Může člověk vládnout jinému člověku?

Mises.cz: 13. července 2015, Přemysl Holub, komentářů: 8

Zásadní otázka: může jeden člověk rozhodovat o druhém? Může vládnout jinému člověku bez jeho souhlasu? Pokud lze odpovědět jednoznačně, ať už ve formě ano nebo ne, znamená to, že jsou dvě možnosti společenského uspořádání – despocie nebo anarchie. Obě zároveň nemohou existovat.

Představme si dvě osoby – Pavla a Petra – a pokusme se nad výše položenou otázkou zamyslet konkrétněji. Dvě osoby pro naše úvahy postačí, protože v zájmu konzistentnosti uvažování se závěry musí vztahovat na jakýkoli jiný počet osob. Může tedy Pavel získat nějakým způsobem morální právo k hrozbou vynucené moci nad Petrem? (Obrat „vládnout pod hrozbou násilí“ je vlastně nesmysl, protože „vládnout“ bez hrozby násilí znamená spolupracovat a tudíž pak už nejde o vládnutí a o nedobrovolné podřízení se moci).

Pokud zní odpověď ano, jak by k tomu mohlo dojít? Zaprvé – Pavel může být fyzicky zdatnější a může Petra donutit pod hrozbou násilí k tomu, aby se podrobil. Petr tak z pudu sebezáchovy učiní, přestože nechce. Má Pavel morální právo a schopnost omezit Petrovu vůli? Než na tuto otázku odpovíte, už jste odpověděli. Jakékoli odpovědi totiž vždy předchází použití vlastní vůle – zamyšlení, použití vlastního rozumu. Omezit vlastní vůli člověka v tomto smyslu nelze, schopnost užívat vlastního rozumu a vlastní vůle je to, co dělá člověka člověkem.

Pavel není schopen Petrovi “zakázat” použítí vlastní vůle. Má potom právo použít násilí, aby Petrovi fyzicky zabránil vykonání jeho vlastní vůle (pokud na něj Petr neútočí)? Přestože jsme se nyní dostali zpět k naší původní otázce – může člověk nějakým způsobem získat právo vládnout jinému člověku bez jeho souhlasu? – máme za sebou důležitou myšlenkovou smyčku, abychom pochopili, že není možné člověka omezit v použití jeho vlastního rozumu. I přesto, že mohl být fyzicky donucen chovat se určitým způsobem.

Zadruhé – Pavel může obhajovat své právo Petrovi vládnout svou „modrou krví“ nebo „z vůle boží“. Petr mu může jen stěží tyto argumenty vyvrátit, což platí i v opačném případě, kdy by on sám tvrdil totéž. Co potom? Taková prohlášení nemohou potvrdit oprávněnost vlády jednoho nad druhým.

Zatřetí – Pavel může prohlásit, že moc nad Petrem mu byla delegována jinými lidmi. Ti se dohodli, že Pavlovi toto právo náleží a zvolili ho svým zástupcem (volební systém). Toto tvrzení má snad ještě chatrnější základ než obhajoba nadvlády z vůle boží, protože pokud jednotlivec nemá právo vládnout jinému, nemůže toto právo ani delegovat na někoho jiného, a opírat oprávněnost tohoto postupu o počet delegujících je bezpředmětné.

Pavel je oprávněn použít násilí vůči Petrovi pouze v jediné situaci, a to v sebeobraně. Pavel je oprávněn Petra fyzicky pacifikovat pouze jako odpověď na iniciaci nebo hrozbu iniciace násilí ze strany Petra. Tato úvaha je však nadbytečná, neboť jde o zcela totožný princip, o kterém jsme doposud diskutovali. Došlo jen k výměně role agresora a oběti mezi Pavlem a Petrem.

Z předchozí diskuse vyplývá tento závěr: neexistuje princip, díky kterému by se dalo obhájit právo jednoho člověka vládnout nad druhým. Nelze člověku zakázat použití vlastního rozumu, a tato zásada nemůže být zpochybněna ani modrou krví či vůlí boží a platí bez ohledu na množství jinak smýšlejících lidí.

Pokud je tento závěr smysluplný a konzistentní – platný napříč lidským jednáním a bez ohledu na počet zainteresovaných - pak jediným ospravedlnitelným a morálním společenským „jevem“ je společnost bez vládnoucí vrstvy založená na principu sebevlastnictví a neagrese – anarchie. (Slovem „jev“ nahrazji pojmy jako „systém“ nebo „uspořádání“, protože ty implikují umělé vytvoření anarchie, což je nesmysl.) Anarchie je v důsledku jediným reálným jevem ve společnosti, ostatní systémy založené na politické autoritě jsou jen iluzemi.