Lukáš Kovanda: Příběh dluhové smršti

Mises.cz: 27. srpna 2011, HynekRk, komentářů: 3

Koncem prvního čtvrtletí tohoto roku vyšla kniha "Příběh dluhové smršti: a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o dopadech finanční krize" od Lukáše Kovandy. Tato kniha více méně volně navazuje na knihu "Příběh dokonalé bouře" od téhož autora, která se zabývala současnou finanční krizí, a která také obsahovala rozhovory s významnými osobnostmi z oblasti ekonomie případně ekonomické historie. Rozhovory v obou knihách dobře ilustrují značnou nejednotnost ekonomů v pohledu na hospodářskou realitu současného světa [1].

Příčiny zadlužení

Překvapivě málo se toho čtenář dozví z knihy o příčinách zadlužení vyspělých států z doby před finanční krizí. Na straně 21 nás graf zadluženosti informuje, že v roce 2008 činila zadluženost Řecka již 99% HDP a Německa 66% HDP. Poté vlivem poklesu ve výběrů daní, sanací a dalších výdajů zadluženost stoupala a na konci roku 2011 má dle předpovědi činit 135% respektive 80% HDP. Podobné je to s celou řadou jiných států, jako je Velká Británie, Itálie, Japonsko a prakticky více či méně skoro se všemi vyspělými státy světa [2]. Jak se k tomu tyto státy dopracovaly? Na to dává odpověď prakticky jen úvod sepsaný K. Janečkem, kde se můžeme dočíst, že slabinou demokracie je náchylnost občanů naslouchat populismu politiků, kteří se lhaním a uplácením voličů snaží udržet u moci. Východiskem z tohoto má pak být kvalitní vzdělávání občanů [3]. A dále informace, která potvrzuje Janečkův názor, že řečtí politici se snažili uplácet občany, proto aby zažehnali jejich případný příklon k vojenským či jiným diktaturám. L. Kovanda zde také upozorňuje, že finanční krize byly běžné i v hluboké minulosti [4]. Veřejní správci neuměli většinou hospodařit od jak živa. Finanční krize samozřejmě vedla ještě k většímu zadlužení států. Například vládní dluh USA dosahoval roku 2010 v poměru k HDP již 93% [5].

Příčiny finanční krize

Co se v knize dozvíme o příčinách krize? V rozhovorech s významnými ekonomy a ekonomickými historiky se můžeme dočíst různé názory. Například G. Steele uvádí známý fakt, že za finanční krizi může vláda USA, která nutila finanční instituce půjčovat na pořízení bydlení i lidem, kterým by tyto dobrovolně nebyly ochotné půjčovat [6]. To je logické, finanční instituce totiž nebyly ochotné půjčovat těmto lidem proto, že se domnívaly, že tito nebudou schopni dostát svým závazkům. Bylo zde vysoké riziko toho, že peníze nebo jejich část finanční instituce již nikdy neuvidí. Pokud člověk zrovna neprovozuje charitu, tak není rád, když přichází o peníze. Pokud je však nucen, tak není již pánem svého majetku a ztráta s vysokou pravděpodobností přijde. Dochází tak k transferu majetku od finančních institucí k uměle zvýhodněným majitelům bydlení. De facto se jedná zároveň jakoby o poplatek, který je nutné uhradit za možnost podnikat v daném oboru. Tento poplatek má za následek omezení konkurence v tomto oboru (viz níže).

Dle jiných názorů, jako je třeba ten R. Solowa, mohla za finanční krizi především deregulace. Podobný názor má R. Scherer, který uvádí, že velký význam mělo zrušení Glass-Stegallova zákona roku 1999, protože tento zákon rozděloval investiční a komerční bankovnictví [7]. Vrátíme se k státní úhradě ztrát, které vznikly finančním institucím z půjček na bydlení. Tato úhrada není nutná. Stát by klidně mohl nechat ((a-)morálností takového kroku se zde nebudeme zabývat a pomineme i skutečnost, že stát nemusí provozovat intervence do trhu s půjčkami na bydlení) - po té co by vyšlo najevo, že zvýhodnění majitelé bydlení nejsou schopni půjčky splácet - některé finanční instituce zkrachovat. Zatímco další by došly k závěru, že jejich finanční výsledky jsou tak hubené, že raději zkusí štěstí se svým kapitálem jinde - v pro ně druhém nejlepším užití (třeba by se přesunuly do odvětví spotřebitelských půjček apod.), do něhož by se však za neexistence státních zásahů sami dobrovolně nepřesunuly. Počet finančních institucí a jimi nabízených peněz (vlastních a zejména svěřených) by tak za jinak nezměněných okolností poklesl, což by pocítili nezvýhodňovaní zájemci o bydlení - to je to výše uvedené omezení konkurence. Tito by se museli střetnout o menší množství peněz a půjčky by tak pro ně zdražily. Navíc by tito zájemci měly, kvůli omezenému počtu firem, méně pestrý výběr. Potíž však je, že finanční instituce si mohou pomoc od státu vylobovat, a tak přenést náklady na málo anebo vůbec neorganizované daňové poplatníky. Ti ostatně většinou hradí i státní dluhy. Anebo stát bude muset zasáhnout z toho důvodu, že postižené finanční instituce a lidé, kteří jim svěřili své peníze, budou pravděpodobně muset v okamžiku, kdy zjistí svoji finanční ztrátu, stáhnout část svých peněžních prostředků z komerčních bank. Pokud však tyto banky pracují na principu částečných rezerv, dojde k poklesu peněžní zásoby (mizí depozita) v ekonomice a vzniku velkou částí ekonomů obávaného poklesu cenové hladiny [8]. V tomto okamžiku spočívá činnost státu v sanování komerčních bank a finančních institucí, což má zpravidla za následek růst dluhu (viz výše zadlužení Řecka a Německa). Vlivem bankovnictví pracujícího na principu částečných rezerv na průběh finanční krize, se tato kniha bohužel nezabývá a je zde tedy nutné odkázat na první Kovandovu knihu "Příběh dokonalé bouře". Z výše uvedeného by mělo být zřejmé, že investiční bankovnictví nelze od komerčního bankovnictví nikdy plně oddělit.

Přejdeme tedy k dalším možným příčinám a okolnostem, které mohly mít vliv na průběh finanční krize, a kterými se kniha zabývá. G. Steele zmiňuje častý výkřik o hamižnosti bankéřů a ptá se, zda skutečně bankovnictví přitahuje hamižná individua anebo činí z lidí hamižná monstra. Mimoto upozorňuje na nejednoznačnost termínu hamižný [9]. Nabízí se navíc další otázka, pokud jsou lidé hamižní, co brání tomu, aby byli hamižní i politici a úředníci, kteří by případně banky a finanční sektor regulovali a kontrolovali. Politici a úředníci jsou také jen lidé. Dalším problémem je otázka, proč se hamižnost nebo její dopady objevují cyklicky. Nicméně zrnko pravdy na tomto výkřiku může přece jen být, pokud si přečteme i názor K. Dowda, který upozorňuje, že z bankovnictví se stal obří mechanismus na dobývání renty. Všímá si, že se pohybujeme stále dále od ideje volných trhů v peněžnictví: “… máme finanční regulace, požadavky na kapitálovou přiměřenost, ochranu investorů.".  A dodává, že zájmy klientů a finančníků se rozcházejí: “… bankéři bývali mnohem konzervativnější, neprováděli transakce s tak vysokým podílem vypůjčených prostředků. Bylo možné jim věřit - a lidé jim skutečně věřili. Nyní tomu tak není." [10]. K. Dowd zde naráží na existenci tzv. morálního hazardu, který sebou přinášejí některé zásahy státu do bankovnictví (ochrana investorů, pojištění vkladů, požadavky na kapitálovou přiměřenost atd.) [11].  Tyto státní zásahy tak můžou přispívat k tomu, že bankéři (a jiní finančníci) jsou motivováni vstupovat do projektů, do kterých by jinak nevstupovali. Státní zásahy totiž snižují uměle rizikovost těchto projektů. Pro bankéře jsou tak tyto projekty atraktivnější. Přirozeně většina bankéřů chce stejně jako jiní podnikatelé (včetně lidí, kteří podnikají se svou prací - tj. zaměstnanců) vydělat, a proto budou do těchto projektů peníze investovat. Nepoučenému pozorovateli se může tato skutečnost jevit jako hamižnost.

Mezi další možné příčiny uvádí L. Kovanda selhání ratingových agentur (zabývajících se ratingem podniků), jmenovitě tří nejvýznamnějších  - Standard & Poor's, Moody's a Fitch. Tyto agentury měly až do roku 2006 privilegované postavení v USA, které spočívalo na licenci udělované americkou Komisí pro burzy a cenné papíry (SEC). Po roce 2006 byly licence uděleny i několika dalším menším agenturám [12]. Nicméně se nedalo hovořit přímo o monopolu. L. Kovanda také soudí, že analytici, kteří analyzují cenné papíry kopou za své zaměstnavatele a mají tendenci být příliš optimističtí. I přesto jim řada lidí často velmi ráda naslouchá [13]. Jakoby lidé v této situaci při utváření svých "ex ante" užitků nezohledňovali dostatečně svoje předchozí "ex post" užitky [14]. Pokud mám z předpovědi nějakého analytika "ex ante" užitek, který se "ex post" nepotvrdí, rozmyslím si příště, zda budu věřit jeho prognózám. Pravda je, že lidé jsou omylní, a také je pravda, že trh (dobrovolné lidské směny) vlastní mechanismus, pomocí kterého se omyly napravují. Částí tohoto mechanismu je i sledování ex post užitku. Finanční krize a následná recese by tak mohly být pokládány pouze za ozdravný a nutný proces, který je nutně spojený s nápravou omylů. Jak ovšem vysvětlit, že evidentně dochází k nahromadění omylů. Proč se lidé nechají hromadně v určitou dobu splést analytiky. Proč se omyly více méně nevykompenzují, jak by se dalo skoro vždy očekávat. Není možné, aby ve skutečnosti po nějakou dobu lidé byli s prací analytiků spokojeni - spokojen jak "ex ante, tak i "ex post"? V knize se dále připomínají podvody, v kterých se angažovaly některé finanční instituce, spojené se vstupem Řecka do eurozóny: "...Řecko zaplatilo počátkem milénia investiční bance Goldman Sachs a dalším stovky miliónů dolarů za provedení důmyslných transakcí, jež ukryly skutečnou vyšší zadlužení země." [15].

Vysoké odměny bankéřů

Jedním z probíraných problémů jsou i vysoké odměny bankéřů. Naráží se zde zejména na problém vysokých odměn, které svým bankéřům poskytují banky, které se jal stát zachraňovat. Tím se zde však zabývat nebudeme. Podíváme se na jedno tvrzení, které se týká odměn bankéřů obecněji. Jedná se o tvrzení, že zvýšená motivace, která plyne z vysokých odměn, nemusí nutně zlepšovat výkonnost: "Takzvaný Yerkes-Dodsonův zákon, jejž oba psychologové [po nichž byl nazván, pozn. autora] formulovali už v roce 1908, totiž říká, že existuje optimální úroveň "nabuzení" pro plnění daného úkolu, která však není ani příliš nízká, ale ani příliš vysoká". Tak například vysoká odměna může vést k tomu, že svěřený rutinní úkol nedělám rutinně a tudíž ne tak dobře. Nebo vědomí toho, že jde již o hodně peněz, může člověka zaměstnat myšlenkově natolik, že se mu nedostává potřebné duševní kapacity na plnění svěřeného úkolu. Z toho má plynout následující: "Vysoké bonusy bankéřů nelze tedy již s přihlédnutím ke studii obhajovat tvrzením, že zvyšují jejich výkon." [16]. To je zajímavá, ale pro ekonomii a tvůrce hospodářských politik málo cenná skutečnost. Nejsme schopni najít žádnou nearbitrární výši odměn, při které bychom mohli zvolat: tak už dost! Lidé jsou různí a budou tak mít různou výši hraniční odměny, od které už bude jejich výkonnost klesat. Každý jednotlivec navíc bude mít tuto výši rozdílnou v průběhu času a za různých okolností. Člověk je schopen se učit, a tak pokud bude vystavován vyšším odměnám pravidelněji, tak bude mít výše jeho hraniční odměny tendenci růst. Navíc je velmi pravděpodobně, že ani samotný jednotlivec není schopen říci, jaká je výše jeho hraniční odměny. A i kdyby to věděl, tak bude tvrdit, že zrovna jeho výše hraniční odměny je astronomická. Má k tomu silný motiv, protože dle zákona mezního užitku člověk preferuje více jednotek daného statku (v tomto případě peněz a i případných nepeněžních odměn) před méně jednotkami [17]. Mnohem zajímavější je Kovandovo tvrzení, že bankéři prostě oplývají značnou mocí a vlivem, a také: "Zisky bank - z nichž jsou vypláceny bonusy - jsou v současnosti, v pokrizové realitě, spíše výsledkem politiky levných peněz (rekordně nízkých úrokových sazeb) centrálních bank, sanací či vládních záruk, a nikoli umu bankéřů.". Velké banky (a vlády) jsou první subjekty, které dostanou nově vytvořené peníze [18].

Pohyb tektonických desek světového hospodářství

Díky finanční krizi a recesi dochází k urychlení změn v rozložení ekonomických sil ve světě - dochází k pohybu "tektonických desek" světového hospodářství. "Rozvíjející se trhy se z krize otřepaly mnohem rychleji než Amerika či Evropa." [19]. Rozvíjející se trhy bohatnou, a to nikoliv zadlužováním, ale pomocí tvorby úspor. Rozvíjející se trhy také začínají obchodovat mezi sebou navzájem. Naopak vysoký relativní význam USA, jako jejich obchodního partnera, klesá. A nejedná se zdaleka již jen o Čínu, ale třeba i Vietnam a jiné země [20]. Podnikatelé jednoduše hledají možnost, jak si snížit náklady, aby tak dosáhli vyššího zisku. Jejich zrak tak ulpívá na zemích, které umožňují relativně svobodné podnikání a nebrání příliš volnému mezistátnímu obchodu. A pokud zvýšené tržby (přesněji podnikatelské odhady budoucích tržeb) pokryjí náklady na přemístění, náklady na dopravu zboží, zaškolení pracovní síly, na rozhodování, náklady na daně, administrativu vyžadovanou státem, úplatky příslušným úředníkům a další možné i nemožné náklady a zároveň zisk bude větší než současný zisk, tak podnikatelé výrobu do těchto zemí přemístí. (Podobné to bude při podnikatelově rozhodování o umístění nové továrny). Tvorba vysokých úspor navíc znamená, že v těchto zemích je dostatek levného kapitálu k zapůjčení a pro rozšíření případně rozjezd podnikání. Jsou to právě úspory, které je nutné hledat za zdravým růstem ekonomik [21]. V tomto kontextu je pozoruhodné tvrzení ekonoma a bankéře Jacoba Frenkela, podle něhož je třeba zlepšit strukturu čínské ekonomiky, zlepšit důchodový a sociální systém a kapitálový trh, tak aby firmy vyplácely dividendy, protože toto vše změní Čínu v zemi: "...která méně spoří, kde je citelná domácí spotřeba, a tudíž nemusí být tak podstatný export." [22].

Jak z dluhů ven?

Jak zabránit řeckým katastrofám v Řecku i jinde? V podstatě existují dvě možnosti, buď si Řekově utáhnou opasky anebo se státní dluh fonetizuje (nicméně dluhy mohou nakonec zaplatit daňoví poplatníci z jiných států – viz vývoj v EU). Ekonomové V. Smith a A. Harberger se domnívají, že nakonec bude nutné přistoupit k monetizaci státního dluhu [23]. Inflační cesta byla hojně využívaná (nejen) řeckými vládci v dobách před vstupem Řecka do eurozóny [24]. Tato cesta spočívá na takzvané peněžní iluzi, kdy se lidé zaměřují především na nominální hodnotu peněz než na jejich reálnou hodnotu. Jinými slovy ztráta kupní síly peněz lidi zdaleka tak nebolí, jako stejné nominální snížení jejich příjmů. Přirozeně inflace musí být provozována pouze do určité výše [25]. Tato teorie má své vady (odhlížíme od morálních problémů inflace). Alespoň pokud můžeme soudit dle situace v České republice, tak odborářští bossové často argumentují inflací [26] a mohou si platit i své ekonomy. O inflaci (přesněji růstu cennové hladiny nějakého daného koše spotřebního zboží) se navíc může člověk dovědět i z masových médii. Lidé pak začnou inflaci očekávat a promítat ji do svých budoucích požadavků. Následně je nutné, pro zachování účinnosti inflační cesty, inflaci zvýšit, a tak dále, až je inflace zřetelnější pro stále větší množství lidí. Shrnuto: pro některé lidi teorie inflační cesty zjevně neplatí a pak je tato politika neudržitelná. Pokud považujeme za správnou Rakouskou teorii hospodářského cyklu, dojdeme k následujícímu: inflace (myšleno růst peněžní zásoby) povede k hospodářskému cyklu, a tento se nakonec stejně dotkne blahobytu lidí [27].

Potíž však je, že Řecko je členem eurozóny a nemůže již provozovat takovou inflační politiku, na kterou bylo zvyklé. Kovanda se pak ptá, zda náhodou nepřevažují náklady přijetí eura nad jeho přínosy. Pokud podle ekonoma P. de Grauwe nedojde k další centralizaci a harmonizaci jak v měnové, tak fiskální oblasti, tak eurozóna dříve nebo později zkolabuje [28]. Kovanda upozorňuje, že euro je spíše politický než ekonomický projekt a řada politiků s ním spojila své kariéry. Autor srovnává také projekt eura s projektem vybudování komunistické společnosti, který byl spojen s centrálním plánováním: "Oba projekty mají společné minimálně jedno: jde o široký společenský experiment." I když dodává, že komunistický projekt se opíral o násilí na občanech, nesvobodu, cenzuru, vládu jedné strany atd. Zatímco v Evropské unii není nic z toho patrné [29]. Nebylo by úplně fér vzhledem k rozdílné míře "projektování" dávat tyto dva projekty vedle sebe, ale mělo by být jasné, že euro je v eurozóně měna s nuceným oběhem. Euro nemůže být obchodníky odmítáno. Svět má navíc s podobnými společenskými experimenty bohaté zkušenosti. Kdysi mohly mince razit i města, vysocí církevní hodnostáři nebo šlechta. Později už jen panovník – tj. stát. Přejděme však dále. Protože s eurem spojila řada politiků své kariéry, tak tito budou hájit ideu eura nadále. To je také důvod, proč dle autora euro přečká [30]. Dá se tak očekávat tlak na další centralizaci Evropské unie, který však bude pravděpodobně vzbuzovat i odpor. Lze si jen přát, aby politické důsledky nevedly k variaci na téma války Severu proti Jihu. Nicméně nemělo by se zapomínat na to, že pořád existuje ještě další (neinflační, a také méně populární) cesta, a to nechat "zlobivé" státy zkrachovat. Podobně jako se tomu stalo na počátku století v Argentině a mnohokrát v minulosti.

Účinná sociální síť jako prevence recese?

Podle ekonoma R. Rajana je to absence účinné záchranné sociální sítě, která výrazně zhoršuje průběh recese. "Těžká recese, armáda vyděšených nezaměstnaných, to je přesně to, co pak nutí vlády k tomu, aby prováděly rozsáhlá a nákladná stimulační opatření, aby snižovaly daně, zvyšovaly vládní výdaje či udržovaly politiku levných peněz." [31]. Ekonom Ch. Dillow potvrdil na základě statistické analýzy, že čím dobrotivější stát byl za posledních 20 let, o to méně stoupl v krizových letech 2007-10 podíl vládního dluhu na hrubém domácím produktu. Státy sociálního blahobytu (třeba Švédsko) jsou tak protiváhou vysokého veřejného zadlužení [32]. Odhlédneme-li od obecných problémů historického statistického výzkumu a od toho, že v grafu "Sociální výdaje a změna ve veřejném zadlužení v letech 2007-2010" na straně 36 se nejmenší změnou dluhu může pochlubit Švýcarsko, které je jen o málo "dobrotivější" než USA, Velká Británie, Irsko a Island, tak je možné vznést řadu námitek. Za prvé USA trápí velké zbrojní výdaje na různá válečná dobrodružství, proto jejich zařazení do statistického šetření je problematické. Za druhé změna ve veřejném zadlužení vůbec neindikuje, kolik výdajů bylo učiněno s ohledem na sociální otázky! Vládní výdaje jsou prostě shrnuty do jednoho neidentifikovatelného balíku, z něhož politici mohli klidně peníze vydávat na záchranu zájmových skupin, které politiky podporují a na nichž jsou politici závislí. Za třetí teorie by navíc spíše dokládala jen to, že politici nevěří, že řada lidí se dovede o sebe sama postarat i v době krize. Poslední z uvedených možností neumožňuje potvrdit Rajanovu-Dillowovu teorii ani tehdy pokud by jsme přesněji znali výdaje učinněné s ohledem na sociální otázky. Čtvrtou námitku si vypůjčíme přímo od Kovandy: "Vždyť taková čínská sociální síť [myšlena je zřejmě pouze síť státní, pozn. autora] je notně protrhaná, a země prošla krizí poměrně dobře." [33]. K témuž by se dalo dodat, že Československo mělo během meziválečného období jedny z nejpokrokovějších (tak byly/jsou označovány) zákonů týkajících se sociální otázky, a přesto se potýkalo s hospodářskou krizí velmi těžce [34]. Přičemž by měl být dle Rajanových a Dillowových závěrů opak pravdou. Pátou námitkou je skutečnost, že není dostatečně zohledněna soukromá záchranná sociální síť, která by logicky měla být také alespoň odhadnuta a započítána [35]. To je zvlášť důležité, protože státem provozovaná nucená záchranná sociální síť má tendenci vytěsňovat tu soukromou. Tudíž u méně „dobrotivých“ států by se dalo očekávat vynaložení relativně větších prostředků na soukromou záchranná sociální síť.

Konečně je potřeba uvést, že tato teorie mlčky předpokládá, že zvýšené vládní výdaje znamenají pomoc na cestě z recese. Předpokládejme pro účely tohoto příspěvku, že zvýšené vládní výdaje směřují skutečně do oblasti sociální záchranné sítě - jednalo by se především o podpory v nezaměstnanosti případně i jiné sociální dávky. Pak však z logiky věci plyne, že lidé mají menší motivaci si hledat nové zaměstnání a snižovat svoje mzdové požadavky [36]. Jednoduše proto, že jejich náklady obětované příležitosti v případě nezaměstnanosti jsou sociálními dávkami sníženy. Nečelí už situaci 24 hodin volna a žádné zboží a služby versus například 14 hodin volna a zboží a služby za 1500 dolarů. Místo toho čelí situaci 24 hodin volna a zboží a služby třeba za 800 dolarů versus 14 hodin volna a zboží a služby za 1500 dolarů (čísla jsou pouze ilustrativní). Za takové situace nepřekvapí, že řada lidí raději bude doma. Nezaměstnanost tak bude vyšší a produkce menší. Tato skutečnost je ovšem obecně platná a platí tedy i v jiných fázích hospodářského cyklu. To znamená, že dobrotivější státy se budou potýkat s větší nezaměstnaností a nižším blahobytem a budou tedy chudší [37].

Závěr

Poslední část knihy tvoří 26 rozhovorů, které autor pořídil s předními ekonomy a ekonomickými historiky. Mezi nimi jsou i laureáti Nobelovy ceny za ekonomii. Tyto rozhovory tvoří cenný doklad o nejednotnosti současné ekonomické vědy. Dobrým příkladem může být téma vládních stimulačních balíčků, které někteří zavrhují (R. Higgs) a jiní obhajují (W. Baumol). Nebo téma regulace (F. Scherer) versus deregulace (G. Steele). Laik bude pravděpodobně zmaten. Na samý závěr bych proto odcitoval slova ekonomického historika D. Northa: "...ekonomové obvykle uvažují v kontextu tvorby svých modelů. Uvažují staticky. Proto také v takové míře nedokázali krizi předpovědět. Mohou "záplatovat" tak, aby zabránili té podobě finanční krize, která je právě za námi. Přesto neuniknou nástrahám dalšího vývoje, neuniknou krizím v nových podobách. Vývoj je neustálý, probíhá trvale. Je třeba proto vidět ekonomiku dynamicky." [38]. Současné problémy však nejsou ještě za námi, a proto se snad dočkáme dalšího zajímavého dílu Příběhu.

[1] Kovanda, s. 11
[2] Ibid, s. 21 a 24
[3] Ibid, s. 10
[4] Ibid, s. 21
[5] Ibid, s. 34 a přehledná tabulka o rozpočtových deficitech a zadluženosti v Evropské unii na s. 25 a 26
[6] Ibid, s. 65
[7] Ibid, s. 102-3 a 69
[8] pro alternativní pohled k obavám ekonomů viz V. Krupa
[9] Kovanda, s. 67
[10] Ibid, s. 39-40, srovnej s tvrzením O. Vašíčka ohledně derivátů a jejich balíků s. 121
[11] Friedman
[12] Kovanda, s. 29-30
[13] Ibid, s. 13-4
[14] Rothbard Zásahy, s. 97-8
[15] Kovanda, s. 22
[16] Ibid, s. 37
[17] Rothbard Zásahy, s. 31
[18] Kovanda, s. 37, 41 a podobně i s. 66
[19] Ibid, s. 17
[20] Ibid, s. 16-20
[21] pro precizní pojednání viz Rothbard Zásady, s. 30-45
[22] Kovanda, s. 111
[23] Ibid, s. 23
[24] Ibid, s. 21
[25] Ibid, s. 23-4
[26] pro příklad viz Odbory
[27] blíže viz J. Šíma
[28] Kovanda, s. 27
[29] Ibid, s. 28
[30] Ibid, s. 28
[31] Ibid, s. 35
[32] Ibid, s. 35-6
[33] Ibid, s. 36
[34] Pisková, s. 534, viz i s. 538
[35] pro příklady z USA a skutečnost, že soukromá záchranná sociální síť může být podstatně přínosnější než nucená solidarita viz Abram, s. 168-84, pro historické soukromé sociální systémy viz Chalupníček
[36] poznámka: ne u každého člověka je to vlivem státních zásahů do pracovních trhů legálně možné
[36] Anderson
[37] Kovanda, s. 146

Literatura:

1. Abram, T. Smutné dejiny sociálního systému v USA. In: Gonda, P. a Chalupníček, P. In Defense of the Free Market. Bratislava: Konzervatívný inštitút M. R. Štefánika – Liberální institut 2007, ISBN 978-80-863-8949-3.
2. Anderson, W. L. Švédsko: chudší než si myslíte [online, 2010]. Dostupný z (přístup 08/2011): http://www.mises.cz/clanky/svedsko-chudsi-nez-si-myslite-59.aspx.
3. Friedman, J. Dokonalá bouře neznalosti. In: Terra Libera číslo X-XII, 2010. Dostupný z (přístup 08/2011): http://libinst.cz/tl/tl_10_12_2010.pdf.
4. Chalupníček, P. a Dvořák, L. Health Insurance before the Welfare State. The Independent Review vol. 13, No. 3, winter 2009.
5. Kovanda, L. Příběh dluhové smršti: a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o dopadech finanční krize. Praha: Mediacop s. r. o. 2011, ISSN 1804+1701.
6. Krupa, V. Fungování ekonomiky v podmínkách poklesu cenové hladiny [online, 2011]. Dostupný z (přístup 08/2011): http://www.mises.cz/clanky/fungovani-ekonomiky-v-podminkach-poklesu-cenove-hladiny-254.aspx.
7. Pisková, R. Jihlava. Praha: NLN 2009, ISBN 978-80-7106-551-7.
8. Rothbard, M. N. Ekonomie státních zásahů. Praha: Liberální institut 2001, ISBN 80-86389-10-3.
9. Rothbard, M. N. Zásady ekonomie: od lidského jednání k harmonii trhů. Praha: Liberální institut 2005, ISBN 80-86389-27-8.
10. Šíma, J. Trh v čase a prostoru: Haykovská témata v současné ekonomii. Praha: Liberální institut 2000, ISBN 80-86389-09-X.
11. Odbory se zlobí. Inflace převážila zvýšení mezd [online, 2008]. Dostupný z (přístup 08/2011): http://ekonomika.idnes.cz/odbory-se-zlobi-inflace-prevazila-zvyseni-mezd-frg-/ekonomika.aspx?c=A080208_191211_domaci_dp.

Článek vyšel původně na www.libinst.cz.