Lhaní o Libyi

Mises.cz: 31. července 2011, Mises.org (přidal Josef Pohorský), komentářů: 8

Prezident Obama a další oficiální představitelé Spojených států stále dokola opakovali, že válka Spojených států a NATO v Libyi je pouze o „ochraně civilistů“, že je omezená co do rozsahu a svou povahou obranná. Avšak nyní po 90 dnech operací, o nichž prezident Obama tvrdil, že budou trvat „dny, nikoli týdny“, je načase říct již zřejmé: pokud jde o účel a rozsah libyjské války, byl prezident k Američanům naprosto neupřímný.

Obama a jeho přívrženci tvrdí, že válka USA a NATO v Libyi byla nutná z důvodu ochrany civilistů před teoretickou možností genocidy, k níž by údajně mohlo dojít, pokud by se události v Libyi vyvíjely vlastní cestou. Co se týče těchto argumentů, válka by byla ospravedlnitelná pouze jako omezená akce směřující k prevenci masakru civilistů. Obama a další přední představitelé jsou si těchto omezení vědomi – odtud vychází jejich neustálé obhajování intervence v Libyii jakožto krátkodobé operace s čistě humanitárními cíli.

A přesto deklarovaným účelem leteckých útoků jednotek NATO posledních týdnů bylo zaměřit a oslabit vojenské síly prezidenta Muammara Kaddáfího a poskytovat nepřetržitou vzdušnou podporu ofenzivním operacím libyjských rebelů. Ti doufají, že se jim podaří postoupit až k Tripolisu a svrhnout Kaddáfího.

Jednoduše řečeno, co bylo předloženo americké veřejnosti jako humanitární intervence, se téměř okamžitě přeměnilo na bezvýhradnou podporu jedné ze stran libyjské občanské války a závazek svrhnout současnou libyjskou vládu.

Důvtipní politici vědí, že se kolující historky určené pro veřejnost mohou z fleku změnit, a jen pár lidí si všimne nějakého rozdílu. V roce 2003, například, Bushova administrativa trvala na nutnosti invaze do Iráku, aby se zamezilo vybavování teroristů iráckými zbraněmi hromadného ničení. Když bylo čím dál více jasné, že Irák žádné zbraně hromadného ničení nemá a nemá rovněž žádné významné napojení na Al-Kájdu, historky se změnily: Bushova administrativa začala označovat iráckou válku jako nesobeckou misi naměřenou na osvobození iráckého lidu od krutého diktátorství a na přeměnu Iráku ve vzor demokracie pro arabský svět.

Abychom mohli rozhodnout, jestli je vojenská akce prováděna naším jménem rozumná a spravedlivá, musíme zaujmout skeptický pohled na historky politiků a jejich odůvodňování. Musíme se pokusit skrze ně pohlédnout na realitu situace.

Historky se mohou změnit a mohou se začít objevovat nová ospravedlňování, avšak jakmile jednou válka začne, nelze předpovědět, jakým směrem se bude vyvíjet a jaké bude mít následky. Války jdou totiž zřídkakdy podle plánu; vždy se dají do pohybu události, které nemůže jedinec ani skupina lidí ovládnout.

Bylo závažnou chybou Kongresu a médií jen tak sedět na okraji dění a bezdůvodně důvěřovat prezidentovi – a bylo chybou umožnit, aby se bezpečnostní pojistky ústavnosti omezily do takové míry, že vrtoch jednoho člověka, jeho neuvážený soud, může poslat ústavní demokracii do války.

Americká politická třída dychtivě přijala válku v Libyi předtím, než si byla jistá, proč se válka bojuje a jaké následky s sebou ponese. Demokraté shledali, že jsou neschopni říct válce označované jako humanitární a prosazované jejich prezidentem „ne“. Republikáni podpořili válku jen ze zvyku, ale reptali, že prezident jednal příliš pomalu a ostýchavě v použití vojenských sil.

Nedávná minulost nebyla shovívavá k bezstarostným zámořským dobrodružstvím Spojených států. V Afghánistánu, Iráku, Libyi, v těchto vzdálených konfliktech jsme si vybrali strany a námi favorizované skupiny jsme zaplavovali zbraněmi, vojenskými cvičeními, legitimností a penězi jen proto, abychom to dopracovali do stádia, kdy o pár let nebo desetiletí jdeme do války proti stejným skupinám, které jsme dříve podporovali.

Během sovětské války v Afghánistánu v 80. letech jsme stáli za mudžahedíny, mezi nimiž bylo i mnoho budoucích členů Talibánu; podporovali jsme Irák Saddáma Husajna v Íránsko-irácké válce rovněž v 80. letech. A během vlády Bushovy administrativy jsme ve velkém normalizovali vztahy s Kaddáfího Libyí, které jsme prodávali zbraně.

Jsme snad zakletí, že musíme pozorovat tyto opakující se cykly znova a znova? Možná příště, až vypukne další mezinárodní „krize“ a Spojené státy si nebudou jisty, co dělat s domnívaným nepřítelem, měli bychom počkat deset let, zdali se náhodou nepřítel nestane našim spojencem.

Američané a jejich volení zástupci musí začít přijímat skeptický – spíše než nedočkavý a lehkověrný – postoj k válce. Malým krůčkem správným směrem by bylo navrátit Kongresu jeho ústavní zodpovědnost za vyhlášení války. To by zpomalilo proces zaplétání se do válečných konfliktů a přineslo alespoň minimální úroveň debaty – v níž by umírněné názory převážily.

Ani jedna válka Spojených států od konce druhé světové války nebyla formálně „vyhlášena“ Kongresem, jak vyžaduje Ústava. Ač Kongres posvětil mnoho těchto válek, činil tak často až po započetí vojenské akce. Tvůrci Ústavy dali Kongresu moc vyhlašovat válku v přesvědčení, že volba jít do války – volba, která často ovlivní stovky tisíc lidí a změní běh dějin – by neměla ležet na jedné chybující lidské bytosti.

Původní článek naleznete zde.