Libertariáni?

Mises.cz: 03. dubna 2013, Barbora Ivanská, komentářů: 40

Překvapivým jevem, který mě inspiroval k napsání následujícího, lehce kritického, textu, je způsob, jakým někteří libertariáni s lehkostí (a možná i bez rozmyslu) zahazují svou individualitu. Toto se projevuje především na prostředcích, které někteří libertariáni používají pro vyjádření vlastního přesvědčení. Nejvíce mě zaujaly dva. Prvním z nich jsou předměty plnící roli signálních nálepek, které o nositeli na první pohled říkají: „Patřím do klubu - jsem libertarián.“ Druhým je pak nadměrné používání zájmena „my“ v esejích či v projevech.

Nálepky jsou bezva

Mezi libertariány je velice populární nošení oblečení, placek a dalších doplňků s vyobrazením některého ze známých myslitelů. Přiznám se, že nerozumím motivacím, které kohokoliv vedou k takovému způsobu vyjádření vlastního přesvědčení. Je naprosto legitimní označit se štítkem, který je pro některé další jasným znakem „patří do správné party“. Takové vyjádření „názoru“ je však velmi povrchní a nese s sebou navíc jasné rysy stádnosti. Důsledkem toho, že si více jedinců opatří nálepku (v tomto případě triko, odznáček či cokoliv dalšího) je vznik jednolité masy, která má evokovat dojem naprosté konformity názorů. Ostatně unifikovaný oděv je odjakživa využíván k přeměně individualit na dav, tak proč tuto techniku nevyužít znovu? O co snadnější je vzdát se individuality, když za ni lze získat teplé místečko v davu. Schovávání se za dav ale nemůže být považováno za projev statečnosti, která je jak pro získání, tak i udržení svobody naprosto klíčová. Potlačení vlastní individuality ve prospěch kolektivu bych čekala u lidí, kteří místo respektování práv (myšleno samozřejmě ve smyslu práv přirozených) preferují privilegia, získaná na úkor práv jiných lidí, nikoliv však u libertariánů.

Docela by mě zajímalo, zda lidé, kteří nosí hrdě trička s populárními mysliteli, plně souhlasí s veškerými jejich myšlenkami. Tedy i s těmi, které se značně vymykají konceptu svobodné společnosti (například s  Misesovým plánem na založení podobného molochu, jakým je dnes Evropská unie, nebo s Rothbardovým pojetím vlastnictví dětí rodiči). Také by mě zajímalo, zda lidé, kteří si jejich podobiznami zdobí své hrudi, přečetli absolutně všechna díla těchto myslitelů, jestli znají natolik precizně veškeré jejich názory, že se nemusí hlásit k „pouhé“ myšlence, ale můžou se hlásit rovnou ke konkrétní osobnosti. Svoboda, a hlavně zachování svobody, vyžaduje odvahu, a tu rozhodně neprojevuje ten, kdo se skrývá za štítem masy.

„Myslíme si ...“

Stejně pochybné a nehodné směru vyzdvihujícího svobodu mi připadá používání plurálu první osoby, ať již při psaní či v mluveném projevu (tedy za předpokladu, že autorem je jedna osoba). Nelze přehlédnout, že je použití zájmena „my“ extrémně manipulativní prvek. Jistě, znalec českého jazyka by mohl namítat: „Jedná se přece o pluralis auctoris či pluralis majestatis a použití tohoto prvku je naprosto běžné.“ Nechtěla bych se pouštět do diskuzí patřících na půdu Ústavu pro jazyk český, nicméně tento prvek evokuje jako důvod použití to, co je popsáno níže.

1. Použití osoby „my“ jako projevu „skromnosti“.
Klasické vysvětlení pisatelů, kteří tuto techniku používají je, že se jedná o projev skromnosti. Toto tvrzení je ovšem nelogické. Použití první osoby „já“, ač označováno jako sebestředné, přesně vyjadřuje: „toto je jen můj názor“. Naproti tomu užití osoby „my“, ač ospravedlňováno právě jako překrytí sebestřednosti, je mnohem méně skromné a čtenář ho může lehce vnímat jako nadřazenost autora nad čtenářem. 

2. „Myslí si to všichni, včetně tebe, milý čtenáři.“
Autor ani v nejmenším nepočítá se svobodným rozhodnutím čtenáře, zda bude s předloženým textem/tvrzením souhlasit, či nikoliv. Souhlas je předpokládán automaticky. Použitím „my“ (ve smyslu my všichni lidé) buď pisatel vyloučí nesouhlasícího čtenáře ze skupiny lidí, nebo jeho nesouhlas prostě nepřipustí.

3. Autor není o svých myšlenkách plně přesvědčen, a proto se k nim raději nehlásí přímo.
Jak může člověk uznávající svobodu jako hodnotu něco hlásat a zároveň odmítnou odpovědnost, která z takového názoru vyplývá? Odpovědnost je se svobodou neoddělitelně spjata. A pokud se kdokoliv zřekne jednoho, zříká se tím automaticky i druhého. Navíc pro ideu svobody je velmi dehonestující, když se k ní lidé, kteří se označují za její největší protektory, pohrdlivě odmítají přihlásit. 

4. Gottwaldovo: „Kdo nejde s námi, jde proti nám!“.
Pokud se náhodou stane (a například mně se to stává poměrně často), že čtenář s názorem autora nesouhlasí, přeřadí se okamžitě ze skupiny „my všichni“ do skupinky „ten, kdo nesouhlasí“. Tato skupinka evidentně čítá pouze jednoho nesouhlasícího člena. Použití zájmena „my“ opět apeluje na lidskou stádnost, která rozhodně ke svobodě nevede, a naopak ji z principu rozvrací.

Doslov

Nevidím nejmenší důvod, proč se jakkoliv okatě a možná povrchně hlásit k nějakému myšlenkovému směru. Proč sebe sama redukovat na prostý obsah škatulky, ať už s jakýmkoliv štítkem? Svoboda, individualita a s nimi ruku v ruce jdoucí odpovědnost je to nejcennější, co mám! A své jméno za označení „my“ také nehodlám vyměnit.