Mýty o zákazu kouření v restauracích

Mises.cz: 01. prosince 2013, Petr Málek, komentářů: 17

Zaznamenal jsem, že v souvislosti s tím, že „jsme si zvolili“ jako prezidenta burana Zemana, který je zároveň silným kuřákem, budeme muset na dlouho zapomenout na ten blahodárný a dlouho očekávaný plošný zákaz kouření v restauracích, ve kterém „zaostáváme za Západem“.

Protože mám vzhledem k činnosti našich politiků svá očekávání nastavená velmi nízko, nepotřebuji dychtivě sledovat politiku a ani nevím, jestli prezident vůbec může nějak zákaz kouření ovlivnit. Čím jsem si ale naprosto jistý, je to, že ačkoliv jsem nekuřák, kterému pasivní kouření velmi vadí, zákaz kouření rozhodně není nic blahodárného.

Mýtus číslo 1: Kdekoliv zakázali kouření, tržby restaurací vzrostly

Když se podíváme na Wikipedii, tak zjistíme, že výsledky studií, které se tímto fenoménem zabývaly, nejsou nijak přesvědčující – neexistuje žádný konsensus. Je řada studií dokumentujících pozitivní dopad na tržby, ale pokud se podíváte, kdo tyto studie zpracovával, tak téměř vždy zjistíte, že se jednalo o státní agentury s eminentním zájmem na zákazu kouření, takže je těžko můžeme považovat za nezávislé. Naopak drtivá většina studií financovaných asociacemi barů a restaurací nachází negativní dopad.

Ani jednu skupinu tedy nelze považovat za nezávislou; a pokud bych si měl vybrat jednu, které budu více věřit, tak jsou to jednoznačně asociace barů a restaurací. Proč? Protože je v nejlepším zájmu majitelů barů a restaurací, aby se dozvěděli pravdu. Chtějí vydělat co nejvíce peněz a je především v jejich zájmu, aby se veřejnost dozvěděla, které kroky vedou ke zvýšení jejich tržeb. Není logické, aby viděli, že zákazy vedou ke zvýšení tržeb, a následně aktivně bojovali proti tomu, aby se tento závěr dostal na veřejnost a zákazy se prosadily.

On je tento argument celý takový jaksi na vodě. V podstatě předpokládá, že ačkoliv v celé ekonomice jsou podnikatelé, kteří vědí, co je pro jejich byznys nejlepší, tak restaurace jsou nějaká výjimka. Restaurace řídí ignoranti, kteří mají před sebou jako na zlatém podnose novou obchodní strategii, která by jim zvýšila tržby a které rozumí úředník ministerstva zdravotnictví a vůbec každý Čech sledující Televizní noviny na Nově, ale přesto jsou tak pitomí, že tuto strategii nepřijmou a ochuzují se o vlastní tržby. Nakolik je takový předpoklad realistický?

Mýtus číslo 2: Tržby jsou vhodným měřítkem negativního dopadu zákazu kouření

Ačkoliv tržby vypovídají mnoho o tom, jak velký zájem existuje o daný produkt, není tato veličina všemocná. Podívejme se třeba na nedávný nárůst ceny vajec v důsledku geniální regulace z Brusele, který si jistě ještě pamatujete. Věřím, že v danou chvíli mohly díky tomuto cenovému skoku tržby „vaječného byznysu“ vzrůst, přesto by to někdo asi těžko pokládal za něco skvělého, spíše naopak.

Je totiž rozdíl mezi nárůstem tržeb daným zkvalitněním produktu (např. odstraněním kouře z restaurací) a nárůstem tržeb daným nárůstem nákladů spojených s nějakou regulací nebo jiným negativním vlivem. V případě restaurací je klidně možné, že restaurace, v zájmu o udržení kuřácké klientely, musely investovat nemalé peníze do oddělení kuřácké a nekuřácké části. A protože se jednalo o plošný fenomén týkající se všech restaurací, které chtěly poskytovat služby kuřákům, musely restaurace tyto náklady promítnout do svých koncových cen, které kuřáci museli zaplatit, protože neměli na výběr.

Stejně tak je možné, že různé menší hospody na venkově, kde je hodně štamgastů-kuřáků, zákaz vědomě porušovaly i za cenu občasných pokut s tím, že tyto pokuty byly samozřejmě opět promítnuty do koncových cen.

Pokud by tyto scénáře byly pravdivé, pak jakýkoliv nárůst tržeb po zákazu může být klidně daný pouze nárůstem nákladů, které tato regulace přináší, bez jakéhokoliv efektu na množství restaurací, počet návštěvníků, množství prodaného jídla apod. Studie by se tedy měly zaměřovat spíš na měření těchto nefinančních ukazatelů. Pouhé sledování tržeb nám toho moc neřekne.

Mýtus číslo 3: Jsou lidé rovní a jsou lidé rovnější

Jeden z hlavních problémů centrálních plánovačů je, že se zásadně dívají jen na různé statistické agregáty, průměry apod. Takže třeba prohlásí, že zákaz kouření v restauracích nemá žádný efekt na tržby, proto nikomu nevadí.

Pod pojmem „tržby“ se ale v takovém případě takřka vždy skrývají celkové tržby v odvětví restaurací, přičemž se neřeší dopad na jednotlivé restaurace a jednotlivé hosty. Nezměněné tržby v celkovém odvětví ovšem klidně můžou znamenat, když to přeženu, že v polovině restaurací se tržby zdvojnásobily a druhá polovina restaurací zkrachovala. Nebo to může znamenat, že všichni kuřáci přestali chodit do restaurace, tento úbytek ale byl plně kompenzován větším zájmem nekuřáků.

Pokud si toto uvědomíme, zjistíme, že zákaz kouření, který neovlivňuje tržby restauračního odvětví, je stále redistribučním schématem, kdy podporuje jednu skupinu lidí na úkor druhé. Říct, že se v takovém případě neděje žádné bezpráví a že zákaz je v zájmu všech, protože v součtu se pozitivní a negativní efekty vykompenzují, je stejné, jako když řeknu, že je v pořádku, když sousedovi ukradnu 1 000 Kč, protože v součtu jsme o žádné peníze nepřišli.

I kuřáci jsou lidé, kteří mají právo poptávat jakékoliv služby, které jim je někdo jiný ochotný poskytnout, včetně služby „jídlo v restauraci s možností vykouření cigarety“. Tato služba není o nic méně hodnotná než služba „jídlo v restauraci s čistým vzduchem“. V civilizované společnosti se lidé navzájem tolerují a každý si spotřebovává ty služby, o které má zájem, a na oplátku nekecá jiným lidem do toho, jaké služby spotřebovávají oni. Nutit kuřáka, aby u jídla nekouřil, jenom proto, že jsem líný jít o jeden blok dál do (dobrovolně) nekuřácké restaurace, je velmi netolerantní. Je to podobné, jako kdybych chtěl nařídit supermarketům, aby nabízely jen jeden druh kečupu (samozřejmě přesně ten, který chci já), protože jsem líný se přehrabovat nabídkou dvaceti různých kečupů, z nichž o většinu nestojím.

Mýtus číslo 4: Nekuřáků je více

Že je nekuřáků více než kuřáků, je sice pravda, ale neznamená to, že zákaz kouření v restauracích je tak správný. Když 10 lidí okrade jedenáctého o 1 000 Kč a rozdělí si tento lup mezi sebe rovným dílem, ve výsledku je na tom 10 lidí lépe (o stovku) a pouze jeden hůře (o tisícikorunu). Těžko ale někdo bude usuzovat, že je to tak správně, protože si většina lidí polepšila. Stejné je to i s kouřením. Na tom, že něco vyhovuje většině, není automaticky nic morálního.

Při návštěvě kuřácké restaurace jsem od kamaráda slyšel i argument: „Podívejte se kolem. Většina lidí nekouří; na každého jednoho kuřáka připadá deset nekuřáků, kteří musí dýchat smrad z toho jednoho.“ Jenže kamarád zapomněl na to, že ačkoliv v daný moment skutečně kouřilo třeba jen 10 % lidí, tak za 5 minut opět bude kouřit jen 10 % lidí, ovšem bude se nejspíš jednat o jiných 10 % než předtím. Ve finále tak může klidně kouřit každý, ale pouze díky tomu, že nekouří neustále (z 30 minut strávených na obědě třeba kouří jen 5 až 10 minut) a střídají se, tak se to jeví, jako že kouří jen pár vyvrhelů a zasmradí restauraci pro většinu ostatních.

Závěr

Otázka kouření v restauracích je jedna z mála, ve které jsem hrdý na to, že žiju v Česku. Z hlediska kouření je Česká republika poměrně raritním ostrůvkem svobody a vzájemného respektu, kde si může majitel restaurace svobodně vybrat, zda svůj podnik učiní nekuřáckým, kuřáckým nebo něčím mezi, a každý člověk si může svobodně vybrat, do které z těchto restaurací, a zda vůbec do nějaké, zavítá.

Ačkoliv jsem nepřizpůsobivý nekuřák (tj. nejen že nekouřím, ale vadí mi i kouření ostatních), tak doufám, že tabáková lobby bude dostatečně silná a politici dostatečně úplatní na to, aby přestali páchat dobro, zachraňovat nás před sebou samými a kouření v restauracích nechali nadále povolené.