Dnešní příspěvek bude zajímavý i pro ty, kteří se domnívají, že ekonomie je to poslední, čemu by chtěli věnovat svůj čas a intelektovou kapacitu. (Do této kategorie jsem kdysi patřil i já sám; trochu se to změnilo při studiích na VŠE a poté, co jsem potkal „rakušany“, vstoupil v platnost pravý opak).

Účelem bude vyvrátit dva všeobecně zakořeněné mýty, konkrétně:

1. Že kvalitní ekonomická teorie předpokládá racionálně jednající jedince, a protože tomu tak často není, její postuláty mají omezenou platnost
2. Že se ekonomie zabývá pouze „sobeckými zájmy“ a tedy opět nedostatečně postihuje společenskou realitu, jejíž součástí jsou ve velkém měřítku i zájmy „nesobecké“
   

Ještě bych dodal, že dále prezentované názory spadají do okruhu „rakouské teorie“, jejíž prominentní představitele již asi každý čtenář tohoto blogu důvěrně zná (Ludwig von Mises, F. A. von Hayek, M. N. Rothbard, G. Reisman).

Kvalitní ekonomická teorie nepředpokládá racionálně jednající jedince – už pro samotnou vágnost termínu „racionálně“. Předpokládá pouze, že lidé jednají. Jednáním se rozumí jakékoliv použití prostředků k dosažení cílů. Takováto aktivita se nutně musí dít v bdělém stavu, nemusí být ovšem „aktivitou“ ve striktním smyslu. Jednáním je tedy jak mluva, tak mlčení, pokud nechceme nic říci. Je jím pohyb i tělesný klid, pokud nechceme měnit polohu svého těla. Není jím pád z postele ve spánku. Není jím náhodné zakopnutí při chůzi.

Mnoho činností, které jsou jednáním, člověk každý den provádí automaticky – nasycení, hygiena, chůze, i uložení se ke spánku je jednáním. Jízda tramvají, nákup, venčení psa. A nyní přichází klíčový moment. Oním jednáním člověk demonstruje svou hodnotovou škálu neboli škálu preferencí. V každém okamžiku - ať již s velkým vědomým úsilím či se zanedbatelným - volí z nekonečně mnoha alternativ jednání právě tu, která se mu jeví jako nejlepší. Svým jednáním objektivizuje svou zcela osobní škálu preferencí.

Do této volby zahrnuje všechny své znalosti, pohnutky, dlouhodobé i krátkodobé cíle, informace z bezprostředního okolí, citové rozpoložení. Je irelevantní, zda se ona volba děje jako výsledek chladné kalkulace či pod vlivem silných emocí. V onu chvíli stála nad všemi ostatními alternativami jednání, které byly k dispozici.

Člověk tedy vždy ze všech alternativ jednání volí tu, jež se mu v daný okamžik zdá nejvhodnější. Protože však žijeme ve světě nejistoty, později může shledat, že jiná alternativa by byla bývala vhodnější. Samotné jednání je implikací oné nejistoty – kdyby neexistovala, jednání by neexistovalo. A dokud existuje jednání, musí existovat ztráty – tedy ex post shledání, že jinak by to bývalo bylo lepší. Takovéto shledání je jen „triviálním důsledkem jednání ve světě nejistoty“, tedy jednání samotného. Ve světě bez nejistoty by neexistovalo ani jednání, ani ztráty.

Jinak řečeno: Každý ve svém jednání ex ante maximalizuje svůj vlastní užitek. Nyní je zásadní si uvědomit, že toto tvrzení platí zcela bez ohledu na obsah jednání. Zda – li je obsahem jednání zamýšlený prospěch pro někoho jiného či poškození někoho jiného, zde absolutně nehraje roli. Pokud má někdo dobrý pocit z pomoci bezmocným, demonstruje svou škálu preferencí dobrovolnou pomocí bezmocným. Výše uvedené tvrzení pro něj platí stejně jako pro sadistického zřízence v koncentračním táboře. Samotný obsah jednání je otázkou pro etiku a filozofii, nemění však nic na platnosti tvrzení, že každý ex ante maximalizuje svůj vlastní užitek, i když zamýšleným důsledkem jednání může být prospěch pro jiné osoby bez přijetí explicitní protihodnoty.

Posledně uvedený případ jednání nazýváme poskytnutím daru. Stále platí tvrzení o ex ante maximalizaci vlastního užitku. Pokud poskytnete dar, alternativa „poskytnout dar“ na vaší škále preferencí evidentně stála výše než alternativa „neposkytnout dar“. Předpokládali jste, že budete šťastnější, pokud dar poskytnete a proto jste to udělali. Ano, mohli jste se zmýlit a budete si to dlouho vyčítat. Opět jste ale chtěli maximalizovat své štěstí – prostřednictvím štěstí někoho jiného.

Štěstí a užitek jsou používány jako synonyma. Jsou zcela subjektivní. Jen jednající ví, zdali získal či ztratil. Zdali použil vhodné prostředky k dosažení svých cílů…

Škála preferencí není neměnná, naopak, jak všichni víme, mění se každým okamžikem. Každých několik hodin se na jejím vrcholu u dospělého člověka objeví nasycení. Po jeho uspokojení na pár hodin zmizí, jen aby uvolnilo prostor jinému cíli – například výdělečné činnosti, která je prostředkem k získání směnitelných statků, tedy statků získatelných na trhu. Ty samy poté uspokojí další cíle. Nebo četbě, sledování televize, sexu.

Je zásadní si uvědomit, že veškeré uspokojení se odehrává na duševní úrovni. Štěstí, uspokojení, užitek jsou psychologické kategorie a čistě duševní fenomény. Nelze je objektivně měřit. Je možné nechat jedince ohodnotit jejich subjektivní pocit štěstí a spokojenosti na nějaké stupnici, avšak s objektivním měřením nemá takový výzkum cokoliv společného. Štěstí a spokojenost nelze ani měřit, ani meziosobně porovnávat. Už proto, že neexistuje žádná jednotka pro takovéto měření a porovnávání. (Osobně bych si dal tak 9,5 bodu z 10 dlouhodobě - 10 je vyhrazena pro orgasmus ;-D).

Cílem veškerého jednání je tedy zvýšení štěstí/uspokojení/užitku daného jedince. Toto uspokojení se odehrává vždy na duševní úrovni. Samotné prostředky k tomuto uspokojení lze rozdělovat na hmotné a nehmotné, směnitelné a nesměnitelné, barevné a bezbarvé, horké a studené. Z hlediska různých etických a filozofických teorií potom na dobré a špatné, vznešené a nízké, sobecké a nesobecké, ušlechtilé a obyčejné. Takováto kategorizace však nemění nic na samotné podstatě lidského jednání ani na charakteru samotného uspokojení, jež je vždy duševním fenoménem.

Lidé, kteří jsou občas pomatenými intelektuály obviňováni z „materialismu“ jsou jednoduše ti, kteří většinu svého uspokojení–štěstí získávají prostřednictvím směnitelných statků, statků získatelných na trhu. Mezi jejich dlouhodobé cíle patří velký dům, krásné auto, luxusní dovolená. Proto věnují mnoho času výdělečné činnosti, jejíž výsledek jim umožní tyto potřeby uspokojit. Jiní preferují kontemplaci, modlitbu nebo četbu, tedy statky nesměnitelné. Proto výdělečné činnosti nevěnují tolik svého času jako ti prví.

Ekonomie tedy zahrnuje všechna jednání. Věda o směně – katallaxie – je pouze její podmnožinou, která se těší největší pozornosti. Směna je jednání, při němž se dvě strany explicitně vzdávají něčeho ve prospěch té druhé, aby od ní přijali něco, čeho si cení více. Lidově řečeno – obchod. Pokud tato směna proběhla dobrovolně, tj. bez hrozby útoku na majetek jedné ze stran v případě jejího neuskutečnění, obě strany se musely domnívat, že směnou získají.

„Útok na majetek osoby A“ je jednání kohokoliv kromě osoby A, které vede k zacházení s jejím majetkem bez jejího souhlasu, proti její vůli. (Sama osoba A samozřejmě nemůže jednat proti své vlastní vůli, jednání a vůle jsou dvě strany téže mince). Majetkem se samozřejmě rozumí i tělo, fyzické násilí je porušením nejzákladnějších majetkových práv.

„Nedobrovolný“ znamená pod hrozbou útoku na majetek, „dobrovolný“ vše ostatní. Nedobrovolné jednání je formálně stejné jako dobrovolné, jen byste ho bývali neprovedli, kdyby nehrozil onen útok na majetek. Aneb když na vás zloděj namíří pistoli se slovy „Peníze nebo život“, odevzdáním peněženky demonstrujete svou preferenci alternativy zůstat naživu před alternativou neztratit peněženku (alternativa „neztratit peněženku“ ve skutečnosti znamená „ztratit život a peněženku“, tj. její volba nedává smysl, pokud nechceme zemřít; nabídka útočníka zní „život či smrt“). Jistě byste však onu směnu bez hrozby útoku na majetek neprovedli. Mohli byste poskytnout dar, v tom případě by se z definice jednalo o dobrovolné jednání a hrozba násilím by pro jeho uskutečnění nebyla třeba.

Též byste se po vzoru Chucka Norrise mohli pokusit provést kop s dvojitou otočkou se záměrem vykopnout útočníkovi pistoli z ruky a následně ho zneškodnit smrtícím úderem. Pokud byste mezitím byli zastřeleni, nedemonstrovali jste svou preferenci smrti před ztrátou peněženky, pouze jste použili nevhodný prostředek pro dosažení svého cíle. Špatně jste odhadli všechny faktory a váš omyl se ukázal jako fatální. Většina omylů naštěstí fatální není.