Myšlenky jsou zadarmo

Mises.cz: 27. listopadu 2010, Mises.org (přidal Jakub Skala), komentářů: 10

What is the most resilient parasite? An Idea. Which is why I have to steal it. - Cobb v Inception

Duševním vlastnictvím rozumíme princip, kdy původce určité myšlenky má právo na určitou kontrolu nad všemi fyzickými formami, do kterých je myšlenka převedena. Rozsah této kontroly se může lišit v závislosti, zda má tato myšlenka copyright, patent nebo trademark, ale základní princip je ve všech případech stejný. Často se věří, že toto údajné právo původce myšlenky je podobné právu, které má osadník na půdu, kterou osídlil, ale tato analogie je falešná. Duševní vlastnictví je nezbytně etatistická doktrína.

Povaha vlastnictví

Bez možnosti, že by se dvě osoby snažily vlastnit jednu věc, by bylo definování vlastnických práv pouze hrou bez reálných důsledků pro lidské jednání. Pokud by osoby byly duchové bez těla, kteří by mohli projít jeden druhým bez vzájemné interakce, nebo pokud by každá osoba žila ve vlastním vesmíru tak, že by se nemohla přemístit do jiného, všechny neshody o tom, co dělat se světem, by byly irelevantní. Důvodem vlastnických práv je prevence fyzického konfliktu. Základní charakteristikou majetku je jeho exkluzivita, tzn. použití daného objektu jednou osobou zabraňuje, aby byl používán ostatními.

K vlastnickým právům navrhli političtí teoretici mnoho dalších druhů práv. Všechna taková práva musí nakonec vyústit v práva nad fyzickými věcmi. Pokud například mluvíme o právu svobodného vyjadřování nebo právu jedince na svoji práci, ve skutečnosti tím míníme právo na jedincovo vlastní tělo. Všechna práva jsou tedy nakonec vlastnická práva.

Nakonec ačkoliv můžeme mluvit o vlastnictví abstraktních věcí, jsou to pouze fyzické věci, o které můžeme bojovat a které vlastníme. Toto musíme mít na paměti, protože je možné znít rozumně a humánně, pokud v abstraktních termínech diskutujeme o právech, která by, pokud by byla popsána ve smyslu fyzického vlastnictví, zněla směšně.

Libertariáni často poznamenávali, že například „právo“ na zdravotní péči, práci nebo minimální mzdu implikuje vlastnické právo nad lidmi, kteří takové služby poskytují, a je tedy ve skutečnosti druhem otroctví. Podobně je právo volit ve skutečnosti společné vlastnictví všech nad lidmi, půdou a vším ostatním v dané jurisdikci.

Sami liberatriáni jsou občas tímto tématem zmateni. Někdy například tvrdí, že na volném trhu vysílacího průmyslu (TV, rádio,..) by ten, kdo vysílá, vlastnil určitou frekvenci v daném regionu, a měl tedy právo vysílat bez interferencí pirátské rádiové stanice na stejné frekvenci.

Přesto to samozřejmě není frekvence, co je vlastněno, protože frekvence není fyzický objekt, ale spíše abstraktní vlastnictví všech daných vln. Je to země, nad kterou je frekvence vysílána a která je tedy vlastněna, ačkoliv pouze pro účel vysílání této frekvence. Vlastnictví radiové frekvence je skutečně vlastnické právo na oblast, které dovoluje někomu nad touto oblastí na dané frekvenci vysílat.

Tento příklad demonstruje, že vlastnictví není nezbytně vlastnictvím nad celým objektem, ale spíše nad rozhodnutími, která se tohoto objektu týkají. Objekt může být vlastněn mnoha různými lidmi, protože nad ním může být uděláno mnoho druhů rozhodnutí. Jelikož různé frekvence radiových vln mohou procházet skrz sebe bez vyrušení, může být stejné teritorium vlastněno pro účely vysílání na různých frekvencích odděleně bez toho, aby to vedlo ke konfliktu.

Myšlenky nemohou být samy ovládány fyzickou silou, ale místo toho musí být ovládány jinými věcmi – papírem, tiskařskými stroji, počítačem nebo lidmi. Jsou to tedy tyto věci, které duševní vlastnictví obsahuje. Mít patent k danému vynálezu znamená mít právo na všechno ve vesmíru, co může být použito k rozšíření tohoto vynálezu. Toto vlastnictví je omezeno: člověk vlastní tyto věci pouze v tom rozsahu, že může zabránit ostatním, aby s nimi nakládali konkrétním způsobem.

Stejně tak znamená copyright k písničce nebo knize mít vlastnické právo na všechen papír, tiskařské stroje, počítače – dokonce i lidi – všude na světě. Vlastník může komukoliv zabránit v kopírování nebo ve veřejné reprodukci daného díla. Duševní vlastnictví je stejně jako socialismus druhem otroctví, ačkoliv omezeným. Na rozdíl od socialismu není duševní vlastnictví limitováno na lidi a majetek v daném městě či státu, nebo dokonce na celém světě. Jelikož většina hmoty může být použita k uložení této myšlenky, je duševní vlastnictví nárokem na celý vesmír.

Mnoho lidí vidí duševní vlastnictví jako oddělenou, analogickou a stejně fundamentální konstrukci jako právo vlastnické, ačkoliv je to vlastně rozšířené fyzické vlastnictví. Zkopírovat duševní dílo je potom podle nich druh krádeže analogický vloupání, nicméně já trvám na tom, že zde žádná taková analogie není.

Duševní a fyzické vlastnictví nemohou existovat bok po boku jako logicky nezávislé právní konstrukce. Cokoliv, co dává kontrolu nad fyzickou věcí nezbytně omezuje kontrolu ostatních a tedy se chová naprosto stejně jako právo fyzického vlastnictví. Pokud máte právo duševního vlastnictví na svůj monograf, můžete mi zabránit ho zkopírovat a tedy omezujete moje práva fyzického vlastnictví, které mám na svůj inkoust, pero a papír.

Koordinace a komunikace

Doktrína duševního vlastnictví je extrémně nepraktická. Garantuje lidem vlastnická práva, které jsou neomezená ve své distribuci a která zasahují do domovů ostatních lidí e.g. jejich počítačů, papírů nebo jakéhokoliv jiného materiálu, který může být použit k zaznamenání nějaké myšlenky. Stupeň komunikace a koordinace potřebný ke kontrole takového vlastnictví by byl enormní. Ačkoliv držitelé duševního vlastnictví si budou přát udržet kontrolu pouze nad lidmi, kteří skutečně mají přístup k jejich myšlence, ve většině případu to nyní zahrnuje celý svět.

Volný trh je charakterizován široce rozptýleným řízením místo kontroly odshora dolu, takže není žádný důvod očekávat, že by volný trh podporoval takový enormní a invazní systém monitorování nakládání s fyzickým majetkem.

Dokonce i během doby kamenné existovaly obchodní stezky mezi Severní Afrikou a Čínou, ale lidé na jednom konci stezky neměli ponětí o těch na druhém konci. Takovéto stezky nebyly vytvořeny nějakou hierarchickou úmyslnou organizací, ale místo toho vyrostly z interakcí obchodníků po cestě. Mnoho vynálezů, které jsou původem z Číny, jako například kompas nebo střelný prach, se objevilo v Evropě před cestou Marca Pola do Asie. Samozřejmě žádný nárok na duševní vlastnictví v této společnosti nemohl být udržen, takové to pokusy by popravdě nebyly ničím jiným než nesmyslem. V naší společnosti je kontrola široce rozptýleného majetku mnohem snazší, ale to neznamená, že má duševní vlastnictví nějaký větší smysl.

Majitel duševního vlastnictví, zvláště pokud je toto dílo populární, nemůže očekávat, že si nad svým dílem udrží kontrolu. Dílo, které se rozšířilo po celém světě a které si užívají tisíce či milióny lidí, je prostě příliš velké. Představte si že někdo půjčí po celém světě tisíce malých cetek lidem, které nikdy nepotkal, nic o nich neví a nedokáže je sledovat. Může si, při jakkoliv veliké představivosti, myslet, že se mu vrátí?

Být majitelem duševního vlastnictví je podobné jako postavit pevnost s prakticky neomezenými hranicemi, které se nedají bránit, hlídat a dokonce ani popsat. Kdokoliv se může dostat dovnitř nebo ven bez toho, že by byl spatřen. Mohou obyvateké takové pevnosti očekávat, že nebudou vypleněni, okradeni a obsazeni?

Fyzické vlastnictví může být ohraničeno, bráněno a násilně navráceno, pokud bylo ukradeno. Na druhou stranu jediným způsobem jak kontrolovat myšlenku, je ji vůbec nevymyslet v první řadě. Jakmile je myšlenka praktikována, může se ji člověk snažit utajit, ale jakmile je prozrazena, už nemůže být navrácena. Kus fyzického majetku je v daném časem pouze na jednom místě a člověk se ho může snažit dohonit, pokud byl ukraden. Ale myšlenka se může šířit nekonečně mnoha směry naráz. Myšlenka může být všude po celé planetě během několika minut.

Podpořen doktrínou duševního vlastnictví si každý populární autor a každý vynálezce užitečného zařízení nárokuje říši, nad níž slunce nezapadá. Na volném trhu by tato doktrína dlouho nepřežila, jelikož výrobci musí nést cenu za sledování svého impéria, ale se Státem na své straně, jsou autoři ochotni lpět na duševním vlastnictví až do jeho logického extrému.

Zatímco na volném trhu jsou náklady obrany majetku stejně relevantní jako cokoliv jiného při rozhodování, zda daný majetek vůbec vlastnit, doktrína duševního vlastnictví, podpořená Státním extravagantním monopolem na sílu, podporuje lidi nárokovat si majetek, který je inherentně neobhajitelný.

Na rozdíl od normálního majetku nemůže být duševní vlastnictví bráněno na volném trhu, kvůli mnohem větším zdrojům, které by byly potřeba k získání kontroly. Duševní vlastnictví může fungovat pouze do toho rozměru, že zákazníci budou úmyslně dodržovat přání autora. Z tohoto důvodu by měla být viděna doktrína duševního vlastnictví jako inherentně etatistická. Duševní vlastnictví není nic jiného než trik vládnoucí třídy, jak získat větší moc, a tato třída je naprosto ochotná uvalit takový stupeň invazního monitorování, který umožňuje duševní vlastnictví vynucovat.

Praxe

Radim Smetka ve svém článku Neefektivní monopol duševního vlastnictví píše:

Typickým příkladem [duševního vlastnictví] je ochrana softwaru proti šíření prostřednictvím různých licenčních čísel, vazby na konkrétní hardware, apod. Dnes je ovšem problém, že státní ochrana před tou soukromou demotivuje. Kdo by dnes investoval nějaké závratné částky do ochrany softwaru proti kopírování, když se vyplatí nechat počítačovým expertům skulinku, která umožní vyvinout crack. Software se pak šíří rychleji a výrobce může, samozřejmě skrze stát a za peníze daňových poplatníků, vymáhat ušlý zisk, který je v situaci, kdy se software snadno šířil, mnohem vyšší než kdyby výrobce svůj produkt lépe ochránil. Společnosti pak žalují odškodnění za škodu, která je založena na teorii, že nebýt ilegálního kopírování, všichni spotřebitelé by si koupili legální verzi. To je ale vysoce nepravděpodobné.

Pokud uděláme razii na tržnici, kde si lidé kupovali „Majkí“, neznamená to, že si po razii půjdou koupit do značkového obchodu „Najkí“. Navíc tato ochrana státu ovlivňuje i koncovou cenu všech produktů autorské činnosti. Kdyby si výrobci konkurovali s neoriginálními kopiemi a nemohli se obracet o pomoc na stát, mělo by to příznivý vliv na cenu, ale také na další vývoj produktu. Originální výrobci by se pod tlakem konkurence neoriginálního zboží snažili posunout své produkty vždy o krok dál. Dnešní monopol jim zaručuje výsadní postavení a tak de facto brání v pokroku.

…

Snad nejčastějším argumentem ve prospěch patentní ochrany monopolu je motivace. Často slýchám, že by nikdo neinvestoval peníze do vývoje nových technologií, nových léků, a podobně, kdyby neměl zajištěné navrácení investice pomocí patentové ochrany po dokončení vývoje. Tedy, že by riziko takové investice bylo příliš vysoké. To je ale pořád dokola tatáž chyba – posuzování pouze toho, co je vidět. Tím, co už vidět není, jsou promarněné investice mnoha dalších. Firem, které vyvíjely stejný nebo velice podobný produkt, do něhož investovaly obrovské peníze, ale nestihly jej vyvinout jako první a tudíž nezískaly patent. Jejich výzkum tak přišel vniveč, protože státem chráněný monopol již získal ten první. Investice při existenci patentů tak nejsou bez rizika, naopak jsou mnohem rizikovější.

Na světě existuje jedno odvětví, které se vyvíjí extrémně rychle a to přes to (nebo právě proto), že v něm žádné duševní vlastnictví neplatí. Je to móda. Každé tři měsíce se ve výlohách objevují stovky nových modelů, které mezi jednotlivými značkami vykazují jistou známku podobnosti. Slyšíme ale nářky spotřebitelů, že by se měl princip duševního vlastnictví rozšířit i do toho odvětví?

Shrnutí

Myšlenka není fyzicky uchopitelná, nemůžete ji tedy reálně vlastnit. Myšlenku můžete znát a to pouze do té doby, než ji někomu řeknete. Ve chvíli kdy ji vyslovíte, ji znají i všichni ostatní, kteří danou myšlenku slyšeli. A jelikož každý člověk má právo na svoje tělo, může jej (spolu s touto myšlenkou) použít tak, jak bude chtít. To samozřejmě neznamená, že nemůžete předem uzavřít smlouvu, ve které se jedna strana zavazuje, že myšlenku nebude dále šířit či sama využívat.

Pokud jste majitelem patentu, pak máte uměle vytvořené právo na určitý druh fyzického vlastnictví nad předměty, které reálně vlastní někdo jiný. Máte právo zabránit komukoliv jinému na světě, aby použil svůj majetek, tak jak se mu zlíbí. Místo toho jej může použít pouze tak, aby nevytvořil předmět, na který máte patent. A přesně naopak, pokud jste majitelem tužky a papíru, nemůžete na něj napsat jakýkoliv text a následně papír prodat. Můžete napsat pouze to, co si nikdo jiný necopyrightoval. Každé duševní vlatnictví někoho jiného je tedy vašim otroctvím. Je tedy zřejmé, že Státem uměle vykonstruovaná doktrína duševního vlastnictví je v rozporu se základními vlastnickými právy a nemůže být obhajitelná.

Článek vychází z článku The Fallacy of Intellectual Property, který naleznete zde.

Pro ucelený pohled na téma duševního vlastnictví viz Stephan Kinsella - Against Intellectual Property.

zobrazit komentáře (10)