Návrat starých časů: Kapitola 38

Mises.cz: 05. prosince 2014, Henry Hazlitt (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

[Z originálu přeložil Vladimír Krupa.]

Všechny vydané kapitoly a k tomu vždy jednu navíc si můžete poslechnout zde.

Uplynul další rok. Mezi Vítězným a Svobodným světem stále existoval válečný stav, ale byla to ještě pořád válka bez bitev a bez krveprolití. Skládala se zatím z ohromné propagandy a horečných příprav na střetnutí, které každý pokládal za nevyhnutelné.

Adams si stěžoval, že na poli propagandy se válka pro Svobodný svět nevyvíjí nejlépe. Propaganda Svobodného světa, jak vysvětloval, se k lidem na druhé straně nemá jak dostat. Nikdo ve Vítězném světě nesměl poslouchat radiové vysílání ze Svobodného světa pod trestem smrti. A stejně vlastní rádio ve Vítězném světě měli jen Ochránci a někteří Náměstci.
„To znamená, že naše argumenty znají jenom ti lidé, jejichž prací je na ně odpovídat,“ řekl Adams. „Na druhé straně stále více našich lidí vlastní rádio a ty jim dovoluješ poslouchat.“
Petrovou odpovědí byl tolerantní úsměv. „Takový je náš systém. A zamýšlím ho tak zachovat. Účel nesvětí prostředky. Skončili bychom jako společnost ve Vítězném světě, kdybychom se spolehli na jejich metody.“

„Jestli brzy něco neuděláme,“ odvětil Adams, „tak zvítězí Vítězný svět. Bolšenkov nás začne bombardovat v tom okamžiku, kdy si bude myslet, že dosáhl vzdušné převahy. Bude mít i výhodu překvapení. My máme vzdušnou nadvládu nyní a mohli bychom ho začít bombardovat už dnes. Když po něm neskočíme, tak nás dostane.“

„Nechci se uchylovat k takovým metodám,“ řekl Petr. „Pořád doufám, že by bylo možné dosáhnout smíru s Vítězným světem a ukázat jim, že náš systém je lepší než jejich.“

Adams zoufale mávl rukou. O tomhle se přeli už tolikrát.

Ale uznával, že Petr měl pravdu ohledně očividných výhod nového systému. Oba dva nepřestávali fascinovaně sledovat jeho vývoj.

Ve spotřebním zboží již dokázali převýšit produkci komunismu Vítězného světa do té míry, že se to vymykalo veškerému srovnání. Toto navýšení produkce bylo samo o sobě ovšem pouze příznakem změn, které byly daleko hlubší.

Duch lidí se proměnil.

Petr to zaznamenával každý den dokonce i v přístupu majitelů obchůdků k zákazníkům. Mizel nezájem a nuda, kterou se vyznačovali prodavači v socialistickém Vítězném světě. Prodávající ve vlastních krámech vítali zákazníky nejen zdvořile, ale radostně. Nebylo to jenom tím, že každý uskutečněný prodej pro ně znamenal zisk, ale každý prodej byl také potvrzením jejich předvídavosti v objednávkách určitého zboží a správnosti odhadů přání zákazníků.

Za socialismu existovalo pouze jedno centrum iniciativy na vrcholku vládní pyramidy. Všichni ostatní pouze plnili rozkazy; vyráběli to, co jim bylo řečeno a skladovali to, co měli skladovat. Když některý z vedoucích prodejen plnil objednávku, tak tím dělal zákazníkovi laskavost. Byl to vždy zákazník, nikdy prodavač, kdo děkoval. Od spotřebitele se očekávala vděčnost, protože komisaři Vítězného světa mu velkoryse zařídili vyrobení přidělovaného zboží. A špatné či dobré rozkazy komisařů nebyly záležitostí vedoucích z lokálních prodejen.

V systému volného trhu byl ale každý uskutečněný prodej pro majitele obchodu osobním triumfem. Rozhodnutí o tom, co bude prodávat a přesvědčování zákazníků, že tohle zboží je lepší než jaké nabízí konkurence (což by bylo v delším období nemožné, pokud by ono zboží skutečně nebylo lepší), byla oproti situaci v socialismu vzrušující a fascinující hra. A úspěch, stejně jako v dobré karetní hře, byl čas od času záležitostí ryzího štěstí, ale v delším období spíše záležitostí chytrosti, předvídavosti dalšího kroku protihráče a sehranosti s vlastními spoluhráči.

Pravda, najmutí prodavači často nevykazovali takový zápal jako majitelé obchodů, ale obvykle bývali pod bedlivým dohledem majitelů a jelikož jejich plat a povyšování záviselo na jejich úspěchu při prodeji, tak většina z nich byla nesrovnatelně úslužnějších, než jak se kdy projevovali socialističtí zaměstnanci.

Tato soutěž ve službě zákazníkovi prostupovala celou společností. Neobjevovala se pouze v místech prodeje. Výrobci, podnikatelé a investoři navzájem zápolili ve vymýšlení nových produktů, které by spotřebitelé mohli chtít a způsobů, jak udělat staré produkty lepšími nebo je prodávat levněji. Byl zde vodopád nových objevů, jaký by Petr nikdy nepokládal za možný. Pravda, hodně z toho byly hračky a podivnosti, které se často v praxi nijak neosvědčily a byly terčem výsměchu Bolšenkovy propagandy; pokud byly ale skutečně nepoužitelné, pokud neplnily žádnou skutečnou a trvalou potřebu spotřebitelů, brzy byly na trhu neúspěšné. Čas a volba zákazníků neustále z trhu odstraňovaly to, co se ukázalo jen přechodnou módou a zůstávalo to, co se skutečně osvědčilo jako nejlepší.

Také existovala konkurence v reklamě; a občas bylo extravagantní počínání rivalských firem předmětem Bolšenkovy propagandy a nevraživosti spisovatelů ve Svobodném světě. Vláda ve Svobodném světě se cítila nucená upravit zákony proti podvodu tak aby zahrnovaly i klamavou reklamu.

I bez těchto zákonů, jak upozornil Petr Adamse, by klamavá reklama byla neporovnatelná s tou probíhající v socialismu. V socialismu neměl nikdo možnost zpochybňovat nebo se dokonce vysmívat tvrzením státu. Tvrzení státu zůstávala nezpochybněná přesně proto, že neexistovala žádná rivalská tvrzení. Když ale výrobce A oznámil, že jeho mýdlo je nejlepší a výrobce B tvrdil, že jeho mýdlo je nejlepší a výrobce C se zapřísahal, že jeho mýdlo je nejlepší, bylo spotřebitelům jasné, že všichni tři nemohou mít pravdu zároveň. Tato konkurenční reklama dala vzniknout zdravému skepticismu v řadách spotřebitelů a dokonce i pozoruhodné schopnosti ve srovnávání rivalských tvrzení. V delším období pak lidé soudili produkt podle produktu samotného a i ta nejšikovnější reklama byla neúspěšná, pokud produkt samotný nebyl dobrý.

V socialismu neměl spotřebitel na výběr mezi konkurenčními produkty. Samotný produkt byl téměř vždy špatný kvůli státnímu monopolu na jeho výrobu i monopolu na reklamu. Nemohl se objevit žádný konkurent, který by ho nahradil dobrým produktem. Nikdo nemohl zpochybnit tvrzení ve státní reklamě rivalskou reklamou jinému produktu. Neexistoval nikdo, kdo by omezil stát při klamavé reklamě na svoje úspěchy, jak jí vůdci Vítězného světa běžně provozovali.

Ale v soukromém konkurenčním systému byl špatný produkt neustále nahrazován dobrým, dobrý lepším a pak ještě lepším. Nikdo si nemohl dovolit usnout na vavřínech; pokud byl jeho produkt díky svým kvalitám na trhu dominantní dnes, zítra mohla být již jeho pozice ohrožena jiným produktem. I společnosti, jejichž produkty dominovaly ve svém oboru, udržovaly výzkumné laboratoře, aby si udržely náskok před možnou konkurencí.

Reklamní agentury pak pomáhaly urychlit průmyslový pokrok tím, že přivedly pozornost zákazníků k novým a lepším produktům dříve, než by si jich všimli oni sami. Hájily se pak tím, že jejich reklamy jsou v zásadě „výchovnou kampaní.“ A Petr, ačkoliv věděl, že motivy jednotlivých reklamních společností nejsou nezaujaté a ačkoliv osobně neměl rád dotěrnost jejich reklamních metod, uznal, že toto tvrzení je v zásadě pravdivé. Reklama pomáhala snižovat výrobní náklady; skrze zvýšenou poptávku klesaly jednotkové náklady produkce. Nakupující se učili porovnávat tvrzení jednotlivých rivalů a to zkoušením a srovnáváním jednotlivých produktů. Nakonec tak byla rozhodující cena a kvalita produktu samotného.

Petr odmítl tvrzení, že reklama je pouze ekonomickým „plýtváním.“ Stejně jako ostatní výrobní náklady její účel byl v rozšíření poptávky a ve zrychlení procesu výběru lepších výrobních metod a lepšího spotřebního zboží. Ve skutečnosti Petr zjistil, že je nemožné oddělit „prodejní náklady“ od ostatních výrobních nákladů. Veškeré výrobní náklady byly v určitém smyslu „prodejními náklady,“ jelikož produkt musí být dostatečně atraktivní ke koupi. A ze stejného důvodu veškeré nezbytné prodejní náklady byly nezbytnými „výrobními“ náklady.

A byl to proces neustálého zlepšování výrobních metod a spotřebního zboží, který byl pro Petra tím největším divem ze všech. Život ve Vítězném světě byl šedivý a stagnující; ale Petr nikdy nezjistil jak šedivý a stagnující byl, dokud ho nemohl srovnat se světem volného trhu.
Neexistovala oblast, v níž by nedocházelo k jednomu úžasnému vylepšení za druhým. Nové druhy zeleniny a ovoce byly k dostání po celý rok; objevily se nové metody jejich prodeje, přípravy a vaření. V oblékání se objevily nové, levné a krásné látky. Chemici nyní objevovali, jak vytvořit textil téměř ze všeho – ze dřeva, skla, mléka či uhlí. Zlepšení byla vidět ve všech domácnostech – v jejich osvětlení, vytápění, klimatizaci, vysavačích, automatických pračkách, myčkách nádobí a stovkách nových konstrukčních a dekorativních materiálů. Velké pokroky se odehrály v radiotechnice. Mluvilo se o vývoji bezdrátového přenosu nejen zvuku, ale i pohyblivého obrazu.

Stovky nových zlepšení se začaly objevovat ve všech druzích dopravy – automobilech, vlacích, lodích i letadlech. Mluvilo se o „proudovém pohonu“, který nejenže odstraní vrtule, ale umožní dosáhnout rychlostí blízkých rychlosti zvuku.

V medicíně byly neustále vynalézány nové léky a léčebné postupy…

„V našem novém ekonomickém systému, Adamsi,“ řekl Petr, „nám vznikly stovky individuálních center iniciativy, která spontánně kooperují jedno s druhým. Ve čtyřech letech jsme dosáhli většího materiálního a vědeckého pokroku než Vítězný svět za celé století.“

„To je jistě pravda,“ souhlasil Adams. „Ovšem rád bych poukázal na to, že Vítězný svět také těží z našeho pokroku. Bolšenkovi agenti předávají jeho technikům veškeré naše vědecké publikace a samozřejmě se snaží systematicky krást všechna takzvaná vojenská tajemství. Čili můj odhad je, že v teoretických a vědeckých znalostech, pokud ne v objemu produkce, s námi Vítězný svět udržuje krok.“

„Jejich pokrok je ale čistě parazitický,“ řekl Petr. „Neexistoval by, pokud by Bolšenkovi komisaři nepřijímali úspěšná zlepšení, která byla vyvinuta a osvědčila se v našem systému volného podnikání.“

„Máš pravdu, šéfe. Ale výhody z nich získávají tytéž. A poté, co přijmou či ukradnou nějaké zlepšení od nás, jejich propaganda je prohlásí za vynález některého Rusa.“

Nebyl to ale jenom materiální pokrok, v čem Svobodný svět dosáhl úžasných úspěchů. Neméně výrazná byla nově nalezená důstojnost, kterou individuální svoboda přinesla kulturnímu a duchovnímu životu západní polokoule.

Kontrast, jak Petr zjistil, nebyl tak patrný v určitých oblastech – ve sportu, šachách, matematice, atp. To bylo proto, v těchto záležitostech se zřídka objevovalo něco, co bylo pokládáno za rizikové pro Moskevskou vládnoucí kliku. Ve srovnání s jinými aktivitami existovala tendence příliš do tohoto počínání nezasahovat. A nadprůměrně nadaní lidé Vítězného světa, kdykoliv měli tu možnost, snažili se vždy uniknout do těchto oblastí, kde se museli méně trápit politikou a stranickou linií a mohli se tak cítit v relativním bezpečí.

V ostatních kulturních a duchovních aktivitách byl ovšem kontrast očividný. Projevoval se v románech a divadelních hrách, v kritice a básních, v malířství, sochařství a architektuře, v politickém a ekonomickém myšlení, ve vědách i filosofii.

A to bylo proto, že autoři se již nemuseli zabývat vkusem určitého diktátora či skupiny komisařů. Knihy a divadelní hry ve Vítězném světě byly monotónní. Věnovali se buď té nejdivočejší denunciaci čehokoliv, o čem se předpokládalo, že to Diktátor nemá rád, nebo tomu nejponíženějšímu a nejdévotnějšímu velebení všeho, co Diktátor vytvořil nebo mohl mít rád. Někdy autoři a spisovatelé učinili ideologickou chybu nebo se stranická linie náhle otočila. Pak navzdory veškerým omluvám, sebekritice a rychlosti, s jakou byli ochotni začít psát opak toho, co psali včera, měli často štěstí, pokud vyvázli s holým životem. Petr viděl, že toto je nevyhnutelný prvek systému, v němž živobytí každého autora závisí na kompaktní vládnoucí skupině.

Konec této tyranie byl jako odvalení obrovského břemene.

Bylo pravdou, že mnoho nových spisovatelů a umělců ve Svobodném světě psalo podle předpokládaných chutí masového publika; a hromada toho, co vyprodukovali, byla vulgární a laciná. Ale tato hromada brzy upadala v zapomnění a nebyla tím, co se počítalo. Počítala se kvalita toho, co bylo otestováno časem. A jak Petr rychle postřehnul, když byli nyní umělci osvobozeni z poddanství státu či vládnoucí politické kliky, měli svobodu vybrat si svoje vlastní témata a svoje vlastní publikum. Nemuseli tvořit pro mlhavou „masovou poptávku.“ Mohli psát, myslet, skládat, malovat či hrát pro některou úžeji vymezenou kultivovanou skupinu. Divadelní hry si nalezli svoje specifické publikum, stejně jako si odborné časopisy a knihy nalezli svou specifickou čtenářskou obec.  

V kontrastu se šedí, monotónností a ponurostí Vítězného světa byl kulturní a duchovní život Svobodného světa plný nekonečné různorodosti, vůně a dobrodružství.