Návrat starých časů: Kapitola 25

Mises.cz: 15. srpna 2014, Henry Hazlitt (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 1

[Z originálu přeložil Vladimír Krupa.]

Hodinu před začátkem Bolšenkovy přehlídky šel Petr na Adamsovu radu do rádia odvysílat celosvětový přenos. Pouliční tlampače byly zapnuty na plný výkon po všech městech Vítězného světa. Petr v rádiu vyhlásil, že to on přikázal Bolšenkovi uspořádat a shlédnout přehlídku, která se koná na počest dne, kdy on, Petr Uldanov, ve jménu Stalenina vyhlásí jednu z největších ekonomických reforem zavedených ve Vítězném světě.

A pak vyhlásil svůj plán na směnitelnost přídělových lístků. Od půlnoci si každý může vyměňovat jakékoliv přídělové lístky ve svém vlastnictví – bez ohledu na to, že nesou jeho osobní číslo – za lístky kohokoliv jiného. Například přídělové lístky na cigarety mohly být vyměněny za lístky na chleba nebo na boty nebo cokoliv jiného a v jakémkoliv poměru, který si lidé vzájemně dohodnou. Vysvětloval, jak lidé s různými potřebami, chutěmi a preferencemi je budou schopni uspokojit lépe než ve starém přídělovém systému. Nakonec řekl, že přehlídka pořádaná Bolšenkovem bude zároveň oslavou vítězně vybojované bitvy o přídělové lístky.

Tentokrát Petr nechtěl být závislý jen na oficiálních hlášeních. Aby věděl, jak jeho reforma postupuje, oblékal se často do své staré proletářské uniformy, namaskoval se brýlemi a parukou a vyrazil do ulic, aby sám viděl reakci lidí.

Nejprve nebyla žádná. Nikdo si netroufal vyměňovat svoje přídělové lístky navzdory faktu, že Petrův projev v rádiu byl přetištěn ve všech novinách Vítězného světa. Skrze vlastní diskrétní zjišťování příčin se Petr brzy dozvěděl důvod. Každý věděl, že jsou jeho přídělové lístky označeny jeho osobním číslem a každý se bál, že toto je jen další past.

Na Adamsovu radu se Petr rozhodl reformu zdramatizovat. Nařídil, aby následující týden byl oslavován jako týden výměny přídělových lístků. Vybraní Ochránci měli přikázáno postavit se do řady na Rudém náměstí v poledne každého dne a za doprovodu Internacionály si navzájem vyměňovat svoje přídělové lístky.

Výsledek byl opět neuspokojivý. Lidé nyní začali předpokládat, že vyměňování alespoň některých lístků je povinné. Snažili se zjistit, kolik lístků jsou si povinni vyměnit a v jakých poměrech.

Ale po dvou týdnech strach začal opadávat. Opakované rady v tisku, jak si počínat při směně, vnukly lidem několik nápadů. Začaly se odehrávat i zcela dobrovolné směny přídělových lístků v různých poměrech.

A pak začaly jít věci takovým spádem, že se Petr nestačil divit.

Nejprve si lidé vyměňovali přídělové lístky jen v rámci rodiny, pracovního kolektivu nebo s lidmi ze stejného domu. Poměry, v jakých se lístky vyměňovaly, byly sjednávány případ od případu a nejprve v sobě nejevily žádnou pravidelnost. V jednom domě někdo vyměňoval jeden kupon na košili za pět kuponů na chleba; o dům dál zase měl kupon na košili cenu patnácti kuponů na chleba.

Postupně se ovšem začaly objevovat a rozrůstat pravidelné vzory. Člověk, který svůj kupon na košili vyměnil za pět chlebů, zjistil, že od někoho jiného mohl dostat patnáct chlebů; člověk, který dal za košili patnáct chlebů, přišel na to, že j mohl získat za pět. A tak se lidé začali rozhlížet po širším okolí, kde by dostali nejlepší nabídku za to, co prodávali. Každý se snažil získat co nejvíce kuponů na to, po čem toužil, výměnou za kupony, se kterými se byl ochoten rozloučit. Výsledkem bylo, že v překvapivě krátké době převládly stejné směnné poměry mezi různými druhy kuponů.

Po celé Moskvě, a stejně tak i napříč všemi obvody, po kterých se lidé mohli pohybovat volně a bez zvláštních povolení, vznikly obecné směnné poměry mezi všemi druhy kuponů. Například vznikl obecný poměr deset chlebů za jednu košili; a když vzniknul, tak prakticky nikdo neprovedl výměnu v jiném poměru. Žádný člověk s košilí by ji nevyměnil za devět chlebů, když věděl, že může dostat deset; a žádný člověk s chleby by jich za košili nenabídl jedenáct, dokud věděl, že vedle by dostal košili za deset chlebů.

Pak se stala další zvláštní věc. Lidé nejprve procházeli dům od domu a ulici po ulici, aby nalezli nejvýhodnější směnný poměr k těm kuponům, které nabízeli. Brzy se ale lidé, kteří měli kupony na výměnu, začali pravidelně scházet na určitých místech, kde zjistili, že se nalézá největší počet jiných lidí nabízejících svoje kupony a mohou tak provést směnu v nejkratší možné době. Těmto místům začali lidé říkat „trhy“ a tyto trhy měly tendenci se zvětšovat a postupně spojovat, takže jich byl menší počet.

Postupně se v Moskvě vytvořili dva hlavní „trhy“, jeden na Rudém náměstí naproti Leninovu mauzoleu a jeden na konci Engelsova bulváru. Zde se scházely velké davy a přelévaly se do okolních ulic. Skládaly se z pokřikujících a zběsile gestikulujících lidí, z nichž každý v ruce držel štosy přídělových lístků. Všichni se ptali, kolik se nabízí za kupony na pivo kuponů na košile a kolik je kdo ochotný dát kuponů na cigarety za kupony na brambory.

Krátce na to nastal další vývoj. Jeden z podnikavých Náměstků si někde sehnal starou školní tabuli, kam zaznamenával nabídky, kolik je kdo ochotný nabídnout svých kuponů výměnou za jiné kupony. Zavěsil ji na zeď, aby nabídky mohli všichni z davu vidět.

Nabízel dalším lidem, že jim zobchoduje jejich kupony za nejlepší nabídky a ušetří jim tak čas a starosti. Vše, co za to žádal výměnou, byla malá část toho, co měl směnit. Když například dostal dvanáct kuponů na pivo za jeden kupon na košili svého klienta, tak si nechal jeden kupon na pivo pro sebe. Tomuto podílu se začalo postupně říkat „provize“.

A více a více lidí zjišťovalo, že udělají lépe, když výměnu svých kuponů svěří jemu, než když se jí budou přímo snažit provést sami. Jelikož proces směny se stal často únavným a komplikovaným. Někteří mohli chtít řekněme kupony na pivo za svoje kupony na kalhoty, ale nenašli zrovna nikoho, kdo by chtěl vyměnit svoje pivo za kalhoty, ale byl by je ochoten dát za cigarety. A tak museli nejprve vyměnit svoje kupony na kalhoty za kupony na chleba a kupony na chleba poté za kupony na cigarety a teprve za ty dostali kupony na pivo. A tyhle komplikace si mohli ušetřit, pokud se obrátili na podnikavého obchodníka s kupony, soudruha Náměstka N-13-32, a nechali mu za jeho službu malé procento z toho, co měnili. Někoho napadlo dát N-13 přezdívku „prostředník“ a to se ujalo.

Lidé mohli s přídělovými lístky přijít za N-13, ten se podíval do svého zápisníku, kde měl zaznamenáno, kdo je jaké lístky ochoten vyměnit a za co, a poté zprostředkoval směnu nebo celou sérii směn, aby se dosáhlo žádoucího výsledku.

Práce se na N-13 jen hrnula, ale monopolním zprostředkovatelem zůstal jenom několik dní. Rychle se objevili další zprostředkovatelé a obchodníci s přídělovými lístky. Jedním z výsledků bylo, že „provize“, kterou si tito za svojí službu brali, se postupně vyrovnávala, jak navzájem soutěžili o svoje zákazníky.

Následkem toho se nárůst davů postávajících na obou hlavních trzích zastavil. Hlavní slovo v něm získali „profesionální“ zprostředkovatelé (setkávali se zde o volných dnech nebo k večeru, po své běžné tovární práci), kteří domlouvali směny pro svojí klientelu. Těmto zprostředkovatelům často stačilo porovnat příkazy svých klientů, které měli zanesené v zápisnících.

Nakonec tito prostředníci dali všechny svoje záznamy dohromady, opatřili si jednu velikou tabuli (s tím jim diskrétně Petr trochu pomohl), kterou zavěsili na zeď přímo naproti Leninovu mauzoleu a na ni zaznamenávali „kótování“ kuponů na nejvíce vyměňované komodity.

Toto kótování bylo záznamem poměrů, v nichž proběhly poslední transakce. Bylo zde také například zaznamenáno, kolik kuponů piva bylo v daný den nabízeno za kupony na cigarety a maximální počet cigaretových kuponů, které někdo nabízel výměnou za pivo. Tyto kotace později vešli ve známost jako „nabídková a požadovaná“ cena. Pokud se rovnaly nebo přesahovaly, bylo možné uskutečnit směnu. Pokud ale nejlepší nabídka byly tři kupony na pivo za jeden na cigarety a nejmenší požadovaná cena byly čtyři kupony na pivo za jeden na cigarety, tak k žádné směně nedošlo.

A odehrála se další věc, která Petra překvapila ze všech nejvíc a také jí byl nejvíc fascinován. Trh s přídělovými lístky se stával stále komplikovanějším. Ohromné tabule nedokázaly zaznamenat nabízené a požadované ceny mezi všemi druhy zboží. Například poměry, v nichž se vyměňovaly kupony na pivo, byly vyjádřené v počtu kuponů na boty, čepice, fazole, brambory, kalhoty, cigarety a tak dále. Poměry kuponů na brambory byly vyjádřené v kuponech na pivo, chleba, boty, cigarety….  Tudíž vznikla nekonečná síť možných směnných poměrů, ale směnný poměr jakýchkoliv dvou komodit proti třetí vždy víceméně odpovídal poměru, který měly jedna s druhou.

Když si toho Petr poprvé všiml, tak to považoval za pozoruhodnou náhodu a pak tak trochu za zázrak. Brzy si ale uvědomil, že to je výsledkem naprosto přirozeného a doslova nevyhnutelného vývoje. Někteří z prostředníků se specializovali na to, čemu se začalo říkat „triangulární“ transakce. Neustále číhali na nepoměr ve vzájemných směnných vztazích mezi jakýmikoliv třemi komoditami, ze kterého by mohli profitovat. A jakmile se tento nepoměr objevil, tak se na něj vrhli a pokračovali ve využívání situace tak dlouho, dokud nebyly vzájemné směnné vztahy vyrovnány a další zisk již nebyl možný. Takže například když zjistili, že mohou za deset piv dostat jednu košili, kterou mohou vyměnit za dvoje cigarety, za které dostanou dvanáct piv, tak okamžitě skočili po příležitosti a nepřestali, dokud cena cigaret vyjádřená v pivech neklesla na pět piv za jedny cigarety.

Ze stejného důvodu, jak Petr zjistil, se směnné poměry z trhu na Rudém náměstí nelišily od těch na Engelsově bulváru a jakýkoliv nepoměr trval vždy jen velmi krátkou dobu, kterou trvalo poslíčkům prostředníků doběhnout s příkazy tam a zpět.

Výsledkem této podivuhodné harmonie v nekonečně komplikované síti směnných vztahů bylo to, že si lidé zvykli říkat, že tato přizpůsobení trh provádí „automaticky“. Toto označení bylo chytré; ale Petr byl natolik bystrý, aby rozpoznal, že jde o pouhou metaforu, která, pokud by se brala doslovně, by byla zavádějící. Tato tržní přizpůsobení neprobíhala „automaticky“. Odehrávala se jenom proto, že existovala pozorná skupina lidí připravená využít sebemenšího rozdílu v cenách k uskutečnění transakcí, ze kterých měli zisk. Byla to právě tato neustálá bdělost a iniciativa prostředníků, která rychle zahlazovala jakýkoliv nesoulad.

Samozřejmě každý z nich to dělal hlavně v naději, že získá co nejvíce přídělových lístků sám pro sebe a nikoliv z touhy vytvořit dokonalý trh nebo prospět společnosti. A jak se každý snažil maximalizovat svoje vlastní uspokojení získáním co největšího množství přídělových lístků určitého druhu, které chtěl, tak jeho pohnutky a jeho prostředky se daly nazvat „automatickými“, ale proces sám nebyl automatický v tom smyslu, že by se odehrával bez něčí iniciativy, úsilí, chytrosti nebo plánování. Odehrával se přesně proto, že se našli energetičtí a podnikaví jedinci, kteří věnovali svojí iniciativu, úsilí, chytrost a plánování maximalizaci svého vlastního uspokojení.

A brzy na trhu došlo ještě k jednomu fascinujícímu vývoji.

Když se směnné poměry staly příliš komplikovanými pro jakoukoliv tabuli nebo zápisník, tak se rozšířila praxe kótovat všechny přídělové lístky jen v několika hlavních komoditách, hlavně chlebu, bramborách a cigaretách. A v průběhu doby nakonec všechno bylo kótováno jen v cigaretových kuponech. Kótování na velkých tabulích se tak oproti minulosti velice zjednodušilo. Poslední transakce byly zachyceny například takto:

Chleba       =      ¼ cigaretového kuponu
Fazole       =       1
Pivo           =      1/5
Čepice       =       8
Židle          =       40
Brambory  =       ½
Košile        =       10

A tak dále pro všechny ostatní kupony.

Bylo to ohromné zjednodušení a eliminovalo to nutnost všech komplexních poměrů mezi všemi druhy kuponů. Pokud se kupon na košili vyměňoval za 10 cigaretových kuponů a židle za 40 cigaretových kuponů, pak bylo očividné, že bude třeba čtyř kuponů na košili výměnou za jednu židli – a tak dále.

Místo o směnných poměrech mezi jednotlivými druhy kuponů lidé začali mluvit o „ceně“ kuponů. A touto „cenou“ vždy měli na mysli směnný poměr vzhledem k cigaretám.
Proč byly cigarety vybrány jako univerzální měřítko, ve kterém bylo kótováno ostatní zboží? To byl problém, který Petra obzvláště fascinoval. Po rozsáhlém průzkumu došel k tomuto závěru. Jenom asi polovina populace kouřila, a tedy chtěla cigarety pro svoji přímou spotřebu. Ale i ti, kteří nekouřili, tak zjistili, že jejich cigaretové kupony jsou při směně za jiné kupony jedny z nejžádanějších. To mělo několik důvodů. Cigaretový kupon opravňoval držitele vyzvednout si ze skladu jeden balíček cigaret. Tento balíček se nekazil, na rozdíl od mnohého jiného zboží, a tak mohl zůstat na skladě déle a cigaretové kupony měly dlouhou dobu platnosti. A poté, co si ho lidé vyzvedli, tak byl kompaktní a snadno přenosný. A pokud lidé potřebovali „drobné“, mohli balíček otevřít a směňovat jednotlivé cigarety.
Jakmile lidé přišli na to, že pro cigarety najdou kupce snáze než pro jiné druhy zboží, tak také začali hojněji přijímat cigarety výměnou za kupony, které nabízeli, než vyhledali někoho nabízejícího to konečné zboží, ke kterému se chtěli dostat. Tedy nejrychleji uskutečnili směnu tak, že nejprve vyměnili svoje kupony za cigarety a pak vyměnili cigarety za ty kupony, které chtěli dostat, místo aby se snažili o přímou směnu. A jakmile se cigaretové kupony začaly používat jako hlavní prostředek směny, a „standard hodnoty“, tak jak kuřáci, tak nekuřáci začali nabízet svoje „přebytečné“ kupony výměnou za cigarety z toho jediného důvodu, že držení kuponu na cigarety byl ten nejjednodušší a nejrychlejší způsob, jak se kdykoliv mohli dostat ke komoditě, kterou by zrovna potřebovali. A tento dodatečný zdroj poptávky po cigaretových kuponech – jako prostředku směny – zvýšil jejich směnnou hodnotu – což znamenalo, že „cena“ ostatního zboží vyjádřená v cigaretových kuponech o něco poklesla.

Nový systém svobodné směny fungoval už šest měsíců, když se jednoho dne stala mimořádná a znepokojivá věc.

Ceny veškerých kuponů zaznamenaných na tabuli začaly najednou prudce stoupat. Většina lidí byla z počátku potěšena tímto vývojem. Lidé s kupony na fazole nyní zjistili, že za ně dostanou dva cigaretové kupony místo jednoho; lidé s kupony na košile mohli dostat dvacet cigaretových kuponů místo deseti; a tak dále. A jelikož si spousta lidí vytvořila zvyk, měřit svoje bohatství hodnotou vyjádřenou množstvím cigaretových kuponů, které by mohli dostat při jeho prodeji, tak se cítili být bohatšími. Utrpěli ovšem deziluzi v okamžiku, kdy se za svoje cigaretové kupony snažili dostat věci, které opravdu potřebovali. Nabízené „ceny“ brali jako přemrštěné.

Co se stalo? Proč všechny ceny náhle a najednou začaly růst?

Důvod brzy vyšel najevo. Rozšířily se zvěsti, že vláda ve skutečnosti nemá ve skladech tolik balíčků cigaret, kolik vydala kuponů, a že tudíž lidé nedostanou za svoje cigaretové kupony, kterým končila doba platnosti, žádné skutečné cigarety. Došlo k runu na vládní sklady a obchody, kdy všichni chtěli uplatnit svoje cigaretové kupony najednou. Zvěsti se ukázaly být pravdivé. Množství cigaret neodpovídalo množství vydaných cigaretových kuponů.

„Měli bychom potrestat ty,“ řekl Adams, „kteří se na svoje kupony snaží vyzvednout cigarety, ty, kteří nahromadili nadbytečné množství cigaret, a ty, kteří se podíleli na šíření té podvratné fámy. To by mělo být prohlášeno za zločin, protože lidé, kteří dnes požadují skutečné cigarety za svoje kupony, pouze podrývají důvěru ve vládu. Šíří tím paniku. Dodnes byly cigaretové kupony při jakékoliv směně stejně dobré jako opravdové cigarety. Velká část z těch lidí, co si v minulých měsících přišli vyzvednout svoje cigaretové kupony, je stejně chtěla jenom kvůli směně. Tak proč by neměly být dnes tak dobré, jako byly vždycky? Koneckonců vláda stojí za těmi kupony, i když je nemůže vyměnit za skutečné cigarety; celé bohatství Vítězného světa stojí za kupony. Lidé by měli být přinuceni…“

Ale Petr měl jiný názor. Slíbil, že veškeré přebytečné cigaretové kupony budou nakonec vyměněny za skutečné cigarety. Vysvětloval, že se stala politováníhodná „inflace“ počtu vydaných kuponů oproti množství dostupných cigaret. Ale dojde k nápravě a v budoucnu už vláda nevytiskne víc kuponů, než bude mít ve skladech balíčků cigaret.

Mezitím rozšířil svobodu na trhu. Nyní oficiálně povolil nejen výměnu přídělových lístků, ale i výměnu skutečných komodit poté, co si je lidi vyzvedli ze skladů a obchodů. Přitom se na sebe potichu zlobil, že to neudělal už dříve.

Vznikl duální trh – na jednom se obchodovalo s kupony, tak jako dříve, a na druhém se skutečnými komoditami. Obvykle bylo kótování komodit velmi blízko, či identické, s kótováním přídělových lístků. Ale kdykoliv se blížilo datum konce platnosti konkrétních lístků, nebo se objevilo podezření, že by mohlo být méně dostupné komodity, než kolik na ní bylo vydáno kuponů, tak cena těchto konkrétních kuponů spadla hluboko pod cenu skutečné komodity, kterou reprezentovaly.

Nejnázorněji to bylo vidět na rozdílu mezi kótováním cigaretových kuponů a skutečných cigaret. Kupony se nyní vyměňovaly přibližně jen za čtvrtinu hodnoty skutečných cigaret.

„To je velmi neblahé, šéfe, pro naši prestiž,“ řekl Adams. „Lidé tak vlastně otevřeně vyjadřují svou nedůvěru v náš slib. Celý cenový systém i přímé kótování cigaretových kuponů ve skutečných cigaretách ukazuje 75% diskont na cigaretové kupony. Takový je rozsah nedůvěry lidí, že dodržíš to, co jsi slíbil.“

Ale Petr odmítl použít represivních opatření. „Je dobré znát skutečný rozsah nedůvěry veřejnosti ve vládu. Tak můžeme vidět, která opatření tuto důvěru snižují a která zvyšují. Ve skutečnosti nám může být velmi užitečné, že tu máme přesné procentní vyjádření důvěry, které nám poskytuje náš otevřený trh. Pokud bychom omezili svobodu trhu, tak tím omezíme přesně tu informaci, kterou bychom se měli řídit.“

A tak se snažil o obnovu důvěry v cigaretové kupony. Nařídil zvýšení produkce cigaret. Prodloužil platnost vydaných cigaretových kuponů. Oznámil snížení množství cigaretových kuponů, které budou vytištěny pro příští období tak, aby nepřesáhly dostupné zásoby cigaret. Snížil tedy i příděl cigaret, který měli jednotliví lidé nárok od vlády obdržet.

Ke svému uspokojení viděl okamžitý vzestup kotace cigaretových kuponů na diskont jen okolo 20 procent. Během několika týdnů, když lidé viděli, že svoje sliby dodržuje, tento diskont zmizel úplně.

Nařídil zveřejňovat záznamy denního obchodování s kupony a komoditami v Nové Pravdě. Toho dne, kdy cigarety a cigaretové kupony dosáhly parity, zakroužkoval si jejich kotaci červenou propiskou a potichu podal noviny Adamsovi.

Nedokázal se ubránit pocitu triumfu.