Návrat starých časů: Kapitola 30

Mises.cz: 27. září 2014, Henry Hazlitt (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

[Z originálu přeložil Vladimír Krupa.]

Všechny vydané kapitoly a k tomu vždy jednu navíc si můžete poslechnout zde.

Dokonce i Adams projevil opatrný entuziasmus, když mu Petr vysvětlil všechny důsledky, které očekával od své reformy.

„Okamžitě přikážeme její zavedení,“ řekl Petr.

„Ne, šéfe. To je příliš revoluční. Nejdřív budeme muset uvědomit politbyro.“

„Ale Bolšenkov bude určitě proti, Adamsi! A pravděpodobně ovlivní celé politbyro. Drží v rukou všechny trumfy. Pravděpodobně řekne, že můj plán je nový, nevyzkoušený, revoluční… Dokonce by mohl říct, že je protimarxistický!“

„Nemyslíte, šéfe, že je docela protimarxistický?“

„To mě teď nezajímá, Adamsi. Zajímá mě jen to, jestli bude fungovat. Pokud to předložíme politbyru, tak nás to nenechají zkusit a nikdy se to nedozvíme. Nesvolával jsem politbyro, když jsem zaváděl systém svobodné směny spotřebního zboží. Jakmile byl ale zaveden, tak to bylo velké vítězství.“

„Musím přiznat, šéfe, že asi jen proto se proti nám Bolšenkov ještě nepohnul. Ale-“

„Tak jednejme okamžitě,“ řekl Petr. „To je náš trumf. Je to tak důležité, tak revoluční, že to zavedeme s velkými fanfárami. Pronesu v rádiu celosvětový proslov. Měl bych si ho hned sepsat. Přikážeme ho vydat v Nové Pravdě a všech novinách ve Vítězném světě v momentu, kdy začnu mluvit. Vytiskneme miliony letáků. Vymyslíme slogany…“

Pustili se do práce. Petr začal sepisovat svůj projev. Vysvětlil v něm plán, a jaké velké výhody přinese. Detaily budou vyřešeny později. Místo toho, aby všichni dohromady vlastnili jednu miliardtinu výrobních prostředků ve Vítězném světě, každý nyní bude mít v osobním vlastnictví svůj nástroj, nebo alespoň konkrétní procento z konkrétního stroje či továrny…

Petr dále vysvětloval, co toto vlastnictví bude znamenat. Bude to systém práv ochraňovaných vládou. Každý jednotlivec bude mít právo využívat svůj majetek tak, jak uzná za vhodné. Nebudou muset čekat na pokyny z centrální plánovací komise. Bude se moci dobrovolně o své nástroje podělit s druhými, „pronajmout“ je nebo je směnit, když se na tom vzájemně dohodnou…

Bylo toho hodně, co chtěl vtěsnat do půlhodinového projevu. Jakmile byl text hotový, Petr ho rozeslal tři dny před svým plánovaným radiovým vystoupením do všech koutů Vítězného světa, aby mohl být uveřejněn všude naráz.

Na jeden z následků ovšem nepomyslel. Jedna kopie jeho proslovu se samozřejmě dostala do rukou Bolšenkova, který si ji četl s chladnou zuřivostí.

„To je vrchol!“ oznámil. „Toho mladého idiota musíme zastavit za každou cenu!“

Petr s Adamsem byli na své pravidelné odpolední poradě ve Staleninově kanceláři.

„Dalším krokem bude,“ řekl Petr, „povolat Patelliho a Baronia a nechat je vypracovat detaily našeho nového sys-“

Adams vyskočil. „To byly výstřely!“

„Myslím, že jsem slyšel výstřely,“ řekl Petr a pomalu se zvedal.

Chvilku na sebe zaraženě hleděli.

Do místnosti vpadl Sergej s vyděšeným výrazem ve tváři. „Jeho Excelence byla postřelena! Umírá!“
Utíkali do Staleninovy ložnice. Ležel v posteli a těžce dýchal. Skrze pokrývku prosakovala krev. Petr překročil nehybné tělo.

„Kdo je to?“ zeptal se a pohlédl dolů.

„To je vrah, Vaše Výsosti,“ odpověděl jeden ze strážných. „Patří k Bolšenkovovým lidem.“

„Zavolali jsme doktory,“ řekl Sergej. „Budou tu za okamžik, ale – “ Bezmocně pokrčil rameny.

Petr se sklonil nad umírajícím mužem. „Otče!“

Jeho otec ho chytil za ruku a naléhavě na něj pohlédl. S nadlidským úsilím ze sebe vypravil „na – nah – nahrávka!“

Pak vychrlil z úst proud krve a přestal dýchat. Petr se otočil k Adamsovi.

„Rychle! Teď nesmíme ztratit ani okamžik!“

Běželi zpátky do staleninovi kanceláře. Petr nastavil na trezoru kombinaci, vytáhl klíč z kapsy a odemkl malá ocelová dvířka od prostoru, kde byla uložena nahrávka, kterou Stalenin tak prozíravě vytvořil. K jeho překvapení se mu třásly ruce.

Nahrávka Z! Petr jí opatrně vytáhl a prohlédl si ji. Tohle může změnit dějiny Vítězného světa!

Sergej nechal přistavit automobil. Petr s Adamsem sjeli dolů soukromým výtahem.

Přijeli před budovu rozhlasu.

Před jejím vchodem stála řada vojáků. Poručík, který jim velel, odháněl všechny, kdo chtěli projít dovnitř. Adams s Petrem zamířili přímo k němu.

„Mám rozkaz nenechat nikoho vejít!“

„Ty hlupáku!“ řekl Adams. „Nepoznáš, kdo jsme? Já jsem Jeho Výsost Číslo 3 a toto je Jeho Výsost Číslo 1-A.“

Poručíkovi se na tváři objevil zmatený výraz. „Ale Vaše Výsosti, moje příkazy jsou nenechat projít nikoho.“

„Nikoho?“

„Nikoho mimo Čísla 2 a lidí v jeho doprovodu.“

„Čí rozkaz to je?“

„Mého plukovníka, Vaše Výsosti.“

„A čím jménem byl ten rozkaz vydán?“ zeptal se Adams. „Máte jeho kopii?“

„Ne Vaše Výsosti. Jsou to jen ústní rozkazy – “

„Pochopil jsi je špatně. Kdybys je dostal přímo, tak bys věděl, že jsou to příkazy Čísla 2 vydány jménem Čísla 1 na návrh samotného Čísla 1-A. Ale chválím tě za tvou uvědomělou služební horlivost. Nenecháš projít nikoho mimo nás a Čísla 2. Už číslo 2 dorazil?“

„Ne, pane.“

„Vpusťte ho okamžitě, jakmile dorazí. Má mužstvo nabité zbraně?“

„Ano, pane.“

„Dobře. Vypálíte slavnostní salvu, jakmile se číslo 2 objeví. To bude signál pro zahájení ceremonie.“

„Ano, Vaše Výsosti.“

Poručík vypadal na vážkách. Očividně se bál nechat Petra s Adamsem projít, stejně jako se bál je zadržet. Adams šel k autu, zamumlal několik pokynů, řidič přikývl a odjel.

Petr s Adamsem vešli do budovy.

„To bylo o chlup,“ řekl Petr. „Prokázal jsi velkou pohotovost. Bál jsem se, že Bolšenkov se proti nám přichystal lépe.“

„Předpokládal jsem, šéfe, že si netroufne vydat příkazy přímo proti nám. Tím by dopředu odkryl karty.“

Vyjeli výtahem do desátého podlaží. Prošli do hlavního studia skrze řadu dveří a krátkých chodeb. Našli tam hlasatele, jak oznamuje do mikrofonu:“ … přesně ve čtyři hodiny pronese číslo 2 oznámení nejvyšší důležitosti. Bude přenášeno do všech stanic v evropských a amerických republikách.“

Adams potichu signalizoval hlasateli, aby přestal.

Ten se na ně podíval zmateně a s obavami.“ … Teď si pustíme trochu hudby oslavující konec třídního boje…“ Skrze skleněnou tabuli dal pokyn technikům v řídící místnosti a počkal na signál, že mikrofon je vypnutý.

„Ale Jeho Výsost Číslo 2 mi řekla, že dorazí jen jeho skupina a on dnes bude jediným mluvčím.“

„Ne, ne, ne,“ řekl Adams. „To museli někde poplést. Číslo 2 má pronést jen závěrečný proslov. Hlavní oznámení – hlavní důvod tohoto programu – je proslov od samotného Čísla 1. Já mám pronést úvodní řeč, pak se pustí nahrávka s proslovem Čísla 1. 1-A řekne několik slov a uvede Číslo 2. … Podívejme se. Jaký máme čas?“

Podívali se na hodiny ve studiu. „Sedmnáct minut do čtvrté. Dobře. Začneme přenos přesně ve tři čtvrtě.“

„Ale proslov Čísla 2 je naplánovaný přesně na čtvrtou!“

„To je správně. Ale patnáct minut před tím pronesu úvodní řeč, bude přehráno oznámení Čísla 1 a Číslo 1-A uvede Číslo 2. … Neviním vás z oznámení špatného času. Tuhle celou záležitost pěkně popletli v oddělení propagandy. Dali tam Číslu 2 špatné instrukce, a tak přijede později…“

„Nemůžeme počkat, dokud nedorazí?“ zeptal se hlasatel.

„Ale bude tady včas, aby promluvil ve čtyři. Podívejte! Je tři čtvrtě. Oznamte můj projev.“

Hlasatel signalizoval do kontrolní místnosti, aby vypnuli hudbu. Přistoupil k mikrofonu. Petr po špičkách přešel kolem skleněné tabuli k technikům. Předal jim Staleninovu nahrávku s instrukcemi spustit ji na Adamsův signál. Pak potichu přešel studio, a když se povzbudivě usmál na hlasatele, prošel skrze několik dveří na hlavní chodbu.

Když vyšel na chodbu, uslyšel salvu z pušek. Bolšenkov se svou skupinou právě přijeli.

Potichu zamkl dvojí dveře do studia a dal si klíč do kapsy.

Když se Petr vrátil do studia, Adams právě mluvil před mikrofonem. „… a teď drazí soudruzi a soudružky, je mou ctí uvést našeho milovaného vůdce, Diktátora Vítězného světa, Číslo 1, Jeho excelenci – Stalenina!“

Nahrávka začínala úvodními tóny „Marxi, ochraňuj Diktátora.“

A pak se ozval hlas Stalenina.

„Soudruzi a soudružky! Co vám chci dnes sdělit, je velice bolestivé a budu tedy stručný. Moji doktoři mě varovali, že břemeno mojí práce by podlomilo mé zdraví a ukončilo můj život. Kdyby šlo jen o můj osud, tak by mě takové varování nemohlo odradit od plného pracovního nasazení, jak jistě všichni víte. Zde jde ovšem o mír a bezpečnost ve Vítězném světě. Musím se tudíž ujistit, že moc bude předána do těch správných rukou. Jmenuji tímto Petra Uldanova, který v takové krátké době prokázal tolik schopností, jako svého nástupce a Diktátora Vítězného světa. Bude tento post zastávat pod jménem Stalenin druhý. Žádám všechny své věrné podporovatele, všechny soudruhy ve Vítězném světě – včetně, samozřejmě, všech členů politbyra – aby se věrně semkli kolem Stalenina druhého. Obzvláště mě těší, že tento krok má jako vždy loajální podporu Čísla 2, Jeho Výsosti Bolšenkova. Byl to on, kdo poprvé přednesl návrh, že Petr Uldanov by byl mým ideálním nástupcem. Tato velkodušnost soudruha Bolšenkova je hodna zdůraznění, protože to jednou provždy vyvrátí ošklivé pomluvy, že si přeje veškerou moc strhnout na sebe… Tak tedy rezignuji jako Diktátor Vítězného světa. Další, koho uslyšíte, bude Stalenin druhý, váš nový Diktátor. … Diktátor abdikoval. Ať žije Diktátor!“

Během těchto posledních slov Petr zaslechl tlumené zvuky bušení na první vnější dveře do studia. Slyšel je jen proto, že je očekával. Kvůli zvukové izolaci studia si ani hlasatel ani Adams ještě ničeho nevšimli. Zatahal Adamse za rukáv a pokynul mu hlavou ve směru zvuku. Adams porozuměl.
Bušení zesílilo. Nyní si ho všiml hlasatel a zmateně se díval ke dveřím. Ozvalo se tlumené zapraskání – vnější dveře byly vylomeny. Hlasité bušení nyní začalo na vnitřní dveře studia. Hlasatel se je pokusil otevřít a pak se otočil na Petra: „Vy jste je zamkl!“

Petr ovšem přistoupil k mikrofonu a navázal tam, kde hlas jeho otce skončil. Nehrála hudba, která byla zapsána v připraveném scénáři, ale Petr začal bez ní:

„S hlubokým pocitem pokory, soudruzi, přebírám ohromnou zodpovědnost Diktátora Vítězného světa. Na přání a na počest mého velkého otce se nyní ujímám titulu Stalenin druhý…“

Dveře do studia se rozletěly dokořán. Dovnitř vpadli dva vojáci, za kterými vešel plukovník, kterého Petr neznal, pak maršál Zachačevský a nakonec Bolšenkov.

„Zadržte je!“ přikázal Bolšenkov.

Jeden z vojáků chytl Petra za levé zápěstí. Druhý popadl Adamse.

Bolšenkov přistoupil k mikrofonu: „Tady je Bolšenkov, váš nový vůdce a Diktátor Vítězného světa. To, co jste právě slyšeli, byl obrovský podvod. Dva zrádci, dva vzteklí psi, dva nejšpinavější červi, co kdy žili ve Vítězném světě, se právě pokusili o státní převrat. To, co jste slyšeli, nebyl Stalenin, ale pouhá nahrávka se zručnou imitací jeho hlasu. Dva notoričtí zrádci, známí pod jmény Adams a Uldanov, právě zavraždili vašeho milovaného vůdce Stalenina. Tuto nahrávku už měli připravenou a téměř by uspěli, kdybych jejich plány nepřekazil. Brzy si vyslechnete přiznání tohoto Adamse a Uldanova – “

Bleskovým pohybem vytrhl Petr pistoli z otevřeného pouzdra vojáka, který ho držel a zamířil ji na jeho hruď. Voják udělal pohyb, aby pistoli chytil, Petr stiskl spoušť a na zem dopadlo mrtvé tělo. V tu chvíli Petr už mířil na druhého vojáka, který sahal po své zbrani a přitom stále držel Adamse.
„Ruce vzhůru!“ Voják je pomalu zdvihl. „Vezmi si jeho zbraň, Adamsi!“

Všichni včetně Bolšenkova nyní zdvihli ruce.

„Odsud se nedostanete, vy blázni,“ řekl Bolšenkov. „Celá budova je obklíčená!“

„Tak umřeme v boji,“ řekl Petr. „Ustupte!“

Teď došel k mikrofonu Petr. „Tady je Stalenin druhý, váš nový Diktátor. Bolšenkov je skutečným vrahem a jsou o tom nezvratné důkazy – “

Adams ho zatahal za rukáv a odvedl ho ke vstupu do kontrolní místnosti. Udržovali čtyři muže v šachu, dokud za sebou nezamkli a nezatarasili dveře. Adams pak šel k východu z kontrolní místnosti do chodby.

„Pojď za mnou, šéfe. Já to tady dobře znám!“

Proběhli chodbou. Dva strážní před dveřmi studia na ně vystřelili. Adams střelbu opětoval a s Petrem proběhli do další chodby hlídané dalším vojákem. Ten zdvihl svou pistoli, vystřelil a minul. Adams vystřelil a voják se svalil na zem.

„Rychle!“ Adams zavedl Petra k ocelovým dveřím, které za sebou zatarasili.

„Tohle je požární schodiště!“ seběhli dolů deset pater až do přízemí. Dveře před nimi byly zavřené.

„Určitě to tady hlídají,“ řekl Adams. „Schovej svou zbraň do kapsy a nech mě mluvit!“

Rázně otevřel dveře. Voják, který stál před nimi, se okamžitě otočil.

„Kdo tady velí?“ vykřikl Adams rozkazovačným tónem. Spolu s Petrem se rozhlédli sem a tam. Před vchodem stálo družstvo osmi vojáků.

„Já tady velím,“ řekl jeden z nich. „Desátník 3I.“

„Kde je poručík?“ požadoval Adams. „Chci mluvit s poručíkem.“

„Poručík je u předního vchodu, pane. Na ulici Any Paukerové.“

„Vaši muži mají okamžitě naklusat k jeho Výsosti Číslu 2 do desátého patra!“

„Naše rozkazy ale jsou střežit zadní vchod a nenechat nikoho vyjít!“

„Kdo vám dal ty rozkazy?“

„Poručík, pane!“

Adams netrpělivě rozhodil rukama. „Tohle nepůjde!“ řekl. „Vaši muži jsou okamžitě zapotřebí v budově v desátém patře!“

„Ale moje rozkazy, pane, jsou – “

„Povím ti, co teď uděláme,“ řekl Adams rychle. „Nech tu svoje družstvo a pojeď s námi k poručíkovi, abych ho mohl informovat.“

Petr si náhle uvědomil, že před nimi čeká jejich vůz. Ten starý lišák Adams! Byla to jistě tato vychytralost, která ho vynesla až do pozice Čísla 3!

Desátník nastoupil do auta spolu s Adamsem a Petrem. Řidič okamžitě nastartoval a nabral rychlost, než dojeli k prvnímu rohu. Pak, místo aby zabočil doprava k přední straně budovy, divoce zahnul doleva, až pneumatiky zakvílely.

„Hej!“ vykřikl desátník. „To je špatný – “

Cítil, jak ho něco tlačí do zad a něco do břicha. Pohlédl dolů a uviděl Petrovu pistoli.

„Zůstaň v klidu,“ nařídil mu Adams. „Vezmi mu zbraň, šéfe.“

Petr ji vzal.

Auto se řítilo ulicemi se zapnutou sirénou. Byl to vůz vrcholných představitelů státu a všichni se mu klidili z cesty. Dopravní policisté jim uskakovali a nikdo neučinil pokus je zastavit.