Návrat starých časů: Kapitola 32

Mises.cz: 10. října 2014, Henry Hazlitt (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

[Z originálu přeložil Vladimír Krupa.]

Všechny vydané kapitoly a k tomu vždy jednu navíc si můžete poslechnout zde.

Petr pojmenoval území, kterému vládnul, Svobodný svět. Usadil se ve Washingtonu na místě odkud, jak mu bylo řečeno, vládli světu dřívější kapitalističtí imperátoři. Budova Kapitolu byla z poloviny pobořená, vypálená, s propadlou kopulí a zarostlá divokou vegetací. Ještě stále na ní byly patrné stopy bojů, které se zde odehrály před celým stoletím. Pustili se do její obnovy.

„Svojí ekonomickou reformu zavedu okamžitě,“ sdělil Adamsovi.

„Takové odvádění pozornosti si teď nemůžeme dovolit,“ protestoval Adams. „Nejprve musíme vyhrát válku proti Bolšenkovi. Máme letadla a vyškolený letecký personál; ale on má většinu továren. Bude schopen obnovit svojí leteckou sílu. My musíme nejprve postavit letecké továrny, továrny na motory a hliníkárny. Musíme postavit armádu a námořnictvo. Musíme rozšířit kapacity oceláren – “

„Vím, vím,“ řekl Petr. „Máš docela pravdu. Ale Bolšenkovi bude trvat několik let, než postaví vzdušnou sílu, která by se mohla měřit s tou naší. A udělat to, co navrhuješ, také potrvá roky. Moje reforma nám ve skutečnosti umožní provést to všechno rychleji.“

Adams rezignovaně pokrčil rameny.

Petr pronesl svůj první radiový projev ve Svobodném světě. Oznámil svojí novou reformu.

Ale jednou věcí bylo vyhlásit existenci „soukromého vlastnictví výrobních prostředků“ a něco docela jiného bylo uvést toto prohlášení v život. Dalo se snadno říci, že jednotlivý pracovník se stane ode dneška vlastníkem svého kladiva, srpu, pluhu nebo štětce. Co ale s velkými stroji, na nichž pracovalo mnoho dělníků? A zvláště pokud takové stroje byly integrální součástí většího továrního komplexu? Může každý z dělníků vlastnit jiný kus stroje? Může každý dělník vlastnit určitou část továrny – jeden část střechy, druhý část podlahy, další okno? Co se stane, když se jeden s ostatními rozejde a bude si chtít odnést svoji část s sebou?

„Problém je to neřešitelný,“ řekl Adams. „Továrny, železnice, silnice atd. musí zůstat ve státním vlastnictví.“

Petr se odmítl vzdát. Vymyslel jedno řešení.

Továrna, lokomotiva, železniční trať, velký stroj atd. jsou jednotky. Nemohou být rozloženy do částí a vlastněny odděleně. Mohou být vlastněny společně, ale nikoliv nezbytně všemi lidmi ve Svobodném světě. Budou jednoduše vlastněny těmi, kteří s nimi skutečně pracují.

„Můj nápad je nádherně prostý, Adamsi,“ vysvětloval Petr. „Představ si například textilku se stovkou zaměstnanců včetně vedoucích a úředníků. Pak bude vlastnictví továrny rozděleno mezi tuto stovku pracovníků. Každý dostane jednu setinu jako svůj podíl – “

„Jak jsem říkal, šéfe. Bude to muset být ve společném vlastnictví.“

„Nech mě to dokončit Adamsi. Bude zde ohromný rozdíl. Tato stovka pracovníků už nebude muset čekat na rozkazy stovky či tisíce kilometrů vzdálené plánovací komise. Budou si moci dělat, co uznají za vhodné ve svém konkrétním místě – “

„Ale jestli nebudeme mít centrální plánování, šéfe – “

„K tomu se dostaneme později. Přišel jsem na báječný způsob, jak spojit individuální vlastnictví se společným vlastnictvím a získat tak výhodu obou. Náš problém je, jak rozdělit vlastnictví jedné továrny řekněme na sto částí, aby každý její zaměstnanec dostal rovný podíl. Přesto nechceme, aby samotná továrna byla fyzicky rozebrána na sto částí. A ani nechceme, aby každý vlastník byl doživotně připoután ke svému podílu. Může si přát odstěhovat se jinam nebo místo svého podílu vlastnit něco jiného. Takže co uděláme?“

Adams pokrčil rameny.

„Dáme každému zaměstnanci,“ pokračoval Petr triumfálně, „právo na podíl na jednu setinu ze všech výhod a zisků, které plynou z vlastnictví této továrny! A také jim dáme možnost prodat toto právo – vyměnit ho za cokoliv jiného!“

Adams pořád vypadal nepřesvědčeně.

„Zdá se mi, Adamsi, že nejjednodušší bude dát každému zaměstnanci certifikát oznamující, že má právo na jednosetinový podíl na vlastnictví oné továrny. Každý z těchto certifikátů může být nazván „podíl“. A jeho vlastník bude moci vyměnit svůj podíl za podíl na jakékoliv jiné továrně – nebo dokonce i za spotřební zboží.“

„To je velmi chytré, šéfe, ale vidím v tom několik závažných problémů.“

„Například?“

„Dejme tomu, že v jedné továrně pracuje stovka dělníků a v druhé továrně, zrovna tak velké a se zrovna takovou hodnotou, jenom padesát. Lidé si nemohli vybrat, kde budou pracovat, takže to, jestli dostanou dvojnásobnou nebo poloviční hodnotu bude záviset čistě jen na náhodě.“

„Dobrá, na tom musíme zapracovat,“ řekl Petr. „Předpokládám, že to stejně nakonec budeme víceméně náhodně odhadovat. Alespoň už máme trh se spotřebním zbožím.“

„Proč?“

„Protože tak budeme moci odhadnout relativní hodnotu alespoň některých továren srovnáním hodnot množství spotřebního zboží, které vyrábějí.“

„Ale co s doly, které produkují jen suroviny? Co s ocelárnami produkujícími nosníky a kolejnice? Ve skutečnosti většina továren nevyrábí přímo spotřební zboží.“

Tentokrát byla řada na Petrovi, aby pokrčil rameny. „Nebudeme umět dosáhnout absolutní rovnosti. Budeme muset hádat. Budeme se alespoň snažit, nakolik to bude možné, aby na každého vyšel rovný podíl.“

„To je jenom část našeho problému,“ řekl Adams. „Je tu další a stejně důležitý. Někteří lidé pracují v továrně vyrábějící košile. Jiní v kolchozu pěstují brambory. Souhlasím, že tyto skupiny se mohou stát součástí svého vlastního společného podniku a pak si vyměňovat svoji produkci s jinými lidmi. Ale co s požárníky? Co s policisty? Co s vojáky, úředníky a všemi, kteří zůstanou státními zaměstnanci? Jaký druh „podílů“ dáme jim?“

Petr si zamyšleně zapálil cigaretu. „Možná pro ně budeme muset připravit něco speciálního. Například bychom mohli pro každou továrnu, která zaměstnává sto lidí, vydat sto deset podílů místo rovné stovky a přebytek rozdělit lidem mimo továrnu, kteří by jinak nedostali žádný jiný druh vlastnictví. Nebo nebudeme „podíly“ rozdělovat přímo mezi zaměstnance továren, ale mezi všechny lidi, kteří se o ně přihlásí. Svoláme ekonomické komise a výbory statistiků a tenhle problém naložíme na jejich záda.“

Statistikové připravili plán. Detailní propočty toho, na kolik rozdělit který podnik podílů, aby měly všechny podíly všech podniků přibližně stejnou hodnotu a zároveň jich bylo dost pro obyvatele Svobodného světa, byly svěřeny stovkám oblastních výborů. Detailní propočty se začaly vršit v obrovských haldách. Bylo rozhodnuto, že podíly na podnicích se budou rozdělovat primárně mezi lidmi z okolní oblasti tohoto podniku, aby se vlastníci mohli na svůj majetek osobně zajet podívat.
Petr nebyl s konečnou podobou plánu úplně spokojen. Očividně byl plný odhadů a arbitrárních rozhodnutí. Ale nedokázal momentálně přijít na nic lepšího a musel někde začít a nějak se rozhodnout.
Schválil tedy tento plán a na Adamsovu radu ho zahájil s velkou parádou. Vyhlásil několikadenní prázdniny pro celý Svobodný svět. Probíhaly slavnostní proslovy, průvody a ohňostroje. Každý den mluvčí z rádií, na rozích ulic, v obchodech a továrnách vysvětlovali tento plán. Každý se zdál napnutý očekáváním ohledně toho, co on osobně bude vlastnit. Všeobecná nálada Petrovi připomněla jeho vlastní dětské narozeninové oslavy na Bermudách, když jeho matka sezvala jeho učitele a upekla zvláštní koláč, jehož každý kus mohl obsahovat nějaký malý dárek.

Poté, co se začaly rozdělovat mezi lidi podíly na kapitálové zboží, vznikly trhy s tímto zbožím a s „podíly“ vydanými pro každou osobu. Tyto trhy se podobaly rozvinutému trhu se spotřebním zbožím, který vznikl, když Petr poprvé povolil svobodnou směnu. S podíly se obchodovalo na oddělené „burze“. Nejprve se jen několik brokerů setkávalo na rozích ulic; ale brzy se obchod rozrostl natolik, že se setkávali v rozlehlých místnostech s velkými tabulemi, na kterých byla zaznamenávána měnící se kotace.

Stejně jako spotřební zboží byly podíly na společnostech kótovány v počtech balíčků cigaret, za které se směňovaly.

Pak se ovšem stalo přesně to, čeho se Petr obával. Doufal, že všechny podíly budou mít přibližně stejnou cenu. Místo toho se objevily rozdíly. Za některé podíly lidé nabízeli i několikanásobek toho, co za jiné. Ti, kteří dostali méně hodnotné podíly, si začali stěžovat na nespravedlnost.

Petr se snažil, seč mohl. Poukazoval na to, že nikdo není nucen svůj podíl prodávat a že každá skupina vlastníků může svůj podíl naopak zhodnotit – pokud si zařídí, aby jejich továrna fungovala efektivněji nebo aby vyráběla jiné zboží než to, které vyrábí.

Jedním z prvních výsledků bylo ohromné střídání na místech vedoucích pracovníků. V komunistickém systému byli vedoucí pracovníci podniků vybíráni pro svůj ideologický zápal, schopnost řečnit na schůzích, vynalézavost v nalézání výmluv, proč se nepodařilo splnit výrobní plán, obratnost, s jakou přesvědčovali nadřízené orgány o tom, co má být podniku v plánu všechno přiděleno, a pečlivost, s jakou odesílali všechny požadované formuláře. Ale vlastníci se nyní starali o něco docela jiného. Každá skupina podílníků chtěla především vedoucího, který bude schopný zvýšit hodnotu jejich podílů a vytvořit zisk, který si mezi sebe rozdělí. Bez milosti vyhodili každého vedoucího, který v tomto selhal – jakkoliv vynalézavé mohly být jeho výmluvy – a vybrali si vedoucího, o kterém si mysleli, že uspěje.
Dalším výsledkem soukromého vlastnictví bylo to, že brzy zmizela rovnost v příjmech. Například v továrnách byli schopní vedoucí brzy odměňováni mnohonásobkem toho, co dostával průměrný zaměstnanec. Zdálo se, že vlastníci jsou ochotni za zvyšování hodnoty svých podílů svým vedoucím velmi štědře zaplatit. Čím lepší vedoucí, tím vyšší celková produktivita továrny a tím větší zisk si mohli mezi sebe rozdělit.

Nejdramatičtější výsledky reformy se ovšem projevily v zemědělství. Ty tam byly problémy sužující společné vlastnictví. Kolchozy byly rozděleny do menších jednotek. Půda byla obvykle rozdělena pro rata a konkrétní parcely byly přiděleny jednotlivým rodinám. Pouze tam, kde toto rozdělení vyústilo v jednotlivé části očividně příliš malé pro efektivní obdělávání, se několik rodin dohodlo na práci na společném kusu půdy. Ovšem obvykle byl tento kus stejně příliš malý, aby poskytl živobytí několika rodinám a v takovém případě některé rodiny prodaly svojí půdu a přestěhovaly se jinam. Několik bývalých zaměstnanců kolchozů se pustilo do podnikání při opravování traktorů a dalších zemědělských strojů či jejich pronajímání těm, kteří si je nemohli dovolit využívat po celý rok.

Výnosy se úžasně zvýšily. Vztah zemědělců k jejich práci a jejich půdě se kompletně proměnil. Pracovali jako nikdy dříve. Byli pyšní na svoji půdu a rozvinuli si k ní takový vztah, o jakém se Petrovi nikdy ani nesnilo.

Když se jednoho z nich zeptal na tuto změnu v přístupu, jeho odpověď byla prostá: „Čím víc práce já a moje rodina do farmy vložíme, tím lépe na tom budeme. Naší práci už nezdržuje lenost a neopatrnost druhých. Na druhou stranu nikdo se už nemůže flákat a doufat, že jeho práci za něj odvedou druzí. Všechno závisí jenom na nás.“

Další zemědělec to formuloval tímto způsobem: „Čím více vypěstujeme v tomto roce, tím lépe na tom moje rodina bude. Ale musím také myslet na další roky, takže nemohu riskovat vyčerpání půdy. Každé vylepšení, které na farmě provedu, je moje vlastní; já sklízím jeho ovoce. Ale je tu něco pro mě ještě důležitějšího. Tohle buduji pro svoji rodinu; zajišťuji tím svoji rodinu; budu mít něco, co budu moci později předat svým dětem. Neumím to přesně vyjádřit, ale od chvíle, kdy moje rodina vlastní tuto zem sama pro sebe a cítí se zde jistá ve svém právu zůstat zde nerušená, necítíme jenom to, že farma patří nám, ale i to, že my patříme k farmě. Je naší součástí a my jsme její součástí. Pracuje pro nás a my pracujeme pro ni. Můžete si myslet, že je to jenom hloupý sentiment, ale nám se zdá živá a my se o ní staráme, jako by byla naší součástí.“

„Celá ta věc vypadá jako zázrak,“ uznal Adams. „Pokud bych měl užít aforismu, tak bych řekl: Kouzlo soukromého vlastnictví proměnilo kámen na chléb.“ 

Mezitím došlo k fascinujícímu vývoji na trhu surovin a kapitálového zboží. Nyní existoval trh pro všechno, co šlo směňovat. Existoval trh a cena uhlí, oceli, železné rudy, olova, zinku, mědi, gumy, mramoru, dobytka, kůží, hrubé bavlny, lnu, stříbra, platiny i zlata.

Nejprve byly ceny toho všeho vyjadřovány v krabičkách cigaret. Ale po několika měsících se tento systém zdál tak podivným, že byl opuštěn. Ceny velkých množství surovin či kapitálového zboží byly vyjádřeny v milionech a miliardách cigaretových krabiček. Poptávka po cigaretách jakožto prostředku směny se zvedla natolik, že se zprvu zdálo neodpustitelným plýtváním je kouřit – ačkoliv požitek z jejich kouření byl jediným zdrojem jejich původní hodnoty. Pak ale vznikly nové továrny na cigarety a začaly je na trh chrlit v obrovských množstvích, takže hodnota cigaretové krabičky rychle klesala.
Tak lidé začali používat drahé kovy jako prostředek směny a společný standard pro vyjadřování vysokých cen nebo cen při rozsáhlých transakcích. Na některých trzích se začalo používat stříbro, na jiných platina a na dalších zlato. Bylo ale obtěžující neustále tyto ceny převádět mezi sebou, zvláště když cena každého kovu neustále fluktuovala.

Nakonec se prosadil zvyk převádět všechny ceny na zlato pro společné srovnání. Zlato se stalo prostředkem směny při všech velkých transakcích. Cigarety se nějakou dobu ještě používaly při malých transakcích, ale postupně, jak přestávaly být luxusním zbožím a jejich cena klesala, se od toho upouštělo a i cigarety samotné byly běžně oceňovány prostřednictvím zlata.
Další podivnou věcí bylo to, že jakmile se zlato prosadilo jako prostředek směny, získalo vyšší a stabilnější hodnotu vzhledem ke stříbru, platině a všemu ostatnímu, než mělo před tím.

„Jak myslíš, že k tomu došlo, šéfe?“ zeptal se Adams.

„Nakolik jsem byl schopen zjistit,“ odpověděl Petr, „důvodem bylo to, že poptávka po zlatu jakožto prostředku směny se stala dodatečným zdrojem poptávky k poptávce po špercích, zubních výplních, elektrotechnice a dalším původním využitím zlata.“

„Proč bylo ze všech komodit na trhu vybráno právě zlato, aby se stalo prostředkem směny?“

„Očividně tu jde o zákonitý vývoj, že některá z komodit se stane společným prostředkem směny. Taková komodita by samozřejmě měla mít jisté vlastnosti, aby jako prostředek směny sloužila lidem uspokojivě. Když se nad tím zamyslíš, jako jsem to udělal já, tak přijdeš na to, že drahé kovy a konkrétně zlato v sobě spojují tyto vlastnosti lépe než cokoliv jiného.“

„A jaké vlastnosti to tedy jsou?“ zeptal se Adams.

„Než se cokoliv stane prostředkem směny, musí to být široce přijímáno mezi lidmi i samo o sobě. To zlato je. Musí to mít vysokou hodnotu na jednotku hmotnosti, aby se to dalo snadno přenášet a přepravovat. Opět zlato. Musí to být trvanlivé; nemělo by se to odpařovat jako alkohol; kazit se jako vejce nebo rezavět jako železo. Opět zlato. Mělo by to být homogenní a nelišit se navzájem kvalitou jako drahokamy, pšenice, vejce, maso a tisíce dalších věcí. Jeden kus o určité hmotnosti musí mít tutéž hodnotu jako jiný kus o stejné hmotnosti. Musí to být snadno dělitelné, aby se to dalo rozdělit do libovolné požadované velikosti bez ztráty hodnoty. Musí to mít stabilní hodnotu. To zlato má, jelikož jeho současná roční produkce je malá vzhledem k naakumulovaným zásobám a poptávka po prostředku směny je celkem stabilně veliká. Stabilní nabídka a poptávka tedy znamenají stabilní hodnotu. Musí být snadno rozpoznatelné, aby nešlo lehce napodobit. Většina lidí, poté, co se s ním seznámí, dokáže rozpoznat opravdové zlato, protože se mu málo co podobá. Je krásné na pohled; má nezaměnitelný zvuk; je měkké při skousnutí a má vysokou hustotu, takže při zvážení a změření objemu se snadno dá říci, jestli do něj byl přidán jiný kov. A když si přeješ, tak ho vždy nakonec můžeš otestovat kyselinou.“

„Takže si nemyslíš, šéfe, že volba zlata jako prostředku směny byla čistě náhodná?“

„Mně se to spíš jeví Adamsi, jako svého druhu přírodní výběr – přežití nejschopnějšího.“

Když se po Petrově reformě začalo zlato poprvé objevovat jako prostředek směny, vyměňovalo se v malých cihličkách po sto gramech. Ty byly ocejchovány a vyráběny lidmi, kteří si za svou profesi vybrali „zlatnictví“. Brzy byly ale ceny všeho běžně kótovány ve zlatých gramech. Lidé si ve skutečnosti fyzicky nesměňovali něco tak malého jako gram zlata, ale zlatníci postupně začali označovat kulaté plíšky zlata o tak malé hmotnosti jako deset gramů. Tyto plíšky začaly být známé jako „mince“. Po nějaké době, když se lidé ptali na cenu některé komodity, tak tím automaticky mysleli cenu vyjádřenou v gramech zlata. Když pak mluvili o „ceně“ toho či onoho objektu, lidé se už ani nezamýšleli nad tím, že to znamená směnnou hodnotu ve vztahu ke gramu zlata. Začali mluvit o zlatém gramu jako by to bylo něco, co existuje samo o sobě. Místo odkazu na zlato, jako obecného prostředku směny, díky němuž je veškeré zboží směňováno nepřímým „triangulárním“ způsobem, lidé jednoduše mluvili o mincích a zlatých gramech jako o „penězích.“ Cena každé věci pak znamenala její cenu v penězích.

To vše nastalo postupným a očividně spontánním vývojem, že jen málo lidí docenilo jeho plný význam. Ale Petr si uvědomoval, jaký se stal zázrak. Jeho dva vynálezy – svobodná směna spotřebitelského zboží a soukromé vlastnictví výrobních prostředků – vyřešily problém ekonomické kalkulace! Nebo spíše daly vzniknout systému volného trhu a cenovému systému, což bylo řešením problému ekonomické kalkulace.