Dalším velmi oblíbeným argumentem (také často používaný stoupenci Ayn Rand) je, že směna na trhu předem předpokládá zázemí vlastnického práva. Vy a já spolu nemůžeme směňovat zboží a služby, pokud nebude zajištěno stabilní právní zázemí, které chrání naše vlastnictví. A jelikož existence práva je předpokladem k fungování trhu, nemůže být právo produktem činnosti trhu. Vlastnické právo musí vzniknout – a oni si asi myslí, že jej musí vytvořit robot nebo něco jiného - ale já opravdu nevím, odkud by právo mělo vznikat, ale nějakým způsobem by mělo vznikat jinak než fungováním trhu.

Toto myšlení je ale asi takové: zaprvé, vlastnické právo existuje, funguje, ale neprobíhají na trhu žádné transakce – každý čeká, až budou veškerá právní omezení ustanovena. Jakmile se tak stane, můžeme konečně obchodovat. Je nadmíru jasné, že nemůžeme mít zdravě fungující trh, aniž bychom měli fungující právní systém. Ale nefunguje to tak, že lidé teprve po celkové implementaci práva začnou obchodovat. Oba tyto jevy se vyvíjejí souběžně. Právní systém není něčím, co by se vytvářelo odděleně a nezávisle; není to nějaký robot nebo bůh, který by byl od nás separovaný. Jeho existence souvisí s faktem, jestli jej lidé uznávají. Jestliže by se jím nikdo neřídil, neměl by žádnou účinnost. Právní systém tak závisí na lidech a na faktu, zda jej budou respektovat.

Myslím, že hodně lidí se bojí anarchismu, protože mají pocit, že při existenci vlády mají jistotu kontroly. Že existuje nějaké „pozadí“, které nás chrání, což v anarchii není. Toto „pozadí' je ale pouze výsledkem kooperace lidí mezi sebou. Pravděpodobně, pokud anarchista řekne, že lidé v anarchii by pravděpodobně dělali to či ono, mnoho lidí odpoví, že to není dost dobré; nestačí jim totiž, aby to bylo pravděpodobné, ale aby to vláda garantovala. Ale kdo je vláda? Jsou to pouze lidé a v závislosti na struktuře vlády závisí, zda budou „to či ono“ dělat. Nelze stvořit ústavu, která zajistí, že ministři se budou chovat jistým způsobem. Lze pouze vytvořit takovou ústavu, která nasměruje chování vlády jistým způsobem. A na anarchismus můžeme pohlížet jako na rozšíření kontroly a vyrovnávání v širším měřítku.

Například, lidé řeknou „co nám zaručí, že rozdílné instituce budou řešit problémy správným způsobem“? Americká ústava neříká nic o tom, co se stane, pokud instituce mezi sebou navzájem mají rozdílné názory na řešení. Neříká, co se stane, pokud nejvyšší soud uzná něco za protiústavní, i když Kongres to za neústavní nepovažuje a chce to naopak prosadit. A také nám neříká, jak vyřešit situaci, kdy vzniknou spory mezi jednotlivými státy a federální vládou. Současný systém, kde nejvyšší soud prohlásí cokoliv za protiústavní a Kongres a prezident toto rozhodnutí respektují, neexistoval odedávna. Vzpomeňte na situaci, kdy soud prohlásil, že Andrew Jackson jednal protiústavně, a když se stal prezidentem, prohlásil: „Rozhodli se, dovolme si to prosadit.“ Ústava neříká, jestli se Jackson choval správně. Způsob, jak to nyní děláme je spíše o zvyku. Možná s tím souhlasíte, možná ne – jakkoliv to je, nikdy to nebylo ustaveno v právu.

Další námitkou proti anarchismu je obava, že v anarchismu vzroste míra zločinu. Mohla by, ale je to pravděpodobné? Organizovaný zločin roste, protože se zaměřuje na věci, které jsou nelegální – věci jako drogy, prostituce atd. Během alkoholové prohibice se organizovaný zločin specializoval na výrobu alkoholu. Nyní se zločin tak moc do výroby alkoholu neplete. Takže síla organizovaného zločinu závisí na síle vlády. Je to takový parazit na činnosti vlády. Vláda zakazováním věci vytváří černý trh. Černé trhy jsou velmi nebezpečným jevem, protože se najednou musíte bát obou – vlády i obchodníků na černém trhu. Takže dle mého názoru bude v libertariánském systému organizovaný zločin slábnout.

Další obavu mají lidé z toho, že vlády se ujmou bohatí. Nebude nakonec spravedlnost u toho, kdo „přihodí“ nejvíc, pokud bude právo ekonomickým statkem? Toto je obvyklá námitka. Zajímavé je, že je to převážně častá námitka mezi příznivci Ayn Rand, která byla velmi znepokojen nebohatnoucí chudou třídou. Ale který je ten systém, který umožňuje bohatým vládnout? Současný systém, nebo anarchie? Samozřejmě, vždy máte jistou výhodu, pokud máte peníze. Je výhodné být bohatý; máte větší možnost lidi vydírat, když máte peníze. Ale v současném systému je síla bohatých neskutečná. Předpokládejme, že jsem neskutečně bohatý a chci přinutit vládu udělat něco, co stojí milion dolarů. Mám se snažit podplatit nějakého úředníka milionem dolarů, aby to pro mě udělal? Ne, protože po něm nechci, aby danou věc zaplatil ze svých peněz. Očividně, pokud bych po něm chtěl, aby to udělal a on musel utratit své vlastní peníze, nemohl bych ho podplatit menší částkou, než je milion dolarů. Musela by to být částka alespoň milion a jeden cent. Ale lidé, kteří rozdělují peníze z daní - peníze, které jim osobně nepatří a tak s nimi nemohou dělat cokoliv - tak tito úředníci nemohou jenom tak sebrat milion korun a odejít s ním domů (i když by to bylo překvapivě jednoduché). Všechno, co musím udělat, je podplatit tohoto člověka několika tisícovkami a on může ten milion dolarů použít způsobem, jakým chci já, čímž je multiplikační efekt úplatku posílen.

Zatímco, kdybyste byli šéfem soukromé bezpečnostní agentury a já bych po vás chtěl udělat něco, co stojí milion dolarů, musel bych vás uplatit větší částkou. Takže moc bohatých je v tomto systému prakticky nižší. A samozřejmě jakýkoliv soud, který by měl pověst, že nadržuje milionářům na úkor chudých lidí, by logicky měl také pověst někoho, kdo funguje ve prospěch miliardářů a ne milionářů. Takže milionáři nebudou chtít spolupracovat se soudy stále, ale pouze v případě, kdy se budou soudit s lidmi chudšími. Efekt pověsti – nemyslím si, že to bude až tak populární řešení.

Obavy chudých obětí, které si nemohou dovolit právní služby nebo těch, které zemřou bez dědiců (opět „randovská“ obava) se dají řešit tak, jak je řešili na středověkém Islandu. Jste velmi chudí na to si dovolit právní služby, ale jakmile Vám někdo ublíží, máte právo po něm požadovat odškodné. Můžete toto právo prodat, buď celé, nebo pouze část. V podstatě to je něco jako najmutí si právníka na bázi poplatku. Můžete své právo prodat někomu, kdo je v pozici, aby odškodné mohl vymáhat. Nebo v případě, že zemřete bez dědiců a jedním ze statků, který po Vás zůstane je toto právo na odškodné, může být toto právo přivlastněno (homestead).

Další Bidinottovou obavou je (a je to pravý opak předchozího bodu), zda neměl Mises pravdu a trh není pouze velkou demokracií, kde má spotřebitel nepopiratelnou suverenitu a masy dostanou to, co chtějí. Toto uskupení je skvělé, pokud se jedná o ledničky nebo auta, ale jistě ne, pokud se jedná o takovou závažnou věc, jakou je právo. Protože ať je to jakkoliv, masa lidí je pouze skupinou ignorantů a netolerantních hlupáků a kdo ví, jaké právo by vlastně nakonec chtěla.

Samozřejmě rozdíl mezi ekonomickou Misesovskou demokracií a politickou demokracií existuje; lidé dostanou, cokoliv chtějí, ale musí za to zaplatit. Je pravdou, že pokud máte lidi, kteří jsou dost odhodlaní prosadit nějakou zlou věc a těch lidí je dostatek, aby to prosadili, pak anarchie nejspíš nepovede k prosazení libertariánkých hodnot.

Dokud žijete v Kalifornii, máte dostatek lidí, kteří jsou naprosto odhodlaní zakázat kouření; možná žijete v Alabamě a místo kouření chcete zakázat homosexualitu – v takovém případě by se asi stalo, že by obě věci byly zakázány. Ale nezapomeňte, že by za takovou věc museli tito lidé zaplatit. Také když dostanete své měsíční prémie, zjistíte: vaše základní služby – ochrana před násilím, také nadstavbové služby včetně extra poplatku – šmírování vašich sousedů, jestli nekouří nebo nejsou homosexuální. Nyní by ti největší fanatici řekli: „Ano, vyhradil bych si peníze navíc na tyto služby.“ (samozřejmě, jestliže jsou až takoví fanatici, měli by problémy i v minarchii.) Ale pokud nejsou až tak fanatičtí, řeknou: „Dobrá, jestliže všechno, co mám udělat, je zvolit tyto lidi a tím zvolit restrikce práv ostatních lidí, dobře, je to jednoduché.“ Ale jestliže za to musíte platit, tak to je jiná: „Bože, já nevím. Možná se s tím radši smířím.“

Dobrá, nyní přejděme k poslednímu bodu, o kterém chci mluvit. S touto připomínkou přišel první Robert Nozick a dál ji posunul Tyler Cowen. Nozick prohlásil: Předpokládejme, že máte anarchii. Jedna ze tří věcí se stane. I agentury budou bojovat a Nozick dává dvě možnosti, které nastanou, pokud budou bojovat. Protože jsem ale již o této možnosti mluvil, chtěl bych se zabývat třetím případem. Co se stane, pokud bojovat nebudou? A na to odpoví, že pokud budou souhlasit s těmito oboustrannými dohodami, změní se veškerá záležitost prakticky ve vládu. Na toto konto posunul Tyler Cowen tento argument ještě dál. Prohlásil, že tyto formy dohod jsou v podstatě kartely a hlavním zájmem těchto kartelů bude proměna ve vládu. A jakákoliv nový úřad přijde, tento kartel jej bude jednoduše bojkotovat.

Tak, jako je ve vašem zájmu vyrobit novou platební kartu, která bude kompatibilní s ostatními bankomaty, tak, pokud založíte nový bezpečnostní úřad, je ve vašem zájmu, aby tento úřad kooperoval s již stávajícím systémem a ostatními úřady. Spotřebitelé nebudou využívat váš úřad, pokud zjistí, že nemáte uzavřeny dohody s ostatními úřady pro případ konfliktu a tyto úřady budou schopny zničit jakýkoliv takový úřad (takový, jako je ten váš).

Mohlo by se toto stát? Jistě; všechno se může stát. Polovina obyvatel může zítra spáchat sebevraždu. Ale je to pravděpodobné? Je takový kartel schopen zneužívat svých pravomocí takovým způsobem? Problémem zůstává, že kartely jsou již z principu nestabilní kvůli všem dobře známým důvodům. To ale neznamená, že je nemožné, aby kartel uspěl. Ať už to je jakkoliv, lidé se svobodně rozhodují. Ale je to nepravděpodobné, protože veškeré stimuly vedoucí Vás k založení kartelu, Vás také vedou k jeho porušení – protože je stále v zájmu všech domlouvat dohody i vně kartelu, i když do něj patří.

Bryan Caplan rozlišoval mezi bojkotem z vlastní vůle a vynuceným bojkotem. Bojkoty z vlastní vůle jsou většinou stabilní, protože se jedná o bojkoty proti například obchodování s lidmi, kteří podvádí své obchodní partnery. Nyní, nemusíte mít přesvědčivé argumenty k podpoření morálního principu, který se chce vyhnout obchodování s podvodníky. Máte totiž vlastní perfektní důvod, proč to nedělat.

Nyní ale chvilku přemýšlejte o tom, že nechcete s lidmi spolupracovat ne proto, že nesouhlasíte s jejich náboženským vyznáním nebo něčím podobným, ale proto, že Vám to Váš úřad řekl – tento bojkot by mohl fungovat. Možný dostatek lidí (a možná také všichni) v kartelu je natolik dostačující počet k udržení kartelu, že prostě nebudou chtít spolupracovat s podvodníky. Je to možné? Ano, ale jestliže budeme předpokládat, že tito lidé utvořili kartel mimo svou oblast zájmu, tak oblast jejich ekonomického zájmu bude přesně tím faktorem, který bude činnost kartelu podkopávat, protože je v jejich zájmu s takovou osobou spolupracovat; stejně tak je ve vašem zájmu se zavázat k obecně výdělečnému obchodu.