Mylná představa o „veřejném sektoru“ (1/2)

Mises.cz: 14. listopadu 2011, Murray N. Rothbard (přidal Jakub Čech), komentářů: 7

V posledních letech se v naší zemi stále více objevují vážné diskuse o tom, zda by mělo být ze „soukromého sektoru“ ukrajováno na úkor „veřejného sektoru“. Používaná terminologie připomínala diskuzi o přírodní vědě a ve skutečnosti také vznikla z údajně vědeckého, i když poměrně ušmudlaného, světa „statistik národních příjmů“. Ale celý koncept je jen stěží hodnotově neutrální; ve skutečnosti je plný znepokojujících a pochybných implikací.

Nejdříve se můžeme ptát: „veřejný sektor“ čeho? Něčeho zvaného „národní produkt“. Ale povšimněte si skrytého předpokladu, že národní produkt je něco jako koláč sestávající z několika „sektorů“, a že tyto sektory, veřejné i soukromé, spolu dohromady tvoří produkt ekonomiky jako celku. Celý předpoklad je pak vpašován do analýzy toho, že veřejný a soukromý sektor jsou stejně produktivní, stejně důležité, stojí na stejných základech a že „naše“ rozhodování na poměru veřejného sektoru k soukromému je stejně nevinné jako jednotlivcovo rozhodování o tom, jestli sní dort nebo zmrzlinu. Stát je považován za přívětivého poskytovatele služeb, velmi podobného zelináři z rohu ulice nebo klubovně v sousedství, ve které se „my“ můžeme shlukovat a rozhodovat o tom, kolik by toho pro nás (nebo spíše nám) měl „náš stát“ udělat. I neoklasičtí ekonomové, kteří často favorizují volný trh a svobodnou společnost, často považují stát za obecně neefektivní, ale stále vlídný orgán sociálních služeb, mechanicky registrující „naše“ hodnoty a rozhodnutí.

Člověk by si nepředstavoval, jak těžké může pro učence i neodborné jedince být pochopení toho, že stát není jako soukromé kluby; že se zásadně liší od všech ostatních institucí ve společnosti; že nabývá svého bohatství donucením, nikoliv dobrovolnými platbami. Joseph Schumpeter nebyl nikdy tak prozíravý, jako když napsal: „Teorie, která interpretuje daně analogií s poplatky za členství v klubu nebo nákupy služeb např. u doktora, jen dokazuje, jak je tato část společenských věd odtržena od vědeckých návyků mysli.“

Co ustanovuje, vedle veřejného sektoru, produktivitu „soukromého sektoru“ ekonomiky? Produktivita soukromého sektoru nevzniká na základě toho, že lidé jen tak pobíhají kolem a „něco“, cokoliv, se svými zdroji dělají; sestává z toho, že tyto zdroje využívají k tomu, aby naplnili potřeby a touhy spotřebitelů. Podnikatelé a další producenti soustředí svou energii na volném trhu k produkování takových produktů, které budou spotřebiteli nejvíce oceněny. Prodej těchto produktů může tedy zhruba „poměřovat“ jejich důležitost. Pokud v této době miliony lidí vynaloží své energie k vyprodukování koňských povozů, nebudou je schopni prodat a produktivita jejich výstupu bude v podstatě nulová. Na druhou stranu, pokud jsou miliony dolarů utraceny za Produkt X, statistici by mohli usoudit, že tyto miliony tvoří produktivní výstup části „soukromého sektoru“ zvané X.

Jednou z nejdůležitějších vlastností našich ekonomických zdrojů je jejich vzácnost: půda, práce a kapitálové statky jsou vzácné a použitelné mnoha způsoby. Volný trh tyto zdroje používá „produktivně“, protože producenti jsou na trhu vedeni k vytváření toho, co spotřebitelé potřebují nejvíce: např. automobily místo koňských povozů. Proto tedy, zatímco se statistiky celkových výstupů soukromého sektoru zdají být pouhým sčítáním číselných hodnot, opravdové měření výstupu zahrnuje důležité kvalitativní rozhodování o tom, co bude bude „produktem“ na základě ochoty spotřebitelů nakupovat. Milion automobilů prodaných na trhu je produktivním výstupem, protože je za něj považovali spotřebitelé; milion neprodaných koňských povozů by „produktem“ nebyl, protože by je spotřebitelé ignorovali.

Nyní si představte, jak do této idylky volného trhu vstupuje dlouhá ruka státu. Stát se rozhodne z nějakých důvodů zakázat automobily jako takové a místo toho začne od výrobců vyžadovat, aby vyprodukovali ekvivalentní množství koňských povozů. V takto striktním prostředí by spotřebitelé mohli být donuceni k tomu, aby povozy nakoupili, protože by nemohli koupit auta. Statistici by však v takovém případě byli slabozrací a radostně by zaznamenali povozy jako stejně produktivní výrobek, jakým byly automobily. Nazvat je ekvivalentně produktivními by byl výsměch; ve skutečnosti by však „národní produkt“ nemusel vykázat stastický úpadek, i když by upadl drasticky.

A i přesto je nám stále více podstrkovaný „veřejný sektor“ v ještě větších nesnázích než povozy v našem hypotetickém příkladě. Protože většina zdrojů končících v chřtánech státu nebyla nikdy viděna, a už vůbec ne použita, samotnými spotřebiteli, kteří v předchozím případě mohli alespoň jezdit ve svých povozech. V soukromém sektoru je produktivita firmy měřena tím, kolik prostředků jsou spotřebitelé ochotni dobrovolně vynaložit na její produkt. Ale ve veřejném sektoru je „produktivita“ státu meřena - jako kouzlem - na základě toho, kolik utratí! V počátcích vytváření statistik národního produktu byli stastici konfrontováni faktem, že státní aktivity, unikátní mezi jednotlivci a firmami, nemůžou být měřeny dobrovolnými platbami veřejnosti - protože takové platby skoro neexistují. Předpokládajíc, bez jakéhokoliv důkazu, že stát je stejně produktivní jako cokoliv jiného, spokojili se s tím, že výdaje státu představují jeho produktivitu. Nejen, že tímto způsobem se veškeré výdaje státu stávají stejně užitečné jako ty soukromé, ale zároveň jediné, co stát musí udělat ke zvýšení svého produktu, je přidat na byrokracii. Najmi více úředníků a sleduj, jak roste produktivita veřejného sektoru! Tohle je jednoduchá a veselá forma magie pro naše zmatené občany. 

Pravda je však pravým opakem obecných předpokladů. Daleko od toho, aby přispíval k soukromému sektoru. Veřejný sektor se na něm jen přiživuje. To znamená, že produktivní zdroje společnosti - daleko od uspokojování spotřebitelů - jsou nyní usměrňovány mimo tyto potřeby a požadavky. Aktivity spotřebitelů jsou překazovány a zdroje ekonomiky přesměrovávány z aktivit spotřebiteli vyžadovaných na ty vyžadované parasitickou byrokracií a politiky. Soukromí spotřebitelé často nezískají vůbec nic, kromě propagandy, která je na ně směřována na jejich vlastní náklady. V dalších případěch obdrží pro změnu produkty, které jsou na listu jejich priorit až na úplném konci - například koňské povozy. V obou případech je jednoznačné, že „veřejný sektor“ je vlastně kontraproduktivní: spíše než aby k soukromému sektoru přidával, tak od něj odebírá. Protože veřejný sektor žije z neustávajících útoků na samotné kritérium poměřování produktivity: dobrovolné nakupování spotřebitelů.

[Druhou část článku naleznete zde.]

Článek původně vyšel na lewrockwell.com.