Meze růstu

Mises.cz: 30. srpna 2013, Jakub Skala, komentářů: 3

[Původně vyšlo na blogu autora.]

Až příliš často si můžeme přečíst fundované komentáře, jejichž autoři si kladou otázku, kam až může naše ekonomika růst? Nezřídka následuje odpověď, že západní ekonomiky již mají období rychlého a trvalého růstu nezbytně za sebou a nyní je nic podobného nečeká. Zlaté dvacáté století je pryč. Kam by ještě tyto ekonomiky mohly růst? Co ještě více by se dalo vymyslet? Ach, ta naše pýcha a věčná touha po větším, lepším a delším. A tak dále, jistě to znáte sami.

Nedostatek představivosti těchto ekonomů, filosofů a odborníků na všechno by nás ovšem neměl vyděsit. Není třeba propadat panice, prostor pro ekonomický růst je prakticky nekonečný.

Současný stav

V první řadě je třeba podívat se na současný stav ekonomiky. Myslíte si, že je na tom tak dobře, že už by neměla kam růst? Vážně neexistuje nic, co bychom chtěli, ale nemáme? Položil jsem si tuto otázku po cestě z autobusu domů. Cesta je dlouhá bratru dvě stě metrů. Rozhodl jsem se zbytečně nerozumovat a podívat se na věc vcelku selským rozumem. Výsledkem jsou fotky níže.

Fotky jsou foceny v jedné z řekněme rozhodně nadprůměrných pražských čtvrtí, přičemž nezapomínejme, že Praha je údajně dvanáctým nejbohatším regionem Evropské unie, což z ní také činí jeden z těch bohatších regionů světa. Nevidíte na fotkách nic, co by se dalo zlepšit?

Foto1, Foto2, Foto3, Foto4, Foto5, Foto6, Foto7, Foto8, Foto9

Problém ani zdaleka netkví v tom, že by nebylo co zlepšovat. Jen na těch dvou stech metrech by se dalo vylepšit sto věcí. Tisíc. Problém je, že zlepšení je moc drahé, proto se lidem nevyplatí. Proto lidé nevytrhávají trávu, neopravují chodník, nemalují zdi znovu na bílo, nekupují blatníky atp. Protože na to nemají.

Ale ve chvíli, kdy někdo přijde s dostatečně dobrým a levným řešením, lidé po něm skočí.

Inovace není vidět

Inovace není vidět, dokud ji někdo neuskuteční. Jen málokdo z nás ji dokáže úspěšně předpovědět. Proto se může zdát, že už není kam posouvat jednotlivé sektory naší ekonomiky. Opak je ale pravdou.

Vraťme se na chvíli například do roku 2000. S mobilním telefonem jste mohli volat, psát zprávy, hrát hry a podívat se na WAP. Co víc by si člověk mohl přát? Našli se lidé, kteří na tuto otázku dokázali odpovědět. Výsledkem jsou po necelých třinácti letech smartphony, které mají tisíckrát větší využití než jejich předchůdci. S telefonem můžete posílat maily, fotit, poslouchat nahranou hudbu. Můžete ho používat místo vodováhy, kompasu, mapy, navigace, rádia, videokamery… Jistě by se opět našel někdo, kdo bude tvrdit, že dnešní telefony už mají všechno. Myslím, že by se dost mýlil. Kdyby odešel žít tři roky mimo civilizaci, tak by se po svém návratu dost divil, co se ve světě mobilních telefonu mezi lety 2013-2016 stane.

Až zase bude nějaký intelektuál rozjímat, kam dál by naše ekonomika mohla růst, v klidu ho ignorujte. On to u stolu nevymyslí. Roli inovátorů sehrávají podnikatelé, kteří mají tu největší motivaci hledat další a další novinky. Díky bohu za ně.

Neomezené touhy

Člověk je tvor věčně nespokojený a Země není království nebeské. Vždy bude existovat něco, co bude třeba zlepšit. Vždy budou existovat nedostatky, jejichž odstranění budou lidé požadovat. Ve čtrnáctém století to mohla být touha dostat se suchou nohu ze Starého Města na Malou Stranu. Dnes máme v Praze mostů přes Vltavu více než desetkrát tolik, a přesto se další staví (nebo právě dokončují). Nemusíme se bát, že bychom snad za rok, pět nebo deset neměli kam růst a již by nebylo třeba nic dělat.

A pokud ano, pokud bychom už skutečně měli všechno, aniž bychom museli hnout prstem, byla by to taková tragedie?