Nakloněni svobodě: Hojnost a hladomor

Mises.cz: 16. září 2011, Louis E. Carabini (přidal Josef Tětek), komentářů: 46

Někteří lidé věří, že na světě je dané množství zdrojů a vyšší spotřeba jednoho člověka tak znamená nižší spotřebu druhého člověka. Je sice pravda, že v určitém okamžiku máme pouze omezené množství dostupných zdrojů, avšak se spotřebou dostupných zásob jsou tyto zásoby obnovovány či nahrazovány substituty.

Pojďme se podívat na jeden z nejdůležitějších zdrojů - potravu. Mezi lety 1964 a 1999 se průměrná spotřeba jídla ve světě na osobu za den zvýšila z 2 358 na 2 803 kilokalorií, tj. o 19 procent. Během stejného období se kalorický příjem v rozvojových zemích zvýšil ze 2 054 na 2 681 kalorií, tj. o 31 procent. [1] Američtí zemědělci jsou dnes schopni uživit dvakrát více Američanů a vyvézt osmkrát více produkce do zahraničí než v roce 1950, ačkoli rozloha obdělávané zemědělské půdy se od té doby zmenšila o 22 procent a v zemědělském sektoru je dnes zaměstnáno o 74 procent méně lidí. [2] V roce 1950 trvalo průměrnému Američanovi jeden a půl hodiny práce, než si vydělal na bochník chleba, půl galonu (1,9 l) mléka a tři libry (1,4 kg) kuřete; v roce 1997 si na to samé vydělal za dvacet pět minut. [3]

Ačkoli v některých částech světa stále zažívají lidé hladomor, neznamená to, že za to mohou lidé z jiné části světa, kteří si naopak užívají hojnosti. Ano, pokud by veškeré dnešní zásoby jídla byly rovnoměrně rozděleny mezi světovou populaci, hladomor by okamžitě vymizel. [4] Následkem tragédie obecní pastviny by však produkce jídla natolik poklesla, že by zanedlouho hladověl celý svět.

Prakticky každý může být dostatečně produktivní na to, aby si vydělal na životní nezbytnosti. Představme si, že by neexistovaly žádné hranice či státní omezení ohledně cestování, místa pobytu, zaměstnání či podnikání. Hladovějící lidé by měli svobodu volně migrovat na místa, kde by bylo zapotřebí jejich služeb; podobně by firmy přesouvaly svou výrobu náročnou na lidskou práci do míst, kde lidé potřebují jídlo.

Jak dlouho by bez diktátu vládce (státního či jakéhokoli jiného) ve svobodné ekonomice trvalo, než by hladomory vymizely? V dnešním světě jsou hladomory následkem politiky omezující volnou lidskou spolupráci. Státní zahraniční pomoc přitom není řešením; na řešení problému zvané „past chudoby“ neměla žádný pozitivní dopad (pravděpodobně měla dopad spíše negativní). [5]

Někteří lidé jsou toho názoru, že při nižší světové populaci by měli lidé k dispozici větší spotřební možnosti a užívali by si vyšší prosperity. Často slýcháme, že lidé v Africe či Mexiku by nebyli tak chudí, kdyby jen měli méně dětí. Víra v malthusiánský strach z přelidnění je stále silná a ačkoli je tato myšlenka mylná, mnohé vlády se jí řídí. [6] V knize Juliana Simona Population Matters je kapitola s názvem "Proč si stále myslíme, že děti způsobují chudobu?", která poukazuje na množství studijí ilustrujících, že "rychlejší populační růst nekoreluje s nižším ekonomickým růstem". [7]

Vyšší hustota osídlení rovněž nezpůsobuje chudobu. Pokud by tomu tak bylo, pak by Japonsko, New York, či Hong Kong byly těmi nejchudšími oblastmi na světě. Na druhou stranu to není ani zásoba nerostných surovin, která by byla nutným předpokladem bohatství, jelikož žádná z těchto oblastí není obdařena nerostným bohatstvím. Myšlenku, že méně lidí rovná se větší prosperitě vyvrátil Julian Simon ve své knize Population Matters, kde pokládá otázku, proč nedosahovali naši předci vyšší prosperity v dobách, kdy jich na planetě bylo pouhých pár tisíc. Dokladem o neplatnosti této myšlenky je fakt, že během posledních dvou set let se zvětšila světová populace šestkrát, zatímco světový produkt za stejné období vzrostl osmdesátkrát. [8]

Jedním z hlavních bodů mé argumentace v této knize je, že lidská tvořivost v dlouhém období vždy vyzraje nad byrokratickými a politickými zákazy, když tyto stojí v cestě individuální prosperitě. Ukázkový příklad této tvořivosti lze sledovat každý den na hranici Spojených států a Mexika. Navzdory přísným pohraničním kontrolám, silné protiimigrační politice a značné jazykové bariéře si mnoho milionů mexičanů našlo cestu k lidem, kteří poptávají jejich služby. Vytvořila se tak celá síť nelegálních prostředníků, kteří pomáhají sladit vzájemné potřeby Američanů a Mexičanů.

Někteří jedinci argumentují pro omezení přílivu zahraničních pracovníků tím, že naše země není schopna je všechny asimilovat. Ovšem samotný fakt, že k nám tito lidé dobrovolně přicházejí, je důkazem jejich schopnosti přizpůsobit se. Kdyby je zde nikdo nechtěl zaměstnat, pak by sem imigranti nepřicházeli. Není zapotřebí žádného centrálního plánovače, který by určil, kolik zahraničních pracovníků dokážeme asimilovat; tuto funkci vykonává s nejvyšší efektivitou trh práce.

Největší překážkou ve skloubení zájmů amerických zaměstnavatelů a mexických pracovníků jsou mexické zákony, které regulují a či přímo zakazují činnost zahraničních firem na mexickém území. Pokud by zahraničním firmám bylo umožněno plně využívat práci mexických pracovníků v jejich vlastní domovině, pak by jich nebylo takové množství přinuceno opouštět své rodiny a hledat práci ve Spojených státech. Pokud by mexičtí politici opravdu chtěli zlepšit životní podmínky mexických občanů, pak by jednoduše mohli zrušit omezení týkající se zahraničního vlastnictví firem operujících na mexickém území, radikálně snížit daně a eliminovat regulace týkající se zaměstnávání, dovozu a vývozu. Pak by se mohli uvelebit a pozorovat prosperitu, kterou do jejich země přinesl trh. Žádného plánu není zapotřebí; prosperita vzniká spontánně. Mezi oponenty právě uvedeného řešení patří lidé obávající se toho, že zahraniční podnikatelé budou vykořisťovat levnou pracovní sílu za účelem vlastního obohacení. Avšak je to právě možnost zbohatnout, která přivede zaměstnavatele k lidem, kteří se snaží svou vlastní prací dostat z chudoby.

[1] World Health Organization, technical report series 916, "Diet, Nutrition and the Prevention of Chronic Diseases," kap. 3; http://www.fao.org/docrep/005/AC911E/ac911e05.htm#bm05.

[2] Milton Hallberg, "U.S.Farm Policy> Are New Approaches Needed?" Farm Economics 4 (2001).

[3] W.Michael Cox and Richard Alm, Myths of Rich and Poor: Why We`re Better Off Than We Think (New York: Basic Books 1999), p.43.

[4] Global Food Trends: Prospects for Future Food Security,” http://www.unsystem.org/scn/archives/scnnews11/ch14.htm.

[5] James D. Gwartney, Robert A. Lawson, and William Easterly, Economic Freedom of the World: 2006 Annual Report, chap. 2: Freedom Versus Collectivism in Foreign Aid,” The Fraser Institute (www.fraserinstitute.ca).

[6] "Populační princip” Thomase Roberta Malthuse (1766–1834) byl založen na myšlence, že populace ponechaná bez kontroly bude růst geometrickou řadou (např. 1, 2, 4, 8, 16, atd.), zatímco produkce jídla roste aritmetickou řadou (např. 1, 2, 3, 4, 5, atd.).

[7] Julian Simon, Population Matters: People, Resources, Environment, and Immigration (New Brunswick, N.J.: Transaction Publishers, 1990).

[8] David Osterfeld, “Overpopulation: The Perennial Myth,” The Freeman (September 1993).

Nakloněni svobodě je webový seriál, který na Mises.cz vychází každý pátek. Jedná se o postupný překlad stejnojmenné knihy amerického autora Louise E. Carabiniho. Knihu lze chápat jako stručný úvod do politické filosofie liberalismu. Autor v ní krok za krokem vykládá základní mechanismy fungování lidské společnosti a osvětluje, proč je respekt k těmto mechanismům důležitý pro dlouhodobou prosperitu, zatímco jejich narušení vždy vede ke katastrofě.

Předešlé kapitoly knihy Nakloněni svobodě v češtině jsou k nalezení zde.

Plná verze knihy v anglickém jazyce je k nalezení zde.

Louis E. Carabini je zakladatel americké firmy Monex obchodující s investičními kovy. V současnosti žije v jižní Kalifornii.