Návrat starých časů: Kapitola 37

Mises.cz: 21. listopadu 2014, Henry Hazlitt (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

[Z originálu přeložil Vladimír Krupa.]

Všechny vydané kapitoly a k tomu vždy jednu navíc si můžete poslechnout zde.

Pořád jsem se ještě nesmířil,“ začal druhý den Adams, „s nespravedlivými a nerozumnými zisky, které někteří podnikatelé mají. To vytváří nespokojenost -“

„Mezi těmi, kteří takové zisky nemají?“

„Ano. A ani se mi nezdá, že by takové přemrštěné zisky byly zapotřebí k tomu, aby náš tržní systém fungoval. Podnikatelé by se měli spokojit s rozumnou mírou zisku a zdá se mi, že bychom měli mít zákon, který určí rozumný zisk, spravedlivý zisk.“

„Co je rozumná ztráta, Adamsi – spravedlivá ztráta?“

„Spravedlivá ztráta? Taková fráze je nesmyslná, šéfe.“

„O nic víc než spravedlivý zisk.“

„Ale jistě – “

„Podívejme se na to, Adamsi, kdo je to podnikatel a jakou funkci vykonává. Podnikatel je člověk, který se rozhoduje, jestli by měl být započat nový podnik, jestli by měl starý podnik být zeštíhlen či rozšířen, nebo jestli by měl přestat produkovat jeden výrobek a přejít na produkci výrobku jiného. Podnikatelé jsou lidé, kteří rozhodují, co se má vyrábět, kolik se toho má vyrábět a jak se to má vyrábět. To je naprosto klíčová role v každém ekonomickém systému.“

„Není nebezpečné, ponechávat jakékoliv skupině jednotlivců v rukou tak obrovskou moc?“

„Zaprvé oni nemají žádnou moc. Nech mě doplnit mé předchozí tvrzení. Podnikatelé jsou lidé, kteří zdánlivě rozhodují, co se bude dělat, kolik se bude dělat a jakou metodou. V našem systému skutečná rozhodnutí činí spotřebitelé. Podnikatelé se pouze snaží hádat, jaká budou přání a preference spotřebitelů. Spotřebitelé jsou skutečnými pány. Pokud podnikatel odhaduje jejich přání dobře, pokud dobře odhadne, že se jedné věci vyrábí příliš mnoho a jiné příliš málo, ve vztahu k těmto přáním a potřebám, pokud ví, jak by mohl vyrobit tyto věci lépe a levněji než jeho konkurenti, bude mít zisk. Pokud odhaduje špatně, pokud je méně efektivní a méně schopný než jeho konkurenti, pak utrpí ztrátu. Krátce řečeno, podnikatel je člověk, který nese riziko.“

„Chceš tím říct, že je svým způsobem hazardním hráčem?“

„Jestli ho tak chceš nazvat Adamsi. Já bych zůstal u toho, že je to ten, kdo nese riziko.“

„Ale stavitel také nese riziko. Stejně jako spekulant.“

„Pravda. Spekulant, stavitel, podnikatel, to jsou různé druhy rizika. Ale existuje důležitý rozdíl, jak to vidím, oproti hazardnímu hráči. Ten si totiž riziko záměrně vytváří. Nemusí ztrácet peníze na tom, pokud jeden kůň poběží rychleji než druhý nebo pokud mu nepadne karta. Jeho riziko je uměle vytvořené. Ale v ekonomice riziko existuje přirozeně; existuje nutně; někdo ho vždycky bude muset nést. Spekulant, stavitel a podnikatel na sebe berou tuto funkci.“

„Ale proč, šéfe, proč riziko existuje nezbytně?“

„Protože když se na to podíváš ze strany spotřeby, tak nikdo nemůže vědět s jistotou, co přesně budou v budoucnosti spotřebitelé chtít, nebo co budou chtít nejvíc a co nejmíň, nebo kolik za co budou ochotni zaplatit. A pokud se na tuto záležitost podíváš ze strany výroby, tak nikdo nemůže vědět, jaké počasí budou mít farmáři, kolik sklizně bude zničeno bouřkami a kroupami a kde přesně bouře a krupobití udeří. Nikdo v továrně nemůže s jistotou vědět, jestli se osvědčí nové metody nebo jestli nové stroje nebudou poruchovější než staré. Nejistota ohledně budoucnosti v lidském životě nevyhnutelně existuje a ekonomické záležitosti nejsou výjimkou. A někdo tuto nejistotu musí nést.“

„Proč by ji nemohla nést vláda?“
„Tak tomu bylo přece v socialistickém systému, Adamsi. Polovinou problému bylo to, že byrokraté se nezajímali o to, co skutečně spotřebitelé chtějí a neumožnili jim svobodu výběru, ale nutili jim to, co pro ně vybrali sami. A druhou polovinou problému bylo to, že když došlo na výrobu, tak byrokraté nemuseli být tak pečliví při odhadu zisků a ztrát, protože na rozdíl od podnikatelů neriskovali svůj vlastní kapitál. Ztráty, které způsobili, zkrátka musela nést celá společnost.“

„Nedělají ale soukromí podnikatelé také chyby?“

„Dělají, ale existuje zde zásadní rozdíl. Zaprvé ztráty způsobené jejich chybami dopadají primárně na ně samotné. A protože tohle vědí dopředu a protože musí vážit naději na velké zisky na jedné straně a strach z velkých ztrát na straně druhé, tak jsou jejich odhady obvykle opatrnější, než se pustí do nového podniku. Tudíž jejich omyly bývají nesrovnatelně menší a méně časté než omyly vládních úředníků. Navíc Adamsi zde probíhá neustálý proces přirozeného výběru. Pokud je podnikatel dobrý, tak může využívat zisky k další expanzi svého podnikání; pokud je špatný, tak mu jeho ztráty brání pouštět se do něčeho dalšího.“

„A jaký je test, jestli je dobrý nebo špatný?“

„Test spočívá v tom, jestli byl schopen lépe předvídat a uspokojit přání zákazníků než jeho konkurenti.“

„Neriskují ale i ti, kteří pracují za mzdu a ti, kteří půjčují kapitál, šéfe? Nebudou také ti trpět, pokud se nekompetentní podnikatel dopustí chyby?“

„Ano, ale na druhou stranu budou také těžit z předvídavosti a vynalézavosti schopného podnikatele. Ale protože podnikatel na sebe bere primární riziko, tak ti, kteří pracují za mzdu i ti, kteří půjčují kapitál, mohou minimalizovat svoje vlastní rizika… Podívejme se, jak to funguje. Člověk se rozhodne rozjet nové podnikání. Jde za vlastníkem kapitálu, aby získal prostředky a pokud je získá, tak musí platit úrok. Pronajme si továrnu a musí platit nájem. Najme dělníky a musí jim zaplatit tržní mzdu. Nebo musí platit dokonce více, než byla předchozí tržní cena, aby odlákal kapitál a práci od svých konkurentů – “

„Takže to není vždycky vlastník kapitálu, kdo najímá a vykořisťuje dělníky?“

„Ne, Adamsi. To je jen další Marxistická chyba. Je to podnikatel, kdo si najímá jak práci, tak kapitál. Natolik, nakolik vloží podnikatel do svého podniku vlastní kapitál, tak je jak podnikatelem, tak kapitalistou. Ale…“

Zarazil se, aby si promyslel jak pokračovat.

„Co ale, šéfe?“

„Všichni podnikatelé, Adamsi, musí platit tytéž tržní ceny za peněžní kapitál, tovární a kancelářské prostory, suroviny, práci, atd. Tyto ceny se tvoří ve vzájemné konkurenci jednotlivých podnikatelů, stejně jako jsou tvořeny ceny spotřebního zboží nakonec konkurenčními nabídkami spotřebitelů. A jsou to ceny spotřebního zboží, co nakonec určuje, jak vysoko jsou podnikatelé ve svých nabídkách ochotni zajít a co si mohou dovolit nabídnout za práci, peněžní kapitál a výrobní zboží. Každý podnikatel, pokud je donucen konkurencí, je ochoten nabídnout za výrobní faktory celkovou cenu rovnou ceně toho, co může dostat od spotřebitelů za to, co vyrábí – “

„S určitým odpočtem za svou vlastní práci a bolení hlavy z toho, že je podnikatelem!“

„Samozřejmě s určitým odpočtem za tohle. Ale takový odpočet by byl přisouzený jeho práci jakožto vedoucího, což by byl skutečně druh platu nebo mzdy, a nikoliv část toho, co bychom mohli nazvat čistým ziskem.“

„Pokračuj.“

„Dobrá, aby mohl mít podnikatel zisky, Adamsi, celkový příjem, který mohou získat z prodeje svých dokončených produktů, musí být vyšší než celkové výdaje, které platí za výrobní faktory.“

„Očividně.“

„Ale konkurence mezi podnikateli, která udržuje ceny výrobních faktorů, znamená, že aby jeden podnikatel dosáhl zisku, tak musí projevit lepší předvídavost než jeho konkurenti. Pokud bude jenom průměrný, tak nebude mít ani zisk ani ztrátu. A pokud bude horší, tak bude ve ztrátě.“

„Co myslíš, že by se stalo, šéfe, kdyby všichni podnikatelé měli dokonalou předvídavost?“

„Pokud by všichni měli dokonalou předvídavost, tak by nikdo nedosáhl ani zisku ani ztráty. Vzájemná konkurence by způsobila, že by ceny práce, strojů a surovin vystoupily do bodu, kde by se jejich součet rovnal tomu, co každý dostane za svou dokončenou produkci.“

„A co se děje za současných podmínek, šéfe?“

„Za současných podmínek, jak jsem již říkal, dosahují ti předvídavější zisků a ti méně předvídaví platí za své chyby ztrátami.“

„A celkový výsledek?“

„Celkový výsledek je, že se zisky a ztráty navzájem vyruší.“

„Myslíš tím, že v celkovém souhrnu zisk vůbec neexistuje?“

„V celkovém souhrnu ne, jenom jako izolovaná věc. Pokud odečteme mzdy za práci, rentu z půdy, úrok z kapitálu a mzdy připisované vedení, pak na zisky již nezbude nic. Nebo tak je tomu ve stacionární ekonomice. V expandující ekonomice, v níž se kapitál zvyšuje, je přechodný zisk při každém takovém navýšení. Ale i ten má tendenci neustále mizet ve vyšších mzdách, vyšších cenách výrobního zboží a nižších cenách spotřebního zboží.“

„Tvým argumentem tedy je, jestli tomu dobře rozumím, že zisků není dosahováno na úkor mezd.“

„Můj argument je, Adamsi, že ve stacionární ekonomice – tedy v ekonomice, která ani neroste ani neupadá – zisky na jedné straně jsou vyváženy ztrátami na druhé. Jinými slovy zisky nejsou čistou cenou či nákladem, který společnost platí těm, kteří nesou riziko. Ti neúspěšní sami platí tyto náklady. Lidé, kteří mluví o „nerozumných“ ziscích, jak jsem ti už říkal, se nikdy nezmiňují o „nerozumných“ ztrátách. Jakýkoliv pokus sebrat zisky těm úspěšným by zničil klíčovou funkci, kterou podnikatelé mají v našem systému.“

„A tato funkce je - ?“

„Tato funkce je, Adamsi, poskytovat maximum zboží a spokojenosti pro zákazníky. Touto funkcí je diverzifikovat produkci v souladu s rozdílnými přáními a potřebami, dosáhnout vyváženosti v produkci tisíce různých druhů zboží a služeb. A náš soukromý podnikatel vykonává tuto funkci natolik dobře, že mám obavu, že další generace, které již nebudou znát podmínky centrálně plánované ekonomiky, budou brát tento výkon jako danou věc. Mohou si začít myslet, že se to děje nějak „automaticky“. Mohou dokonce zapomenout na to, že toto je centrální problém, který musí jakýkoliv ekonomický systém řešit.“

„Nesnaží se ale každý podnikatel, šéfe, nebo všichni podnikatelé obecně, vědomě řešit tento problém?“

„Ne, Adamsi. Každý z nich ho pomáhá řešit nevědomě a jen mimochodem, jak sleduje svůj příjem a svoje účetní rozvahy. Pokud existuje zisk ve výrobě košil, začne vyrábět více košil, takže nakonec způsobí snížení jejich ceny a zisku, který lze dosáhnout jejich výrobou. Je zde ztráta při výrobě punčoch? Tak omezí jejich výrobu, což způsobí zvýšení jejich ceny a eliminuje ztráty. Přesně z toho důvodu, že se každý podnikatel snaží maximalizovat svůj zisk a minimalizovat ztráty, tak slouží spotřebitelům nejlépe a slouží celé komunitě nejlépe. Opět je zde „neviditelná ruka.“

„A je to také tento proces, šéfe, který řeší problém ekonomické kalkulace, nad kterým jsme se tolik zapotili?“

„Přesně tak. Rozhoduje o tom, co se bude pěstovat nebo vyrábět, kolik se toho bude vyrábět a jakým způsobem. Je to cenový systém, vztah cen a nákladů, zisky a ztráty, co řekne podnikatelům, jaký je ten nejekonomičtější způsob výroby – jinými slovy, jakým způsobem se spotřebuje minimum zdrojů na dosažení maximální hodnoty produktu. Toto se podnikatel nemůže dozvědět od inženýrů a techniků. Ti mu poskytnou pouze část odpovědi. Konečnou odpověď dostane od svého účetního.“

„Což je jen jinak řečeno, šéfe, že odpověď dostane od trhu.“

„A ještě jinak řečeno, Adamsi, odpověď mu poskytne svobodná volba spotřebitelů.“

„Pořád mě ale trápí, šéfe, a jsem si jist, že většinu ostatních lidí také, obří zisky, kterých dosahuje malá skupina podnikatelů a spekulantů. Takové obrovské zisky jistě nejsou nezbytné, aby je přiměly produkovat správné zboží!“

„Tvůj problém, Adamsi, a problém lidí, o kterých mluvíš, spočívá v tom, že se díváte pouze na velké vítěze. Zapomínáte brát do úvahy ztráty prohrávajících. Vezměme si loterii. Řekněme, že člověk provozující loterii prodá losy za 1 000 000 zlatých gramů, vydá 900 000 zlatých gramů na výhrách a nechá si 100 000 pro sebe.“

„To je od něj velmi vychytralé,“ řekl Adams sarkasticky.

„Na něj teď na chvíli zapomeň,“ pokračoval Petr. „Mluvím o účastnících loterie. Kolektivně vzato musejí přijít o peníze.“

„Kolektivně ztratí 100 000 zlatých gramů.“

„Správně Adamsi. Ale každý jednotlivec, který se loterie účastní, nebere v úvahu tento kolektivní výsledek. Účastní se proto, že doufá, že on bude mezi vítězi. Nezajímá ho osud ostatních účastníků. Když se pak lidi neúčastnící se loterie podívají pouze na vítěze první ceny a zapomenou na ostatní účastníky, tak mohou mluvit, jako by tato výhra byla dosažena na jejich úkor, a pak by mluvili stejným způsobem, jako mluvíš ty o zisku v našem systému svobodného podnikání.“

„Nejdou ale tyto velké zisky, šéfe, na úkor dělníků?“

„Obvykle zjistíš, Adamsi, že podnikatelé dosahující velkých zisků jsou také těmi, kdo platí nejvyšší mzdy. Pokud je zisku úspěšných podnikatelů dosaženo na „úkor“ kohokoliv, tak bych řekl, že hlavně na úkor neúspěšných podnikatelů se špatným odhadem co vyplýtvali práci a kapitál… A proč vlastně předpokládáš, že vysokého zisku podnikatel dosáhl na úkor svých zaměstnanců a ne na úkor vlastníků půjčeného kapitálu?“

Adams se zdál ztracený v myšlenkách.

„Pořád mi leží na mysli ta loterie, o níž jsi mluvil,“ řekl nakonec. „Bráno kolektivně, účastníci tratí protože každý z nich předpokládá, že on bude tou výjimkou, která získá výhru. Neplatí něco podobného i v případě našich podnikatelů?“

„Je to možné,“ řekl Petr. „Může být, že se podnikatel stává podnikatelem částečně díky svojí přehnaně optimistické povaze a částečně protože přeceňuje svoje vlastní schopnosti. Pokud by tomu tak bylo, tak by se podnikateli stávalo více lidí než by podmínky vyžadovali – a tak by podnikatelé jako celek mohli mít více ztrát než zisků … To by se mohlo projevit určitými skrytými způsoby – řekněme, že většina podnikatelů by měla relativně malý výnos za svou vlastní práci a řízení. V tom případě by spotřebitelé a zaměstnanci, místo aby museli platit za důležitou službu, kterou podnikatelé vykonávají, by dostávali tuto službu v podstatě zadarmo.“

„Pak by nebylo příliš příhodné, šéfe, nazývat náš nový systém systémem „zisků“?

„Určitě ne v upadající nebo stacionární ekonomice. Je to samozřejmě systém hledání zisků. Ovšem také v tom smyslu, v němž všichni hledáme „zisk“ v jakémkoliv představitelném systému. Může jít i o zisk z příjemně stráveného večera nebo dosažený přečtením poučné knihy. „Ziskové“ jednání jakéhokoliv druhu je zkrátka to jednání, prostřednictvím něhož dosáhneme cílů, o které usilujeme, ať už jde o cíle materiální či nikoliv … Tuhle nepopularitu „zisku“ si zkrátka nedokážu vysvětlit jinak než jako závist vůči úspěšnějším. Proč by se mělo pojit nějaké stigma se slovem „zisk“ na rozdíl od slov „mzda“ či „výplata“? Proč by se měla jedna forma příjmu považovat za méně čestnou než jiná? Proč by měli lidé, kteří se obávají rizika, závidět odměny těm, kteří ho úspěšně podstupují?“

Adams byl opět zamyšlený. „Odpověděl jsi na všechny výhrady, které mě dnes napadly,“ řekl nakonec. „Máš pravdu. Vymyslel jsi úžasný ekonomický systém – “

„Neudělali jsme nic víc, než že jsme mu umožnili vzniknout.“

„Tak jsi tedy umožnil úžasný ekonomický systém. A teď vidím, že jednou z jeho hlavních výhod je to, že odměňuje lidi úměrně jejich předvídavosti a jejich produkci – jejich schopnosti poskytovat ostatním to, co ostatní chtějí. A uznávám, že to poskytuje maximální podněty, aby se každý snažil zlepšovat svou předvídavost a zvyšovat svou produkci. … Nepřinesou ale tyto výhody tomuto systému nakonec jeho zavržení? Jak bude například možné bránit tento systém proti nepřetržité kritice neproduktivních a neúspěšných? Nikdo přece není ochoten přičítat svoje selhání sám sobě. Bude přičítat toto selhání „systému.“ Nebude schopen vidět vlastní nedostatky, ale vždycky najde stovku nedostatků v systému. A když odpovíš na jeho kritiku – nezáleží na tom jak zdrcujícím způsobem – přijde hned s další ad infinitum. Vždycky bude snít o systému, v němž by byl on nahoře a současní úspěšní lidé na dně.“

„Ale nebudou tu i úspěšní Adamsi – či, jak doufám, i nezaujatí – kteří budou odpovídat na kritiku neúspěšných?“

„Pochybuji, šéfe, že v tom bude patřičná rovnováha. Téměř každý chce být spisovatelem; a spisovatelé tudíž zřídka dosáhnou peněžní odměny na úrovni spekulantů a podnikatelů. Tudíž spisovatelé jim budou závidět tyto odměny; a zároveň spisovatelé budou mít vždy lepší přesvědčovací dovednosti než úspěšní obchodníci… A pak je tu ještě něco. Úspěch je vždy relativní. Měřeno bohatstvím a penězi, každý bude vždy méně úspěšný než někdo jiný s výjimkou toho nejbohatšího člověka na světě. A tudíž i ti, kteří mají velmi nadprůměrný majetek, nebudou ochotni pochopit proč jiní, jistě o nic inteligentnější, pracovitější či předvídavější, mají více bohatství než oni. Každý je ochoten vzít jako danou věc, že ti, kteří mají méně než on, tak mají méně proto, že dali světu méně než on. Ale téměř nikdo si nepřipouští, že ti, kteří mají větší bohatství, ho mají proto, že přispěli větší hodnotou. Tak bude náš nový systém denně vystaven nebezpečím, která –“

„Ale jdi,“ řekl Petr s úsměvem. „Přitáhni uzdu svojí představivosti!“