Naši vojáci nevraždí; jen eliminují nepřátele

Mises.cz: 16. dubna 2018, Urza, komentářů: 15

Když vraždí voják, je to pořád vražda? Státní propaganda se nám zuřivě (a bohužel většinou úspěšně) snaží namluvit, že nikoliv. Palo Lupták, jehož celoživotní dílo nesmírně oceňuji a respektuji, se proti ní ostře vymezuje ve svém článku, který vyvolává kontroverzi a rozhořčení i mezi mnoha docela svobodomyslnými lidmi; autor v něm totiž označuje veterány z Vietnamu za masové vrahy. Protože Palův text je primárně o něčem jiném, nerozebírá v něm zrovna tohle moc podrobně, což bych teď rád udělal já nyní, neboť v debatě, kterou jsem vedl kolem Palova článku, se mě kdosi rozhořčeně ptal, zda považuji piloty RAF za masové vrahy; dotyčnému jsem odpověděl, ale domnívám se, že si to zasluhuje samostatný článek.

Problém s obrovskou silou propagandy, kterou nás stát indoktrinuje v tom nejcitlivějším věku v rámci povinné školní docházky, spočívá v tom, že na nás všech (ano, vážně všech) zanechá následky. Mnozí namítají, že takové tvrzení je přehnané a tak hrozné to zas není, nicméně je zajímavé, že prakticky každý uzná, že na nás všechny má vliv reklama; kdyby neměla, firmy do ní neinvestují tolik peněz. Má otázka zní, jak je možné, aby na masy dospělých měla vliv reklama, o které dobře vědí, že je to reklama, mohou se jí do jisté míry vyhýbat, nikdo je násilím nenutí ji sledovat a většinou se jedná o celkem krátké spoty či obrázky, zatímco na malé děti nebude mít vliv reklama neoznačená – skrytá mezi fakta – které jsou povinně vystaveni mnoho hodin denně? Já osobně na sobě pozoruji vliv státní propagandy v enormní míře (a domnívám se, že kdo nepozoruje, ten je pod jejím vlivem o to víc); ani anarchokapitalisté se tomu dle mého názoru nevyhnou. U mnohých se to pak projeví opačným efektem, že stát soudí daleko hůře než libovolné jiné gaunery, což je téma, o němž jsem tu psal nedávno.

Jaká je tedy odpověď na otázku, zda byli piloti RAF bojující proti Třetí říši vrahy? Leckterý unáhlený anarchista by možná řekl, že ano; drtivá většina lidí naopak, že nikoliv. Dle mého názoru jsou obě odpovědi výsledkem státní propagandy (ať už primárně jejím přijetím či sekundárně popřením), neboť odpověď je podobná jako ptát se, zda jsou vrazi třeba vězňové, rybáři, žoldáci nebo policisté. Odpověď pochopitelně zní, že někteří ano, jiní ne. Za vraha považuji člověka, který jde zabít jiného, aniž tento na někoho útočí. Pokud tedy stíhací letec RAF sestřelí pilota Luftwaffe, těžko jej považovat za vraha, neboť šlo o obranu proti útočníkovi, který se v tom vzduchu snažil zlikvidovat rodinu, přátele a domov toho, kdo jej sestřelil.

Jenže co posádka bombardéru v téže válce a armádě, která na rozkaz sadisty a nesouzeného válečného zločince, kterému dnes stavíme pomníky, Bombarďáka Harrise (o kterém jsem psal třeba v tomto článku) shodí zápalnou bombu na město, kde záměrně upálí stovky civilistů? Ty bez mrknutí oka za masové vrahy označím, ačkoliv jejich čin dokážu pochopit, jelikož podobně jako ten stíhací pilot byli i oni v armádě, aby se bránili. Je mi jasné, že mnoho lidí takový soud rozhořčí či pohorší, ale vezměme si analogický příklad: Kdosi vyhrožuje smrtí mým dětem; já přesně nevím, kdo to je, ale nějak zjistím, ve kterém bloku bydlí. Co když vyhodím do povětří celý blok? Pochopit takový čin sice lze, ale nic to nemění na tom, že se jím stanu masovým vrahem. „Tohle přece nelze srovnávat!“ namítáte rozhořčeně? Tak přesně to je důsledek té státní propagandy, která nás naučila, že když vraždíme s posvěcením vlády, je to v pořádku, zatímco když to uděláme sami, jedná se o zavrženíhodný akt. Ty dvě situace jsou však přesně analogické: Aby někdo bránil svou rodinu proti vrahovi, zmasakroval spolu s vrahem další nevinné lidi. To, zda takovou vraždu omluvíme, nebo ne, může záviset na různých faktorech, ale rozhodně by mezi ně neměl patřit fakt, zda to vrah udělal v uniformě nebo sám za sebe. Tento příklad mimochodem přesně ilustruje mou vlastní indoktrinaci propagandou: Emocionálně mezi těmi činy totiž cítím rozdíl, ačkoliv logicky vím, že se liší jen posvěcením státu.

Případ amerických veteránů z Vietnamu, které zmiňoval Palo, je ještě trochu jiný. Na jednu stranu se jednalo o jednoznačně útočnou válku, neboť Vietnamci nijak USA neohrožovali, takže zcela padá argument o tom, že se nějaký Američan bránil; na stranu druhou dotyční typicky nenarukovali dobrovolně, byli k tomu násilím přinuceni. Mnozí z nich se tedy stali masovými vrahy, ačkoliv většina z nich nedobrovolně a z donucení, což je dle mého názoru omlouvá. Podobně jako když na mě někdo namíří pistoli, dá mi druhou a řekne, abych někoho zastřelil, jinak zabije on mě. Uposlechnu-li, stává se ze mě vrah, ačkoliv vinu dle mého názoru nese ten, kdo mě do té situace dostal a vyhrožoval mi smrtí. Jsem přesvědčen, že v takovém případě by mi mělo být odpuštěno; a je naprosto správné, abych od toho, kdo mě donutil, dostal i odškodné, ačkoliv to jen těžko může napravit. Zcela absurdní pak je, aby mě za to někdo oslavoval či mi vzdával úctu. Vraždil jsem nevinné, abych sám nebyl zavražděn; to lze omluvit, ale je zvrácené to glorifikovat.

Analogicky nahlížím na veterány z Vietnamu, kteří museli narukovat. Mnoho z nich se stalo vrahy, protože k tomu byli donuceni; to lze pochopit a odpustit jim, avšak rozhodně si za to nezasluhují úctu. Jejich uctívání naopak motivuje další lidi, aby šli v jejich šlépějích, až zas bude potřeba někde masakrovat nevinné. Spousta lidí už pochopila, proč není dobré dávat velkou mediální pozornost masovým vrahům; média jsou za to celkem oprávněně kritizována, protože byť jsou zprávy negativní, dotyční dostávají prostor, který chtějí a který v očích podobně zvrácených jedinců znamená jistou glorifikaci. Oslava veteránů z Vietnamů funguje na úplně stejném principu, jen těmi „zvrácenými jedinci“ jsou skoro všichni. Ti uniformovaní vrazi si zaslouží naši lítost a soucit, jelikož je někdo donutil dělat hrozné věci a sami si tam též hodně vytrpěli. Nejsou to však hrdinové a určitě si nezaslouží obdiv či slávu; někteří jednotlivci za konkrétní činy pochopitelně ano, ale určitě ne všichni plošně za to, že šli někam vraždit.

Existuje pochopitelně celá řada sporných případů. Je vrahem pilot Luftwaffe, který sice bojoval na straně útočníka, ale s válkou nesouhlasil a zapojil se do ní jen proto, aby ochránil svou rodinu a blízké? Nebo jasně označený medik v útočící armádě, jenž chce jen pomáhat raněným, ale zastřelí vojáka, který na něj běží se zjevným úmyslem ho zabít? A co člověk, který sice vstoupil dobrovolně do útočné války, ale na základě jemu dostupných informací věřil, že je obranná? Kdo je vlastně útočníkem v případě preventivních úderů a jak moc preventivní mohou být, aniž se stanou útokem? Takových otázek je pochopitelně celá řada a já si nekladu za cíl na všechny odpovědět či vynášet rozsudky o činech všech potenciálních vrahů v historii. Snažím se jen upozornit na to, že k činům bychom měli přistupovat jednotlivě, posuzovat jednání jednotlivců a zahodit kolektivistický pohled na války. Smyslem článku není posuzovat míru viny těch výše zmíněných lidí, pochopitelně jsem se mohl v různých okolnostech zmýlit (nechci tedy pod článkem debatovat o těch jednotlivých případech, i když jiné názory si samozřejmě rád přečtu); pointou je vnést individualistický pohled tam, kde už jsme téměř všichni přijali kolektivismus jako jediné rozumné měřítko.

Asi nejčastější kritikou těchto názorů bývá, že jsem se asi zbláznil, protože přece nemohu posuzovat válku stejně jako mírovou situaci; že je to prostě něco jiného, co si zasluhuje jiná měřítka a nedává smysl na válečnou situaci vztahovat standardní právo. Přesně tohle však v článku rozporuji. Jediný důvod, proč „nemůžeme“ činy vojáků soudit podle běžných pravidel, spočívá v tom, že státy potřebují, aby byly činy vojáků souzeny jinak, protože bez toho by nešlo dělat z masových vrahů hrdiny, což je ultimátní způsob, jak nahnat lidi do zákopů a mlýnků na maso. Odmítáte posuzovat válečné činy stejně jako mírové? Pak se ale nedivte, že státy válčí a neustále mají dostatek vojáků. Kdyby totiž drtivá většina populace přestala používat dvojí metr pro vraždění kolektivní a soukromé, kdyby se věta: „Zabil jsem ho, protože mi to rozkázal generál,“ stala stejně absurdní jako: „Zabil jsem ho, protože mi to řekl šéf v práci,“ nebylo by zdaleka tak snadné donutit úplně cizí lidi k tomu, aby se vzájemně zabíjeli pro rozmar politiků.