Návrat starých časů: Kapitola 29

Mises.cz: 19. září 2014, Henry Hazlitt (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 1

[Z originálu přeložil Vladimír Krupa.]

Procházel okolo řady vyhublých stvoření ve špinavých hadrech a prohlížel si pečlivě jejich prázdné tváře. Už viděl tisíce těchto tváří, které dřív byly muži a ženami. Ale ani Edith ani Maxwell mezi nimi nebyli.

Ani nečekal, že by je nalezl, ale cokoliv bylo lepší, než sedět za stolem a číst si negativní hlášení z druhé ruky, kterým nevěřil. Alespoň dělal něco sám osobně. Na týden tajně proklouzl z Moskvy, nechal své povinnosti v rukou Adamse a navštívil všechny nápravné tábory v oblasti. Bylo to marné. Tohle byl poslední tábor, poslední řada.

„Nerozumím ti, šéfe,“ řekl Adams, když si probírali výsledky své odpolední konference. Mluvil o Petrově negativním postoji k Baroniově návrhu. „Toužil jsi po reformách a teď odmítáš jednu za druhou, aniž bys je vůbec vyzkoušel.“

„Měl bych vyskočit z okna,“ opáčil Petr, „abych si vyzkoušel, jestli si nenatluču?“

„Bezpochyby jsou věci, šéfe, které můžeme vědět dopředu, aniž bychom je zkoušeli – obvykle proto, že jsme něco podobného zkoušeli v minulosti. Ale nemůžeš znát všechno, k čemu může dojít u konkrétní reformy, aniž bys jí vyzkoušel.“

„To byla právě podstata tvých námitek, Adamsi. Moje snaha zavést osobní svobodu a demokracii byla žalostným selháním. A dokud se bude kolem potloukat Bolšenkov, tak si víc selhání nemohu dovolit.“

„Ale tvůj trh spotřebitelského zboží byl velkým úspěchem!“

„A co tedy navrhuješ, abychom zkusili?“

„Zkritizoval jsi můj návrh na systém, který by vedoucí přísně trestal, ale neposkytoval jim žádné podněty. Proč tedy nevyzkoušet nějaký systém podnětů pro vedoucí?“

„Jako třeba?“

„Dejme tomu, že vedoucí nějaké továrny zvládne vyrobit výstup o větší hodnotě než vstupy. Proč mu nepovolit, aby si ponechal rozdíl?“

„Celý rozdíl?“

„No, polovinu… nebo nějaké fixní procento.“

„A když bude situace obráceně, Adamsi, a jeho výstup bude menší než vstupy? Bude muset uhradit ztrátu?“

„Přesně tak.“

„A když nebude mít dost?“

„Pak, šéfe, nastoupí systém trestů. Vyhazov, nápravný tábor nebo – když bude ztráta obzvlášť velká – poprava.“

„Obávám se, Adamsi, že by to moc nefungovalo. Zisky a ztráty jednotlivých továren by totiž z největší části šly na vrub nikoliv schopnostem vedoucích, ale arbitrárním cenám, které by stanovila centrální plánovací komise pro suroviny, práci a ty výrobky, které by továrna produkovala. Stručně řečeno, nezávisely by zisky a ztráty jednotlivých továren především na cenách? A to jsme zase zpátky u našeho původního problému.“

„Ale cenový systém pro spotřební zboží už máme, šéfe, tak proč ho nemůžeme mít i pro výrobní prostředky?“
„Z prostého důvodu, Adamsi. Spotřební zboží vlastní jednotlivci, kteří je směňují jen v těch poměrech, jaké pro sebe osobně považují za výhodné, zatímco výrobní prostředky vlastní všechny stát. A stát je nemůže prodávat a kupovat sám od sebe.“

„Ale proč ne, šéfe? Proč by jedna továrna nemohla prodávat druhé a nakupovat od třetí, i když jsou všechny ve vlastnictví státu?“

„Protože ceny by byly arbitrární, fiktivní a nesmyslné. Centrální plánovací komise si zkrátka nemůže hrát na trh; nemůže si hrát na cenový systém tak, jako si děti hrají na domácnost. Trh i ceny, aby mohly plnit svojí funkci – tedy ukazovat nám relativní hodnoty, které uživatelé a spotřebitelé věcem přikládají – musí být opravdové. Náš současný systém rozdělování materiálu a práce, rozhodování o tom, jak velké by každé průmyslové odvětví mělo být a kolik produktu má vyrobit – to je alespoň kontrolovatelný plán. Nemusí sice dávat lidem právě to, co by sami chtěli, ale je to lepší než arbitrárně zafixovat náhodné ceny a pak jen sledovat, jaké bizarní a nepředvídatelné výsledky by z toho vznikly.“

Ale Adamsova kritika, že odmítá návrhy, aniž by je vyzkoušel, Petra nepřestala trápit. O několik dní později přišel s myšlenkou, která v něm zrála už nějakou dobu.

„Jeden z našich problémů, Adamsi, je ten, že se snažíme plánovat v příliš velkém měřítku a víc věcí, než je lidský mozek schopen pojmout. Snažíme se plánovat všechna odvětví a jejich vzájemné vztahy po celém světě. Proč by nemohli pracující v každém odvětví kontrolovat a plánovat sami pro svoje vlastní továrny? To by znamenalo decentralizaci a rozdělení problému do lépe zvládnutelných jednotek.“

„Ten nápad má něco do sebe, šéfe… ale mohl by přinést nepředvídané výsledky.“

„Přesně tak,“ řekl Petr; „a proto ho taky vyzkoušíme.“

„Ale ty výsledky by mohly být špatné a to by dalo Bolšenkovi příležitost, na kterou čeká – “

„Vyzkoušíme to nejdřív v malém měřítku a v nějaké provincii daleko od Moskvy. Izolujeme ten obvod tak, aby se žádná informace nedostala tam ani ven, dokud si nebudeme jisti úspěchem.“

„Už ses rozhodl, šéfe, kdo se stane našim pokusným králíkem?“

„Co třeba Sovětská Republika Peru? Ta je dost daleko.“

A tak se Petr vydal osobně do Peru, aby dohlížel na svůj experiment. Držel svůj výlet v tajnosti, zdvojnásobil stráže okolo otce, nechal sledovat Bolšenkovi přívržence v Moskvě a zanechal Adamsovi vedení Vítězného světa.

Na samotném začátku narazil na neočekávaně obtížný problém. Chtěl, aby každé průmyslové odvětví bylo nezávislé a spravovalo se samo. Ale co bylo vlastně odvětví? Kde začínalo a kde končilo? Mělo jedno odvětví obsahovat jen měděné doly? Nebo i hutě? Nebo i výrobce měděných drátů? Nebo byli výrobci drátů, ať už je vyráběli z mědi, hliníku nebo oceli samostatným odvětvím? Měli by být pěstitelé cukrové třtiny dáni dohromady s cukrovými rafineriemi nebo ostatními zemědělci? Jsou výrobci bot částí kožedělného průmyslu nebo oděvního průmyslu, nebo tvoří odvětví samo o sobě? Mají truhláři patřit ke stavebnímu průmyslu nebo nábytkářskému?

Tyto problémy s klasifikací byly nekonečné. Zdálo se, že se nedá uplatnit žádný obecný princip. Prakticky každé rozhodnutí nakonec bylo arbitrární.

Na konci, když komisaři, které jmenoval na tuto práci, přišli s padesáti sedmi různými odvětvími, tak je Petr požádal, aby to překlasifikovali na rovnou padesátku.

Dočasní vedoucí byli najmenováni do čela všech odvětví. Někdo se smyslem pro humor jim dal přezdívku „carové“. Každému odvětví pak bylo řečeno, aby se zorganizovalo takovým způsobem, jak mu to přijde vhodné, za předpokladu, že každý dělník bude mít jeden hlas. Odvětví mohlo rozhodnout o své výrobě, svých cenách, délce pracovního týdne a pracovních podmínkách zaměstnanců.

Někteří z Peruánců nazvali tento systém „syndikalismem“; další pak „cechovním socialismem.“

Petr se pak vrátil do Moskvy se slibem, že přijede za šest měsíců, aby se podíval, jak nový systém funguje. U třech nejvyšších komisařů nechal tajný kód, kterým ho měli informovat.

Než uplynuly dva měsíce, obdržel urgentní kabelogram žádající jeho okamžitý příjezd.

Když se dostal do Peru, nalezl zde chaotickou situaci hraničící s občanskou válkou. První věcí, kterou všichni dělníci udělali, bylo, že zakázali vstup komukoliv jinému do svého vlastního odvětví. Každé z odvětví totiž rychle přišlo na to, že ty nejvýhodnější podmínky pro směnu dostane tehdy, když jeho zboží bude relativně vzácné. Konkurenční boj tak směřoval ke vzácnosti místo k co největší produkci. Dělníci ve všech odvětvích si odhlasovávali kratší a kratší pracovní dobu. Každé odvětví zadržovalo svou produkci nebo vyhrožovalo, že ji úplně zastaví, pokud nedostane požadovanou cenu za zboží, které produkuje.

Petr byl rozčílený. Svolal několik schůzí syndikátů reprezentujících každé odvětví a tam je velmi ostře kritizoval za sobeckost a krátkozrakost, se kterými zneužili privilegia, které jim udělil.

Když si ale vylil svou zlost a podíval se na tuhle záležitost s chladnou hlavou, tak zaujal objektivnější postoj. Byl nucen připustit, že to byla hlavně jeho chyba. Výsledky byly inherentní v systému, který vytvořil. Dovolil každému odvětví, aby se stalo neomezeným monopolem. Čím důležitější a nenahraditelnější zboží vyrábělo, tím větší byla jeho moc k vydírání ostatních. Inherentní v systému byla představa, že výroba existuje hlavně pro prospěch vyrábějících – zatímco nyní jasně viděl, že jediným ospravedlněním produkce je to, co poskytuje koncovým spotřebitelům.

Zrušil tedy celý systém a nařídil obnovu centrálního plánování z Moskvy.

Bolšenkov, jak se později dozvěděl, dostal zprávy o tomto experimentu a jeho selhání, ale naštěstí neměl způsob, jak je zveřejnit. Petr děkoval své šťastné hvězdě – a Adamsovým radám – že si nechal kontrolu nad sdělovacími prostředky.

Jako ekonomický reformátor ovšem svoje selhání nesl těžce a upadl do horší deprese, než jakou pocítil kdy dříve.

Pak náhle, jednoho večera u klavíru, když si přehrával Bachovu fugu, ho to udeřilo jako blesk. Zastavil se uprostřed komplikované pasáže. Jeho mysl se vrátila k otázce, kterou položil Adams: „Proč nemůžeme mít cenový systém pro výrobní prostředky?“ A myslel na svou vlastní odpověď: „Protože spotřební zboží vlastní jednotlivci … zatímco výrobní prostředky jsou vlastněny státem.“ Samozřejmě to byla správná odpověď … ale není tady odpověď na odpověď? …

Ano, je! Proč na ni s Adamsem nepřišli? On znal odpověď! Výrobní prostředky přece nemusí být ve vlastnictví státu!

Bylo pozdě večer, ale vyběhl bez pláště a bez klobouku ze svých pokojů, sjel výtahem do přízemí, gestem zahnal stráže u hlavního vchodu a běžel sám kolem čtyř bloků k domu, kde bydlel Adams. Vytáhl ho z postele, poklepal ho po zádech a objal.

„Našel jsem odpověď, Adamsi!“ vykřikoval. „Našel jsem odpověď na všechny naše problémy! Našel jsem klíč, který odemkne všechno: Soukromé vlastnictví výrobních prostředků!“