Návrat starých časů: Kapitola 35

Mises.cz: 07. listopadu 2014, Henry Hazlitt (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

[Z originálu přeložil Vladimír Krupa.]

Všechny vydané kapitoly a k tomu vždy jednu navíc si můžete poslechnout zde.

V Moskvě maršál Zachačevský podával hlášení politbyru. „Mám tu čest vám sdělit, že vláda má nyní k dispozici stejný počet letadel, jaký měla v době, kdy uldanovští kontrarevolucionáři odletěli s celou vzdušnou flotilou. Jsme na tom ještě lépe, protože dnes máme dvojnásobek dálkových bombardérů, než jsme měli tehdy. A všechna naše letadla jsou nová. Na druhé straně polovina letadel rebelů byla zastaralá už v době, kdy je ukradli. Dnes jsou o tři roky starší a velká část z nich se pravděpodobně hodí už jenom do šrotu. Museli začít na zelené louce stavbou svých leteckých továren, továren na motory a nářadí. Takže se zdá nemožné – “

„Výborně,“ řekl Bolšenkov. „Ale musíme získat ještě větší převahu. Rok nebo dva a budeme mít pro ně malé překvapení…“

Petrovy ekonomické reformy na západní polokouli uspěli nad jeho nejoptimističtější očekávání. Ačkoliv od jejich útěku z Moskvy uplynuly pouze tři roky, jeho statistikové ho informovali o tom, že hodinová produktivita práce je ve Svobodném světě alespoň čtyřnásobná oproti Vítěznému světu a může být ještě o mnoho vyšší.

Petr nebral tyto statistiky příliš vážně. Dobře věděl, že není snadné měřit životní standard nebo srovnávat uspokojení lidských potřeb. Dokonce i v porovnávání fyzického zboží je obtížné srovnat rozdíl v kvalitě oproti rozdílu v kvantitě. A jelikož neexistoval žádný obchod mezi oběma polokoulemi, tak bylo obtížné srovnat hodnoty. Ale v čemkoliv, co bylo možné kvantitativně měřit, byly výsledky Svobodného světa daleko lepší. To platilo dokonce i pro válečnou produkci, kde, jak Petra informovala jeho rozvědka, byly výrobní kapacity lodí, tanků a i letadel již vyšší než ve Vítězném světě před tím, než ho opustili.

Ale ještě více než výrobními výkony byl Petr překvapen ohromnou změnou duševního stavu lidí. Pryč byla apatie a nezájem. Lidé teď pracovali s energií a zápalem daleko větším, než co bylo k vidění kdy dříve. Petr se nyní setkával s lidmi, kteří pokládali svoji práci za potěšení a vzrušující dobrodružství. Neustále vymýšleli nová zlepšení, snili o nových výrobních postupech nebo nových vynálezech a výrobcích, které by spotřebitelé mohli chtít.

Adams byl touto proměnou vyveden z míry.

„Co ji způsobilo?“ ptal se.

„Myslím, že to byly dvě věci,“ řekl Petr. „A tou první věcí je svoboda.“

„Svoboda může být pěkná,“ odpověděl Adams, „ale co má společného s tímto ohromným nárůstem lidské energie?“

„To není nárůst, ale uvolnění dosud spoutané lidské energie, Adamsi. Přesně to ekonomická svoboda způsobuje. Uvolňuje lidskou energii. Dříve centrální plánovací komise vytvořila ekonomický plán a pak už nikdo neměl žádnou jinou povinnost než otrocky ho provádět. Dnes si každý může vytvářet svoje vlastní plány. Každý se tak stává centrem plánování. Zaměstnanec může plánovat přechod k jinému zaměstnavateli nebo do jiného oboru, který nabízí vyšší odměny. Kdokoliv, kdo si může uspořit nebo půjčit kapitál nebo kdo dokáže přesvědčit ostatní lidi ke spolupráci, může začít nový podnik, vytvořit nový produkt, splnit nové přání zákazníků. A toto přináší do života těchto lidí dobrodružství a vzrušení, které tam nikdy dříve nebylo. Ve Vítězném světě mohl pouze Diktátor sám něco zahájit či iniciovat. Všichni ostatní zkrátka jen vykonávali rozkazy. Ale ve Svobodném světě může kdokoliv zahájit či iniciovat svůj vlastní projekt. A protože může, tak se o to také pokouší.“

„A ta druhá věc, šéfe?“

„Tou druhou věcí je, Adamsi, že v našem systému volného trhu – jehož integrální částí je právo na soukromé vlastnictví – každý člověk dostává to, co vyprodukuje. A jelikož je jeho odměna přímo úměrná jeho produkci – jelikož je jeho odměna ve skutečnosti jen jiným názvem pro směnnou hodnotu jeho produktu – tak ví, že záleží hlavně na něm, jakou hodnotu dovede vyprodukovat. Každý člověk se snaží zvýšit hodnotu toho, co tvoří, protože tak zvyšuje svou vlastní odměnu.“

„Tak tohle zrovna v našem systému nevidím, šéfe. Mohl bych ti dát příklad jednoho chlapíka, který…“

„Záměrně jsem přeháněl,“ přiznal Petr, „abych snáze vyjasnil situaci. Takto by to přesně fungovalo, jen pokud bychom měli dokonalou konkurenci včetně – pokud si lze takovou věc představit – dokonalých znalostí jak na straně výrobců tak spotřebitelů. Nicméně i v našem systému tak, jak reálně funguje a ačkoliv to nikdy nebude „dokonale“ odpovídat, existuje tendence, aby každý jednotlivec a každá skupina dostala to množství bohatství, které konkrétně vytvořila. Každý je odměňován v tom rozsahu, v jakém přispěl k uspokojení potřeb spotřebitelů. Jinými slovy, na volném trhu existuje tendence, aby pracovníci dostávali tolik, kolik vytvořili, vlastníci kapitálu dostávali tolik, kolik vytvořil jejich kapitál, a podnikatelé tolik, kolik vytvořila jejich koordinační funkce.“

„Pokud bychom dosáhli tohoto, šéfe, tak by žádná skupina neměla právo si stěžovat. Dosáhli bychom ekonomického ráje.“

„Ať už tomu říkáš ekonomický ráj, nebo ne, Adamsi, tohoto jsme skutečně dosáhli. Změnili jsme základní princip, na kterém je založen ekonomický život. Místo Marxova nefunkčního maxima: Od každého podle jeho schopností; každému podle jeho potřeb, jsme dosadili nový fungující princip: Každému to, co si vytvoří.“

„Ale i za předpokladu, že by náš nový systém fungoval podle tohoto principu, šéfe, jsi si jistý, že je ten princip ve všech ohledech lepší než Marxův?“

„Funguje,“ řekl Petr, „oproti marxistickému principu, který nefungoval. Když jsme se pokoušeli zavést „každému podle jeho potřeb“, tak jsme tím efektivně zlikvidovali možnost dostat „od každého podle jeho schopností“. Ale v ten okamžik, kdy jsme zavedli „každému, co si vytvoří“, tak jsme automaticky vyřešili problém, jak přimět lidi, aby produkovali podle svých schopností.“

„Ale nemůžeme přece konzistentně uplatňovat princip „každému, co si vytvoří,“ řekl Adams. „Co pak s invalidy, slepými, nemocnými, starými – “

„Nemíchejme dohromady dvě zcela odlišné věci, Adamsi. Mluvím zde o principu, který je zapotřebí k zajištění maximální produkce. Ty mluvíš o tom, co by se dalo nazvat třeba „sekundárním rozdělováním“. Dovol mi to vysvětlit. V socialismu je zboží nejprve vyrobeno a poté rozdělováno jednotlivým lidem a skupinám. Takhle to ale nefunguje v systému volného trhu. V našem systému jsou „výroba“ a „distribuce“ či „rozdělování“ pouze dvojí pojmenování pro tentýž nedělitelný proces. Jakmile nějaký produkt vznikne, tak už je nezbytně v něčím vlastnictví. Je pak pouze směňován za vlastnictví někoho jiného. Není „přidělován.“ Říct, že každý pracovník či podnikatel dostává to, co vytvořil, nikterak neimplikuje, že si ponechá tržní hodnotu svého produktu jenom sám pro sebe. Může rozdělovat to, co vyprodukoval nebo to, co si vydělal, jak uzná za vhodné. Čili zaopatří svoji rodinu a může dát část svého výdělku na charitativní účely.“

„Pak ale říkáš, šéfe, že bezmocní či neproduktivní budou zaopatřováni jedině tehdy, když budou produktivní dost velkorysí, aby se o ně postarali. Na tom přece nemůžeme být závislí. Stát se musí postarat, aby měl každý určité životní minimum.“

„To, co říkáš, Adamsi, by implikovalo, že jsme všichni více velkorysí kolektivně, než jsme individuálně. Nebo přesněji, že jsme daleko ochotnější být velkorysí a dobrotiví s penězi jiných lidí než se svými vlastními. Tedy naše pseudoštědrost je vyšší než naše skutečná štědrost, a tak bychom měli přinutit někoho jiného, aby přispěl na podporu místo nás. To, co říkáš, a to, co říká Marx, je, že ti, kteří nevytvořili bohatství, by ho měli zabavit těm, kteří ho vytvořili.“

„Ale, šéfe, přece bychom se z našich společných zdrojů měli postarat o ty, co potřebují, a handicapované, když na to jednotlivci nebudou ochotni vynaložit své individuální zdroje- “

„K této otázce se vrátíme někdy později,“ přerušil ho Petr. „Už jsme se dost odchýlili od našeho původního tématu. Já tvrdím, že v našem systému existuje tendence, aby každý dostal to množství bohatství, příjmu či hodnoty, které konkrétně on vytváří. A ty jsi to popíral.“

„Nepopíral jsem to. Jenom jsem žádal, abys to dokázal.“

„Dobrá, tak začněme, Adamsi, s pohledem na celkovou situaci. Existují stovky různých průmyslových odvětví. Zde je odvětví, které vyrábí a prodává boty. Zde je další odvětví, které vyrábí a prodává pečivo. Na okamžik teď předpokládejme, že obě odvětví tvoří zcela samostatné oddělené jednotky. Obuvnický průmysl může prodávat boty jen tehdy, když je zákazníci chtějí, může prodávat jen tolik, kolik zákazníci chtějí, a jen za ceny, které jsou zákazníci ochotni zaplatit. Tudíž hrubý příjem obuvnického průmyslu závisí na tom, kolik párů bot vyprodukuje a za kolik prodá každý pár. Jinými slovy, hrubý příjem obuvnického průmyslu závisí na celkové hodnotě toho, co vyprodukuje. A ve skutečnosti hrubý příjem obuvnického průmyslu je celkovou hodnotou toho, co vyprodukoval.“

„Dobrá, tomu zatím rozumím.“

„Tato hodnota je změřena spotřebiteli, kteří se snaží uspokojit svoje vlastní potřeby. Hodnota je změřena hodnotou toho, co jsou za boty spotřebitelé ochotni směnit.“

„Směňují za ně svoje peníze,“ řekl Adams.
„Přímo směňují peníze,“ souhlasil Petr. „Ale tyto peníze získali tím, že směnili nějaký produkt, který oni sami vyrobili. Takže nepřímo směňují svůj vlastní produkt za věci, které nakupují a spotřebovávají.“

„Pravda.“

„A ani jedna strana, Adamsi, by nebyla ochotná provést tuto směnu, pokud by si nemyslela, že dostává vyšší hodnotu, než je ta, které se vzdává.“

„Správně.“

„Takže každé průmyslové odvětví jako celek dostane celkovou hodnotu toho, co vyprodukovalo, že, Adamsi. Obuvnický průmysl dostane celkovou hodnotu toho, co vyprodukoval, potravinářský průmysl také, atd.“

„Předpokládám, že je to pravda,“ souhlasil Adams po chvilce přemýšlení, „ale co to dokazuje? Co kdyby lidé v potravinářském průmyslu zjistili, že nedostávají tolik v poměru ke své práci, schopnostem či vstupům, jako dostávají lidé v obuvnickém průmyslu?“

„Pokud tito lidé budou investoři,“ řekl Petr, „tak přestanou vkládat peníze do výroby potravin a investují místo toho do něčeho jiného – řekněme do výroby obuvi. Pokud jsou to podnikatelé, tak někteří z nich přestanou péct chleba – nebo budou nuceni s tím přestat – a půjdou, abychom si to zjednodušili, do obuvnického průmyslu. A určitě přicházející noví podnikatelé se nepustí do podnikání v potravinářském průmyslu, ale někde jinde. A nakonec pracovníci budou odcházet z potravinářského průmyslu a hledat si práci jinde – tam, kde jim nabídnou více peněz. A noví pracovníci přicházející na trh práce se nebudou učit, jak péct chleba, ale například jak vyrábět boty. A výsledkem toho všeho bude, že cena bot poklesne a cena pečiva stoupne, dokud nebudou podnikatelé mít přibližně stejné zisky v obou odvětvích, dokud kapitalisté nebudou dosahovat přibližně stejných výnosů a dokud pracovníci s přibližně stejnými schopnostmi nebudou dostávat podobné mzdy v obou odvětvích. A tentýž proces bude fungovat u všech odvětví dohromady. Bude existovat neustálá tendence k rovnováze. Stejná tendence pak bude, aby se zisky, výnosy z kapitálu a mzdy ve všech oborech navzájem srovnaly – samozřejmě se započtením rozdílů v riziku, vyžadovaných schopnostech atd.“

„Samozřejmě předpokládáš,“ řekl Adams, „dokonalou konkurenci a dokonalou mobilitu práce a výrobních prostředků …“

„Ne, to nepředpokládám,“ odpověděl Petr. „Kdybych předpokládal dokonalou konkurenci, dokonalou mobilitu, dokonalou informovanost a tak dále, tak bych nemluvil o tendenci směrem k rovnováze, protože to bychom dokonalé rovnováhy už dávno dosáhli a vždycky bychom jí měli…  Předpokládám pouze, že existuje rozumná míra mobility na pracovním trhu a obvyklá míra předvídavosti a konkurence. V těchto reálných podmínkách nedosáhneme dokonalé rovnováhy a nebude existovat dokonalý soulad mezi prací člověka a jeho příjmem, ale bude existovat přibližný soulad, rozumně očekávatelný soulad – s tendencí blížit se dokonalejšímu souladu. Samozřejmě čím více konkurence, tím větší tato tendence bude. Takže bychom měli udržovat maximum zdravé konkurence tím, že budeme každý obor neustále udržovat otevřený pro nově příchozí.“

„Mluvíš o obuvnickém průmyslu a potravinářském průmyslu atd., šéfe. Ale nevztahují se tyto termíny ve skutečnosti na několik průmyslových odvětví? Nemusí obuvnický průmysl nakupovat své kůže například od kožedělného průmyslu? Jak potom můžeš říct, že obuvnický průmysl dostane celou hodnotu toho, co vyprodukoval?“

„Toto rozlišování mezi „průmyslovými odvětvími,“ Adamsi, je celé arbitrární. Můžeme klasifikovat průmyslová odvětví, jak nám bude libo. To je čistě záležitost konvence. Jednou z chyb centrálních plánovačů bylo, že na toto neustále zapomínali. Pokoušeli se vyřešit problémy průmyslového odvětví X odděleně od celkové struktury výroby. Jestli je takzvané „průmyslové odvětví“ vertikálně integrováno, nebo se jedná pouze o jednu část dokončovacího procesu, nehraje rozdíl ve způsobu, jak jsou odměny nakonec určovány. Cena, kterou obuvnický průmysl dostane za boty, je určena spotřebiteli. Cena, kterou obuvnický průmysl může zaplatit za kůže, je určena mimo jiné také cenou, kterou spotřebitelé platí za boty. Stejným způsobem je cena, kterou kožedělný průmysl platí za surové kůže určená cenou, kterou platí obuvnický průmysl za kůže, atd. Část toho, co „obuvnický průmysl“ dostane za prodej dokončených bot, musí vyplatit „kožedělnému průmyslu“ za kůže. Nicméně „obuvnický průmysl“ jako celek dostane celkovou hodnotu, kterou přidá ke kůži při výrobě bot. Samozřejmě můžeme rozdělit obuvnický průmysl na výrobce bot, velkoprodejce, maloprodejce atd. Ale každá část dostává tu hodnotu, kterou její vlastní služba přispěla ke koncové hodnotě produktu, který se dostal ke spotřebitelům.“

„Dobrá,“ souhlasil Adams. „Tak tedy řekněme, že každé průmyslové odvětví i každá jeho část dostává takovou hodnotu, kterou přispěla ke koncové hodnotě produktu. Ale ještě si nedokázal, že volný trh směřuje k tomu, aby práce dostávala to, co vytváří nebo dokonce každý jednotlivý dělník dostával to, co vytváří.“

„Pokusme se o to,“ řekl Petr. „Dohodli jsme se, že svoboda spotřebovávat, svoboda pohybu, svoboda volby povolání a svobodná soutěž vytváří tendenci vyrovnávat hodnotu produktu, který může vytvořit pracovník s danou zručností v různých odvětvích. To platí ještě více pro firmy ve stejném oboru, které využívají pracovníky se stejnými schopnostmi. Předpokládejme například, že pracovník u jedné firmy přidává k množství či kvalitě produkce hodnotu rovnou 30 zlatým gramům týdně –“

„Tím myslíš, že pracovník přispívá k hodnotě produktu, který jeho zaměstnavatel může prodat na trhu, 30 zlatými gramy týdně?“

„Přesně tak. A předpokládejme, že tento konkrétní zaměstnanec může přispět k množství výstupu nebo hodnotě produktu stejnou částkou u každého zaměstnavatele z tohoto oboru. Předpokládejme dále, že zaměstnavatel A chce zaplatit svému pracovníkovi jen 20 zlatých gramů za týden.“

„Zaměstnavatel A přirozeně chce vykořisťovat své zaměstnance.“

„Řekněme, že chce. Pak ale zaměstnavatel B, stejně tak sobecký, nabídne zaměstnanci 21 zlatých gramů týdně. B totiž bude spokojen, když vydělá na zaměstnanci jen 9 zlatých gramů týdně, místo toho, aby jen přihlížel, jak zaměstnavatel A vydělává 10 gramů.“

„Vidím, že by vlastní sobeckost B přivedla k něčemu takovému,“ souhlasil Adams.

„Musíme ale počítat i se zaměstnavatelem C,“ řekl Petr, „který je stejně sobecký a stejně zaměřený na zisk, jako A či B. Spíš, než aby stál nečinně vedle a díval se, jak zaměstnavatel B vydělává týdně na pracovníkovi 9 zlatých gramů, C vstoupí na trh a nabídne mzdu 22 gramů týdně. A tak to jde dál a dál. Můžeš si představit kolik zaměstnavatelů chceš – dokud mezi nimi bude konkurence. Na otevřené soutěžní aukci je cena čehokoliv tak vysoká, nebo vyšší, než druhý nejodhodlanější kupec cítí, že si může dovolit nabídnout. Takže i samotné nabídky výše mzdy od A a B mohou jít postupně na 26, 27, 28, 29 zlatých gramů týdně a poté na 29½, 29¾ atd. dokud zisk ze zaměstnávání docela nezmizí. Protože A i B by měli raději o něco málo větší zisk, než aby jen přihlíželi, jak tento zisk realizuje jejich konkurent.“ 

„Jinými slovy, šéfe, výrobci zaměstnávající pracovníky jednají v dlouhém období podle téhož typu kalkulace, jako když nakupují suroviny?“

„Je to tak, Adamsi. Jejich vzájemná konkurence zvýší ceny práce stejným způsobem, jako zvýší ceny surovin.“

„Tak jako platí tržní ceny za suroviny, tak také musí platit tržní ceny za práci?“

„Přesně. Můžeme to vyjádřit ještě jinak, když řekneme, že pracovník dostane hodnotu toho, čím přispěl k celkové produkci. Mzdy jsou určeny mezní produktivitou práce. Pracovník dostane to, co vytvořil. Dostane hodnotu, kterou jeho práce přidala k produkci.“

„Takže to není velkorysost zaměstnavatelů, šéfe, ale jejich sobectví a chamtivost, která je vede k tomu, aby nabízeli stále vyšší mzdy až do bodu, kde odpovídají mezní produktivitě pracovníků?“

„To je jeden způsob, jak to lze formulovat.“

„To je celkem přesvědčivý argument,“ řekl Adams nakonec. „Ale třeba – třeba je tu mnoho pracovníků, kteří si konkurují navzájem, ale relativně málo zaměstnavatelů. Neznamenalo by to, že mzdy budou nižší, než je mezní produktivita práce?“

„Nechal jsem tuto otázku prozkoumat statistikům v Nejvyšší ekonomické radě,“ řekl Petr, „a zjistilo se, že ve Svobodném světě existuje jeden zaměstnavatel na každých dvacet pracovníků. Ale i kdyby zde byl jeden zaměstnavatel na sto pracovníků nebo pět set pracovníků, výsledek by byl přibližně tentýž. Jak jsem již poukázal, kdyby v jednom odvětví existovali pouze dva zaměstnavatelé, tak jejich vzájemná konkurence by stejně vyhnala úroveň mezd až do výše mezní produktivity.“

„A pak, i kdyby existoval jen jediný zaměstnavatel v celém odvětví,“ dodal Adams, „i kdyby v tomto odvětví získal monopol, předpokládám, že by stejně musel nabídnout alespoň tolik, aby mu zaměstnanci neodcházeli do jiných odvětvích a třeba i tolik, aby je přetáhl z jiných odvětví k sobě. Jelikož mu stále konkurují jiná odvětví při nákupu pracovních služeb, ačkoliv mu nekonkurují při prodeji jeho výrobků.“

„To je pravda,“ souhlasil Petr. „Jistě by musel soutěžit s jinými průmyslovými odvětvími, alespoň o novou pracovní sílu, či o společnou pracovní sílu. Mohl by být schopný v určitém rozsahu třeba vykořisťovat svoji kvalifikovanou pracovní sílu – za předpokladu, že by nemusel najímat jakoukoliv dodatečnou kvalifikovanou pracovní sílu a za předpokladu, že jeho kvalifikovaní zaměstnanci by potřebovali dlouhou dobu na to, aby se rekvalifikovali. Ale s výjimkou takové mimořádné situace zde existuje tendence, aby zaměstnanec dostával to, co vytvořil. Dostává hodnotu své mezní produktivity.“   

„Dobrá, šéfe. V tomhle bodě jsi mě přesvědčil. Ale pořád mám několik otázek…“