto textu řešíme vyvracení ekonomických mýtů a nikoliv etiku svobody. A z ekonomického pohledu jsou obě možnosti úplně stejné, tj. stejně špatné, a proto jsou následující argumenty určeny pro oba scénáře.

Ten dělá to a ten zase tohle...

Už je to nějaký ten pátek, co David Ricardojc na úderně jednoduchém příkladu ukázal, že dělba práce je výhodná. I v situaci, kdy jedna země převažuje nad druhou ve všech oblastech své výrobní činnosti, stále je pro obě strany výhodné, aby se silnější země specializovala na ty činnosti, které jí jdou nejlépe, a ty ostatní přenechala slabší zemi. Kromě okamžitého zvýšení bohatství to má i další výhodu: zaměření se na užší okruh činností, z nichž každá bude prováděna ve větším měřítku, povede k větším úsporám z rozsahu a lepším možnostem dalšího zdokonalování.

Podnikat jakékoliv kroky pro to, abychom více druhů výrobků vyráběli sami a méně dováželi, je z definice v přímém kontrastu s principem co největší dělby práce a co nejužší specializace na to, co nám jde nejlépe, a přenechání toho ostatního jiným zemím. Zastánci podpory domácí ekonomiky musí tedy nutně být zastánci horší kvality výrobků, menšího množství těchto výrobků a vlastně celkově ekonomického úpadku. U vysokých představitelů státu není zastávání škodlivých nijak překvapující, u ostatních lidí je to překvapující o něco více.

Vlastně jakýkoliv zásah do přirozeného přesouvání ekonomických zdrojů (práce, půdy a kapitálu) musí být nutně v náš neprospěch. Trh je ze své logiky nejlepší dosud známý mechanismus, jak přesouvat zdroje od těch méně schopných ke schopnějším a z procesů vedoucích k výrobě statků, po nichž není poptávka, do procesů vedoucích k výrobě statků, po nichž poptávka je. Tržní uspořádání je tak nejlepší možné na základě aktuálně dostupných informací. Potlačování tohoto procesu nevyhnutelně musí vést k ekonomickému úpadku.

Pro praktickou ukázku se stačí podívat na země, které se pokusily nebo pokoušejí o ekonomickou nezávislost a soběstačnost: Mao Ce-tungův Velký skok vpřed v 60. letech v Číně (cca 30 miliónů lidí umřelo hladem) a Severní Korea.

Abychom předešli nedorozumění, je třeba zdůraznit, že podpora domácích výrobců určitě neznamená automatický hladomor. Záleží totiž samozřejmě na míře, v jaké je prováděna. Pokud je provedena opravdu precizně, pravděpodobně způsobí hladomor. Pokud je provedena částečně, tak jako v socialistických ekonomikách EU a USA, škody budou adekvátně méně vážné, ale ani o trochu méně skutečné.

Kam by například důsledná podpora domácích výrobků vedla?

Tak například bychom nemohli v takové míře konzumovat tropické ovoce a fronty na banány nebo pomeranče by se opět staly každodenní realitou. Jako alkohol by nám zbyl fernet, rum a pár dalších; museli bychom zapomenout na skotskou whiskey nebo finskou vodku. Jezdit bychom mohli pouze ve fabiích a octaviích. Počítače a mobily by vyráběla pravděpodobně Tesla... Nesměli bychom využívat žádného zahraničního objevu například v medicíně, farmacii nebo čemkoliv jiném. Dopravní letadla by neexistovala, a vlastně by ani nebyla nutná, protože bychom nesměli jezdit do zahraničí na zájezdy ani služební cesty, protože co by na to řekly české firmy podnikající v cestovním ruchu? V televizi by nejspíš běžel opět jen jeden kanál, protože na těch pár českých filmů a hodnotných seriálů by bohatě stačil. Ale skvělé by bylo, že bychom byli jediní na světě, kdo nosí kontaktní čočky...

Jak je vidět, dovedení doktríny podpory domácích výrobku k dokonalosti vede také k naprosto absurdní realitě.

Pomsta bude sladká

Když naše vláda v Praze nebo Bruseli začne dotovat české výrobce, pravděpodobně se dočkáme odvetného opatření ze strany poškozených zemí, ve kterých operují konkurenti českých výrobců. Obvykle mají státy v oblibě přijít s podporou svých výrobců v nějakém jiném odvětví. A neplatí to jen o státních dotacích - dobrovolná spotřebitelská podpora domácích výrobců je velmi populární i za českými kopečky. Dočkáme se tedy úplně stejného scénáře, pouze v opačném gardu - čeští výrobci budou poškozeni a nějaký zahraniční výrobce bude zvýhodněn. Výroba se bude přesouvat z Česka do této země.

Když to dotáhneme do konečného důsledku, velké množství odvětví bude dotováno; v některých budou dotováni čeští výrobci, v jiných zase zahraniční. Tyto dotace budou určující pro to, kdo bude kolik vyrábět. Ve výsledku se tedy o alokaci výroby nebude rozhodovat tržně, tj. podle nejvyšší efektivity a největší schopnosti uspokojovat spotřebitele po celém světě, nýbrž podle politických tahanic, které jsou pro udělování dotací určující. Případně budou rozhodovat rigidní „tradice“ výroby určitých výrobků plynoucí z historického uspořádání, které možná bylo nejlepší možné ve své době, ale už nemusí být nejlepší možné dnes.

Je možné i to, že odveta bude mít formu dotace v tom samém odvětví a že cizí země bude své výrobce dotovat úplně stejně, jako česká veřejnost dotuje ty české. Může být namítnuto, že v takovém případě k žádnému potlačení trhu nedochází, protože výrobci na obou stranách hranic mají stejné podmínky. I kdyby to tak bylo, nabízí se otázka, proč tedy vůbec dotovat (a v případě státních dotací prohánět obrovské množství peněz drahou státní byrokracií), když výsledek nebude odlišný od toho, co trh udělá sám od sebe. A ono to ani tak není: Stále zde bude existovat přerozdělování peněz od firem a pracovníků mimo dotované odvětví směrem k firmám a pracovníkům uvnitř dotovaného odvětví - prostě proto, že není možné dotovat všechny, neboť někdo ty dotace musí platit. Dotace zkrátka nikdy nemohou být neutrální a nediskriminační, to je ostatně i jejich účel.

Hrajeme si na podnikatele

Jak stát tak i dobrovolní dárci (platí to ale hlavně pro stát) často tvrdí, že musíme podporovat domácí výrobce toho a toho, protože je to perspektivní odvětví a naše země tak získá konkurenční výhodu nad ostatními.

To je klidně možné. Když ale máte na jedné straně tisíce podnikatelů, kteří dnes a denně dumají nad tím, které odvětví je perspektivní a kde by se daly vydělat nějaké ty miliardy, a při této snaze riskují své vlastní peníze, a na druhé straně máte stát, který nikomu nepatří, násilím se udržuje u monopolní moci a který je řízen nikomu nezodpovídajícími se politiky, komu budete více věřit? Státu, který tvrdí, že dané odvětví je perspektivní, anebo soukromému trhu, který tvrdí, že perspektivní není (protože kdyby to trh tak špatně neviděl, chamtiví investoři by hned začali investovat své vlastní peníze, a nebylo by tak třeba dotací)?

Dotované firmy budou vydělávat, a stát tak vydělá na daních

Stát více na daních nevydělá, žádné perpetuum mobile bohužel neexistuje. Jak jsme si ukázali, země jako celek bude reálně chudší, a tím i výběr daní bude za jinak nezměněných okolností reálně nižší. Když už si vybíráme příjmy státu jako cílové kritérium (jakkoliv jsou daně nemorální krádeží), je z tohoto pohledu lepší danit ty firmy, které vzniknou na volném trhu, a nikoliv firmy uměle udržované při životě dotacemi.

Proč zrovna státy?

Dalším problémem podpory domácích výrobků je, že slovem „domácí“ se rozumí „v naší zemi“. Co to ale znamená „v naší zemi“? Může to znamenat, že výrobek je fyzicky vyráběn v Česku. Co když ale firma má zahraničního vlastníka? Co když firma odebírá součástky vyrobené v zahraničí a v Česku je pouze montuje? Co když část zaměstnanců tvoří cizinci? Co když firma má české majitele a české zaměstance, ale zároveň má velký úvěr od zahraniční banky, která se tak podílí na jejím podnikání? Jaké kombinace těchto kritérií ještě představují českou firmu a jaké už ne; a proč to má být rozdělené takto a ne nějak jinak?

Ovšem úplně nejvtipnější na celé této věci je představa, k čemu by vedlo důsledné a konzistentní aplikování posedlosti domácími výrobky. Řekněme, že všichni bydlíme třeba v Jihlavě, ulice Karolíny Světlé číslo 1. Pokud jsou české výrobky pro nás nadřazené výrobkům z Ameriky i dalších států, pak jsou pro nás jistě jihlavské výrobky lepší než výrobky z Pardubic a ostatních měst. A proč se zastavovat u měst? Výrobky vyrobené v ulici Karolíny Světlé určitě budou lepší než výrobky ze zbytku Jihlavy; ba co víc, výrobky vyrobené v našem domě číslo 1 budou lepší než výrobky vyrobené naproti přes ulici, a proto bychom měli výrobky z celého světa bojkotovat a kupovat jen to, co bylo vyrobeno v našem domě číslo 1. A to samé by se vlastně dalo aplikovat na ostatní obyvatele našeho domu - nejlepší by tedy pro každého z nás bylo, abychom kupovali jen to, co si sami a bez pomoci ostatních vyrobíme u sebe doma, neboli abychom vůbec nekupovali a vůbec neprodávali a spoléhali se sami na sebe.

Konzistentní aplikací podpory domácích výrobků jsme se tedy dostali na ekonomický systém, ve kterém neexistuje směna. Tedy na systém primitivnější, než jaký kdysi panoval mezi obyvateli jeskyní. Pokud vám to připadá jako nesmysl, tak máte naprostou pravdu - ale pokud jednou přijmeme podporu domácích výrobků jako žádoucí, pak je nutné se jí stoprocentně řídit. Buď je dobrá, nebo není, a podle toho by se buď neměla aplikovat vůbec, nebo by se měla aplikovat stoprocentně. Není žádný důvod k tomu, aby se aplikovala jen na naprosto arbitrárně zvolené úrovni států. Hranice států totiž nemají žádný relevantní ekonomický význam. Anebo by mi někdo musel vysvětlit, proč 31.12.1992 pro mě (Čecha) byly slovenské výrobky ještě „domácí“ a 1.1.1993 už byly „cizí“ a „fuj“.

Když dotují ostatní, musím i já

Často se říká, že dotace neefektivních výrobců jsou sice špatné, ale pokud se do nich pustí cizí země, my musíme také, jinak naši exportéři ztratí konkurenční výhodu. To je ale naprosto pomýlený závěr. Pokud je nějaká země ochotna, ať už díky své vládě nebo díky dobrovolné podpoře ze strany svých občanů, dotovat neefektivní výrobce, pro nás je to jedině dobře. My totiž od této země můžeme nakupovat výrobky za nízkou, dotovanou cenu, zatímco náklady na dotování, a tedy veškeré výrobcovy neefektivity, ponese tato země místo nás. Jestli pro nás dříve byl nejlepší výrobek X a nyní, díky dotacím v zahraničí, je pro nás výhodnější dotovaný výrobek Y, tak jsme zbohatli, protože se nám otevřela výhodnější možnost směny, která před dotacemi nebyla dostupná. Díky tomu, že tato možnost je pouze umělá a nikoliv tržní, je samozřejmě velmi neefektivní, ale jak už jsme uvedli, náklady této neefektivity ponesou ti, kteří dotace platí, což my v tomto případě nejsme - my pouze slízneme smetanu.

Pokud tedy nějaká země dotuje své výrobce, tak je to sice pro ni hloupé, pro nás je to ale velmi užitečné. Hloupé je této situace nevyužít, tedy zahájit „odvetná opatření“ a začít na oplátku dotovat své domácí výrobce, jak je to už dlouho v módě.

Posedlost přebytkem zahraničního obchodu

Další obvyklý „důvod“, proč je třeba, aby země měla silné exportéry, je neustálá obava z deficitu zahraničního obchodu. Stále se s námi táhne merkantilistická doktrína, že export je dobrý a import je špatný.

Opět si můžeme pomoci tím, že místo arbitrárně zvolených státních hranic použijeme třeba města. Vadilo by někomu, kdyby Praha měla obchodní deficit s Plzní? Nebo kdyby vaše domácnost měla obchodní deficit s rodinou bydlící naproti? Je úplně normální, že každý z nás máme s různými lidmi různé obchodní bilance. Já třeba mám obchodní deficit se svým holičem, se svým supermarketem nebo s výrobcem mého mobilního telefonu. Tyto subjekty mi dodávají zboží, zatímco já jim žádné užitečné zboží nedodávám. Naopak mám velmi velký obchodní přebytek se svým zaměstnavatelem. Dodávám mu svojí pracovní sílu, zatímco on mi nedodává nic kromě pár firemních propisek a dvou kafí denně.

Když všechny tyto přebytky a deficity dám dohromady, tak výsledek může být jakýkoliv. Ještě donedávna jsem měl celkový přebytek, protože jsem pracoval, ale vydělané peníze jsem šetřil a každým měsícem jsem měl na účtě víc a víc peněz. Nedávno jsem ušetřené peníze vzal, další peníze jsem si půjčil a za celkovou sumu jsem si koupil byt. V měsíci, kdy toto proběhlo, jsem tedy měl obrovský obchodní deficit, který byl větší, než všechny do té doby naakumulované přebytky.

Jak je vidět, přebytky a deficity jsou úplně normální věc, kterou máme každý s každým. Naše osobní bilance se pak mění každým dnem podle našich potřeb - podle toho, kolik peněz potřebujeme naspořit nebo utratit, podle toho, kdy si potřebujeme koupit jaké zboží, a podle toho, kdy se rozhodneme peníze investovat, nebo si naopak peníze půjčit. Deficit nebo přebytek není ani dobrý, ani špatný, je to prostě součást dlouhodobého finančního plánu, který si daný člověk nebo skupina lidí vybrala, protože jim to tak vyhovuje.

Je klidně možné, že většina lidí v nějaké zemi si stanoví špatný plán - žít na dluh a mít tak dlouhodobý deficit. To asi nepovede k ničemu dobrému, ale proč by nás to mělo znepokojovat? Tato většina lidí, o které mluvíme, si za svůj plán plně odpovídá. Pokud sami máme lepší a bezpečnější plán, nemusíme se ostatními znepokojovat jen proto, že máme na občance stejnou státní příslušnost. Tak jako bychom se asi neznepokojovali, kdybychom žili v ulici, kde všichni naši sousedé žijí na dluh. [1]

Je tedy podpora domácích výrobků vždy špatná?

Záleží na tom, jestli dotuje stát nebo jednotlivci. Dotace ze strany státu je vždy špatná už jen proto, že je s ní nevyhnutelně spojena krádež peněz nevinným lidem. Když dotuje jednotlivec, morálně na tom není nic špatného.

Zda by měl jednotlivec ze svých peněz nějakého domácího výrobce dotovat, nebo neměl, záleží na tom, co od svého činu očekává. Pokud to dělá pro zlepšení své životní úrovně, tak bude zklamán, protože jsme viděli, že z ekonomického pohledu jsou dotace velmi neefektivní a vedou k ekonomickému úpadku.

Také jsme ale viděli, že dopad takového zhoršení není rovnoměrný - dopadá pouze na toho, kdo dotuje; ten, kdo stojí opodál a pouze kupuje výrobky za dotované ceny, na tom vydělá. Takže pokud je jednotlivec nezištný a chce ostatním pomoct na svůj úkor, dotováním domácích výrobců svého cíle pravděpodobně dosáhne. Lepší by ale v takovém případě bylo rovnou rozdat své peníze ostatním a nechat je, aby si sami určili, jakým způsobem je chtějí utratit. Stačí si představit, jestli by pro vás bylo přijatelnější, aby vám někdo dal náhodně vybraný kus zboží v hodnotě 1 000 Kč, nebo jestli by bylo lepší, aby vám prostě dal 1 000 Kč v hotovosti.

Existuje ještě jeden důvod, proč může jednotlivec chtít dotovat nějakého výrobce (domácího nebo jakéhokoliv jiného). Může to být psychické uspokojení z toho, že má výrobek právě od tohoto výrobce a že je vyrobený právě podle jeho výrobních postupů. Takže když se vám třeba nelíbí způsob, jakým se na jatkách zabíjí prasata, můžete přestat kupovat vepřové, ačkoliv pro vás při daných cenách představuje nejlepší maso, které existuje. Stejně tak může člověk z nějakého důvodu mít psychický požitek z toho, že nakupuje domácí výrobky. Osobně sice moc nechápu, proč by zrovna státní nebo geografická příslušnost měla přinášet nějaký požitek (už jen z důvodu nemožného vymezení, co ještě je a co není domácí výrobek, viz výše), ale to je pouze můj pohled a je samozřejmě možné, že někdo jiný to opravdu tak vidí.

Závěr

Kdybychom měli shrnout, co z naší diskuse vyplývá, bylo by to následující: Pokud chceme svým nákupem podpořit domácího výrobce z důvodu nějakého blíže neurčeného osobního uspokojení z toho, že je výrobce domácí, není na takové podpoře nic špatného.

Pokud je naším cílem zlepšení životní úrovně všech lidí v naší zemi (včetně nás samotných), potom je podpora domácích výrobků špatná, protože její efekt bude přesně opačný.

Pokud chceme zlepšit životní úroveň všech ostatních lidí na náš úkor, je podpora domácích výrobků také špatná volba, protože existuje lepší alternativa: přímo darovat ostatním lidem peníze.

Pokud se bavíme o podpoře ze strany státu, je špatná za každých okolností - bez ohledu na to, který z prvních třech případů nastává, je taková podpora nemorální, protože je financována z nakradených peněz.

Jediný smysluplný důvod tak zůstává ten první.

Nakonec ještě doplníme, že v textu jsme rozhodně nechtěli tvrdit, že kupovat domácí výrobky je automaticky špatné. Pokud spotřebitel skutečně považuje domácí výrobek za nejlepší bez ohledu na to, odkud pochází, tak nemá smysl řešit, jestli kupovat domácí výrobek je lepší nebo horší než kupovat nejlepší, ale zahraniční výrobek, protože jsou oba případy identické. Náš text v takovém případě postrádá smysl. Zabývali jsme se výhradně situací, kdy spotřebitel podle všech kritérií s výjimkou země původu považuje zahraniční výrobek za lepší a pouze kvůli té zemi původu se rozhodne pro výrobek domácí.

[1] Toto platí na svobodném trhu, který nemáme. V současnosti je bohužel situace taková, že stát by mohl v případě finančních problémů velké části obyvatel těmto lidem pomoci tak, že násilím zabaví majetek těm, kteří žili hospodárněji. Pokud ale toto chceme vyřešit, měli bychom, spíš než dotovat exportéry, zabránit státu v tom, aby mu konfiskační praktiky byly dovoleny. Bránit se oškubání nehospodárnými lidmi v budoucnu tak, že v podstatě těmto nehospodárným lidem dáme peníze dobrovolně, nedává valný smysl.