Násilí, agrese, obrana a nekonzistence minarchismu

Mises.cz: 25. října 2015, Přemysl Holub, komentářů: 28

Konzistence

Konzistence nějakého výroku musí být posuzována pouze ná základě výroku samotného, nikoliv z pohledu člověka, který takový výrok vyřkl. Konzistence není o tom, do jaké míry člověk, který určitý výrok vyřkl, takovému výroku sám "věří". Nelze tedy říct, že někdo není nekonzistentní, pokud se dá nebo nedá ukázat, že svému výroku jeho autor opravdu věří. V takovém případě by výroková konzistence jako pojem vůbec nedávala smysl. (A v tomto smyslu bychom museli uznat, že všichni lidé, kteří něco vyřknou a úmyslně nelžou, jsou konzistentí, a to není pravda). Pletli bychom si tak konzistenci se "sílou" víry v něco, a konzistentní by potom znamenalo dogmatický (což by pouze shodou náhod mohlo v některých případech zároveň znamenat konzistentní). Výrok nebo teorie jsou konzistentní, pokud neobsahují spor. Teorie nebo výrok obsahují spor, pokud se z nich dá odvodit X a zároveň negace X.

Násilí, agrese a obrana (ve vztahu k osobě či majetku)

Násilí je lidským jednáním, které může podle okolností nabýt dvou základních forem. Zaprvé může jít o agresi, neboli iniciaci násilí, které je vždy nepřípustné. Zadruhé může jít o obranu, neboli obranné násilí, které je použito jako odpověď na agresi a takové jednání je vždy přípustné a ospravedlnitelné.

Násilí typu A: Iniciace násilí = agrese

Násilí typu B: Obranné násilí = obrana

Dle anarchistických principů je násilí přípustné podle toho, o jaký typ násilí se jedná. Násilí ve formě agrese je vždy nepřípustné, násilí ve formě obrany je vždy přípustné. Jinak řečeno také: Násilí je nepřípustné krom obranného násilí. Takový výrok je konzistentní, protože se dá ukázat, že každá agrese je nepřípustná, a zároveň každé obranné násilí je přípustné, aniž by výrok sám sebe popíral. Ještě jinak: neexistuje přípustná agrese a neexistuje nepřípustná obrana (pokud jde z definice o obranu, praktická diskuze na téma přiměřená/nepřiměřená obrana zde nehraje roli).

Nekonzistence minarchismu je neodvratitelná, jelikož neumí (nemůže) rozlišovat mezi agresí a obranou. Stát nemůže z definice bez agrese existovat (aby mohl stát vzniknout, musí nejdřív dojít z jeho strany k agresi, v opačném případě nejde z definice o stát). Disponuje pouze agresí (iniciací násilí) z podstaty své existence (není možné, aby se stát angažoval v obranném násilí, ale zároveň neangažoval v agresi - výběru daní) a pokud minarchista uzná, že agrese je nepřípustná, tak se v ten samý okamžik stává nekonzistentním, protože připouští a zároveň odmítá agresi. Pokud je každá agrese nepřípustná, tak nemůže být agrese někdy přípustná. Neboli, pokud dle minarchistů existuje případ, kdy je agrese přípustná, potom nemůžou říct, že agrese je nepřípustná. (Ve stejný okamžik připouští a zároveň nepřipouští stejný typ násilí). Ve stejný okamžik platí A a zároveň negace A. Taková teorie je v rozporu, neboli jde o nekonzistentní teorii.

Další problémy

Minarchista (státista) krom toho, že je logicky nekonzistentní, dostává sám sebe do další zapeklité situace. Tím, že podporuje existenci (minimálního) státu, tak musí doufat, že se stát bude chovat tak, jak svou roli sám definoval v ústavě. Jeden z klíčových rolí státu je dle ústavy ochrana soukromého vlastnictví občanů. Bez zdanění, neboli vyvlastnění majetku občanů, stát ale nemůže svou funkci vůbec začít plnit. Ve skutečnosti, čím více prostředků státní mašinérie vynaloží na splnění svých vlastních úkolů z ústavy, tím více majetku musí vyvlastnit a tím více porušuje důvod své vlastní existence.

Teoreticky by mohli minarchisté říct, že existuje určitá nepřímá úměra mezi státní agresí a soukromou agresí. Aby bylo dosaženo co nejnižší celkové úrovně agrese ve společnosti, tak je třeba najít bod, ve kterém úroveň soukromé agrese klesla na minimální hodnotu za současné minimální agrese ze strany státu. Tato teorie sama sebe opět zavádí do neřešitelných problémů.

Aby taková teorie dávala alespoň ze začátku smysl, tak musí předpokládat toto: se snižující se státní agresí se zvyšuje úroveň soukromé agrese ve společnosti (pokud by byl předpokládán opak, nebo konstantní soukromá agrese, tak stát sám sebe vyřazuje ze hry, jelikož svou neexistencí by byla úroveň celkové agrese ve společnosti vždy snížena).

Kam nás takový předpoklad ale zavede? Muselo by totiž platit i toto: se zvyšující se úrovní státní agrese se úroveň soukromé agrese ve společnosti snižuje. Co je potom překážkou k nastolení totálního státu? Ve skutečnosti je situace ještě daleko horší. Totiž, pokud bude (minimální) stát konat tak, jak musí konat ze své vlastní definice v ústavě (chránit soukromý majetek svých občanů), tak se musí zvětšovat. Pokud se nebude zvětšovat, tak ze své vlastní definice selhává. Toto odhalení je doufám stejně hrůzostrašné pro minarchisty jako pro mne. A pokud ne, tak lžou, když tvrdí, že jsou pro minimální stát (minarchismus).