Návrat starých časů: Kapitola 20

Mises.cz: 04. července 2014, Henry Hazlitt (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

[Z originálu přeložil Vladimír Krupa.]

Petr a Adams byli ve Staleninově kanceláři na své pravidelné konferenci.

Interkom zabzučel. Ozval se Sergejův hlas: „Bolšenkovovův tajemník je na telefonu, Vaše Výsosti. Říká, že Číslo 2 by rád pozval Číslo 13 k sobě do kanceláře.“

Petr udělal na Adamse grimasu. Tohohle se bál, přestože to už nějakou dobu očekával. To byla momentálně jeho největší překážka.

„Nemůžeš ho vinit,“ řekl Adams. „Koneckonců pořád má vyšší číslo a podle protokolu musí nižší číslo přijít k vyššímu, když je pozváno.“

„Nemůžu to odmítnout?“

„Uděláš lépe, když za ním zajdeš. Kdyby si začal myslet, že se ho bojíš – “

„Řekni tomu tajemníkovi,“ zavolal Petr přes interkom na Sergeje, „že zástupce Čísla 1 rád uvítá Číslo 2 zde, v kanceláři Čísla 1, přesně ve tři čtvrtě na čtyři zítra odpoledne.“

Adamsovo pozdvihnuté obočí vyjadřovalo směs obdivu a pochybností.

Za pět minut interkom zabzučel znovu. „Bylo to dost obtížné, Vaše Výsosti,“ oznámil Sergej. „Číslo 2 vám vzkazuje, že to považuje za naprosté porušení protokolu, ale jelikož se jedná o naléhavou záležitost, tak se uvoluje přijít přibližně v tu dobu, kterou jste navrhnul.“

„Řekl přibližně?“

„Ano, Vaše Výsosti.“

„Děkuji, Sergeji.“ Vypnul interkom, usmál se a otočil se k Adamsovi. „Bude mi ctí, když tu také budeš „přibližně“ ve stejnou dobu. Nějaké rady, jak bych s ním měl jednat?“
 
Příští den přišel Adams do Staleninovi kanceláře přesně ve tři čtvrtě na čtyři.

„Vím, že Bolšenkov schválně přijde o něco později,“ řekl Petr. Bolšenkov dorazil asi pět minut po čtvrté.  „Myslím, že je na čase si pár věcí vyjasnit,“ začal bez úvodu. „Proč nemohu vidět Číslo 1?“

„Slyšel jsi oznámení v rádiu. Četl jsi noviny,“ odpověděl Petr. „Číslo 1 si přeje zůstat o samotě, aby se mohl soustředit na vážné politické problémy a jmenoval mě svým zástupcem, abych jednal jeho jménem.“

„To si hraj na Proletáře, ale ne na mě, hochu. Co je se Staleninem? Měl další záchvat? Není už schopný vládnout?“

Věděl to Bolšenkov, nebo jen hádal? Petr se snažil zachovat pokerovou tvář. „Když toho tolik víš, tak proč se ptáš?“

„Takže měl další záchvat,“ konstatoval Bolšenkov. „Měl by buď rezignovat, nebo – jestli toho není schopen – tak ho politbyro prohlásí za nezpůsobilého a já převezmu jeho místo jako jeho nástupce.“

„To by ti přišlo vhod.“

„Hodlám tuhle věc předložit na dalším zasedání politbyra!“

„Na svoje vlastní riziko,“ varoval ho Petr. „Číslo 2 není špatná pozice. Smiř se s ní prozatím a neder se výš, nebo narazíš.“

„Jako Číslo 2 nemíním tolerovat takové výhrůžky od Čísla 13 – zvláště ne – “

„To mi připomíná,“ vpadl mu do řeči Petr, „proč jsem chtěl, abys přišel včas. Neměl bys zmeškat vysílání ve 4:15. A teď je 4:15.“

Zapnul rádio na stěně. Hladký libozvučný hlas hlasatele byl právě uprostřed věty:

 „… takže Jeho Excelence povýšila soudruha Petra Uldanova z Čísla 13 na nově vytvořené číslo 1A. Číslo 1A bude přímo pod Číslem 1 a nad všemi ostatními čísly. Jeho Excelence s potěšením oznamuje, že tento krok má plnou podporu Jeho Výsosti, Čísla 2, soudruha Bolšenkova; Jeho Výsosti, Čísla 3, soudruha Adamse; a celého politbyra…“
Petr vypnul rádio a cynicky se na Bolšenkova usmál. „Nebudeme okamžitě rušit to, co bylo veřejně vyhlášeno, že ne?“

„Vím také,“ poznamenal Bolšenkov suše, „že Stalenin nebyl ve studiu při vysílání, v němž tě označil za svého zástupce. Byla to jen nahrávka.“ V jeho očích se objevil chladný hrozivý záblesk.

„Proč by Stalenin nemohl mluvit z nahrávky, když chce?“ odpověděl Petr. „Nemusí být snad osobně ve vysílacím studiu, jen pro tvoje potěšení?“

„Na takového nevzdělaného mladíčka se učíš dost rychle,“ řekl Bolšenkov. Pohnul hlavou směrem k Adamsovi, aniž by se na něj podíval. „Tohle malé vysílání byl pravděpodobně jeho plán… Přiznávám, že jsem si dost rychle neuvědomil, co je nyní očividné. Tvůj otec, ze strachu, že bude ochrnutý – a ze strachu ze mě – tě připravil, jako svého nástupce. To byla závažná chyba. Byla by to bezprecedentní katastrofa, kdyby se takový ignorantský amatér s mlékem na bradě stal Diktátorem Vítězného světa. Naštěstí k tomu nedojde. Je to překvapivá chyba, která byla běžná pro kapitalistickou buržoazii, kdy otcové předpokládali, že synové podědili jejich schopnosti. A obzvlášť překvapivá je tato chyba u Stalenina. Každý Marxista ví, že schopnosti jsou určené hlavně prostředím a vzděláním – a ty jsi vyrůstal v podivném prostředí a nedostal jsi patřičné vzdělání. Nikdy nebudeš Diktátorem, protože nemáš schopnosti se v tom křesle udržet. Ani“ – tentokrát se s pohrdáním podíval na Adamse – „s pomocí Čísla 3. Vzdej to hned a možná tě nechám na živu někde v ústraní.“

Obdivuji tvoji upřímnost a výřečnost,“ řekl Petr. „Zařídil jsem se odpovídajícím způsobem. … A teď, jestli jsi skončil, tak můžeš jít.“

„Musím tě varovat,“ řekl Bolšenkov klidným ledovým hlasem, „nepokoušej se mě zlikvidovat. Zjistil bys, že je to dost riskantní podnik.“

„Co jsem ti říkal?“ vyštěkl Adams, jakmile Bolšenkov odešel. „Měl jsi ho nechat zlikvidovat okamžitě. Teď už je příliš pozdě. Bylo bláznovství postavit ho do čela armády a námořnictva. Nemluvil by takhle, kdyby si nebyl jist svojí mocí.“

„Myslí si, že s ním budu hrát jeho hru vnitrostranických intrik a že mě v ní určitě porazí,“ řekl Petr. „Musíme provést něco nového a nečekaného, co ho vyvede z rovnováhy.“

„Co?“ Adams vypadal podezřívavě a lehce poplašeně.

„Souboj o moc mezi mnou a Bolšenkovem se neodehraje, jestli tuto moc předám do rukou lidu.“

„Co máš na mysli?“

„Uspořádáme volby.“

„Vždyť pořádáme pravidelné volby!“

„To, co pravidelně pořádáme,“ řekl Petr, „je absolutně nesmyslné. Na každý úřad máme jen jednoho kandidáta a volič nemá žádný výběr. Může hlasovat jen pro, nebo proti. A musí hlasovat veřejně. A ví, že pokud nebude hlasovat pro, tak bude mít vážné potíže.“

„Nechceš snad říct,“ řekl Adams, který teď vypadal opravdu vyděšeně, „že necháš lidi hlasovat tajně?! Co když pak budou hlasovat proti vládním kandidátům – a ani nebudeme moct zjistit, kdo za to může?“

„Chci udělat přesně to. Chci tajné hlasování a ochranu jeho tajnosti. Dokud nevolí lidé tajně, tak nemohou volit svobodně. Veřejné hlasování je hlasování pod hrozbou. Dnes lidé hlasují pro vládní kandidáty, protože jinak by se mohli ocitnout v nápravném táboře. Skutečné veřejné mínění nemůže být známo, dokud to nebude mínění svobodné.“

„Pořád říkám, že máš zvláštní nadání pro páchání politické sebevraždy,“ odpověděl s povzdechem Adams. „A už jsi stanovil datum naší popravy?“

„Tentokrát budu trochu opatrnější Adamsi. Nejprve provedeme experiment v menším měřítku. V tomhle měsíci jsou plánovány pravidelné volby ve Francouzské Sovětské Republice. Tam svůj plán vyzkouším.“
 
Odeslal své rozkazy do Francie. Na každý úřad měli být nominováni nejméně dva kandidáti a nemělo se bránit nikomu, kdo by chtěl kandidovat ze své vůle.

Záplava dálnopisných zpráv, telegramů a telefonátů zaplavila Kreml. Všechno to byly prosby, žádosti, téměř požadavky o podrobnější instrukce. Byly od krajských komisařů jmenovaných Moskvou nebo od krajských národních výborů. Všichni se ptali na totéž. Jakého kandidáta či kandidáty si Kreml přeje nominovat? Vždy v minulosti kandidáty vybíral buď přímo Kreml nebo jeho místní vyslanec či místní stranická organizace. A i v těchto případech místní strana kandidáta pouze doporučila a vždy čekala na jeho schválení Kremlem. Nyní nikdo nevěděl, jak se má postupovat. Nominování více kandidátů bylo matoucí. Všichni hlásali, že jsou loajálními komunisty a věrní kremelské linii. Ale jak měli vykonávat kremelskou linii, když nevěděli, jaká je? Jak mohli nominovat kandidáty, které Kreml chce, pokud jim Kreml neřekne, kteří to mají být?

Petr odpovídal na všechny dotazy, že mají naprostou volnost ve jmenování kandidátů a že dokonce kandidátem se může stát kdokoliv, kdo o to projeví zájem z vlastní iniciativy. Nestará se o to, jak jim po telefonu říkal, jestli jsou nominovaní kandidáti věrní současné kremelské linii či nikoliv; ve skutečnosti současnou kremelskou linií je umožnění vzniku inteligentní a otevřené opozici.

Místní autority byly zmateny ještě více. Celé roky, celé generace se Kreml věnoval tomu, aby vymýtil i ty nejmenší náznaky jakékoliv opozice. Proč by si náhle přál její vznik?

Všichni poté dospěli k témuž závěru. Toto je jednoduše nový kremelský trik, jak vypátrat opozici a následně jí zneškodnit. Nikdo z nich se nechtěl stát obětí takového očividného úskoku, ale většina byla ochotná s Moskvou horlivě spolupracovat, zvláště co se týče donášení na druhé.

A všichni požadovali psané instrukce, aby svůj postup mohli krýt.

Postup byl nakonec všude stejný. Místní autority vybraly jednoho vládního kandidáta, zaslaly jeho záznamy, ve kterých chválily jeho loajalitu, oddanost a zápal a pak čekaly na potvrzení jeho kandidatury z Kremlu. Pak všichni hledali opoziční kandidáty. Jejich předpokladem bylo, že opoziční kandidáti se stanou obětními beránky. Když byla jejich jména zaslána do Kremlu, byla obvykle doprovázena svazkem, v němž byly vyjmenovány důvody, proč je dotyčný podezřelý z protisocialistického smýšlení. Petr informoval místní výbory a komisaře, že Kreml nebude do ničeho zasahovat a všechny navržené kandidáty schválí automaticky.“

„Opoziční kandidáti se po nominování většinou zříkali nominace. Bylo jim přikázáno ji přijmout a provádět kampaň. Tato kampaň pak většinou spočívala v tom, že dotyčný všude vysvětloval, proč by měl být zvolen vládní kandidát a ujišťoval o své naprosté oddanosti vládě.

I pak se místí autority ptaly Kremlu, kterého kandidáta mají podpořit. Očividně chtěly mít nějaký psaný příkaz, kterým by se zaštítily při případném pozdějším vyšetřování.

Když došlo na tajnost voleb, tak místní usoudili, že to, co Kreml chce, nejsou skutečně tajné volby, ale zdánlivě tajné, aby mohli být případní neloajální voliči odhaleni.

Když nastal den voleb, tak voliči se nechtěli nechat nachytat. Všichni hlasovali pro vládní kandidáty. Krajské výbory pak hlásily buď 100 % nebo 98 a nějaký zlomek procenta, aby ukázaly, že stále existuje několik úchylkářů a sabotérů, kteří měli být vypátráni – a mohli tak posloužit jako obětní beránci za vládní selhání.

Hned po volbách opět zaplavily Kreml dopisy, telegramy a telefonáty. Jaký trest, tázaly se, by měl postihnout neúspěšné opoziční kandidáty?

Petr byl naprosto zklamán.

„Vidíš, Adamsi,“ řekl, „co udělaly s lidmi desetiletí útlaku a strachu. Nemohu je ani donutit k tomu, aby učinili nějakou vlastní volbu. Nedokážu lidem ani vnutit demokracii!“

„Upřímně, šéfe,“ odpověděl Adams, „nechápu, o co se snažíte. Vždyť my máme demokracii. Jak nám všechny naše učebnice říkají, my máme jedinou skutečnou demokracii, lidovou demokracii, socialistickou demokracii, komunistickou demokracii. To ve starém kapitalistickém režimu měli předstíranou demokracii, falešnou demokracii, ale všichni dělníci museli volit tak, jak jim jejich kapitalistický šéf přikázal, jinak ztratili svou práci. Používali také předstíranou opozici, jako jste se snažil zavést ve Francii; ale jelikož kapitalisté vlastnili politiky z obou zdánlivě soutěžících hlavních stran, tak nebyl rozdíl v tom, která strana byla zrovna u moci.“

„Podle toho, jak to s kapitalisty nakonec dopadlo, Adamsi, tak v tomhle nebyli zrovna úspěšní – vzhledem k tomu, kde všude se komunistické strany dostaly k moci.“

„Předpokládám, šéfe, že kapitalisté nakonec ztratili nad demokracií kontrolu a buržoazní vlády musely čelit skutečné opozici… Ale jistě nepokládáte politickou opozici a rozkol za ideál. Politickým ideálem je harmonie, loajalita, jednomyslnost. Toho dosáhl až socialismus. A když lidstvo po staletích krveprolévání a obětí dosáhlo tohoto ideálu, tak byste znovu chtěl obnovit stranické rozbroje a rozkol ve společnosti!“

Petr si zapálil cigaretu. Nebyl si jistý, jak by na tohle odpověděl.

„Harmonie a jednomyslnost je to, co chceme,“ řekl nakonec. „Ale opravdová harmonie a jednomyslnost je založená na svobodném a nevynuceném souhlasu a není to zdání jednomyslnosti, které je vynucená hrozbami a zastrašováním. Možná je svobodná a dobrovolná jednomyslnost ideálem a možná se mu lidstvo může postupně přiblížit. Ale může ho někdy dosáhnout – při absenci všeobecné vševědoucnosti a všeobecného sebezapření?“

„Šéfe, jaký je přesně váš koncept demokracie?“

Petr se snažil urovnat svoje myšlenky a pomalu při tom vdechoval cigaretový kouř.

„Demokracie podle mého názoru,“ začal pomalu, „existuje tehdy, když vláda závisí na svobodné vůli lidu takovým způsobem, že je možná její poklidná výměna, když se vůle lidu změní.“

„Zatímco dnes - ?“

„Zatímco dnes, jak dobře víš, je vláda vyměnitelná jenom úmrtím, vraždou nebo násilným pučem.“

„A jak zajistíte tu možnost poklidné výměny, šéfe?“

„Tím, že nechám svobodné rozhodnutí na většině lidí.“

„A věříte, že většina lidí bude vždy jednat moudře a bude vědět, co je pro ní dobré?“

„Samozřejmě ne. Nikdy bych nezaložil vládu většiny na takovém nesmyslu. Založil bych jí na předpokladu, že je to ten nejlepší způsob, jak zachovat vnitřní smír – jak se vyhnout násilí a občanské válce.“

„Neznamená to ovšem, šéfe, že věci pak budou rozhodnuty vždy tím způsobem, jak je chce mít většina, bez ohledu na to, jak špatné, hloupé nebo nebezpečné mohou přání většiny být?“

„Souhlasím s tebou Adamsi, že menšina může být častokrát moudřejší nebo blíže pravdě než většina. Ale kdo mezi nimi nakonec rozhodne a jak toto rozhodnutí bude vynucovat?“

„To je jednoduché, šéfe. My rozhodneme. Tak jako to už děláme. My učiníme rozhodnutí a my ho také vynutíme – a my jsme jistě kompetentnější a nesrovnatelně lépe informovaní než většina.“

„Adamsi, já sám jsem součástí toho „my“ teprve několik měsíců, a to nikoliv zásluhou svých schopností, ale náhodou svého zrození či – jestli to tak mohu říct – rodinnou náklonností:“

„Vy jste ale výjimka.“

„Díky,“ řekl Petr. „Jestli se ovšem nepletu, tak podobným způsobem byli vybíráni králové ještě v předkapitalistické éře, a nejsem si jistý, jestli tento způsob není z dlouhodobého hlediska logickým vyústěním vlády menšiny. Menšina, jak se mi zdá, se musí u moci držet kombinací dvou způsobů. Zaprvé musí mít kontrolu nad všemi zbraněmi a použitím násilí neustále potlačovat své oponenty – zatčeními, čistkami, nápravnými tábory a souvislou vládou teroru.“

„A druhý způsob?“

„Druhý způsob Adamsi je ten, že vládnoucí menšina musí mít alespoň pasivní podporu většiny. Toho může dosáhnout několika způsoby. Třeba tak, že přesvědčí většinu, že vládnoucí menšina je jí inherentně nadřazená a že za všech okolností je její vláda nejlepším způsobem, jak zachovat mír. Když všichni souhlasí s tím, že příštím vládcem by měl být nejstarší syn vládce současného, bez ohledu na jeho schopnosti nebo i normálnost, tak to alespoň zamezí válce o nástupnictví, když současný vládce zemře.“

„Pokud je trik s vládou menšiny tak jednoduchý,“ řek Adams, „tak proč tolik toužíte po vládě většiny?“

„Protože vláda menšiny, jak se mi zdá, spočívá na neustálém užívání kombinace síly a podvodu,“ odpověděl Petr.

„Ale stále jste ještě nevysvětlil výhody vlády většiny.“

„Většina nemusí být dokonalá,“ řekl Petr, „ale alespoň zná svoje vlastní přání lépe než kdokoliv jiný. A když se provádí politika, která plní přání největšího počtu lidí, tak je pravděpodobné, že jim přinese největší uspokojení – nebo alespoň nejmenší zklamání.“

„Většina může vědět, co chce, šéfe, ale už nemusí vědět, jak toho nejlépe dosáhnout. Člověk se nemusí moc snažit, aby věděl, co chce, ale vyžaduje jistou inteligenci, aby poznal, jaké jsou patřičné způsoby a prostředky, jak toho dosáhnout.“

„Pravda. Ale určitě pomůže, když se většině umožní, aby se pokusila dostat to, po čem touží, místo toho, po čem touží menšina.“

„Ještě jste mi ale nevysvětlil, šéfe, jak vláda většiny podpoří vnitřní smír. Nezačne menšina bojovat, když se většina pokusí prosadit něco, co se jí nebude líbit?“

„Možná by začala, kdyby šlo o menšinu 49 procent – v kterémžto případě by většina udělala dobře, pokud by postupovala opatrně. Ve skutečnosti by bylo vždy dobrou zásadou, kdyby se většina nepokoušela uvalit na početnou menšinu politiku, proti které by tato menšina měla silné námitky. Navíc člen většiny v jednom případě nikdy neví, jestli se nestane členem menšiny v jiném případě. Z tohoto důvodu si myslím, že vláda většiny by mohla být méně tyranskou než jiné druhy vlády. A nakonec – abych zodpověděl tvoji otázku, Adamsi – vláda většiny je nejlepší zárukou udržení vnitřního smíru z toho důvodu, že v případě nepokojů nebo občanské války většina obvykle zvítězí, a čím početnější je, tím pravděpodobnější je její vítězství. Tudíž pokud spočítáme hlavy, tak menšina dopředu může poznat marnost uchýlení se k násilí, aby si prosadila svou. A jakmile se rozhodnutí většiny stanou akceptovaná jako způsob řešení sporů, tak by to mohl být ten nejklidnější a nejstabilnější ze všech systémů.“

„Dobrá,“ řekl Adams. „Předpokládejme, že bych souhlasil s tím, co jste právě řekl. Stejně trvám na tom, že vláda většiny je v našem socialismu nemožná – a naopak.“

„Proč?“

„Právě jste viděl proč. Řekl jste, že experiment s demokracií ve Francouzské Sovětské Republice selhal, protože lidé žili po generace ve strachu a musí se naučit svého strachu zbavit. Ale také jste poukázal na to, že to nebude možné, protože jejich strach je inherentní součástí socialistického systému. V socialismu stát kontroluje veškerá pracovní místa. V socialismu závisí kariéra a živobytí každého člověka na menšině, na hierarchii, na těch, kteří jsou u moci. Tato hierarchie má v rukou absolutní moc nad životem a smrtí každého jedince. Tudíž ničí názor není svobodný. Nikdo nemůže získat nestranné informace, aby si mohl vytvořit inteligentní názor, i kdyby našel odvahu ho vyjádřit. Stát, tedy vládnoucí hierarchie, tiskne a ovládá všechny noviny, knihy, časopisy a všechny ostatní zdroje informací. Vlastní všechny prostory, kde by se dalo uspořádat shromáždění. Vlastní všechny školy a rozhoduje, co se budou lidé učit už od nejrannějšího dětství. A nikdo mimo ni nemá prostředky ani odvahu vyjadřovat svoje přesvědčení na veřejnosti. Za takových podmínek nejenže veřejné mínění není svobodné, což je jediný případ, kdy může mít nějaký význam, ale ani se nedá zjistit, jestli vůbec existuje.“

Adams nyní použil moje vlastní argumenty lépe, než jsem to udělal já sám, pomyslel si Petr. Nahlas řekl: „Nemohli bychom dovolit jednotlivcům, aby si založili svoje vlastní noviny, vydávali svoje knihy a pamflety a tak dále?“

„Myslíte, šéfe, aby se stali zaměstnavateli; aby najímali a vykořisťovali tiskaře, reportéry, spisovatele a další lidí; aby měli zisk sami pro sebe a aby vlastnili svoje výrobní prostředky? To všechno by přece bylo negací socialismu.“

„Možná bychom jednotlivcům neměli dovolit provozovat tyhle věci pro zisk, Adamsi, ale jen v jejich volném čase a na jejich náklady.“

„Kde by vzali kapitál, aby mohli začít s takovým projektem, šéfe? Jak by hradili náklady? A kdyby jejich noviny kritizovali vládu, tak jak dlouho by si udrželi svoje normální zaměstnání, díky němuž získávají prostředky k živobytí, které jim vláda přiděluje?“

„Vláda by jim měla slíbit imunitu proti potrestání,“ řekl Petr.

„Ale jděte, šéfe. Tohle jsme už přece řešili! To jste jim slíbil při volbách a nikdo vám neuvěřil. Základní situace je pořád stejná. My máme moc je potrestat. Máme moc nad veškerým jejich životem i smrtí. Krom extrémních prostředků, jako popravy nebo nápravného tábora, jim můžeme znepříjemnit život tisícem drobnějších způsobů a šikan, u kterých nemusí být ani na první pohled patrné, odkud pocházejí. A jedinou věcí, která by nám bránila ve využití této moci, by bylo naše vlastní sebezapření – naše odhodlání dodržet svůj vlastní slib. A uvěřil by něčemu takovému opatrný člověk? Uvěřil by, po všech svých zkušenostech a zkušenostech svých rodičů a příbuzných, vládnímu slibu?“

Kdykoliv Petr hledal odpověď na Adamsovy argumenty, tak buď zíral z okna nebo si zapálil cigaretu. Tentokrát udělal obojí.

„Je to chmurná vyhlídka,“ řekl nakonec. „Docela si mě už přesvědčil, že socialismus je neslučitelný s demokracií, neslučitelný s jakýmkoliv vyjádřením svobodné vůle. Pomalu si začínám myslet, že režim otrokářství a teroru zavedený mým otcem a Bolšenkovem není jen náhoda, není to nějaké obludné převrácení socialistických ideálů, ale logický a nevyhnutelný výsledek uplatňování těchto socialistických ideálů! Nutíš mě k závěru, že socialismus znamená naprosté popření svobody jednotlivce a absolutní diktaturu vládnoucí skupiny.“

Adams vypadal potěšeně rozsahem svého vítězství a rozhodl se ho ještě završit: „Je mi líto, že to vypadá tak negativně, ale ještě jsem se nezmínil o několika věcech. Například jakmile přijmeme pětiletý plán, tak se ho musíme držet. Nemůžeme dovolit, aby nějaká proměnlivá většina neustále narušovala, revidovala a reorganizovala naší plánovanou ekonomiku – “¨

„Dobrá, dobrá,“ přerušil ho Petr. „Pro dnešek toho už bylo dost.“

Tohle zakončení konferencí s Adamsem se už pomalu začíná stávat pravidlem, pomyslel si.