Musí být hasiči veřejně placení?

Mises.cz: 04. února 2013, HynekRk, komentářů: 59

Hasiči patří ode vždy k velmi považovaným povoláním. V současnosti je v České republice řada hasičských sborů placena z veřejných prostředků a sborům dobrovolných hasičů přispívají obce, anebo je rovnou zřizují. Je však pro existenci služeb hasičů nutné, aby byli tito placeni z veřejných prostředků? Oheň je velmi dobrý sluha, ale i velmi zlý pán. Tohoto faktu jsou si lidé vědomi od pradávna. Aktivně se ohni, který se dostal mimo kontrolu, bránili a pro žháře nebo toho, kdo ohněm hrozil, existoval zpravidla jediný trest - smrt. Ochrana před ohněm je pro lidi užitečnou činností a je jako vzácný statek předmětem jejich jednání. Tento statek je jako každý jiný vzácný statek lidmi na trhu poptáván, a proto bude i nabízen. Radim Smetka uvádí: „A důvodem, proč poptávat hasiče, je především strach o vlastní majetek. Netrápí nás ani tak představa, že sousedovi shoří byt, jako spíše představa, že oheň přeskočí do našeho bytu.“ [1] Tentýž autor se dále ptá, co se stane, pokud zafunguje princip černého pasažéra - tj. soused nebude ochoten platit za hasiče a bude spoléhat na nás. Anebo se projeví morální hazard - tj. někdo si nebude třeba platit hasiče, aby v případě požáru dostal hodně peněz z pojistky. Nebude pak poptávka po službách hasičů slabá a nebude jejich služba horší a s delší dobou dojezdu? V odpovědi uvádí, že na trhu existuje ještě jiná skupina lidí, která by na svobodném trhu služby hasičů poptávala. Jedná se o pojišťovny: „Jsou to právě ony, které by musely vyplácet vysoké částky svým klientům v případě požáru. Tedy právě ony mají silnou motivaci požárům zabránit a v hasičích mají ideální nástroj, jak zabránit svým klientům v morálním hazardu.“ Pojišťovny mohou platit hasiče přímo nebo mohou přimět své klienty platit si hasiče tím, že jim nevyplatí pojistku, anebo vysokou spoluúčastí [2]. Tuto skutečnost nyní ilustrujeme historickou zkušeností. Nejprve je však nutné uvést, že je představitelná situace, kdy hasiči nechají shořet majetek člověka, který si jejich služby nezaplatil, a že se soustředí jen na ochranu majetku svých klientů. To je třeba v případě vilové zástavby anebo továrních objektů technicky možné. Dále platí, že i když je boj s ohněm velice užitečný, tak pořád mají lidé i jiné potřeby, které si přejí pokrýt. Proto bude vždy jen část vzácných výrobních faktorů použita na služby hasičů. Bude tedy existovat vždy nějaká doba dojezdu a úroveň služeb. Pokud tomu tak nebude a lidé budou nuceni platit si na služby hasičů více, než chtějí, tak to jen znamená, že jim zbude méně peněz na krytí jiných důležitých potřeb. Díky tomu budou tito lidé poškozeni. Navíc nebude jiná jen struktura produkce v ekonomice, ale bude jiná i struktura služeb hasičů. Přejděme však dále.

Dobrovolný způsob číslo 1 - tržní řešení v Londýně

Dle expozice „Museum of London“ vznikly první pojišťovny pojišťující riziko požáru po velkém požáru Londýna roku 1666 („The Great Fire“). Tento požár spálil větší část tehdejšího města. Později pojišťovny začaly zakládat i vlastní hasičské sbory. Ekonomičtí historikové M. Ball a D. Sunderland uvádí, že na začátku 19. století provozovaly v Londýně vedle jiných hasiče i pojišťovny. Ty měly totiž výše zmíněný zřejmý podnět v omezování dopadů požárů a jejich role se rozšířila na 10 čtverečných mil centrálního Londýna (ne prý bez jisté neochoty, ke které autoři však bližší informace neuvádí). Sbory těchto pojišťoven se sloučily v roce 1832 do „London Fire Engine Establishment“, jehož náklady na provoz činily 8 tisíc liber ročně. Tento sbor měl 19 stanic s 80 muži a 2 říční pontony (float). Tento sbor rychle rostl a byl dle autorů vysoce úspěšný: „Mezi roky 1833 a 1865 byl angažován ve 32 376 požárech, z nichž třetina byla vážných. Do roku 1861 117 hasičů pracovalo s 27 koňmi taženými ručními stříkačkami, 1 parní stříkačkou, 28 ručními pumpami a 2 parou poháněnými pontony.“ Autoři uvádějí, že používání ručních stříkaček poté, co parní stříkačky ukázaly svoji cenu, je přičítáno konzervatismu sboru, ale také snižovalo náklady pojišťoven [3]. To je možné a legitimní, protože náklady je nutné zohlednit v ekonomické kalkulaci a jen omezená část výrobních faktorů mohla (může) být použita na hašení požárů. Navíc ruční stříkačka mohla být nasazena do akce téměř okamžitě, zatímco u parní stříkačky se musel nejprve roztopit kotel [4].

Dobrovolný způsob číslo 2 - hasiči jako charita v Českých zemích

V Londýně působila v téže době organizace, která poskytovala hasičské služby na bázi charity; šlo o „The Royal Society for the Protection of Life“ [5]. Podobné to bylo i v Českých zemích a na Slovensku, pro které se uvádí v době tzv. první republiky: „Profesionální hasičské sbory byly pouze v Praze, Plzni a v Brně.“ Přičemž roku 1930 měl „Svaz dobrovolného hasičstva československého“ více než 10 tisíc sborů (spolků) s 300 tisíci členy a dalších 3 715 sborů s 200 tisíci členy měl německý hasičský svaz [6]. Dříve tomu bylo podobně. Například pro někdejší soudní okres Telčský (dobově Telecký) se uvádí v pramenu z roku 1913 19 hasičských spolků. Na soudním okrese Frenštát pod Radhoštěm 6 spolků. Hranický soudní okres vykazoval k roku 1909 26 hasičských spolků, ivančický roku 1904 15 spolků, brněnský k roku 1897 21 českých spolků a znojemský roku 1904 10 spolků atp. [7] Pro ponoření do hloubější historie nám poslouží historik J. Janák. Tento uvádí pro rok 1869 v Českých zemích - tj. krátce po vydání zákonů o spolkovém a spolčovacím právu - 76 spolků dobrovolných hasičů, k roku 1880 1362 těchto spolků a k roku 1890 již 3570 těchto spolků [8]. Vůbec první spolek (českých) doborovolných hasičů měl pak vzniknout roku 1864 ve středočeských Velvarech [9]. Početnost spolků dobrovolných hasičů byla tedy velmi vysoká. A to i když uvážíme, že kvůli národnostním třenicím vznikly v některých místech dva tyto spolky (český a německý). Tak tomu bylo třeba v jihomoravském Kyjově [10]. Je také rovněž nutné připustit, že někdy se na financování spolků dobrovolných hasičů podílely obce (a to někdy i v rámci národnostních třenic). Ty pak spolufinancovaly výzbroj spolků anebo poskytovaly spolkům prostory. Řád policie požárové z roku 1873 „ukládal starostům a představeným obcí pečovat o zřízení hasičského sboru a poskytovat všestrannou pomoc.“ [11] Fakticky však celá řada těchto spolků vznikla mnoho let, ba i desítek let poté. V době 19. století si lidé moc s dodržováním zákonů a nařízení hlavu nelámali. Avšak spolufinancování se objevovalo. Například v severomoravském Příboře město koupilo pro hasičský spolek dům, ve Frenštátě pod Radhoštěm pro spolek postavilo kůlnu na nářadí. V Rosicích (u Brna) dostal spolek při svém založení hasící potřeby (doslova rekvizity) od obce a i na tehdejší dobu velký příspevek 7 tisíc zlatých [12].

Přesto dosáhlo celé hnutí ohromujícího rozsahu, a to šlo o dobrovolnou spolupráci bez nároku na peněžní odměnu. Dělat dobrovolného hasiče (nebo jejich sponzora) lidi vnitřně uspokojovalo (a i dnes uspokojuje). Co za tím stálo? Jistě celá řada různých motivů, které není možné ani všechny vyjmenovat. Velkou roli však jistě hrála prestiž, kterou měl (má) hasič v očích svých bližních. Autoři dějin města Třeště uvádí pro místní spolek dobrovolných hasičů: „V této době [19. století a začátek 20. století, pozn. autora] byla činnost hasičů považována za zájmovou a dobrovolnou činnost, proto nebyla nikdy státem finančně dotována. Svým přístupem k nácviku a obětavostí při požárech hasiči získali uznání nejen v obci, ale i v okolí, kam v případě požárů vyjížděli pomáhat hasit.“ [13] Ekonomové S. A. Beaulier a J. C. Hall uvádí mezi důvody, proč se lidé účastní charity, právě i prestiž, kterou lze přispěním na charitu získat v očích druhých. Ta některé lidi motivuje pro poskytování charity více než jiné věci. Tito ekonomové tvrdí, že toho jsou si různé charitativní organizace vědomy: „Když se podíváme na způsoby, kterými charitativní organizace prosí o dary, zřetelně tyto neapeluji na altruistické motivy dárců.“ [14] Není žádný důvod, aby podobný závěr neplatil i pro dobrovolné (charitativní) hasiče. Titíž autoři se věnují i problému vytěsňování charity, ke kterému vede činnost státu a obcí. Vytěsňovací efekt platí především tehdy, pokud se lidé věnují charitě z toho důvodu, že mají duševní užitek ze zlepšování postavení druhých lidí. Pokud však dárce hodlá za charitativní akci získat větší prestiž, budou dopady uvalených daní a výdajů státu (sociálních dávek) menší nebo žádné [15]. Proto i v oboru hasičském nebude nikdy dobrovolná práce zcela vytlačena. Nicméně je zřejmé, že lidé mají díky daním vybraným pro financování charity nižší příjmy, a proto jim zbude méně peněz na krytí jejich potřeb, a tím pádem i na charitu. Pak je jedno, z jakého důvodu chtějí přispět na charitu. Buď své příspěvky zastaví, nebo omezí, anebo (zřejmě málo pravděpodobně) zachovají jejich výši a uskrovní se jinde (jiní lidé tak budou mít menší příjmy a budou čelit stejnému problému) [16].

Je nutné zmínit ještě jeden důvod, proč hnutí dosáhlo takového rozsahu. Zejména na vesnicích hasičský spolek vykonával (vykonává) i jiné činnosti, a to například sdružovací, kulturní a vzdělávací [17]. Nahrazoval tak a nahrazuje činnost jiných spolků a institucí, které mají v malých sídlech omezené možnosti vzniku vzhledem k nízkému počtu obyvatel. Asi každý v životě slyšel o hasičském plesu.

Dobrovolné financování hasičských spolků

Pro zajímavost uvedeme dva příklady dobrovolného financování hasičských spolků na Moravě. V roce 1871 vznikl německý hasičský spolek v Kyjově („Freiwillige Feuerwehr in Gaya“): „Nově utvořenému sboru při jeho založení bylo darováno různými soukromníky z řad německých na zakoupení potřebné výzbroje 504 zlatých.“ Důležitý byl pro každý spolek i počet členů, ti totiž mohli platit členské poplatky. Kyjovský spolek měl při založení 69 činných členů a na začátku roku 1873 to bylo již 109 činných členů a 40 přispívajících (ti platitili dobrovolný roční příspěvek) [18]. V západomoravské Třešti vznikl hasičský spolek roku 1878 a „výzbroj a jednoduché hasební prostředky byly pořizovány nejen z darů a sbírek, ale i z výnosů bálů spolkem pořádaných.“ Spolek měl i řadu členů čestných, kteří mu poskytovali různé finanční obnosy. V pozdější době žádal tento spolek o zakoupení parní stříkačky obec, tato stříkačka však měla být spolufinancována pojišťovnou a sbírkou mezi občany [19].

Dobrovolné řešení číslo 3 - tovární hasičské spolky

Existuje ještě jedna skupina subjektů, která má zájem o služby hasičů. Tato skupina je složena z majitelů továren případně jejich zástupců. Ve zmíněné Třešti měli například vlastní hasičský tovární spolek (takový sbor však nemusí nutně vzniknout na základě spolku, ale třeba může být přímo součástí struktury firmy) v továrně na sirky [20]. Ve Vsetíně, kde byla dříve významná výroba nábytku, se mohly vlastními hasičskými spolky prokázat dvě známé nábytkářské továrny - Thonetova a Khonova [21]. V roce 1887 vznikl hasičský tovární spolek v Parníku (dnes část České Třebové), obecní sbor zde vznikl až roku 1911 (!). Historik M. Šebela k tomuto továrnímu spolku uvádí: „O členství ve sboru byl mezi zaměstnanci zájem a všichni, kteří byli přijati, si to pokládali za věc cti.“ [22] Dřevo a textil docela slušně hoří. O sirkách a barvách a dalších chemických látkách na barvení nebo šlichtování textilu ani nemluvě. Oheň může zničit továrnu, stroje, suroviny nebo zásoby. Ztráty na majetku jsou pro podnikatele anebo jeho zástupce nepříjemné, stejně jako to, že nepoškozená část majetku nemůže vydělávat. Proto existuje prostor pro vznik továrních hasičských sborů [23]. V historických záznamech lze najít, že takové hasičské spolky operovaly i mimo majetek továrníka. Zmíněný tovární hasičský spolek z Parníka hasil například chalupu v Parníku anebo požár továrny v okolí [24]. Přirozeně podnikatelé by také mohli využít služeb pojišťoven a jejich případných hasičských sborů, takže toto řešení může splývat s řešením číslo jedna.

Závěr

Na základě výše uvedeného je zřejmé, že služby hasičů nemusí být poskytovány skrze veřejné finance, ale mohou být ponechány vlivu tržních sil a dobrovolné akce. Existuje několik skupin (pojišťovny a podnikatelé), které mohou zajistit větší dostupnost a kvalitu hasičských služeb. Toto by bylo dále zesíleno existencí výhod, které plynou člověku z toho, že je dobrovolným hasičem anebo jejich sponzorem. Mezi těmito výhodami je i vyšší prestiž takového člověka v očích ostatních. Na úplný závěr jedna historická zkušenost, která souvisí úzce s požáry. Roku 1840 byla Moravská Třebová postižena velkým požárem, následné sbírky na vyhořelé se pořádaly po celé habsburské monarchii. Podobně tomu bylo po požáru roku 1873 v Třebíči. Zde sbírky po celé monarchii stačily na vyrovnání škod a něco zbylo i navrch. Když na začátku 20. století hořelo ve Vimperku, tak se odehrála sbírka na pomoc postiženým v celé střední Evropě [25].

[1] Smetka
[2] Ibid
[3] Ball, s. 406-7. Později však pojišťovny zjistily, že je pro ně výhodnější náklady částečně socializovat  a zalobovaly v parlamentu.
[4] Dle internetu jsem zjistil, že modernější parní stříkačka firmy Smékal z roku 1881 potřebovala na uvedení do chodu 10 minut. Ruční stříkačky byly vyráběny mnoho desetiletí po zavedení parních stříkaček.
[5] Ibid, s. 406
[6] Bartoš, s. 116. Němci tak měli vyšší podíl hasičů vzhledem k počtu obyvatel. Předpokládám, že v počtech jsou zahrnuti i spolky továrních hasičů – o těch viz dále.
[7] Tiray, s. 40; Felix, s. 62; Bartovský, s. 77-78; Kratochvíl, s. 26; Slavík, s. 39 a Peřinka, s. 43-44. Poslední dva odkazy nezahrnují hasičské spolky ve vlastním městě a za brněnský okres jsou uvedeny jen české spolky.
[8] Janák, s. 143-144. Přirozeně za tu dobu některé z těchto spolků i zanikly.
[9] Řezáč, s. 344. Šlo však o český hasičský spolek. Dle Wikipedie vznikl první německý spolek roku 1850 v Zákupech.
[10] Kyněra, s. 77
[11] Řezáč, s. 344. Dále dle (slezského) zemského zákona z roku 1882 byla každá protipožární pojišťovna povinna přispívat na náklady zemského hasičstva a na podporu hasičů zraněných při službě nebo na podporu pozůstalých 2 % ročních brutto příjmů z pojistek, uzavřených na stavby v zemi. 10 % z těchto příspěvků mělo být použito na podpůrný fond a zbytek na tvorbu hasičského fondu pro zakládání a podporu hasičských sborů (Rolleder, s. 575). Paradoxně toto opatření muselo omezovat přístupnost pojištění proti požáru.
[12] Jurok, s. 135; Felix, s. 147 a Rosice, s. 201
[13] Bukvaj, s. 122
[14] Beaulier, s. 29-31
[15] Ibid, s. 31
[16] Na druhou stranu příjemci financí na služby hasičů a lidé, kteří mají příjmy ze zajišťování distribuce těchto financí, mohou část takto získaných peněz také dobrovolně vynaložit na nějakou hasičskou službu (jejich úroveň dobrovolných výdajů na služby hasičů však bude také zkrácena efektem vytěsňování – tj. úroveň dobrovolných výdajů na služby hasičů poklesne). V takovém případě však bude struktura služeb hasičů jiná, než by odpovídalo situaci ve svobodné společnosti. Spotřebitelé služeb hasičů tak budou poškozeni. Vliv bude mít i to, jak jsou veřejně poskytované hasičské služby propagovány. Pokud jsou hodně propagovány, tak vytěsňovací efekt bude ještě větší a i možnost získat na tomto poli prestiž bude, co se týká věnování financí, omezená.
[17] Srovnej s Tiray, s. 39
[18] Kyněra, s. 14. Člen spolku tedy nemusel být nutně zároveň hasičem a mohl pouze přispět penězi - viz hned dále.
[19] Bukvaj, s. 121-2. Nebylo zjišťeno, kým byla pojišťovna zřízena – mohlo jít i o městem založené zařízení.
[20] Pátek, s. 228
[21] Baletka, s. 85
[22] Šebela, s. 82-3. Nicméně tento autor se domnívá, že za to mohla částečně možnost nosit stejnokroj. Ovšem stejnokroj třeba dobyvatele byl (je) vnímám často negativně. Kauzualita bude opačná, než uvádí Šebela.
[23] To platí částečně i dnes - třeba v chemičkách a rafinériích, jejichž provoz je přece jen - díky značnému množství nejrůznějších jinde se málo vyskytujících chemických látek - speciální věcí. Za všechny příklad hasičů ze Spolchemie: http://www.pozary.cz/clanek/2725-hasicsky-zachranny-sbor-spolana-a-s/
[24] Ibid, s. 86 a 83, podobně viz Baletka s. 84-85.
[25] Hikl, s. 39; Dvorský, s. 118 a Hajník, s. 28. Našly by se ještě další podobné příklady.

Literatura:

1. Baletka, L. aj. Vsetín: město a čas. Vsetín: Masarykova veřejná knihovna 2008, ISBN 978-80-904139-1-7.
2. Ball, M. a Sunderland, D. An Economic History of London 1800-1914.  Abingdon on Thames: Routledge 2001, ISBN 0-415-40640-4.
3. Bartoš, J. aj. Dějiny Moravy. Díl 4., Svobodný stát a okupace. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost 2004, ISBN 80-7275-044-5.
4. Beaulier, S. A. a Hall, J. C. Collective Consumption Externalities and Charitable Giving. In: New Perspectives on Political Economy, Volume 4, Number 1. Praha: Liberální institut 2008, ISSN 1801-0938.
5. Bukvaj, F. aj. Třešť 1349-2001. Třešť: Město Třešť 2001.
6. Dvorský, F. Třebický okres. Brno: Garn 2008, ISBN 978-80-86347-95-0, původně vyšlo roku 1906.
7. Felix, J. Frenštátský okres. Brno: Garn 2008, ISBN 978-80-86347-99-8, původně vyšlo roku 1908.
8. Hajník, R. Vimperk. Praha-Litomyšl: Paseka 2007, ISBN 978-80-7185-864-5.
9. Hikl, R. Moravská Třebová v dějinách. Moravská Třebová: Okresní osvětová rada 1948.
10. Janák, J. a Chocholáč, B. Morava v národním a politickém ruchu 19. století. Brno: Matice moravská 2007, ISBN 978-80-86488-03-5.
11. Jurok, J. aj. Dějiny města Příbora. Nový Jičín-Příbor: Město Příbor 2002, ISBN 80-238-9541-9.
12. Kratochvíl, A. Ivančický okres. Brno: Garn 2007, ISBN 978-80-86347-65-3, původně vyšlo roku 1904.
13. Kyněra, J. Boj o český Kyjov. Brno: Moravský legionář 1931.
14. Pátek, A. J. Jihlavský okres. Brno: Garn 2008, ISBN 978-80-86347-38-7, původně vyšlo roku 1901.
15. Peřinka, F. V. Znojemský okres. Brno: Musejní spolek v Brně 1904.
16. Rosice 100 let městem: 1907-2007: almanach sestavený u příležitosti 100. výročí povýšení Rosic na město. Rosice: Kulturní informační centrum Rosice 2007, ISBN 978-80-254-0997-8.
17. Rolleder, A. Dějiny města a soudního okresu Odry. Odry: Město Odry, 2002.
18. Řezáč, F. aj. Kojetín v proměnách času: (1233-2008): sborník. Kojetín: Městské kulturní středisko 2009, ISBN 978-80-254-4254-8.
19. Slavík, F. A. Brněnský okres. Brno: Musejní spolek v Brně 1897.
20. Smetka, R. Mají být hasiči státní? Laissez Faire [online, 2011]. Dostupný z (přístup VI/2012): http://nechtenasbyt.cz/clanek/clanek-353.html
21. Šebela, M. Parnická textilní továrna. Ústí nad Orlicí: Oftis 2010, ISBN 978-80-7405-087-9.
22. Tiray, J. Telecký okres. Brno: Garn 2008, ISBN 978-80-86347-98-1, původně vyšlo roku 1913.
23. Museum of London.