Můj boj s bankovnictvím částečných rezerv a rakouskými ideology

Mises.cz: 21. května 2020, AustroPunk (přidal Jan Doskočil), komentářů: 1

Pokud se považujete za rakušana nebo libertariána, pak ve vašem životě přinejmenším jednou nastala chvíle, kdy vaše dosavadní názory prošly radikální proměnou. Nenarodili jsme se s důvěrou v teorie volného trhu nebo s přesvědčením o prospěšnosti dělby znalostí. (1) A i když některé z těchto konceptů mohou být intuitivní, je třeba otevřenost k novým myšlenkám a ochota je pečlivě studovat, než se naše smýšlení o světě transformuje do nového a uceleného pohledu na věc. Ale když je osobní přeměna u konce, zůstává otázka: Jaká je pravděpodobnost další výrazné změny? Navzdory titulku tento článek nepojednává o výhodách či nevýhodách svobodného bankovnictví a není ani o mně či mých ekonomických názorech per se. Ve skutečnosti je o vás a o tradici rakouské školy.

Na sklonku roku 2010 jsem hltavě četl všechno, co mělo v názvu “rakouský”. Byl jsem tou literaturou úplně pohlcený, jako se to ostatně stalo mnohým přede mnou. Nejdřív jsem četl Rothbarda, následně Misese, Murphyho, znovu Rothbarda, Hayeka a tak pořád dál. Stal jsem se rakušanem - zcela jsem se s tím ztotožnil. Zanedlouho kongresman Ron Paul potřetí kandidoval na prezidenta (2) a já, stejně jako mnoho dalších rakušanů-libertariánů, jsem ho, navzdory své nedůvěře v politický proces, hodlal podpořit ve veřejné debatě. Procházel jsem internetové diskuse v komentářích pod záznamy z debat republikánských kandidátů a snažil jsem se zjistit, co o něm ostatní říkají. Ve světě internetu měl značnou podporu, ale sklízel také hodně kritiky, posměšků a na své si přišli i trollové. Často jsem jim oponoval a obhajoval jeho názory. Kdykoliv se ale někdo vyjádřil proti rakouské škole, byl jsem z toho okamžitě frustrovaný. I pokud šlo o intelektuálně upřímný argument, cítil jsem se povinen nejen chránit naši značku, ale také napadnout útočníka všemi dostupnými zbraněmi. Cítil jsem se, jako bych byl na bojišti bez meče či pušky a musel zoufale tápat po zemi, ve snaze najít jakoukoliv zbraň, kterou bych mohl použít. Chtěl jsem vyhrát. To se mi někdy podařilo a jindy opět ne, ale co takové vítězství vůbec znamenalo?

Rok se s rokem sešel a mým hlavním zájmem v oblasti ekonomie se stala monetární teorie. Byl jsem zapálený Rothbardián a kritik bankovnictví částečných rezerv. Zlatý standard byla pro naši ekonomiku jediná dlouhodobě udržitelná alternativa a všechno ostatní bylo v mých očích etatistické, fiat, keynesiánské, kolektivistické atp. Nechci tvrdit, že by snad bylo cokoliv špatného na tom, zastávat tyto názory, ale je nutné si uvědomit, že to jsou stále jenom názory. Názory člověka, které jsou stejně pravděpodobně chybné, jako názory kohokoliv jiného. To byl můj problém. Nevnímal jsem je jako názory, ale jako rozšíření sebe sama. Nemohl jsem si připustit, že bych snad neměl pravdu, protože jsem cítil, že to by znamenalo, že je něco špatně se mnou. Nebyl jsem si jistý, jestli bych dokázal ustát pomyšlení, že všechno mé dohledávání informací, čtení, zapisování poznámek a debatování bylo ztrátou času a úsilí.

Kdy jsem si tento problém uvědomil? To vám mohu říct zcela přesně: V živé debatě se zastáncem svobodného bankovnictví. Bylo zjevné, že jsem narazil na někoho velmi sečtělého a výborně vzdělaného v ekonomii, což se mi nikdy předtím nestalo. Byl schopný vyvrátit každý můj argument a zodpovědět jakoukoliv otázku, které jsem vznesl proti bankovnictví částečných rezerv, jak po ekonomické tak i morální stránce. Začínal jsem panikařit. Vyvíjel jsem ohromné úsilí, abych přišel s dalšími námitkami a nemusel prohrát. Už jsem se nesnažil dokázat správnost svých názorů, ale vyhnout se potupě. Proč? Protože jsem vnímal, že já jsem můj názor.

“Jak vůbec mohou banky znát elasticitu nabídky práce, když provádí monetární stimulaci?” zněl můj poslední zoufalý argument. Kdokoliv, kdo o svobodném bankovnictví něco četl, ví, že banky vůbec nemusí vědět, jaká je elasticita nabídky práce (abych byl upřímný, tehdy jsem ani moc nevěděl, co jsem tím vlastně myslel). Odpověděl skoro nevěřícně: “To nemá s fungováním svobodného bankovnictví co dělat. Absolutně nic.” Nevěděl jsem, co na to mám odpovědět. Vymyslel jsem si nesmyslný argument, jenom proto, abych vyhrál. Ale vyhrál co? Už předtím, než jsem odpověděl, jsem musel vědět, že buď nemám pravdu, nebo nevím dost na to, abych si dokázal obhájit svou pozici. Tak proč jsem nepřestal a místo toho předložil ekonomicky nekoherentní argument?

Strach.

Postupem času jsem zjistil, že mnoho mladých rakušanů se bojí. Přesto mnozí z nich jsou velmi dobře vzdělaní v rakouské literatuře, probíhají mezi nimi přínosné diskuse a vytváří kvalitní obsah pro komunitu. Obávám se ale, že někteří z výše uvedených jsou stejní jako tehdy já - vnitřně nejistí si sami sebou. Jedním takovým příkladem je rakouský ideolog, který před nedávnem komentoval svobodné bankovnictví částečných rezerv takto:

“Když někdo vezme peníze banky A a uloží je do banky FRB, potom banka FRB půjčuje peníze banky A. Ostatně, tak ten podvod funguje.”
 

Není nutné se zde pouštět do zkoumání toho, zda je takový bankovní systém efektivní, morální nebo žádoucí, abychom mohli ukázat, že tento anonymní kritik nezná ani základy svobodného bankovnictví tak, jak jsou navrhovány ve více populárních pracích (3) na toto téma, což mu ale zjevně nebrání v tom, se proti němu sebevědomě vyjadřovat. Pokud by totiž byl, věděl by, že příklad, který předložil, neodpovídá tomu, jak by svobodné bankovnictví podle jeho zastánců vypadalo, ani tomu, jak v minulosti skutečně fungovalo. (4) Připomíná mi mé minulé já - chce jenom “vyhrát”.

Myslím si, že není sám. Důvodů, proč se někteří rakušané takto chovají, může být víc. Hledají kmen a věří, že ho našli. Jinými slovy věří, že objevili svůj účel a ten musí chránit. Nebo možná strávili ohromné množství času tím, aby se stali rakušany stejně jako já, místo toho, aby prozkoumávali jiné směry. A spíš věnují pozornost těmto utopeným nákladům, než aby si uvědomili náklady obětované příležitosti spojené se slepě nekritickou příslušností ke kmeni. Jinak řečeno: vybudovali svá opevnění a jsou připraveni na bitvu. Jaké zbraně ale použijí?

Závěr

Mnoho mladých rakušanů se pevně připoutalo k mistrům tradice a idolizují si muže jako byli Mises či Rothbard. Skvělí intelektuálové, ale stále jenom lidé. Ne objekty k uctívání. Ne bohové. Přesto tito rakouští ideologové nepromluví kritického slova proti svým mistrům nebo jejich postojům. Ironie ukrytá v této situaci by měla být zjevná: Před více než 140 lety vídeňská tradice začala, když Carl Menger poukázal na chyby mistrů jeho doby, jako byl Adam Smith. To začalo marginalistickou revoluci, která zcela transformovala ekonomickou vědu navždy. To je co znamená být rakušanem. A tak možná dříve než se pustíme do intelektuálních bitev s ostatními, měli bychom se upřímně zamyslet sami nad sebou.

Článek z anglického originálu My Battle Against Fractional Reserve Banking and the Austro-Identitarians od autora AustroPunk přeložil Jan Doskočil. Původní zdroj:

https://austropunkism.wordpress.com/2019/08/28/my-fight-against-fractional-reserve-banking-and-the-austro-identitarians/

Zdroje:

1) F.A. Hayek: Využití znalostí ve společnosti
2) Spojených států - pozn. překl.
3) George A. Selgin, The Theory of Free Banking: Money Supply under Competitive Note Issue
4) Selgin, Kapitola 3, Poznámka 8