Legitimita potratů

Mises.cz: 28. října 2016, Urza, komentářů: 4

Někde jsou potraty legální, jinde ne, leckde také jen za určitých podmínek; libertariáni (a naštěstí nejen oni) však vědí, že co je legální, ještě nemusí být (a velmi často není) správné. V tomto článku bych se rád zabýval otázkou legitimity interrupcí z hlediska principu neagrese a zodpověděl otázku, zda je v souladu s přirozenými a vlastnickými právy, aby matka předčasně ukončila těhotenství zabitím svého dítěte; na jedné straně stojí svoboda matky rozhodovat o svém těle, na straně druhé pak svoboda dítěte nebýt sprovozeno ze světa a prožít svůj život.

Než se však pustím do analýzy legitimity potratů, rád bych předeslal, že můj osobní názor na interrupce je zcela jednoznačně odmítavý; kdybych s někým počal dítě a dotyčná jej chtěla zahubit, měl bych s tím velký morální problém a snažil se ji přesvědčit, aby to nedělala. To samo o sobě však neznamená, že potrat považuji za něco, co odporuje principu neagrese, neboť znám spoustu dalších věcí, které principu neagrese neodporují, přesto je však považuji za špatné; například podvádět partnerku, neposkytnout první pomoc umírajícímu, nechat kamaráda ve štychu, kyberšikana, to vše se může dít, aniž by docházelo k porušování přirozených práv, přesto s každou z těch věcí mám morální problém.

Nejčastěji diskutovanou otázkou v diskusích o potratech bývá, zda je ona nenarozená entita již lidská bytost, nebo „pouze“ plod; velmi často pak zastánci toho, že se jedná o člověka, interrupci odsoudí coby vraždu, zatímco ostatní vnímají celý zákrok jen jako odstranění plodu, jenž nemá vlastní vůli, ergo ani není lidskou bytostí. Osobně se jednak domnívám, že celý tento spor je jednak pouze otázkou definic pojmů, které lze používat různě, navíc nikdo přesně neví, co se odehrává nenarozenému v hlavě, ale především ta otázka vůbec není relevantní; jsem totiž přesvědčen, že potrat je legitimní i v případě, že uznáme onu nenarozenou bytost člověkem.

Když přijdu k někomu, kdo je schopen života, a udělám mu něco, čím jej toho života zbavím, pak takové jednání může být vraždou; když však někdo života schopen sám o sobě není a já mu pouze nezajistím to, aby přežil, může to ode mě být odsouzeníhodné jednání, ale jen těžko jej lze nazývat vraždou. Jen tak někoho ubodat je vražda, porušení principu neagrese; najít však pobodaného člověka ležet na ulici, překročit jej a nechat vykrvácet, není vraždou a ani agresí. Netvrdím, že taková lhostejnost je v pořádku, ani se nezastávám toho, aby si lidé nepomáhali, sám se snažím v životě pomáhat těm, kdo to potřebují; nepovažuji však za přijatelné takové jednání někomu násilím nutit.

Potrat pak není vraždou (a tedy ani porušením principu neagrese) ze stejného důvodu – dítě potřebuje ke svému přežití využívat tělo matky, která mu tuto výsadu odepře, v důsledku čehož dítě umře; a je úplně jedno, zda jej nazveme lidskou bytostí, nebo plodem, neboť ani vůči člověku by to nebyla vražda. Ocitnete-li se v situaci, že někdo bude nutně potřebovat transfuzi vaší krve, aby nezemřel, a vy mu ji odepřete, nejste vrahem; dokonce ani v případě, že mu ji napřed nějakou dobu dáváte a pak se rozhodnete přestat, nedělá to z vás vraha, pouze jste druhému člověku nepomohli přežít, což může sice být hrozné (nebo také ne, závisí to na důvodech a je to subjektivní), ale nejedná se o porušení jeho práv, neboť nikdo nemá právo na vaši krev, pokud se sami nerozhodnete mu ji dát.

Matka (ani doktor provádějící interrupci) se tedy potratem nestává vrahem a žádný z nich nezasáhl do práv dítěte, pouze mu upřeli možnost využívat zdroje (například krevní oběh) matčina těla proti její vůli; dítě v důsledku toho sice umře, nicméně stane se tak proto, že je neživotaschopné. Velmi se to liší od situace, kdy někdo jinému upře například škrcením možnost dýchání, v důsledku čehož dotyčný umře; kde je rozdíl? V prvním případě dítě potřebuje matku k tomu, aby přežilo, bez ní umírá, zatímco v druhém případě oběť sama o sobě přežívá, ale kvůli zásahu vraha umře; stále mluvíme o rozdílu mezi „svou akcí způsobit něčí smrt“ a „nevykonat akci, která by něčí smrt odvrátila“, přičemž jen to první může být vraždou.

Vždy je samozřejmě třeba brát v úvahu, zda a za jakých podmínek je dítě životaschopné; nenarozené dítě v počátku těhotenství potřebuje jednu konkrétní matku a nechce-li mu ona nadále poskytovat své tělo, je její potomek (se současnou úrovní vědeckého poznání a medicínských možností) odsouzen k smrti, zatímco dítě již narozené, jež nezbytně nepotřebuje péči svých rodičů, může přežít, existuje-li někdo, kdo je ochoten se o něj starat (nebo se o sebe dokonce dokáže postarat samo), takže jeho případně držení rodiči v podmínkách, kde zemře, lze za vraždu považovat podobně jako třeba uvěznění někoho do hladomorny. Zde samozřejmě z mnoha důvodů existuje relativně široká šedá zóna, ale tu nalezneme při aplikaci principu neagrese leckde (například při určování toho, co už je útok) a například v současné státní legislativě téměř všude.

Dospěl jsem tedy k závěru, že potrat není porušením principu neagrese, čímž pádem je tedy z hlediska přirozeného práva legitimní; z toho samozřejmě nijak neplyne, že by interrupce byly správné, případně že bych s nimi já osobně souhlasil (opak je pravdou). Na druhou stranu shledávám naprosto nepřijatelným někoho (matky či lékaře) násilím nutit k tomu, aby potrat neprováděl, případně za to dotyčného trestat; činit tak za peníze uloupené od daňových poplatníků je pak ještě extra odporné – nikdy nesmíme zapomenout, že každý státní zákaz bývá v konečném důsledku realizován násilím a zdroje k této realizaci jsou též vybrány pomocí násilí (či hrozby násilím).