Mýtus o nadprodukci

Mises.cz: 30. prosince 2013, Vladimír Krupa, komentářů: 5

Od samého začátku ekonomických úvah o hospodářských výkyvech můžeme vysledovat dva základní proudy: jeden hledá jejich příčinu v nějakém všeobecném nadbytku komodit nebo nedostatku peněz, což je starý merkantilistický pohled. Ten se přelil do makroekonomie agregátních veličin, myšlení a výraziva, které bývá používáno pro popis krize. Typickou je v tomto ohledu „nedostatečná agregátní poptávka“, „produkční mezera“ nebo řeči o úsporách, výdajích a investicích v nějakém agregovaném vyjádření.

Na druhé straně od počátků klasické ekonomie existuje druhý proud, podle něhož je základním hospodářským problémem otázka vzájemné koordinace: Jak a jakým mechanismem co nejlépe sladit to, co konají jednotliví nezávislí lidé nebo jednotlivá nezávislá sdružení lidí? Jak dosáhnout toho, aby nebylo vyráběno víc aut, než společnost může využít, a méně toaletního papíru, než potřebujeme na utření zadků? Jak zařídit, aby se na ta správná pracovní místa dostávali ti nejschopnější a nejtalentovanější lidé (nebo naopak – jak co nejúčinněji eliminovat hlupáky, co se tam dostanou)?

Podle tohoto proudu jsou hospodářské problémy vždy a v první řadě způsobeny nějakou diskoordinací aktivit jednotlivých agentů. Problémy socialistických ekonomik nespočívaly v tom, že by v nich neuměly vyrobit dost tun oceli nebo vytěžit hodně tun uhlí, ale v tom, že když z té oceli vyrobili spoustu karosérií pro auta, zjistili, že pro ně nemají odpovídající počet motorů nebo pneumatik.

Krize v kapitalismu jsou v zásadě podobné (v jednu chvíli se zjistí, že se postavilo nebo rozestavělo víc domů, než kolik by lidé potřebovali či byli ochotni zaplatit). Ovšem tento stav na rozdíl od socialismu netrvá pořád, ale nastává jen čas od času. Proto jsem dnes toho názoru, že nejlepší průpravou a nutným předstupněm k tomu pochopit rakouskou teorii hospodářských cyklů je pochopení problému hospodářské kalkulace v socialismu.

Z tohoto druhého pohledu se také onen první přístup jeví dost nešťastný, mylný nebo zavádějící. Toto pole omylů je dost různorodé – od laických představ typu „stroje berou lidem práci“ a „povodně povzbudí hospodářskou aktivitu“ až po konstrukce podivných makroekonomických modelů a hledání závislostí mezi agregátními veličinami. Na tyhle chyby se snažili poukazovat už klasikové - ať už J. B. Say v podobě Sayova zákona nebo Bastiat ve svém příkladu s rozbitým oknem.

Nedávno jsem v knize Crisis and Cycles (Wilhelm Röpke, 1936) narazil na velmi podařený příměr týkající se právě této problematiky, o který bych se s váženým čtenářstvem rád podělil:

„Vzato v celku, nemůžeme nikdy mít příliš mnoho pracovníků, ale máme jich vždycky příliš málo; nemůžeme nikdy mít příliš mnoho strojů nebo příliš velkou racionalizaci výroby, ale vždy jen příliš malou. Nejsou ale ty miliony nezaměstnaných dostatečným důkazem faktu, že existuje příliš mnoho pracovníků? Nejlepší odpovědí na tuto otázku není dlouhá teoretická argumentace, ale následující paralela. Bitvu se vzácností statků, kterou je lidstvo odsouzeno navždy vést a vždy s neadekvátními silami, můžeme přirovnat k boji, který sváděla německá armáda proti svým početnějším protivníkům za Světové války. Do tohoto boje nakonec byli vrženi všichni muži mezi 17-50 lety a Němci by si určitě přáli mít k dispozici mnohem více milionů branců, zbraní a munice, než kolik jich měli.

Ovšem v tak rozsáhlé a komplexní struktuře, jakou byla německá armáda, docházelo nevyhnutelně k chybám v plánování, a tak čas od času divize zahálely v klidných oblastech, i když byly zoufale potřeba na jiném úseku fronty. Obecný nedostatek vojáků byl doprovázen jejich lokálním nadbytkem v určitém prostoru.

Nikdo při smyslech by z faktu, že se tito vojáci nebyli dočasně nasazeni do akce, nevyvodil, že by měli tedy být odesláni domů jako „nadbyteční“ nebo že by „práce“, kterou musely armádní jednotky odvádět, bylo nutné mezi ně rovnoměrněji „rozdělovat“ prodloužením dovolenek nebo výměnou kulometů za píky a halapartny. Omyl záměny příliš málo obecně a příliš mnoho na konkrétních místech by byl v tomto případě natolik očividným, že by neunikl ani povrchnímu pozorovateli.

Přesto se najde řada lidí, pro které je mimořádně obtížné uvěřit, že v hospodářském systému jde v zásadě o tentýž problém. To je z důvodu, že užití peněz a dělba práce, které charakterizují konkrétní metody používané v našem ekonomickém systému v jeho boji se vzácností statků, spustily hustý závoj, v němž není zřetelně vidět tato souvislost mezi věcmi. Jeho proniknutí pak vyžaduje větší mentální úsilí a především odvahu dostat se až na dřeň skutečnosti.“

Tolik tedy k „řešení“ problému nezaměstnanosti prostřednictvím zkracování pracovní doby nebo podporou částečných úvazků.