Mýtus šetření

Mises.cz: 04. ledna 2013, Philipp Bagus (přidal Jakub Skala), komentářů: 11

Mnoho politiků a komentátorů, jako například Paul Krugman, tvrdí, že za evropskými problémy stojí šetření, tj. existují nedostatečné vládní výdaje. Obvyklý argument zní takto: Kvůli snížení vládního utrácení je v ekonomice nedostatečná poptávka, která vede k nezaměstnanosti. Nezaměstnanost celou věc zhoršuje a agregátní poptávka klesá o to víc, což vede k poklesu vládních příjmů a růstu deficitů. Evropské vlády nucené Německem (které se nepoučilo z údajně osudových politik kancléře Heinricha Brüninga) potom dále snižují svoje výdaje a zároveň snižují poptávku omezováním počtu státních zaměstnanců a snižováním státních dávek. To opět snižuje poptávku do nekonečné spirály utrpení. Co můžeme udělat, abychom spirálu zlomili? Odpovědí bývá jednoduše ukončit šetření, zvýšit vládní výdaje a agregátní poptávku. Krugman dokonce argumentuje ve prospěch příprav na invazi ufonů, které by přinutily vládu utrácet více. Tak takový je to příběh. Je pravdivý?

Zaprvé, probíhá v eurozóně vůbec nějaké šetření? Člověk by si myslel, že někdo šetří ve chvíli, kdy spoří, tj. pokud utrácí méně, než kolik vydělá. No, z tohoto pohledu v eurozóně nešetří ani jedna země. Všechny utrácejí více, než jaké mají příjmy.

Ve skutečnosti jsou vládní deficity extrémně vysoké (na neudržitelné úrovni), jak je patrné z následujícího obrázku, který zobrazuje vládní deficity jako procento HDP. Nezapomínejte, že čísla pro rok 2012 udávají pouze přání vlád, nikoliv skutečnost.

Absolutní čísla vládních deficitů v miliardách euro jsou ještě působivější.

Pěkný obrázek „šetření“ je také vidět při porovnání vládních výdajů a příjmů (vztah vládních výdajů k příjmům v procentech).

Představte si, že někdo, koho znáte, v roce 2008 utratil o 12 % více, než kolik činily jeho příjmy, v roce 2009 o 31 % více, než kolik činily jeho příjmy, v roce 2010 o 25 % více a v roce 2011 o 26 % více. Považovali byste takovou osobu za šetřivou? A považovali byste takové chování za udržitelné? Přesně takhle se chovala španělská vláda. Ukazuje, že nedokáže změnit svůj kurs. Toto „šetření“ má být následně zodpovědné za pokles španělské ekonomiky a vysokou nezaměstnanost.

Bohužel šetření je nezbytnou podmínkou pro obnovu Španělska, eurozóny a dalších míst. Pokles vládních výdajů uvolňuje reálné zdroje, které byly dříve absorbovány státem, pro soukromý sektor. Pokles vládních výdajů dělá nové soukromé investiční projekty ziskové a zachraňuje ty staré před bankrotem.

Vezměte si následující příklad: Tom si chce otevřít restauraci a udělá následující výpočty. Odhaduje, že příjmy z restaurace budou 10 000 dolarů měsíčně. Očekávané náklady budou následující: 4 000 za nájem, 1 000 za služby (elektřina, plyn, …), 2 000 za jídlo a 4 000 za platy. Očekávaný výnos je 10 000 dolarů a náklady 11 000, Tom si tedy restauraci neotevře.

Nyní předpokládejme, že vláda více šetří, tj. snižuje vládní výdaje. Předpokládejme, že vláda zruší agenturu na ochranu spotřebitele a prodá její budovu na trhu. Následkem toho bude tendence, aby ceny a nájmy nemovitostí poklesly. Totéž platí pro platy. Vyhození úředníci hledají novou práci, a tak vytváří tlaky na snižování mezd. Dále tato agentura již nespotřebovává služby, což opět vyvolá tendenci snižovat ceny služeb. Tom si nyní může pronajmout místo pro svoji restauraci v bývalé budově vládní agentury za 3 000 dolarů, jelikož došlo k poklesu nájmů. Jeho očekávaný účet za služby poklesne na 500 dolarů a výdaje na platy poklesnou na 3 000 dolarů, protože Tom může zaměstnat bývalé úředníky levněji. Nyní jsou očekávané příjmy stále 10 000 dolarů a náklady 8 500 dolarů, což vyústí v zisk 1 500 dolarů měsíčně, a Tom rozjede vlastní byznys.

Jelikož vláda snížila svoje výdaje, může nyní také snížit daně, díky čemuž vzroste i Tomův zisk po zdanění. Díky šetření může vláda také snížit svoje deficity. Peníze, které dříve sloužily k financování vládního deficitu, si nyní může půjčit Tom, aby mohl učinit původní investici na vybavení restaurace. Skutečně, jedním z hlavních problémů v zemích, jako je Španělsko, je v těchto dnech skutečnost, že skutečné úspory lidí jsou vysány skrz bankovní systém vládou. Půjčky jsou pro soukromé společnosti prakticky nedostupné, protože banky používají svoje zdroje k nákupu vládních dluhopisů, aby tak vláda mohla financovat veřejný deficit.

Nakonec zní otázka takto: Kdo by měl určovat, co se bude vyrábět a jak? Vláda, která používá zdroje pro vlastní účely (jako například k financování agentury na „ochranu spotřebitele“, sociální programy nebo války), nebo podnikatel na konkurenčním trhu jako agent spotřebitele, který se snaží uspokojit přání zákazníka stále lepšími a levnějšími produkty (jako Tom, který používá část zdrojů, které předtím používala vláda)?

Pokud si myslíte, že druhá možnost je lepší, potom je šetření cesta, kterou jít. Více šetření a méně vládních výdajů představuje méně zdrojů pro veřejný sektor (méně agentur) a více zdrojů pro soukromý sektor, který je využívá pro uspokojování přání zákazníka (více restaurací). Šetření je řešením problémů v Evropě a ve Spojených státech, jelikož podporuje udržitelný růst a snižuje vládní deficity.

Nižší HDP?

Ale nesnižuje šetření alespoň krátkodobě HDP a nevede k dolů směřující spirále ekonomické aktivity?

Bohužel, HDP je vcelku zavádějící veličina. HDP je definován jako tržní hodnota všech konečných statků a služeb vyprodukovaných v zemi za určitou dobu.

Existují dva menší důvody, proč nižší HDP nemusí vždy být špatným znamením.

První důvod se týká zacházení s vládními výdaji. Představme si vládního úředníka, který dává licence firmám. Pokud odmítne vydat licenci na investiční projekt, který nikdy nevznikne, kolik je zničeno bohatství? Jsou to očekávané příjmy z projektu nebo očekávané zisky? Co když ten úředník, aniž by to věděl, zabránil vzniknout inovaci, která by ekonomice ušetřila miliardy dolarů ročně? Lze jen těžko odhadnout, kolik bohatství tento úředník zničil. Mohli bychom arbitrárně vzít jeho 50 000 roční plat a odečíst ho od soukromé produkce. HDP by bylo nižší.

Teď se ale podržte. Ve skutečnosti dojde k opaku. Vládní výdaje se do HDP započítávají kladně. Činnost úředníka, která ničí bohatství, zvyšuje HDP o 50 000 dolarů. Implikací, pokud je vládní agentura uzavřena a úředník vyhozen, potom je okamžitý důsledek tohoto šetření pokles HDP o 50 000. Nicméně tento pokles HDP je pro soukromou produkci a uspokojování potřeb zákazníka dobrým znamením.

Zadruhé, pokud je struktura produkce narušena v důsledku umělého boomu, potom restrukturalizace také způsobí dočasný pokles HDP. HDP by si udrželo svoji úroveň, jen pokud by se produkce nezměnila. Pokud by Španělsko nebo Spojené státy pokračovaly ve své boomové struktuře produkce, potom by stále produkovaly takové množství domů, které produkovaly v roce 2007. Restrukturalizace vyžaduje zmenšení sektoru stavebnictví, tj. pokles využívání produkčních faktorů v tomto odvětví. Produkční faktory musí být transferovány do těch sektorů, kde jsou nejvíce poptávány zákazníky. Restrukturalizace neproběhne okamžitě, ale je organizována podnikateli v jejich konkurenčním snažení, které je obtížné a zabere nějaký čas. Během tohoto přechodného období, kdy dojde k poklesu pracovních míst v nafouknutých sektorech, má HDP tendenci padat. Tento pád HDP je pouze znamením, že nezbytná změna je na cestě. Alternativou by bylo produkovat tolik domů, kolik se produkovalo v roce 2007. Pokud by HDP ostře nepadalo, znamenalo by to, že boom, který ničí skutečné bohatství, pokračuje tak, jak probíhal v letech 2005 až 2007.

Závěr

Veřejné šetření je nezbytnou podmínkou pro vzkvétání soukromého sektoru a rapidní zotavení ekonomiky. Problémem Evropy (a Spojených států) není přílišné šetření, ale příliš malé šetření, resp. jeho úplná absence. Pokles HDP může být indikátorem, že nezbytná a zdravá restrukturalizace ekonomiky již probíhá.

Původně vyšlo na mises.org.