Mýtus přirozeného monopolu (2.)

Mises.cz: 28. května 2011, Thomas J. DiLorenzo (přidal Petr Málek), komentářů: 0

Tento článek je druhým a posledním dílem překladu původního článku. První díl naleznete zde.

Problém „nadměrné duplicity“

Kromě fenoménu úspor z rozsahu existuje další důvod, který byl udán na podporu udělování monopolních privilegií „přirozeným monopolům“: že existence velkého množství konkurentů je příliš ničivá. Údajně je pro společnost příliš nákladné, aby umožnila několika firmám na dodávku vody, výrobcům elektřiny nebo provozovatelům kabelové televize rozkopávat ulice. Ale jak odpozoroval Harold Demsetz:

„Problém nadměrné duplicity rozvodných sítí je důsledkem neschopnosti veřejnosti nastavit správnou cenu za používání těchto omezených zdrojů. Právo užívat veřejně vlastněné ulice znamená právo užívat omezený zdroj. Absence ceny za užití těchto zdrojů (dostatečně vysoké na to, aby odrážela náklady obětované příležitosti neboli alternativních použití např. na umožnění plynulého provozu nebo nezacloněného výhledu) povede k nadměrnému užívání. Nastavení správného poplatku pro použití těchto zdrojů by snížilo míru duplicity na optimální úroveň.“[32]

Tedy, tak jako je problém s „přirozenými monopoly“ ve skutečnosti vyvolán státními zásahy, je jimi způsobena také „duplicita zařízení.“ Je vyvolána neschopností vlády nastavit cenu pozemků, tedy omezených zdrojů. Přesněji řečeno je vyvolána skutečností, že vlády vlastní ulice, pod kterými jsou rozvodné sítě uloženy, a že neschopnost racionální ekonomické kalkulace v rámci socialistických institucí vládám zabraňuje ve správném ocenění těchto zdrojů tak, jak by byly oceněny v režimu soukromého vlastnictví a tržní konkurence.

V kontrastu s Demsetzovým názorem racionální ekonomické oceňování je v tomto případě nemožné právě kvůli státnímu vlastnictví silnic a ulic. Benevolentní a osvícení politici včetně těch, kteří studovali u Harolda Demsetze, by neměli žádný spolehlivý způsob určení cen, které budou účtovat. Murray Rothbard toto vysvětlil před více než 25ti lety:

„Fakt, že vláda musí dát povolení k použití svých ulic, byl použitý k ospravedlnění přísných vládních regulací 'veřejně prospěšných odvětví,' z nichž mnoho (jako např. vodárenské a elektrikářské firmy) muselo tyto ulice používat. Regulace jsou proto považovány jako dobrovolné quid pro quo. Tímto přístupem ale přehlížíme fakt, že státní vlastnictví ulic je samo o sobě trvalé a záměrné. Regulace firem veřejného zájmu nebo jakéhokoliv jiného odvětví odrazuje od investic a ochuzuje spotřebitele o nejlepší uspokojení jejich potřeb, protože zasahuje do tržní alokace zdrojů.“[33]

Argument „monopolu na omezeném prostoru,“ kterým se ospravedlňuje udělování monopolních privilegií, je podle Rothbarda ošidný, protože to, kolik firem bude ziskových v jakémkoliv odvětví,

„je institucionální otázka a závisí na konkrétních skutečnostech jako míra spotřebitelské poptávky, typ prodávaného zboží, fyzická produktivita procesů, nabídka a ceny vstupů, předpovědi podnikatelů atd. Prostorová omezení mohou být nepodstatná.“[34]

Ve skutečnosti platí, že i když prostorová omezení umožňují pouze jedné firmě fungovat v nějaké geografické lokalitě, nevytváří to nutně monopolní situaci, protože „monopol“ je „označení bez významu, pokud není dosaženo monopolních cen“ a „všechny ceny na svobodném trhu jsou předmětem konkurence.“[35] Jen vládní intervence může přinést monopolní ceny.

Jediný způsob, jak dosáhnout volno-tržních cen, které odráží náklady obětované příležitosti a vedou k optimální míře „duplicity,“ je volná směna na opravdu svobodném trhu.[36] Politická umělost jednoduše není rovnocennou náhražkou cen určených svobodným trhem, protože racionální ekonomická kalkulace je bez trhů nemožná.

Při soukromém vlastnictví silnic a chodníků mají jednotliví majitelé možnost se rozhodnout pro nižší ceny za služby poskytované firmami veřejného zájmu výměnou za dočasné nepohodlí způsobené tím, že mu firma na jeho pozemku vykope příkop. Když v tomto systému nastane „duplicita,“ bude to jen na základě svobodných rozhodnutí jedinců, kteří upřednostňují kvalitnější služby a/nebo nižší ceny i přesto, že se vystaví nákladům způsobeným dočasnou přestavbou na jejich pozemku. V žádném smysluplném ekonomickém smyslu nevytvářejí svobodné trhy ani monopoly ani „nadměrnou duplicitu.“

Boj o odvětví

Existence úspor z rozsahu v oblasti dodávek vody, plynu, elektřiny a dalších oblastech „veřejného zájmu“ nijak nevyvolává monopol ani monopolní ceny. Jak napsal Edwin Chadwick v roce 1859, systém soutěžního tendru na provoz sítí soukromými firmami odstraní monopolní ceny, pokud se o místo v daném odvětví vedou souboje.[37] V takovém případě bude výsledkem to, že se vyhneme duplicitě zařízení a budeme mít konkurenční ceny za zboží nebo službu. Neboli tendr může fungovat tak, že provoz sítě bude zajištěn firmou, která nabídne spotřebitelům nejnižší cenu při dané kvalitě služby (narozdíl od běžné praxe, kdy uchazeči soutěží, kdo zaplatí vyšší cenu za monopolní privilegium).

Harold Demsetz oživil zájem o koncept „boje o odvětví“ v článku z roku 1969.[38] Demsetz píše, že teorie přirozeného monopolu selhává při „hledání logických vazeb vedoucích od úspor z rozsahu k monopolním cenám na volném trhu.“[39] Když dokáže jeden uchazeč provést danou práci levněji než jiní dva uchazeči,

„potom uchazeč s nejnižší cenou za celou zakázku tendr vyhraje, ať už jde o dodávku cementu, elektřiny, automatů na poštovní známky nebo cokoliv jiného, ovšem tato nejnižší cena nemusí být monopolní. ... Teorie přirozeného monopolu neposkytuje žádné logické zdůvodnění monopolních cen.“[40]

Není žádný důvod se domnívat, že tendr nebude konkurenční. Hanke a Walters ukázali, že podobné tendry fungují velmi efektivně ve Francii v odvětví dodávky vody.[41]

Mýtus přirozeného monopolu: Dodávka elektřiny

Podle teorie přirozeného monopolu nemůže existovat konkurence mezi dodavateli elektřiny. Ale tato teorie neodpovídá skutečnosti, že konkurence přetrvávala po desetiletí v desítkách amerických měst. Ekonom Walter J. Primeaux studuje toto odvětví již více než 20 let. V jeho knize z roku 1986, Direct Utility Competition: The Natural Monopoly Myth („Přímá konkurence mezi firmami veřejného zájmu: Mýtus přirozeného monopolu“, pozn. překl.), došel k závěru, že ve městech, ve kterých byla v odvětví elektřiny přítomna konkurence,

• Existovala přímá konkurence mezi dvěma firmami po velmi dlouhou dobu, u některých měst přes 80 let
• Rivalové si tvrdě konkurují cenami i kvalitou služeb
• Zákazníkům z této konkurence plynuly významné výhody v porovnání s městy, ve kterých měly firmy monopol
• V rozporu s teorií přirozeného monopolu byly náklady nižší, když na trhu fungovaly dvě firmy
• V rozporu s teorií přirozeného monopolu nebylo v prostředí konkurence o nic více nevyužité kapacity než v prostředí monopolu
• Teorie přirozeného monopolu selhává ve všech zkoumaných oblastech: konkurence existovala, cenové války nebyly nijak „vážné,“ v prostředí konkurence byly poskytovány lepší služby za nižší ceny, konkurence v čase dlouho přetrvávala a spotřebitelé sami chválili konkurenční prostředí více než monopol
• Jakékoliv problémy se spokojeností klientů vyvolány duplicitními rozvodnými sítěmi byly klienty samými považovány za méně důležité než přínosy konkurenčního prostředí.[42]

Primeaux také zjistil, že ačkoliv členové managementu firem v odvětví obecně uznávali výhody spotřebitelů v prostředí konkurence, sami upřednostňovali monopol!

Deset let po vydání Primeauxovy knihy minimálně jeden stát (Kalifornie) začal převádět svůj trh s elektřinou z „monopolu kontrolovaného hrstkou státem vlastněných firem na otevřený trh“[43]. Další státy postupují stejným směrem a konečně zavrhují nepodloženou teorii přirozeného monopolu v zájmu přirozené konkurence:[44]

• Ormet Corporation, hliníková huť v Západní Virgínii, získala státní povolení k vypisování tendrů pro 40 firem s elektřinou
• Alcan Aluminum Corp. ve městě Oswego, stát New York, využil výhod technologického pokroku a postavil novou elektrárnu hned vedle své továrny a tím snížil své ceny za energii o dvě třetiny. Niagara Mohawk, jeho předchozí (a dražší) dodavatel elektřiny, to nyní žaluje u soudu a pokouší se o zákaz Alcanu, aby používal svoji vlastní energii.
• Arizonští politici povolili firmě Cargill, Inc. kupovat si energii od kohokoliv na západě USA; očekávají se úspory ve výši 8 milionů USD ročně
• Nové federální zákony povolují distributorům dovážet levnou energii ze zahraničí a využívat distribučních sítí ostatních firem k jejímu přivedení
• Komisař z Wisconsin Public Service („Wisconsinská veřejná služba“, pozn. překl.) Scott Neitzel nedávno uvedl, že „svobodné trhy jsou nejlepším mechanismem k tomu, aby spotřebiteli byla doručena ... nejlepší služba za nejnižší cenu.“
• Očekávání zavedení konkurenčního prostředí v budoucnosti už dnes nutí některé elektrárenské monopoly k tomu, aby snižovaly své náklady a ceny. Když byla firma TVA vystavena konkurenci ze strany Duke Power v roce 1988, podařilo se jí udržet své ceny na stejné úrovni bez zvyšování po následujících několik let.

Potenciální výhody pro ekonomiku plynoucí z demonopolizace elektrárenského průmyslu jsou obrovské. Konkurence v USA podle ekonoma Roberta Michaelse[45] nejprve ušetří spotřebitelům minimálně 40 miliard dolarů ročně. Také postrčí kupředu vývoj nových technologií, které nyní budou ekonomičtější díky nižším nákladům na energii. Například „výrobci aut a dalších výrobků s vysokým obsahem kovu budou nyní moci intenzivněji využívat lasery k řezání materiálu a svářečky, protože obojí je velkým žroutem energie.“[46]

Mýtus přirozeného monopolu: kabelová televize

Kabelová televize je také provozována delegovanými monopoly ve většině amerických měst díky teorii přirozeného monopolu. Ovšem monopoly v tomto odvětví jsou všechno možné, jen ne „přirozené.“ Stejně jako u dodávky elektřiny existují desítky měst, ve kterých působí konkurující si firmy s kabelovou televizí. „Přímá konkurence ... momentálně existuje v minimálně třech desítkách amerických jurisdikcí.“[47]

Stejně jako v případě elektřiny ukázaly studie, že v těch městech, která mají konkurující si firmy s kabelovou televizí, jsou ceny asi o 23 procent nižší než u monopolistických operátorů.[49] Například společnost Cablevision z Floridy snížila ve městech, kde měla konkurenta, své základní sazby z 12,95 USD na 6,50 USD měsíčně. Když firma Telesat vstoupila na trh v městě Riviera Beach na Floridě, nabídla základní tarif čítající 26 kanálů za 5,75 USD oproti Comcastu, který původně měl jen 12 kanálů za 8,40 USD měsíčně. Comcast odpověděl zlepšením služeb a snížením cen.[50] Když se městská vláda ve městě Presque Isle, stát Maine, rozhodla na trh pustit konkurenci, původní firma začala v základní nabídce poskytovat 54 kanálů namísto původních 12ti.

V roce 1987 podala firma Pacific West Cable Company žalobu na město Sacramento v Kalifornii za porušení Prvního dodatku Ústavy tím, že blokovalo její vstup na trh. Porota došla k závěru, že „sacramentský trh s kabelovou televizí není přirozeným monopolem; přirozený monopol byl použit jen jako falešný argument obránců monopolní situace v zájmu usnadnění příjmání poplatků ... a příspěvků na volební kampaně.“[52] Město bylo přinuceno otevřít trh konkurenci, což vedlo k tomu, že původní monopolní operátor, firma Scripps Howard, snížila svůj měsíční poplatek ze 14,50 USD na 10 USD, aby byla schopna obstát v boji se svým novým konkurentem. Společnost také nabídla instalaci zdarma a tříměsíční bezplatný zkušební provoz ve všech městech, kde měla konkurenci.

I přesto velká většina amerických měst poskytuje kabelovým firmám monopolní privilegia z důvodů, které byly zamítnuty porotou v Sacramentu: jsou to merkantilistická uspořádání, kde je monopol vytvořen, aby se kabelové firmy měly dobře a odměnily se politikům prostřednictvím příspěvků na volební kampaně, bezplatného mediálního a reklamního prostoru pro politiky na „komunitních programech,“ příspěvků lokálním sdružením těšícím se podpoře politiků, rostoucích akcií, pracovních nabídek na konzultantská místa vyžadující politické konexe a dalšími dárečky pro autority, které o udělení monopolů rozhodují.

V některých městech politici přijímají tyto nepřímé úplatky od několika firem během pěti až deseti, někdy i více, let předtím, než vůbec k udělení monopolního postavení dojde. Profitují tak z peněz, které monopolní firmy na svém privilegiu vydělají. Jak řekl bývalý hlavní ekonom FCC (Federal Communications Commission = Federální komise pro komunikace, pozn. překl.) Thomas Hazlett, kdo je pravděpodobně nejrespektovanějším expertem na problematiku ekonomie průmyslu kabelových televizí, „můžeme charakterizovat proces udělování monopolních privilegií jako jednoznačně neefektivní z hlediska obecného blaha, na druhou stranu dává výhody firmě s monopolem.“[53] Bariérami vstupu do tohoto odvětví nejsou úspory z rozsahu ale politické spiknutí směřující ke konzervaci cen, ke kterému dochází mezi místními politiky a operátory kabelových televizí.

Mýtus přirozeného monopolu: telefonní operátoři

Největším mýtem v této problematice je pravděpodobně to, že telefonní operátoři jsou přirozeným monopolem. Ekonomové učili generace studentů, že telefonní operátor je „typickým“ příkladem tržního selhání a že státní regulace „ve veřejném zájmu“ je nezbytná. Ale jak nedávno dokázal Adam D. Thierer, na desetiletí trvajícím monopolním postavení firmy AT&T není vůbec nic „přirozeného;“ jednalo se pouze o výtvor státní intervence.[54]

Jakmile původní patenty firmy AT&T v roce 1893 vypršely, vynořily se desítky konkurentů. „Koncem roku 1894 existovalo více než 80 nezávislých konkurentů, kteří si ukrojili pětiprocentní podíl na trhu. ... Na začátku nového století už existovalo více než 3 000 konkurentů.“[55] V některých státech operovalo více než 200 telefonních společností současně. V roce 1907 konkurenti AT&T kontrolovali 51 procent telefonního trhu a ceny prudce klesaly. Navíc nebyly žádné důkazy o úsporách z rozsahu a bariéry vstupu do odvětví evidentně téměř neexistovaly, narozdíl od tvrzení teorie přirozeného monopolu aplikované na telefonní trh.[56]

Vytvoření telefonního monopolu, ke kterému nakonec došlo, bylo výsledkem spiknutí AT&T a politiků, kteří chtěli nabídnout „univerzální telefonní služby“ a tím si zajistit příjem peněz ze státního rozpočtu. Politici začali nazývat konkurenci „destruktivní,“ „rozhazovačnou“ a „duplikativní“ a řada ekonomů byla zaplacena, aby v Kongresu navštívili slyšení, během kterých prohlašovali telefonní průmysl za přirozený monopol. „Není nic, co by se dalo získat konkurencí mezi místními poskytovateli telefonního spojení,“ bylo závěrem jednoho z těchto slyšení v Kongresu.[57]

Snažení vytvořit monopolní trh telefonního spojení vládní umělostí nakonec slavilo úspěch, když federální vláda využila 1. světovou válku jako záminku ke znárodnění tohoto odvětví v roce 1918. AT&T nadále provozovalo systém spojů, ale bylo kontrolováno vládní komisí, které šéfoval vedoucí pošty. Jako u mnoha dalších případů státní regulace AT&T velmi rychle „pohltilo“ příslušné regulátory a použilo regulatorní aparát k odstranění své konkurence. „V roce 1925 téměř každý americký stát přijal striktní regulační pravidla a lokální konkurence telefonních firem byla buď potlačována nebo výslovně zakázána v rámci svých jurisdikcí.“[58]

Závěr

Teorie přirozeného monopolu je ekonomickou fikcí. Nic jako „přirozený“ monopol nikdy neexistovalo. Historie konceptu takzvaného veřejného zájmu je taková, že na konci 19. a začátku 20. století si příslušné firmy tvrdě konkurovaly a stejně jako v ostatních odvětvích neměly rády konkurenci. Nejprve si zajistily vládou posvěcené monopolní postavení a poté s pomocí pár vlivných ekonomů vymyslely ex post jeho ospravedlnění.

Díváme se pravděpodobně na jeden z největších násilných převratů ve veřejném mínění týkajícím se velkých firem. „Díky konejšivé racionalizaci,“ napsal Horace M. Gray před více než 50ti lety, „jsou lidé schopni odsuzovat monopoly obecně ale zároveň schvalovat určité jejich druhy. ... Protože tyto monopoly byly 'přirozené' a jejich odvětví měla dobročinný charakter, dospělo se k závěru, že jsou 'dobrými' monopoly. ... Vláda tím měla volnou cestu k vytváření 'dobrých' monopolů.“[59]

Je čím dál víc odvětví, ve kterých koncept přirozeného monopolu konečně ztrácí půdu pod nohama. Elektřina, kabelová televize, telefonní služby i pošta jsou na pokraji deregulace, ať už de facto zákonem, nebo díky technologickým pokrokům. Vládou vytvořené monopoly, které byly ve Spojených státech založeny ve stejnou dobu, v jakou byl v Sovětském svazu zaveden komunismus, se brzy ukáží jako úplně stejně nefunkční. Jako každý monopol se budou snažit použít všechny dostupné prostředky k lobbování za udržení svých monopolních privilegií, ale potenciální výhody spotřebitelů plynoucí z volného trhu budou na ospravedlnění takového stavu příliš velké. Teorie přirozeného monopolu je fikce 19. století, která sloužila k obraně privilegií té doby (případně privilegií z 18. století, pokud jde o americkou poštu), a v moderní ekonomice 21. století pro ni není místo.

Reference:

[1] Richard T. Ely, Monopolies and Trusts (New York: MacMillan, 1990), p. 162.
[2] John Bates Clark and Franklin Giddings, Modern Distributive Processes (Boston: Ginn & Co., 1888), p. 21.
[3] Herbert Davenport, The Economics of Enterprise (New York: MacMillan, 1919), p. 483.
[4] James L. Laughlin, The Elements of Political Economy (New York: American Book, 1902), p. 71.
[5] Irving Fisher, Elementary Principles of Economics (New York: MacMillan, 1912), p. 330.
[6] E.R.A. Seligman, Principles of Economics (New York: Longmans, Green, 1909), p. 341.
[7] Ibid, p. 97.
[8] Simon Patten, "The Economic Effects of Combinations," Age of Steel, Jan. 5, 1889, p. 13.
[9] Franklin Giddings, "The Persistence of Competition," Political Science Quarterly, March 1887, p. 62.
[10] David A. Wells, Recent Economic Changes (New York: DeCapro Press, 1889), p. 74.
[11] George Gunton, "The Economics and Social Aspects of Trusts," Political Science Quarterly, September 1888, p. 385.
[12] A.W. Coats, "The American Political Economy Club," American Economic Review, September 1961, pp. 621637.
[13] Thomas J. DiLorenzo, "The Origins of Antitrust: An Interest-Group Perspective," International Review of Law and Economics, Fall 1985, pp. 7390.
[14] Burton N. Behling, "Competition in Public Utility Industries" (1938), in Harold Demsetz, ed., Efficiency, Competition, and Policy (Cambridge, Mass.: Blackwell, 1989), p. 78.
[15] Ibid.
[16] George T. Brown, The Gas Light Company of Baltimore: A Study of Natural Monopoly (Baltimore, Maryland: Johns Hopkins University Press, 1936).
[17] Ibid., p. 5.
[18] Ibid., p. 31.
[19] Ibid.
[20] Ibid., p. 47.
[21] Ibid., p. 52.
[22] Ibid., p. 75.
[23] Ibid., p. 106.
[24] Horace M. Gray, "The Passing of the Public Utility Concept," Journal of Land and Public Utility Economics, February 1940, p. 8.
[25] Ibid.
[26] Ibid., p. 9.
[27] Ibid.
[28] Ibid., p. 15.
[29] Ibid., p. 11.
[30] George Stigler and Claire Friedland, "What Can Regulators Regulate? The Case of Electricity," Journal of Law and Economics, October 1962, pp. 116.
[31] Gregg A. Jarrell, "The Demand for State Regulation of the Electric Utility Industry," Journal of Law and Economics, October 1978, pp. 269295.
[32] Demsetz, Efficiency, Competition, and Policy, p. 81.
[33] Murray N. Rothbard, Power and Market: Government and the Economy (Kansas City: Sheed Andrews and McMeel, 1977), pp. 7576.
[34] Murray N. Rothbard, Man, Economy, and State: A Treatise on Economic Principles (Auburn, Ala.: Ludwig von Mises Institute, 1993), p. 619.
[35] Ibid., p. 620.
[36] Ibid., p. 548.
[37] Edwin Chadwick, "Results of Different Principles of Legislation and Administration in Europe of Competition for the Field as Compared With Cmopetition Within the Field of Service," Journal of the Statistical Society of London, vol. 22 (1859), pp. 381420.
[38] Harold Demsetz, "Why Regulate Utilities?" Journal of Law and Economics, April 1968, pp. 5565.
[39] Ibid.
[40] Ibid.
[41] Steve Hanke and Stephen J.K. Walters, "Privatization and Natural Monopoly: The Case of Waterworks," The Privatization Review, Spring 1987, pp. 2431.
[42] Walter J. Primeaux, Jr., Direct Electric Utility Competition: The Natural Monopoly Myth (New York: Praeger, 1986), p. 175.
[43] "California Eyes Open Electricity Market," The Washington Times, May 27, 1995, p. 2.
[44] The following information is from Toni Mack, "Power to the People," Forbes, June 5, 1995, pp. 119126.
[45] Ibid., p. 120.
[46] Ibid., p. 126.
[47] Thomas Hazlett, "Duopolistic Competition in Cable Television: Implications for Public Policy," Yale Journal on Regulation, vol. 7 (1990).
[48] Ibid.
[49] Ibid.
[50] Ibid.
[51] Thomas Hazlett, "Private Contracting versus Public Regulation as a Solution to the Natural Monopoly Problem," in Robert W. Poole, ed., Unnatural Monopolies: The Case for Deregulating Public Utilities (Lexington, Mass.: Lexington Books, 1985), p. 104.
[52] Pacific West Cable Co. v. City of Sacramento, 672 F. Supp. 1322, 13491340 (E.D. Cal. 1987), cited in Hazlett, "Duopolistic Competition."
[53] Hazlett, "Duopolistic Competition."
[54] Adam D. Thierer, "Unnatural Monopoly: Critical Moments in the Development of the Bell System Monopoly," Cato Journal, Fall 1994, pp. 267285.
[55] Ibid., p. 270.
[56] Ibid.
[57] G.H. Loeb, "The Communications Act Policy Toward Competition: A Failure to Communicate," Duke Law Journal, vol. 1 (1978), p. 14.
[58] Thierer, "Unnatural Monopoly," p. 277.
[59] Gray, "The Passing of the Public Utility Concept," p. 10.

Článek původně vyšel zde.