Návrat starých časů: Kapitola 36

Mises.cz: 14. listopadu 2014, Henry Hazlitt (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

[Z originálu přeložil Vladimír Krupa.]

Všechny vydané kapitoly a k tomu vždy jednu navíc si můžete poslechnout zde.

Ve Washingtonu seděli Adams s Petrem u rádia a poslouchali Bolšenkovův projev na moskevském Rudém náměstí. Byl plný obvyklých klišé komunistické propagandy, ale Petr náhle zpozorněl:

„… chtěl bych ještě říci několik poznámek ke dvěma zrádcům, kteří byli dnes oběšeni jako součást ranního programu. Byli to EN -57, známý též pod jménem Maxwell a L-92, jeho dcera. Víte, k jakým se doznali zločinům, ale měli byste ještě vědět, že se doznali i k tomu, že tyto sabotáže a zrady páchali na přímý rozkaz arcizrádce a zločince Petra Uldanova…“

Teprve o týden později Adams dokázal přimět Petra k diskusi o dalších velkých problémech Svobodného světa.

„Bolšenkovy zločiny, šéfe,“ opakoval Adams, „pouze znovu a znovu ukazují, proč bychom se měli snažit vytvořit svět, kde se takové věci již dít nebudou. To dokážeme jen naprostou transformací politických a ekonomických institucí. A musíme si být zatraceně jistí, že ty nové instituce jsou těmi pravými.“

„Máš pravdu, Adamsi,“ uznal nakonec Petr. „Minulost už nezměníme. Co se stalo, stalo se. Budoucnost je jedinou věcí, se kterou můžeme něco dělat. Ale přál bych si alespoň dostat tuhle hrůzu ze své hlavy. Vím, že jsou mrtví. Ve srovnání s mými nejtemnějšími obavami a tím, co jsem si představoval, toto vědomí mi nabízí alespoň nějakou útěchu. Přál bych si ale vědět, jestli se doopravdy přiznali, nebo ne. Chtěl bych vědět, jestli mě doopravdy obvinili, nebo jestli je to jen lež Bolšenkova…“

„Čemu byste chtěl, věřit šéfe? Že se přiznali a obvinili vás ze své vůle z nějakého nepodstatného důvodu? Nebo že to udělali až po nějakém nesnesitelném mučení? Nebo že vydrželi hrozné mučení – kterému mohli uniknout jen tím, že by obvinili tebe?“

„Přestaň, Adamsi. Nechtěl bych věřit žádné z těchhle věcí.“

„Tak proč nepřestaneš mučit sám sebe? Bolšenkov pravděpodobně lhal.“

„Komunistický systém Vítězného světa ničí a otravuje existenci každého člověka, Adamsi. Je v něm nemožné věřit v lidskou důstojnost, statečnost, hrdost…“

S úsilím se znovu uklidnil. „Tak co bys chtěl prodiskutovat?“

„Chtěl bych se vrátit k otázce, o které jsme diskutovali před měsícem. Říkal jsi, že pracující v našem novém systému dostávají hodnotu toho, co produkují. Jak to ale může tak být, když si z ní část berou vlastníci kapitálu?“

Petr si přejel rukou po čele, jakoby odháněl myšlenky, které nejsou relevantní pro tuto otázku.

„Nejprve si ten problém zjednodušme, Adamsi. Řekněme, že ty a já jsme dva pracující. Já vyrobím sekeru. Půjčím ti ji a ty s ní pokácíš nějaké stromy. Předpokládejme, že tvůj příjem je odvislý od počtu stromů, které pokácíš. Řekl bys pak, že jsi to všechno zvládnul ty sám a já nemám nárok očekávat, že mi něco zaplatíš za použití mojí sekery?“

„Ne, šéfe. Tvoje práce při vyrobení sekery je stejně nezbytná pro kácení stromů jako moje přímá práce u stromů. Tudíž já bych ti zaplatil za tvou práci a koupil od tebe sekeru.“

„Dobrá. Předpokládejme, že na to nemáš peníze, a tak mi navrhneš něco jiného. Přijdeš ke mně a řekneš, že když ti půjčím jednu ze svých seker, tak ty mi výměnou dáš část toho, co si vyděláš kácením stromů.“

„To by byla spravedlivá dohoda.“

„Čímž jsi připustil Adamsi, že já, jakožto tvůrce nebo vlastník kapitálového nástroje jsem ti pomohl vytvořit část produktu, který jsi ty vyrobil spojeným užitím práce a kapitálu – tedy spojeným užitím sekery a tvých svalů.“

„To připouštím.“

„Předpokládejme teď, že já jakožto vlastník sekery odmítnu tvou nabídku na určité procento z tvých příjmů. Třeba nechci záviset na tvé pracovitosti nebo schopnosti vyjednat si objednávky na porážení stromů. Ovšem jsem ochoten pronajmout ti svou sekeru za určitou pevně stanovenou měsíční částku.“

„Taková dohoda by byla v pořádku, šéfe … za předpokladu, že bys za použití své sekery nechtěl příliš mnoho.“

„Částka, kterou bych mohl získat za svou sekeru, Adamsi, by závisela na jedné straně na tom, kolik by existovalo dřevorubců jako ty, kteří by chtěli moji sekeru, a kolik by za to byli ochotni nabídnout nejvíce. Na druhé straně by závisela na tom, kolik by zde bylo majitelů seker a za kolik by byli ochotni je pronajímat. Existovala by ale tendence k tomu, aby dřevorubci nabízeli tolik, o kolik užití sekery zvýší jejich výdělky – tedy záviselo by to na tom, jak moc sekery zvýší jejich produktivitu.“

„Jak ale můžeš, šéfe, oddělit produkci sekery od produkce pracovníka, který s tou sekerou zachází?“

„Pomůže, když se na tento problém podíváme z jiné strany,“ řekl Petr. „Předpokládejme, že jsem vyrobil sekeru, ale že někdo třetí, kdo vynaložil více času a práce, vyrobil motorovou pilu. Předpokládejme pak, že se sekerou dokážeš pokácet 10 stromů za den, ale s motorovou pilou 25 stromů za den. Dodatečná produktivita motorové pily by tedy byla 15 stromů za den. Takže když si najatý jako dřevorubec a platí ti za každý poražený strom, tak si můžeš vydělat o 150 procent více s motorovou pilou než se sekerou. A tudíž by si za pronájem motorové pily byl ochoten nabídnout peníze až do této částky. Jako rozumný člověk víš, že to nebyla tvá produktivita, která by se náhle zvýšila o 150 procent, ale že je to výsledek spojené produktivity tebe a motorové pily.“

„Dobrá, šéfe. Tomuhle rozumím. Uznávám, že kapitál a půda a práce přispívají k tomu, co je společným produktem, a že samotná nahá práce si nemůže jako jediná dělat nárok na onen produkt…“

„A při volné konkurenci,“ řekl Petr, „každý faktor dostane odměnu úměrnou tomu, jak přispěl k celkové hodnotě produktu, na kterém se tyto faktory společně podílejí.“

„Tomuhle ale nerozumím,“ řekl Adams. „Pokud je všechno společným produktem nástrojů a práce – tedy kapitálu a práce – tak jak můžeš říct, jaký podíl lze čemu připsat? Sekera nemůže pokácet strom bez pracovníka, který s ní máchá, stejně jako pracovník neporazí strom bez sekery. Tudíž se dá argumentovat, že to byl pracovník, kdo udělal všechno, protože bez něj by nebyly pokácené žádné stromy. Nebo se dá tvrdit, že to byla sekera, co udělala všechno, protože bez ní by nebyly pokácené žádné stromy. Ale nedávalo by žádný smysl tvrdit například, že sekera se na poražení stromu podílela ze dvou pětin a pracovník zbylými třemi pětinami.“

„Máš pravdu, Adamsi, že takto formulované by to nedávalo smysl. Míra přispění, relativní produktivita ať už sekery nebo pracovníka se nedá vypočítat ve fyzických jednotkách. Lze je ale kalkulovat jako hodnotu. O kolik využití motorové pily zvýší moje denní výdělky? To je praktická otázka, na kterou v konkrétních podmínkách existuje praktická odpověď. A podle této odpovědi si mohu odvodit, jaká bude nájemní cena motorové pily. Nebo když mám továrnu se stovkou zaměstnanců, tak si mohu položit otázku, o kolik by dalších deset zvýšilo moje příjmy? … a mohu si dovolit jim nabídnout takovou sumu ve mzdách. Nebo si vezměme komplexnější problém. Hnojivo je jedním z prvků, které přispívají k celkové produktivitě farmy. Není použitelný sám o sobě, ale vždy v kombinaci s půdou, kapitálem, prací a časem. Kolik si může zemědělec dovolit zaplatit za dané množství hnojiva? To bude záviset na tom, o kolik více úrody sklidí za použití více hnojiva a na existující nebo očekávané ceně úrody. Takže odpověď závisí na mezní produktivitě hnojiva. Tedy na rozdílu v tom, o kolik dané zvýšení nebo snížení použití hnojiva sníží nebo zvýší konečný produkt… nebo přesněji hodnotu toho produktu. Při volné konkurenci jsou tedy mzdy určeny mezní produktivitou práce, nájem z půdy a kapitálu je dán mezní produktivitou práce a kapitálu. Každý z těchto faktorů získává takový příjem, jaký přivádí na svět.“

Adams si šňupl tabáku a zamyšleně se na Petra podíval.

„Ještě pořád nejsem přesvědčený,“ řekl nakonec. „Vezmi si peníze. Lidé dnes půjčují peníze a chtějí za to platbu, které říkají úrok. Pro to nevidím žádné ospravedlnění. Připouštím, že motorová pila … nebo půda, nebo továrna přispívají k produkci pracovníků. Všechny tyhle věci jsou produktivní a je tedy poctivé za ně chtít peníze odpovídající jejich produktivitě. Ale peníze? Peníze nic neprodukují. Ze zlata se nic neurodí. Proč by někdo měl platit za půjčení zlata?“

„Je několik způsobů, jak na tuhle otázku odpovědět, Adamsi. Možná ten nejrychlejší je poukázat prostě na to, že věřitelé dlužníkům peníze nevnucují. Dlužníci platí úrok dobrovolně. Dokonce se vzájemně přehazují v tom, kolik dají. Evidentně nepokládají peníze za neproduktivní.“

„Ale…“

„Vyjádřil bych to takhle,“ pokračoval Petr. „Jaký je rozdíl mezi tím, když si ode mě půjčíš motorovou pilu a platíš mi půjčovné, nebo když si ode mě půjčíš peníze, koupíš si za ně motorovou pilu a splácíš mi úroky z půjčených peněz? Je druhý proces méně produktivní než ten první?“

Adams se odmlčel a opět si šňupnul tabáku. „No, napadá mě alespoň jeden rozdíl. Jakmile se tvoje motorová pila opotřebí nebo zastará, tak ti jí vrátím. Pokud jí budeš chtít dál půjčovat, tak jen za menší peníze. Půjčovné a její hodnota budou pořád klesat, až bude nakonec docela bezcenná. Ale když mi půjčíš peníze, tak budeš očekávat stále stejný úrok a v době, kdy půjčka vyprší, tak budeš očekávat celou svou původní jistinu.“

Teď bylo na Petrovi, aby se na chvíli zamyslel, než odpověděl. „To je pravda,“ řekl nakonec. „Ale co to znamená? Znamená to zkrátka, že když budu půjčovat motorovou pilu nebo nějaký jiný kapitálový nástroj, který se opotřebovává a zastarává, tak si budu muset účtovat vyšší cenu, než je úrok, který bych si mohl účtovat za stejné množství peněz. Pak z půjčovného budu muset dávat část peněz stranou, takže v době, kdy se kapitálový nástroj stane bezcenný, budu mít peníze na jeho nahrazení.“

„Ale jak víte, šéfe, že skutečně takový rozdíl mezi nájemními sazbami a úrokem existuje?“

„Protože jak věřitel, tak dlužník, mají svobodu vybrat si, co udělají. Svoboda volby a konkurence v zapůjčování a půjčování si musí přinést právě tento vztah. Podívej se na to z hlediska dlužníka. Předpokládejme, že si vypůjčíš 10 000 zlatých gramů na pětiprocentní úrok. Za ně koupíš dům a budeš ho pronajímat za 900 gramů, tedy devět procent ročně. To ti přinese zisk 400 zlatých gramů ročně. Ale z těchto 400 gramů musíš platit opravy, údržbu a odpisy tvého domu. Další část bys pravděpodobně započítal jako kompenzaci za riziko, že občas nenajdeš nájemníka a další pak za svou práci a povinnosti domácího. A tak, pokud věřitelé a dlužníci jednají se stejnou předvídavostí, budou se vyrovnávat zisky z toho, půjčit peníze na úrok přímo nebo za ně postavit dům a ten pronajmout. Určitě dopředu nebudeme schopni říct, že zapůjčovatel peněžního kapitálu na tom nakonec bude lépe, protože dostane úroky a plnou sumu jistiny. Dlouhodobá tendence bude, aby se nájemné mínus náklady na údržbu rovnaly úrokové míře.“

Adams si zamyšleně šňupnul další špetky tabáku. Nezdál se ještě docela přesvědčený, ale už byl nalomený.

Petr pokračoval: „Podívejme se na to ještě jiným způsobem. Zapůjčení 10 000 zlatých gramů výrobci vlny ve skutečnosti znamená prodat mu množství látky, které 10 000 zlatých gramů vložených do jeho vybavení vyprodukuje.“

Adams o tom přemýšlel. „To je pozoruhodný způsob, jak to zformulovat,“ řekl nakonec. „Nemyslím si ale, že by byl správný.“

„Proč?“

„Podívejme se, co se stane, šéfe. Když půjčíš 10 000 zlatých gramů výrobci vlny, tak mu ve skutečnosti nic neprodáváš. Jistě, ty peníze použije na nákup strojního vybavení. Pak ti musí platit pravidelný a nezmenšený úrok. Aby toho byl schopen, tak si musí vydělat o něco víc každý rok se svými novými stroji, než ti zaplatí na úroku, protože musí dávat část peněz stranou, aby nakonec mohl koupit nové stroje, až se staré opotřebují nebo zastarají. Když všechno půjde dobře, tak nevyprodukuje látku za pouhých 10 000 zlatých gramů. Vyprodukuje více látky každý další rok. A protože by to znamenalo nekonečné množství látky navíc, tak by ta vylepšení měla mít nekonečnou hodnotu a ne pouhých 10 000 zlatých gramů. Nové stroje, po započtení patřičných rezerv na obnovu, by se měly prodávat za nekonečnou cenu. Stejně tak cena půdy. Půda, která dokáže rodit úrodu donekonečna, když je správně hnojená, by se také měla prodávat za nekonečnou cenu.“

„Jaká je na to odpověď?“ zeptal se Petr.

„Víš, šéfe, o tohle jsem už mluvil s Patellim. A ten má docela jinou teorii úroku.“

„Hm?“

„Patelli říká, že úrok má původ v tom faktu, že si lidé cení více současného zboží než budoucího zboží stejného druhu a kvality. Jinými slovy budoucí zboží se prodává a kupuje s diskontem oproti současnému zboží. Úrok je pak poměrem hodnoty, kterou přikládáme uspokojení potřeb v blízké budoucnosti k hodnotě, kterou pro nás má uspokojení potřeb ve vzdálenější budoucnosti. Je to poměr cen a nikoliv cena samotná. Podle Patelliho má úrok původ v tom, čemu říká časová preference.“

Petr vyfukoval kroužky kouře, jak se toto snažil promyslet.   

„Časová preference! To je zajímavý koncept.“

„Patelli řekl,“ pokračoval Adams, „že preferujeme šálek kávy dnes oproti šálku kávy zítra, nebo zítřejší šálek kávy oproti tomu, který budeme mít až za rok. Předpokládej, že nemáš jiné jídlo a požádají tě, aby ses vzdal bochníku chleba, který máš dnes výměnou za dva bochníky chleba, které bys dostal za týden. Přistoupil bys na tu směnu?“

„Tohle ale nutně neznamená,“ odpověděl Petr, „že bych si cenil současného zboží víc než budoucího. Může to znamenat jen to, že chci jíst, když jsem hladový a pít, když mám žízeň. Nebo to může znamenat jen tolik, že dávám přednost rovnoměrně si rozprostřít spotřebu v čase. Kdybych měl sedm chlebů na týden, tak bych snědl každý den jeden.“

„Slyšel jsem,“ pokračoval Adams, „že máme tendenci podceňovat své budoucí potřeby a přeceňovat své budoucí zásoby.“

„Možná se něco takového děje,“ uznal Petr. „Právě mě napadlo zajímavé srovnání mezi tím, jak se díváme na budoucnost a jak se díváme na vzdálenost. Když stojíš na kolejích a díváš se podél trati na telegrafní sloupy, tak víš, že mají mezi sebou stejné rozestupy, a že každý z těch sloupů je stejně vysoký. Nicméně tvému oku se každý z nich zdá menší než předchozí a poslední sloup, který vidíš, je jen tečkou v prostoru. Tomu se říká perspektiva. Možná má Patelli pravdu. Možná si ceníme věcí, pokud se to tak dá vyjádřit, se zmenšující se časovou perspektivou, stejně jako je vidíme ve zmenšující se prostorové perspektivě. Čím dále věci jsou, ať už v prostoru nebo v čase, tím menší se nám jeví. Zmenšující se telegrafní sloupy, když se na ně díváš, vytvářejí konečný trojúhelník. Stejným způsobem pravidelné série stejných přírůstků k produkci vlněného plátna, nebo stejných sklizní z kusu půdy, mají snižující se hodnotu, když se díváme do budoucnosti, takže nevytvoří nekonečnou hodnotu, ale určitý měřitelný trojúhelník, stejně jako trojúhelník z telegrafních sloupů v perspektivě. Proto možná stroji nebo kusu půdy přikládáme jen konečnou hodnotu.“

„Ke stejným výsledkům dojdeme i tehdy, když se na to podíváme z druhé strany,“ dodal Adams. „Pokud by lidé hodnotili budoucí zboží stejně jako současné, museli by platit 100 zlatých gramů za právo dostávat ročně 5 zlatých gramů po dvacet let. Mám ale přítele, který podniká v pojišťovnictví a ten mi řekl, že si mohu koupit právo dostávat 5 zlatých gramů ročně po dvacet let za 62,3 zlaté gramy.“

„Protože současná úroková míra je 5 procent,“ řekl Petr.

„Ale to jen jiným způsobem říkáš stejnou věc,“ trval na svém Adams. „Kdyby lidé hodnotili budoucí zboží stejně jako současné, tak by byli ochotni zaplatit nekonečnou sumu za právo dostávat 5 zlatých gramů ročně. Ovšem dnes si můžeš toto právo koupit jen za 100 zlatých gramů. Nebo ponechme teď stranou platbu úroků. Ptal jsem se svého přítele, kolik bych musel zaplatit dnes za právo dostat 100 zlatých gramů za deset let ode dneška. Řekl mi, že by mě to stálo 61,39 zlatých gramů. To znamená, že 100 zlatých gramů za deset let má cenu jen 61,39 zlatých gramů dnes. Také jsem zjistil, že 100 zlatých gramů za dvacet let stojí jen 37,69 zlatých gramů…“

„Okamžik!“ Petr si vzal pero a napsal do zápisníku několik čísel. „Je to jak jsem předpokládal, Adamsi. Při převládající úrokové míře 5 procent si člověk, který si za 100 zlatých gramů koupí dvacetiletý dluhopis, co mu vynáší 5 zlatých gramů ročně, ve skutečnosti kupuje 200 budoucích zlatých gramů za svých 100 současných. Tvůj přítel z pojišťovny ti řekl, že současná hodnota tvých 5 zlatých gramů ročně po dvacet let je 62,3 zlatých gramů. A řekl ti, že současná hodnota tvých 100 zlatých gramů na konci dvacátého roku je 37,69. Když tohle sečteš, tak dostaneš celkovou současnou hodnotu 99,99 zlatých gramů.“

„A když přidáš další čísla za desetinou čárkou, tak dostaneš celkovou současnou hodnotu 100 zlatých gramů,“ souhlasil Adams. „Takže všechno do sebe zapadá…. Ale přerušil jsi mě, když jsem se chtěl dostat k pointě. Zde jsou čísla: 100 zlatých gramů deset let ode dneška má současnou hodnotu 61,39, dvacet let ode dneška 37,69, třicet let ode dneška 23,14, čtyřicet let ode dneška 14,2, padesát let ode dneška 8,72…“

„Což dokazuje?“

„Což je aplikací tvého příkladu, šéfe, s telegrafními sloupy a časovou perspektivou. Ukazuje to, že za jinak stejných okolností má zboží konstantně klesající hodnotu tak, jak se od nás vzdaluje v čase.“

Petr si zapálil další cigaretu. Vykouřil ji mlčky téměř až do konce.

„V tomhle se nedovedu rozhodnout,“ řekl nakonec. „Nevím, jestli je to časová preference, co způsobuje úrokovou sazbu, nebo jestli je úroková sazba způsobena očekávanou mezní produktivitou kapitálu, která pak způsobuje to, čemu Patelli říká časová preference.“

„Ale klesající hodnota 100 zlatých gramů v čase…?“

„To nemusí nic dokazovat ohledně kauzality, Adamsi. Říct, že 100 zlatých gramů, které dostanu za padesát let má pro mě cenu jen 8,72 zlatých gramů dnes je jen jinak řečeno, že 8,72 zlatých gramů investovaných na 5 procentní složený úrok mi přinese 100 zlatých gramů za padesát let…. Možná se obě dvě teorie dají zkombinovat… Možná se navzájem doplňují. Možná je mezní produktivita kapitálového zboží jednou příčinou úroku a časová preference je druhou, stejně jako je například hodnota zlata daná částečně jeho průmyslovým využitím a částečně využitím jako prostředku směny… Teď nemáme čas tohle všechno objasnit.“

„To možná ani nebude nutné, šéfe.“

„Čím si můžeme být jisti, Adamsi, je tohle. Relativně méně lidí by spořilo kapitál, kdyby jim z něj neplynul žádný úrok a ještě méně by půjčilo ze svých rukou, kdyby za to neměli dostat žádnou odměnu. A víme, že věřitelé dobrovolně platí úrok a jsou ochotni se přehazovat v tom, kolik nabídnou. Kdyby byly úrokové míry nižší, než jsou věřitelé ve skutečnosti ochotni platit, tak by nastal nedostatek fondů. Ten by mohl být napraven pouze vzrůstem úrokové míry, díky kterému by část lidí spořila více a část lidí by si byla ochotna půjčovat méně. Stručně řečeno my nemusíme přesně vědět, proč jsou ochotni lidé platit úrok, stejně jako nemusíme přesně vědět, proč jsou ochotni platit vysoké ceny za whisky nebo diamanty…“

„… nebo ošklivé obrazy.“

„Nebo ošklivé obrazy. Touhy a vkus lidí a jejich hodnoty jsou takové, jaké jsou, a tak se je snaží uspokojit. Není na nás, jako byrokratech, abychom jim říkali, že jejich vkus je špatný, protože budoucnost může ukázat, že jsme to byli my, kdo preferoval ošklivé obrazy proti pěkným.“

„Abych to shrnul,“ řekl Adams, „tržní hodnoty jsou složeným výsledkem hodnocení jednotlivců. Stejně tak, jako jsou trhem určovány ceny a mzdy, tak je trhem určována i úroková míra. A stejně jako jsou spotřebitelé ochotni platit za spotřební zboží tolik, kolik toto přispěje k jejich uspokojení, tak jsou výrobci ochotni platit za práci a kapitál tolik, kolik navýšení práce a kapitálu přispěje k jejich ziskům.“

„Sám bych to lépe neřekl,“ oznámil Petr s úsměvem. „Podívejme se ale na některé implikace, které z toho všeho plynou. Znamená to, že když zakážeme placení úroku zákonem, nebo uzákoníme legální maximální úrokové sazby níže, než by byly tržní sazby, tak určitě snížíme objem úspor, zabráníme půjčkám, aby šly tím nejproduktivnějším směrem, a omezíme objem půjčování. Jinak řečeno budeme bránit akumulaci kapitálu, což znamená, že každý pracovník do rukou dostane méně a horších nástrojů a tím klesne produktivita Svobodného světa níže, než by jinak mohla být. Je to totiž hlavně akumulace kapitálu, zvyšování množství a kvality výrobních nástrojů, od čeho se odvíjí bohatství a příjem v celé společnosti.“

„Dobrá, šéfe. Už jsi mě docela přesvědčil. Mějme tedy volné úrokové míry. Mám ale otázky ohledně dalších aspektů našeho nového systému…“

„Dnes už ne,“ řekl Petr v lepší náladě. „Je po šesté hodině a dnes je můj klavírní večer. Objevil jsem dalšího báječného buržoazního skladatele, Adamsi. Jmenoval se Chopin. Nemohu ani popsat složitost, jemnost, delikátnost a něhu v jeho hudbě. Potřebuji ho a obzvláště dnes. A budu rád za tvou společnost, pokud budeš jen sedět a poslouchat.“