Návrat starých časů: Kapitola 26

Mises.cz: 22. srpna 2014, Henry Hazlitt (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

[Z originálu přeložil Vladimír Krupa.]

„Je zde Eliena Bolšenkovová, Vaše výsosti.“

„Ať jde dál, Sergeji.“

Požádala o schůzku před několika dny. Co po něm může chtít? Petr se s ní soukromě nikdy dříve neviděl. Vzpomněl si na svůj první večer v Moskvě a na návštěvu opery. Její černé vlasy a nádherné nohy byly v jeho paměti stále jako živé.

Nebyl zklamaný. Byla stejně šik jako na jevišti. Na míru šitá černá uniforma kopírovala křivku boků a její tmavé oči na něj vrhaly svůdné pohledy.

„Je od vás tak milé, že jste mě přijal,“ začala. „Vždy jsem byla Vaší velkou obdivovatelkou – vašeho státnického umění a odvahy – ale dosud jsem nevěděla, jak jste mladý a pohledný!“

Petr se začervenal. Odpověděl, že je také jejím velkým obdivovatelem.

„Přišla jsem vás požádat,“ pokračovala, „jestli byste nepřevzal záštitu nad novou produkcí Zrození civilizace. Je v tom zobrazena celá historie feudalismu, kapitalismu, třídního boje, konečného vítězství komunismu-“

„Bude mi potěšením,“ řekl Petr. „Samozřejmě moje jméno můžete dát na plakáty nebo mi zavolat-“

„Ale já bych vám chtěla ukázat, co máme v plánu. Bude to něco velkolepého. Nechtěl byste vidět návrhy kostýmů a kulis? Vaše nápady a návrhy by byly velmi vítané.“

„O těchhle věcech nic nevím,“ řekl Petr. „Ale samozřejmě, pokud skutečně chcete, abych-“

„To je od vás moc milé, Vaše výsosti. Návrhy jsou v mém bytě. Je jich na přenášení příliš. Mohl byste se na ně přijít podívat některý večer?“

„Dobrá, pokud si to přejete.“

„Ach, to je skutečně úžasné. Co zítřejší večer? Nebo hned ten dnešní? Je to narychlo, obzvlášť pro někoho tak zaměstnaného a důležitého. Ale já netrpělivostí celá hořím.“

Petr předstíral, že listuje ve svém diáři. Byl Leninův den a ten si téměř vždy nechával volný pro svá klavírní cvičení. Chtěl ale získat trochu času na rozmyšlenou. Byl v pokušení, ale dobře si uvědomoval, že právě tohle pokušení je důvodem, proč by neměl chodit. Byla to vábnička.

„Je mi líto,“ řekl nakonec (a protože mu to skutečně bylo líto, znělo to upřímně). „Dnes večer mám schůzi s centrální plánovací komisí-“

„Tedy zítra?“

„Jsem zaseknutý celý zbytek týdne.“ Obracel strany ve svém diáři.

„Příští týden?“

„Pokusím se některou z těch schůzí přeložit a dám vám vědět.“

Zakryla své zklamání. „To je od vás skutečně milé. Tady je moje adresa.“ Napsala ji na lístek. „Je to trochu moje skrýš, kterou mám sama pro sebe – ani otec o ní neví. Já ovšem potřebují mít místo, kde bych byla sama a mohla pracovat.“

Petr přikývl, že rozumí.

„Mohla bych vás poprosit o malou laskavost,“ pokračovala. „Nechtěla bych, aby se o mém soukromém bytě dozvědělo mnoho lidí… A mimo to, kdyby se lidé dozvěděli, že jste za mnou byl, vznikly by nejrůznější drby. Mohl byste tedy nechat své auto o několik ulic dál … a dojít pěšky?“

Petr si byl nyní jistý, že to celé je past. Cítil se kvůli tomu trochu smutně, slíbil, že se jí během několika dní ozva a naposledy si prohlédl její boky, když odcházela z místnosti.
 
Volná směna přídělových lístků a volný trh se spotřebním zbožím byly pro Petra velikým osobním triumfem. Armáda sice stála za Bolšenkovem, ale veřejné mínění měl nyní na své straně Petr. Lidé se napili svého prvního doušku svobody.

Prakticky všichni byli teď spokojenější. Člověk nyní mohl získat komodity, které byly k dispozici, v tom poměru, jaký sám chtěl a nikoliv v pevně stanovených přídělech určených státními plánovači.

A mnoho lidí si, jak se zdálo, cenilo nově získané svobody směňovat. Se stejnou celkovou produkcí se dalo uspokojit více potřeb. Petr měl pocit, že toto bylo ekvivalentem velkému navýšení produkce, jelikož „produkce,“ jak si uvědomil jasněji než dříve, není něco, co by se dalo smysluplně měřit v tunách nebo objemu, ale pouze uspokojením lidských potřeb. Tisíce tun něčeho, co člověk nepotřebuje, nemá cenu kilogramu něčeho, na čem může záviset jeho život. O továrně, která „produkuje“ nesprávné věci se těžko dá říct, jestli vůbec produkuje.
Petr se snažil vytěžit ze svého prvního opravdového úspěchu maximum politických bodů. Příčilo se to sice jeho povaze, ale uvědomoval si, že na tom závisí nejen jeho setrvání u moci, ale i jeho samotné přežití. A tak si udělil jménem Stalenina spoustu medailí a řádů, pořádal přehlídky leteckých a výsadkových sil, pořádal hostiny pro důstojníky letectva, nechal se vyfotografovat na plakáty a přední stránky novin, nařídil, aby o výhodách jeho volného trhu vyšly dlouhé novinové články a rozhlasové reportáže. Trochu se za to všechno styděl, ale při vyhlídce na střet s Bolšenkovem se stával čím dál méně vybíravým ohledně volby prostředků.
Volný trh ho nepřestával fascinovat. Každý den se na něm naučil něco nového. Věci se teď nekótovaly v cigaretových kuponech, ale ve skutečných cigaretách. „Cena“ čehokoliv nyní znamenala cenu vyjádřenou v krabičkách cigaret. Těm se nyní začalo říkat zkráceně „krabky.“ Tudíž když někdo žádal „40 krabek“ za kupon na židli, tak se nikdo nepotřeboval ptát „krabek čeho?“ Na tabuli byla kotace jednoduše „40.“ Jelikož v krabičce bylo dvacet cigaret, tak když lidé chtěli vyjádřit přesnější cenu, například 40 krabiček a 8 cigaret, tak na tabuli bylo napsáno 40/8.

Petr zkoumal vztah moskevského trhu k trhům, které vznikaly v dalších městech. Trhy to byly místní, protože přídělové lístky byly platné jen v daném obvodu a protože lidé stále měli zakázáno cestovat bez povolení mezi jednotlivými obvody. Zjistil, že ačkoliv ceny na jednotlivých trzích v Moskvě si odpovídaly téměř přesně, tak mezi jednotlivými obvody toto neplatí. Na těchto trzích, jak se zdálo, přetrvávaly permanentní rozdíly oproti trhům v Moskvě.

Adams také zvědavě sledoval dění na trzích. „Podívej se například na tohle,“ řekl Petrovi. „Člověk by si myslel, že jakmile se lidé rozhodnou, jaká je spravedlivá cena, tak se toho už budou držet. Ale včera byly košile za 9/15, dnes ráno za 9/17 a odpoledne už za 10 krabek rovných. Proč ten neustálý pohyb nahoru a dolů? Proč se lidé nemohou dohodnout na stálé ceně? Jestli je spravedlivou cenou za košili deset krabek, tak by to tak mělo být vždycky.“

„Předpokládám, Adamsi, že lidé mohou postupně měnit názor na to, jaké jsou jejich momentálně nejdůležitější potřeby. Nebo na trh přicházejí noví lidé. Člověk, který si schovával kupon na košili s úmyslem si ji vyzvednout, se náhle může rozhodnout, že nebude potřebovat košili, ale místo ní bude potřebovat něco jiného. A když přijde na trh, tak se nabídka košil zvýší. To znamená, že košile jsou méně vzácné, a tudíž mají menší cenu. A zároveň s tím vzroste poptávka po tom jiném zboží.“

„Nerozumím tak úplně těm novým termínům, které používáte, šéfe. Znamená slovo „nabídka“ jednoduše veškerou existující zásobu nějakého zboží?“

„Ne tak docela. Znamená to tu existující část zásob, kterou jsou lidé ochotni prodat za určitou cenu.“

„A poptávka?“

„Tatáž logika, Adamsi. „Poptávka“ po něčem není jednoduše množství dané věci, které si lidé přejí mít, což může být prakticky neomezené, ale množství, které jsou ochotni koupit za konkrétní cenu.“

„Pak se mi „nabídka“ a „poptávka“ zdají jako docela komplikovaný koncept, šéfe. Neznamená obojí zboží, které jsou si lidé ochotni vyměnit v určitém daném poměru za jiné zboží?“

„Přesně,“ řekl Petr. „Nemá žádný význam mluvit o mojí „poptávce“ po košili, pokud se nespecifikuje, kolika balíčků cigaret jsem se ochoten vzdát, abych jednu získal. A pokud se snažíš dostat moje cigarety, pak nemá význam mluvit o dostupné „nabídce“ mimo těch poměrů, za nichž jsem ochoten se jich vzdát výměnou za jiné věci.“

„Aha!“ řekl Adams. „V tom případě není „poptávka“ jednoho člověka „nabídkou“ pro jiného člověka a naopak? Moje „nabídka“ znamená to, co nabízím a „poptávka“ to, co za to chci výměnou, kdežto tvoje „nabídka“ znamená to, co máš, což může být to, co poptávám, a tvoje poptávka může být-“

„Správně.“

„Vztahuje se pak termín „poptávka“, jak ho používáš, šéfe, na skutečné fyzické množství něčeho, nebo jenom na něco, co je určeno odlišnými hodnotovými žebříčky u různých lidí?“

„Do těchto jemností se nyní nemusíme pouštět,“ řekl Petr, který si nebyl docela jistý, jak by na to měl odpovědět. „To, na co jsem chtěl poukázat při odpovědi na tvou původní otázku, je skutečně jednoduché. Ptal ses, proč se ceny neustále mění. Mou odpovědí je, že tyto ceny závisí na vztahu mezi nabídkou a poptávkou, a nabídka a poptávka jsou proměnlivé veličiny.“

„Zdá se mi, že jste se v názorech trochu posunul, šéfe. Nebylo to tak dávno, co jsme diskutovali o Marxovi a jeho teorii hodnoty odvozené od pracovního času. A tenkrát jsme se shodli, že ačkoliv relativní množství pracovního času hraje svou roli, tak jde přinejlepším o přílišné zjednodušení – protože se musí vzít do úvahy i rozdíl ve zručnosti pracovníků a příspěvek půdy a nástrojů k hodnotě konečného produktu. Ale nyní říkáte, že hodnota různých komodit nemá nic společného s prací a oběťmi do nich vtělenými, ale je dána jednoduše vztahem nabídky a poptávky.“

„To je pravda,“ řekl Petr; „a to je také problém, který mě nyní trápí. Mám silné tušení, že pokud se nám podaří objevit spojení mezi těmito dvěma závěry, tak budeme na stopě něčeho skutečně velkého.“

„Přiznávám, že já nemám ani to nejmenší tušení, o čem to mluvíš.“

„Adamsi, snaž se mít se mnou na okamžik strpení. Ještě si ani nejsem jistý, jak by se ten problém dal jasně zformulovat, a už to by pravděpodobně byla polovina cesty k jeho vyřešení. Pokusme se o to…“

„Dnes máme volný trh, co se týče spotřebního zboží. Výsledkem toho, že jsme umožnili každému svobodně vyjadřovat své přání – tím, že jsme lidem dovolili směňovat si to, co mají, v poměrech, na kterých se vzájemně dohodli – jsme získali určité tržní ceny. Například jsme zjistili, že košile se vyměňuje přibližně za 10 krabiček cigaret a židle přibližně za 40, což znamená, že jedna židle se vyměňuje přibližně za 4 košile… To znamená, že lidé kolektivně přiřadili židli čtyřikrát vyšší hodnotu než košili. Proč?“

„Protože je méně židlí než košilí, šéfe.“

„Správně,“ souhlasil Petr. „Protože židle jsou vzácnější než košile. Ale proč jsou vzácnější?“

„Protože to tak centrální plánovací komise naplánovala,“ odpověděl Adams.

„Ano i ne,“ řekl Petr. „Centrální plánovací komise sice naplánovala vyrobit méně židlí než košilí, ale nemohla určit, že vyrobí jen tolik židlí, aby židle měla čtyřnásobnou hodnotu oproti košili.“

„Naplánovala méně židlí, šéfe, protože lidé potřebují méně židlí než košilí. Košile se obnosí a roztrhají a musí být měněny častěji než židle. Tudíž je vyrobeno méně židlí a tudíž jsou židle vzácnější než košile.“

V odpověď na to Petr ukázal na cigaretový popelník na svém stole. „Jakou tohle má dneska cenu?“

Adams se podíval do svého přehledu. „Prodávají se za jednu krabku.“
„To znamená, že má hodnotu desetiny košile,“ řekl Petr. „Ale nespotřebovává se a nemusí se často měnit. Kolik jich vyrábíme?“

Adams zatelefonoval na centrální plánovací komisi. Dozvěděl se, že popelníky vyrábí jen jedna továrna a každý rok je jich vyrobeno méně než židlí.

„Tak vidíš?“ řekl Petr.

„Ano, šéfe, ale ve srovnání s židlí je na vyrobení popelníku potřeba daleko méně práce –“

„Takže jsme zpátky u našeho problému,“ řekl Petr. „Věci nejsou oceňovány pouze ve vztahu ke své vzácnosti. Jsou oceňovány podle toho, nakolik jsou chtěny ve vztahu ke své vzácnosti.“

Adams si mnul spánky a pokoušel se vstřebat tak komplexní představu.

„A to nás přivádí blíže k jádru našeho problému, Adamsi. A ten problém je: vyrábíme věci v takovém poměru, že jimi uspokojujeme lidské potřeby v maximálním rozsahu s využitím půdy, práce a strojů, které máme k dispozici? Jinými slovy, vytváříme maximální hodnotu vzhledem k našim existujícím výrobním prostředkům?“

Adams zíral do stropu. Zdálo se, že se snaží vpravit se do problému.

„Dalo by se to vyjádřit i tímto způsobem,“ pokračoval Petr, snažící se pomoci nejen Adamsovi, ale i sobě. „Neplýtváme prací a půdou a stroji tím, že vyrábíme nějakých věcí zbytečně mnoho, zatímco bychom je mohli lépe využít na výrobu jiných věcí, nebo většího množství jiných věcí, které by uspokojily více lidských potřeb?“

„Už ten problém začínám vidět,“ přiznal Adams. „Ale potřeboval bych si ho ještě důkladně promyslet, než bych se pokusil o nějakou odpověď.“

„Pokusme se tedy o důkladnější promyšlení,“ řekl Petr. „Marx předpokládal, že vše, co je potřeba k vyprodukování hodnoty, je pracovní doba – nebo lépe řečeno, že vše potřebné se dá zredukovat či vyjádřit jako jednoduchá pracovní doba -“

„A došli jsme k závěru, že to je přílišné zjednodušení,“ řekl Adams.

„Přesně tak,“ souhlasil Petr. „Ale také jsme došli k závěru, že pracovní doba obsažená v produkci různých komodit má alespoň něco společného s jejich relativní vzácností a tudíž i relativní hodnotou. Pracovní doba je jedním z faktorů, který určuje jejich relativní vzácnost. A přesně proto, že Marxova odpověď byla přílišným zjednodušením, tak nám může pomoci s naším problémem: často si pro nalezení odpovědi musíme nejprve problém zjednodušit zanedbáním některých faktorů. Předpokládejme tedy, že Marx měl pravdu a jedinou obětí, kterou je potřeba učinit při produkci zboží je obětování jednoduchého pracovního času. Pak zjistíme, že na volném trhu si lidé cení židle čtyřikrát tolik co košile. A pokud produkce židle zabere čtyřnásobek pracovních hodin jako produkce košile, tak můžeme říct, že činíme tytéž oběti, abychom obdrželi tytéž hodnoty, a neplýtváme pracovním časem. Pokud by se naopak ukázalo, že je potřeba totéž množství pracovních hodin na výrobu židle jako na výrobu košile, tak bychom očividně plýtvali pracovním časem na výrobu zbytečně velkého množství košil, jelikož tato práce by vyprodukovala vyšší hodnotu – a to čtyřikrát vyšší hodnotu – kdyby byla využitá na výrobu židlí.“

„Ale košile jsou přece potřeba,“ protestoval Adams.

„Jistě, ale otázkou přece je, kolik košil je ekonomické vyrobit ve srovnání s kolika židlemi. Pokud by to vyžadovalo totéž množství pracovních hodin, tak bychom jednoduše postupně utlumovali výrobu košil a uvolněnou pracovní sílu převáděli do výroby židlí tak dlouho, dokud by se cena košile a cena židle na trhu nevyrovnaly v poměru 1:1.“

„A pokud je skutečně třeba čtyřnásobku pracovních hodin na vyrobení židle než košile, šéfe?“

„Pak je práce využita dobře,“ souhlasil Petr.

„Už je mi ten problém jasnější,“ řekl Adams; „ale něco mě v něm trápí. Shodli jsme se na tom, že Marxova odpověď je příliš zjednodušující a že jednoduchá pracovní doba není jediným faktorem, který produkuje hodnoty.“

„Pravda Adamsi. A proto musíme modifikovat i naši závěrečnou odpověď a zahrnout do ní všechny náklady a oběti, které vstupují do produkce – “

Zarazil se, jelikož ho právě něco napadlo. „Myslím, že nyní můžeme formulovat problém jasně, Adamsi. Zkusím to. Na trhu se směňují stovky druhů různého spotřebního zboží v různých poměrech. A v jakémkoliv okamžiku je směnný poměr mezi jedním a druhým druhem zboží pro všechny na trhu stejný. Když se tyto poměry mění, mění se pro všechny. Tyto poměry tudíž jsou mírou relativních hodnot, které spotřebitelé kolektivně přikládají tomuto zboží.“

„A toto kolektivní ohodnocení, šéfe, je výslednicí jednotlivých individuálních hodnocení?“

„Správně. Možná také kolektivní hodnocení ovlivňuje hodnocení jednotlivců, takže probíhá určitý druh recipročního určení… Ale do těchto detailů teď nemusíme zabíhat. Hlavní věcí je, že pokud nechceme plýtvat prací, půdou a kapitálem, tak musíme splnit několik podmínek. V první řadě oběti vynaložené na získání jakékoliv jednotlivé komodity musí být vyváženy uspokojením, které poskytuje – jinak byly, alespoň částečně, tyto oběti zbytečné; tedy nadarmo vyplýtvané.“

„Jinými slovy,“ řekl Adams, „hodnota jakékoliv komodity by měla být vyšší než hodnota toho, co bylo spotřebováno při její produkci?“

„Přesně tak,“ řekl Petr; „a jak změříme hodnotu toho, co bylo spotřebováno při produkci? Každá hodnota je v jádru subjektivní. A tato hodnota nákladů se rovná hodnotě toho, čeho se vzdáváme, abychom získali to, co chceme vytvořit. Hodnota nákladů na vyprodukování komodity X se tedy rovná hodnotě produktu nebo produktů, které nemůžeme vyrobit, protože práce, čas, půda, suroviny a tak dále již byly spotřebovány na výrobu X.“

Adams vypadal, že potřebuje nějakou dobu, aby tento poznatek vstřebal.

Petr pokračoval: „Nebo by se to dalo vyjádřit ještě jiným způsobem: Pro každý produkt musí být hodnota výstupu vyšší než hodnota vstupů – jinak plýtváme zdroji.“

Zapálil si cigaretu, aby získal čas urovnat si myšlenky.

„Další podmínka, kterou musíme splnit, Adamsi, se dá formulovat poněkud obtížněji. Příslušné náklady na produkci stovek rozdílných komodit by měly být navzájem v tomtéž vztahu, jako jsou příslušné ceny těchto komodit na trhu. Jakmile se objeví nějaký nesoulad v těchto vztazích, tak je to známka toho, že se se zdroji plýtvá a některé výrobní faktory jsou špatně využité.“

„Jinými slovy, šéfe, takové nesrovnalosti znamenají, že méně práce, půdy, strojů a surovin má být věnováno na produkci komodity A a více na produkci komodity B?“

„Ano,“ řekl Petr. „A teď myslím, že jsme opravdu blízko jádra problému. Nejenže musí celková hodnota výstupů převyšovat celkovou hodnotu vstupů, ale hodnota každého jednotlivého produktu musí být vyšší než hodnota zdrojů věnovaných na jeho produkci. A řešení to nebude dokonalé, dokud u každého produktu nebude převyšovat hodnota výstupu hodnotu vstupu o stejné procento – jinak by to znamenalo, že produkujeme příliš mnoho výrobků A, B a C a příliš málo D, E, a F, atd., a tedy plýtváme zdroji.“

„A tudíž problém, před kterým stojíme, Adamsi, se dá shrnout takto. Ideální systém produkce bude ten, který dokáže uspokojit maximum lidských potřeb s minimem obětí či nákladů. Stovky druhů různého spotřebního zboží musí být vyrobeny v takových relativních poměrech a takovými metodami, aby byl tento výsledek zajištěn. Jinak plýtváme svými zdroji, aniž bychom z nich dostali maximum blahobytu.“

Adams si zamyšleně mnul svoje spánky. „A tenhle problém jsme ani neviděli, šéfe, ani jsme nevěděli, že existuje, dokud se nevytvořil trh se spotřebním zbožím… Zdálo se to celkem snadné, když rozhodovala komise o tom, kolik a jakého zboží mají lidé dostat. Ale v momentě, kdy jsme jim dali možnost vyjádřit svoje vlastní hodnocení tohoto zboží, nám výsledek otevřel oči.“

„A dnes,“ shrnul to Petr, „můžeme vidět ještě jeden problém, který jsme předtím neviděli. Náš problém nevězí jen v tom, jak rozhodnout o tom, co budeme vyrábět a v jakých vzájemných poměrech to budeme vyrábět, ale i rozhodnout to, jaká je nejekonomičtější metoda jejich výroby. Například v jakém poměru by se měly použít stroje a práce na výrobu košil?“

„Očividně je efektivnější, šéfe, nahrazovat lidskou práci prací strojů všude, kde to jde.“

„Ve skutečnosti to není efektivnější, Adamsi, pokud to není také ekonomičtější. Totiž to bychom také mohli dopadnout jako v jedné anekdotě: Vynalezli jsme stroj, který nahradí práci pěti dělníků. A kdo ho bude obsluhovat? Sedm inženýrů.“

„Tu jsem neslyšel, šéfe.“

„Měl bys někdy vyrazit mezi lidi na ulici v proletářské uniformě, Adamsi. Každopádně řekněme, že to je trochu přehnané, ale může ti to dát určitou představu. Při rozhodování, že nahradíme nějakou lidskou práci prací stroje, musíme vzít v úvahu nejprve náklady a čas potřebný na výrobu tohoto stroje. A pokud bychom museli vyrobit ten stroj předtím, než bychom začali s výrobou košil, tak by to byl očividně oklikovější výrobní proces, než kdybychom začali rovnou s ručním šitím.“

Adams si opět držel hlavu v dlaních. „Nedokážu se tak snadno srovnat s tímhle vším, šéfe. Můj mozek se začíná vařit. Nebude vadit, když odložíme řešení tohoto problému na jindy?“

„Vůbec ne,“ řekl Petr. „Alespoň jsme si dokázali problém vyjasnit, a to je pravděpodobně polovina cesty k jeho vyřešení.“

Adams odešel.

Petrův mozek byl už také unavený. Opřel si hlavu o opěradlo křesla. Kdykoliv byl sám, jako právě teď, a nezaměstnával ho nějaký problém jeho úřadu, tak se jeho myšlenky vrátily k Edit. Kde by mohla být? Je dosud naživu? Co ještě zanedbal při svém pátrání?

Uslyšel tlumené klepání servírky.

„Vstupte!“

Vstoupila s polévkovou mísou, rozložila podnos na jeho stole, položila na něj mísu a potichu se opět vzdálila. Neměl teď na nic chuť, ale pomalu a z povinnosti jedl, co mu bylo předloženo.

Krátce poté, co dojedl, opět zaklepala a vešla. „Přinesla jsem dezert zvlášť, Vaše Výsosti. Je to zmrzlina. Nechtěla jsem, aby roztála, než ji dostanete, tak jsem ji nechala v lednici –“

„Dnes večer už nemám na nic chuť, soudružko.“

„Byla by škoda to vyhodit, Vaše Výsosti.“

„Ne. Možná si to vezme někdo jiný.“

Položila misku se zmrzlinou na tác, sebrala ho a potuchu za sebou zavřela dveře.

O několik minut později uslyšel výkřik.

Vyskočil a vyběhl do chodby. Za rohem byly otevřené dveře do kuchyňky, odkud se servírovalo jídlo. U zdi tam byl malý pojízdný stolek a pod ním na podlaze se v křečích svíjela servírka.

Než mohl dorazit doktor, byla už mrtvá.