Nakloněni svobodě: Úvod

Mises.cz: 06. května 2011, Louis E. Carabini (přidal Josef Tětek), komentářů: 17

Úvodní slovo (Josef T.)

Nakloněni svobodě je webový seriál, který na Mises.cz bude ode dneška vycházet každý pátek. Jedná se o postupný překlad stejnojmenné knihy amerického autora Louise E. Carabiniho. Knihu lze chápat jako stručný úvod do politické filosofie liberalismu. Autor v ní krok za krokem vykládá základní mechanismy fungování lidské společnosti a osvětluje, proč je respekt k těmto mechanismům důležitý pro dlouhodobou prosperitu, zatímco jejich narušení vždy vede ke katastrofě.

V tomto úvodním dílu se může čtenář seznámit s úvodními kapitolami, kde autor nastíní motivaci pro napsání knihy a uvede do projednávané problematiky.

Louis E. Carabini je zakladatel americké firmy Monex, obchodující s investičními kovy. V současnosti žije v jižní Kalifornii.

Úvod

Na podzim roku 2004 jsem měl to potěšení ve svém domě pořádat večeři pro hrstku zajímavých hostů, mezi nimiž bylo několik profesorů z místní univerzity.  Jednoho z profesorů jsem nikdy dříve nepotkal, s druhým jsem se seznámil pouze spěšně v rámci jeho přednášky o Immanuelu Kantovi. Přítel, který se večeře rovněž účastnil, se znal s oběma profesory a předem mne varoval, že jsou příznivci socialismu či dokonce marxismu.

Večer pro mne nebyl zklamáním. Po večeři a chvilce tlachání vypálil jeden z profesorů první salvu a bitva mohla začít. Veškeré zábrany předem potlačilo vypité víno. Takové situace, kdy vzdělaní a slušní diskutéři napadají vaše nejniternější názory, jsou výtečnou příležitostí k vzájemnému poučení. Největší lekce přichází podle mého názoru nikoli při samotné konverzaci, nýbrž v následujících dnech, kdy oponentovy argumenty hlodají ve vaší mysli a nutí vás hledat odpovědi na položené námitky.

Během daného večera jsem zažíval deja vu, obzvláště při poslechu slov jako „dělníci“ a „kapitalisté“. Okolo těchto pojmů se točily diskuze i před čtyřiceti lety, když jsem začínal být nakloněn svobodě. V té době, kdy Spojené státy vedly studenou válku se Sovětským svazem, se diskuze libertariánů často dotýkaly tématu komunismu. Ačkoli během oné večeře nikdo nepoužil slova jako „proletariát“ či „buržoazie“, vyřčené odkazy na chudé a bohaté mi svým stylem připomněly marxistickou tezi třídního boje mezi nuzným proletariátem a opulentní buržoazií.

Věřím tomu, že většina radikálních myšlenek vyslovených během onoho večera utrpěla fatální porážku o třináct let dříve, když byl svět roku 1991 svědkem kolapsu unikátního sociálního experimentu, který otestoval ideologii centrálního plánování a politiku silné autority nad životy velké části lidské populace. Tento experiment zapříčinil smrt a utrpení milionů lidí. Tito lidé neměli možnost uprchnout ze socialistické laboratoře na území východní Evropy a Ruska, dokud konečně nepadla vězeňská zeď a byrokratický aparát se nezhroutil pod vlastní vahou. Následky tohoto zničujícího experimentu si lidé s sebou nesou dodnes.

Ačkoli Marxovy myšlenky byly bezpochyby vypouštěny do světa s dobrým úmyslem, jejich aplikace s pomocí totalitního státu ukázala až příliš dobře, jak budou lidé jednat v podmínkách autoritativního uspořádání. Člověk nemusí být ekonomem, aby poznal, že si lze z tohoto sedmdesát let trvajícího experimentu odnést cennou lekci. Stejně tak nemusí být humanistou, aby byl šokován enormním utrpením a oběťmi na životech, které byly přímým důsledkem takového experimentu. Chci tuto historickou lekci vysvětlit analyzováním příčin vedoucích k tomu, že politika založená na omezování lidské svobody musí z podstaty věci selhat bez ohledu na její název, záměr či způsob jejího provádění.

Chtěl bych poděkovat Davidu Gordonovi za jeho komentáře a doporučení po přečtení první verze této knihy. Také se cítím být zavázán Danielu Kleinovi a Bruceovi Bensonovi za jejich cenné komentáře. Zvláštní poděkování patří Davidu Hurwitzovi za pečlivé pročtení a opravení několika referencí. Obzvláště poděkovat chci Glorii Conner, která neúnavně editovala každou verzi rukopisu, přičemž vyslovila spoustu nápadů, jak lépe vysvětlit mé argumenty. Za všechny zbývající chyby v knize samozřejmě nesu odpovědnost já sám.

1. Proč psát tuto knihu?

Při psaní této knihy jsem se často ptal sám sebe: „Proč vůbec něco takového psát? Přijdu s nějakým neobvyklým pohledem a vysvětlením takového pohledu, že někdo s náklonem k socialismu po přečtení prohlásí ‘Ach! Teď už chápu!’“ To asi těžko! Psaní nemusí znamenat nové příznivce, je ovšem dobrým pomocníkem k vyjasnění vlastních myšlenek a názorů, což je samo o sobě užitečné.

Často jsem se v životě podivoval nad tím, jak jsou lidé se silným názorem na společenské problémy přitahováni jedním ze dvou protipólů. Jsou zde ti, kdo jsou nakloněni svobodě – svobodě jedince žít v pokoji vlastní život. A pak zde jsou ti, kdo jsou nakloněni vládnutí – umožňující ostatním žít život pouze tak, jak někdo uzná za přijatelné. Zdá se také, že jakmile se někdo přikloní k jedné z těchto protikladných filosofií, je jí nakloněn po zbytek života.

Podle mé zkušenosti je vzácné, aby lidé po poznání nových důkazů či argumentů přešli z jednoho tábora do druhého. Proč je u některých jedinců například téměř jisté, že budou souhlasit s pasáží napsanou Miltonem Friedmanem a nesouhlasit s textem napsaným Johnem Kennethem Galbraithem či naopak? Možná že jsou to geny, díky kterým jsme nakloněni jednomu pohledu a imunní vůči kritickým argumentům z druhé strany.

Proč tedy debatovat, je-li náš světonázor tak pevně předurčen? Zdá se, že si v sobě neseme touhu přesvědčovat ostatní o správnosti vlastních názorů bez ohledu na pravděpodobnost úspěchu takového počínání. Navíc určitý názor jednoho člověka není překážkou v existenci opačného názoru jiného člověka. K čemu tedy je, když tedy přejde socialista k táboru liberálů či se z ateisty stane křesťan? Možná že jediným přínosem je pouhý dobrý pocit, který zažíváme při přesvědčení druhého a potvrzení „správnosti“ vlastního názoru.

Ať již je tomu jakkoli, události onoho večera mne vedly k hledání odpovědí na dlouho pokládané otázky a nakonec i k napsání této knihy. Kdyby nebylo kontroverzních výroků pronesených mými hosty, nikdy bych se do tak naplňující aktivity patrně nepustil. Rád bych jim tedy poděkoval, zejména pak mému blízkému příteli Donu De Francisco. [1]

2. Výroky onoho večera

Nejzajímavější výroky, jež zazněly během onoho živého večera, zněly následovně:

„Nikdo by neměl mít právo vlastnit jachtu.“
„Odměny firemních manažerů jsou příliš vysoké.“
„Nikdo by neměl mít právo dědit bohatství.“

Ovšem ten úplně nejzajímavější výrok, který mne nakonec přiměl napsat tyto stránky, zněl takto:

„Není spravedlivé, že firmy mohou propustit své zaměstnance pouze za účelem zvýšení zisků.“

Jak jsem tak přemýšlel o vhodné odpovědi, uvědomil jsem si, že tento výrok se principiálně nelišil od všech ostatních. Některé výroky sice byly radikálnější než ostatní, jejich společným základem je však domněnka, že je něco nespravedlivé a že tuto nespravedlnost musíme napravit zavedením určitého nařízení.

Pokud v daných výrocích explicitně vyjádříme ona skrytá „je“ a „mělo by“, pak dostaneme následující:

„Je nespravedlivé, že někdo může vydělávat více než ostatní, takže bychom měli zakázat lidem tolik vydělávat.“
„Je nespravedlivé, že někdo může vlastnit jachtu, takže bychom měli takové vlastnictví zakázat.“
„Je nespravedlivé, že někdo může odkázat bohatství svému dědicovi, takže bychom měli znemožnit takové převody bohatství.“
„Je nespravedlivé, že zaměstnavatel může propustit zaměstnance pouze kvůli zvýšení zisku, takže bychom to měli zaměstnavatelům zakázat.“

Ono „my“ v každém z těchto případů je královské „my“ – to znamená Stát. Královské „my“ v takovém kontextu implikuje morální ospravedlnění použití síly k donucení ostatních, aby žili své životy tak, jak si to určité „já“ přeje. Představte si, jak znepokojivě by tyto výroky zněly, kdyby bylo namísto abstraktního „my“ dosazeno osobní „já“. Příklad:

„Odměny manažerů jsou příliš vysoké, takže budu osobně vyhrožovat uvězněním všem manažerům a vlastníkům firem, kteří se dohodnou na vyšší odměně, než jakou já považuji za rozumnou.“

„Uvězním každého, kdo koupí, postaví či prodá jachtu, kterou já považuji za příliš okázalou a luxusní.“

Každý státní zákaz rovněž implikuje uvěznění či usmrcení, pokud je odmítnutí podřídit se dovedeno do důsledku. Ačkoli se vězení či smrt skrývají za každým z vyřčených výroků, jasných obrysů dostávají až po dosazení „já“ za „my“. Královské „my“ slouží k ospravedlnění činů, které by u „já“ bylo považováno za zavrženíhodné.

 3. Výčitky a zášť

Pod dojmem nespravedlnosti a samozvané povinnosti ji napravit se skrývají výčitky a zášť. Z takových výroků lze vycítit nevyslovený, ale velice reálný pocit zášti k bohatému vlastníku jachty, zášti k továrníkovi, zášti k manažerovi – jinými slovy obecné zášti ke všem bohatým lidem. Denně se dnes v médiích můžeme setkat s proudem zášti vůči farmaceutickým firmám, ropným společnostem či Wal-Martům [2] celého světa. Stručně řečeno, každý výrok vyřčený onoho večera pracoval s představou darebáka, oběti a zachránce – jinými slovy boháče, chudáka a proponenta daných výroků (počítajícího s pomocnou rukou Státu).

Poselství každého výroku nespočívá v pouhém konstatování, že „chudí jsou příliš chudí a bohatí jsou příliš bohatí.“ Jádrem každého výroku je, že chudí jsou tak chudí proto, že bohatí jsou příliš bohatí. Je nám předkládáno, že majetní brání nemajetným zbohatnout a že kdyby majetní měli méně, pak by nemajetní měli automaticky více. Důkazy však svědčí o neplatnosti obou těchto domněnek.

Výrazy jako „zbohatlík“, „skrblík“, či „krkoun“ dávají tušit hluboce zakořeněnou zášť vůči bohatým. Jak vysvětluje Robert Solomon, „Vyjadřováním nevraživosti budíme zdání, že vlastně máme štěstí, když nevlastníme věci, které bychom chtěli. Cítíme se být morálně čistí, protože nejsme bohatí.“ [3] Jean-Paul Sartre pravil, že nevraživost je činnost, pomocí které utíkáme od odpovědnosti za svět, jenž shledáváme příliš složitým na to, abychom jej přijali za svůj. Co je však horší, nevraživost může vést k schadenfreude – potěšení z cizího utrpení. Tato podlá forma nelibosti je poznat ve výrocích typu „Konečně dostali, co si zaslouží“, vyslovovaných tehdy, potká-li bohatého člověka neštěstí.

[1] Pro ty, kdo se zajímají o kuchařské umění: hostina onoho večera zahrnovala grilovaná jehněčí žebírka na česneku a rozmarýnu, pečené papriky, brokolici, penne alla checca (těstoviny penne, čerstvá rajčata, bazalka, česnek) a několik lahví kalifornských, francouzských a italských vín.

[2] Wal-Mart je americká společnost spravující síť maloobchodních prodejen, tzv. hypermarketů. (pozn. překl.)

[3] Robert Solomon, The Passions: Philosophy and the Intelligence of Emotions, Lecture 8 (The Teaching Company, 2006).