Návrat starých časů: Kapitola 39

Mises.cz: 26. prosince 2014, Henry Hazlitt (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

[Z originálu přeložil Vladimír Krupa.]

Všechny vydané kapitoly a k tomu vždy jednu navíc si můžete poslechnout zde.

Neustále obdivuji,“ řekl Adams, „neuvěřitelnou produktivitu našeho nového systému a úžasné výsledky, které umožnila svoboda. Ale stejně mám o něm pořád pochybnosti.“

„To jsem si všimnul,“ poznamenal Petr suše. „A jaké jsou tentokrát?“

„Tentokrát jdou do větší hloubky. Není ten náš systém, i když uznáme jeho ohromnou produktivitu ve srovnání se socialismem, postaven na hrabivosti a sobectví?“

„Jak to?“

„No určitě odměňuje zištnost a hrabivost.“

„Samozřejmě. A stejně i kterýkoliv jiný systém.“

„Ale socialismus –“

„Socialismus nejvíc ze všech, Adamsi. A ty to víš stejně dobře jako já. V jakémkoliv představitelném ekonomickém nebo politickém systému budou sobečtí a bezohlední lidé dělat věci, o kterých si budou myslet, že jim dopomohou k úspěchu v tomto systému. Budou lhát, podvádět, zpronevěřovat, zrazovat, svádět a dokonce i krást a vraždit, pokud si budou myslet, že jim to přinese výhodu. Pokud bude systém vyžadovat zbožnost, tak budou předstírat, že jsou zbožnější než všichni ostatní. Pokud bude v módě „sociální uvědomělost“, pak se budou k sociální uvědomělosti hlásit horlivěji, než kdo jiný …“

„Ano, ale …“

„Pointou je,“ pokračoval Petr, „že sobečtí lidé budou v jakémkoliv systému dělat to, co je systémem nejvíce odměňováno. A skutečnou otázkou je – jaké jednání je v konkrétním systému nejvíce odměňováno?“

„Dobrá, můžeme to formulovat i takto, ale moje otázka zůstává. Neodměňuje volný trh přesně to nejsobečtější a nejhrabivější jednání?“

„Nikoliv. Stejně lze říci, že odměňuje to nejaltruističtější jednání. V našem systému se snažíme ilegalizovat každé jednání škodící druhým, které racionálně definovat a zjistit. Nelegálními jsou nejen krádeže, násilné útoky a vraždy, ale i vyhrožování a násilí všeho druhu. Ilegalizovali jsme podvody, klamavou reklamu a nedodržování smluv. A těmito prostředky, natolik, nakolik se dá racionálně očekávat, že je to v naší moci, jsme podnikatelům znemožnili uspět jinak, než jedním jediným způsobem – službou spotřebitelům stejně dobrou, nebo lepší, než jakou poskytují jeho konkurenti. Může uspět jedině tak, že bude poskytovat lidem to, co skutečně chtějí. Uznávám, že to, co lidé chtějí, možná není ve všech případech to, co by měli chtít.“

„Neměl by ale skutečně etický systém, šéfe, poskytnout lidem spíš to, co je pro ně dobré, než to, co chtějí a co je pro ně často i škodlivé?“

„Ne a tisíckrát NE. To, co implikuje takový „etický“ systém je, že nějaká skupina lidí nahoře – nebo nějací úředníci těsně pod nimi – vědí lépe co je pro tebe dobré než to víš ty sám. To bývá arogantní předpoklad o nadřazenosti části vládnoucí kliky. To je podstatou autoritářského přístupu - považovat lidi za nezodpovědné svěřence vlády a s obyčejným člověkem jednat s opovržením.“

„Ale dávat spotřebitelům jen to, co by měli chtít, šéfe, dávat jim jen to, co je pro ně dobré –“

„To jsou pouze eufemistické fráze, Adamsi, pro přinucení lidí vzít si jenom to, co jim byrokrat povolí mít.“

„Stejně nejsem zcela přesvědčený,“ trval na svém Adams. „Uznávám, že naše zákony zakazují jednotlivcům dělat to, co je škodlivé pro druhé. Ale nezakazují jim dělat to, co je škodlivé pro ně samotné, jako kouřit příliš mnoho cigaret“ – vrhnul na Petra obviňující pohled – „nebo pít přes míru, nezdravě se přecpávat nebo ponocovat; a nenutí je, aby byli pozitivně nápomocní a velkorysí k druhým.“

„To jistě nedělají, Adamsi. Naše zákony se snaží dát lidem tu nejúplnější svobodu. A nejlepším způsobem je omezovat je jen v tom jednání, které zasahuje do svobody druhých. Dopravní předpisy také nemají sloužit k omezování dopravy, ale k zajištění maximálně plynulého a bezpečného provozu. A omezení svobody mohou být ospravedlněna jenom natolik, nakolik zajišťují maximální svobodu pro každého.“

„Ale zůstává pravdou, šéfe, že naše zákony jsou v zásadě negativní: zakazují to nebo ono, ale neukládají lidem velkorysost a solidaritu.“

„Pokud zakazuješ to, co je škodlivé druhým, Adamsi, tak je to dost práce pro jakoukoliv vládu. Navíc ale ta práce vlády má nějaké určité logické hranice. Pokud bys začal zákonem vynucovat altruismus, tak neexistují žádné logické hranice toho, kam až můžeš zajít – dokud všichni nebudou odevzdávat všechno, co si vydělali, nebo alespoň všechno nad to, co si vydělal ten nejchudší – a jsi zpátky v situaci, kdy nikdo nemá žádný podnět cokoliv produkovat.“

„Kde se ale vezmou velkorysost a solidarita, pokud se o ně nepostaráme zákonem?“

„Jakákoliv společnost, v níž stojí za to žít,“ odpověděl Petr trpělivě, „musí samozřejmě obsahovat ducha velkorysosti a solidarity. Nemůže záviset výlučně na negativních ctnostech – na tom, že lidé pouze budou respektovat svobodu druhých a zdrží se násilí. Uznávám, že to je pravdou. Ale úlohou vlády není nutit lidi k těmto pozitivním ctnostem. A nemůže uspět, i kdyby se o to pokusila. Tento pokus by vedl pouze k hrozivým zneužitím. Pozitivní ctnosti musí pocházet zevnitř samotné společnosti. Přesněji řečeno musí pocházet zevnitř jednotlivce. Společnost musí mít morálku, tedy jednotlivci, kteří v ní žijí, se musí držet mravního řádu. Ale tento druh mravnosti se na jednotlivcích nedá vynutit úředníky, policií, a státním donucovacím aparátem. Ten musí pocházet od jednotlivců, od rodin, od přirozených autorit a od příkladu rodičů. Musí být vytvořen, obohacován a očišťován velkými mravními a náboženskými mysliteli, učiteli a filosofy a ze všeho nejvíce velkými mravními příklady – Ale o tom jsme již mluvili – “

„Pak připouštíš,“ vpadl mu do řeči Adams, „že náš volný trh sám o sobě nepovzbuzuje pozitivní morálku?“

„Ve srovnání se socialismem jistě povzbuzuje,“ odpověděl Petr. „Pokud je možné zařídit, aby člověk dosáhl úspěchu jen službou zákazníkům v konkurenčním prostředí – “

„Vždycky mluvíš o požehnání konkurence,“ vpadl mu Adams opět do řeči. „Není ale právě konkurence kořenem všech špatností? Nepodporuje systém volného trhu divokou konkurenci, řídící se zákonem džungle, kde si lidé jdou nemilosrdně po krku -  ?“

„Ty mluvíš o konkurenci jen na té nejnižší zvířecí úrovni,“ odvětil Petr. „Samozřejmě se musíme neustále snažit pozvedat úroveň konkurence. Ta závisí jednak na úrovni všeobecné morálky a pak na úrovni systému zákonných omezení. Jistě nechceme, aby mohli lidé uspět hrubější šikanou, chytřejším podvodem či větší bezohledností. Tudíž naše zákony musí udělat všechno možné pro uzavření takových cest k úspěchu a k vytvoření prostředí, v němž úspěch bude záviset na lepších schopnostech a lepší službě zákazníkům. A o to přesně se v našem systému snažíme. V našem systému musí lidé toužící po úspěchu soutěžit o zákazníkovu přízeň.“

„Ale konkurence se mi vždycky zdála být formou války, šéfe. Dobrá ekonomika by měla být vybudována na opačném principu – na spolupráci.“

„Konkurence ve službách zákazníka může být nazvána formou války jen v metaforickém smyslu – a je to falešná a zavádějící metafora. Obchodní konkurence není opakem spolupráce. Ve skutečnosti to je jedna z nejdůležitějších metod společenské spolupráce. Osobní konkurence je jedním z největších motorů pokroku. Pokud někdo usiluje o to být nejbohatším člověkem v komunitě, nebo tím nejlepším doktorem, nejrychlejším plavcem, nejlepším klavíristou, největším spisovatelem či filosofem, tak je to právě osobní konkurence, která ho vede k tomu, aby ze sebe vydal všechno.“

„Pak, podle tvého názoru šéfe, záleží na tom, na jaké jednání se konkurující si lidé zaměří?“

„Přesně tak,“ souhlasil Petr, „Konkurence podle mého názoru plní dvě hlavní funkce. První, jak jsem právě poukázal, je stimulovat každého k co nejlepšímu výkonu. Druhou je nalézt každému jednotlivci to místo ve společenském systému, na kterém může svým bližním poskytnout ty největší služby. Ve společnosti stavu a dědičnosti je pravděpodobné, že velká část lidí bude na špatných místech – pokud to posoudíme podle standardu, kde by mohli vykonat nejvíce dobra. Systém by měl fungovat tak, aby ten nejschopnější vedoucí průmyslu skončil čele té nejdůležitější firmy a nejlepší dirigent v čele nejlepšího orchestru než aby to dopadlo obráceně. Systém, který umožňuje volnou hru osobní konkurence, s největší pravděpodobností přivede lidi na místa, která mohou zastávat s největší efektivitou.“

„Moje počáteční otázka byla poněkud odlišná,“ navázal Adams, „než jsme změnili téma. Ptal jsem se, jestli náš systém neodměňuje sobeckost a hrabivost. Zdá se mi totiž, že dokonalý systém by měl odměňovat nesobeckost.“

„Proč?“

„Proč?“ opakoval překvapeně Adams. „Proto, abychom podpořili nesobecké jednání.“

„To je contradictio in adjecto,“ odpověděl Petr. „Pokud uděláš něco „nesobeckého“ v naději, že za to dostaneš odměnu, tak ve skutečnosti děláš něco sobeckého. Pokud děláš něco „nesobeckého“ a „altruistického“ povzbuzen materialistickými podněty – nebo jen v naději, že tě za tvé jednání lidé budou chválit – pak jsou tvoje motivy ve skutečnosti sobecké a zištné. Je nelogické chtít odměnu za nesobeckost. Nesobeckost spočívá přesně v tom, že děláš věci, za které nejsi odměněn.“

„Ale v našem systému každý sleduje jen svoje vlastní cíle, šéfe.“

„To je v podstatě pravda Adamsi; ale nevyplývá z toho, že vlastní cíle jednotlivců jsou nezbytně sobecké… Mohl bych to vyjádřit takto. V tom, co se nazývá „obchodním vztahem“, posloužím nejlépe svým vlastním zájmům, když posloužím těm tvým. Vykonáním služby pro tebe mohu dostat oplátkou nějakou službu pro sebe. Je pravdou, že službu pro tebe nevykonávám kvůli tobě, ale kvůli sobě. Nebo přesněji – kvůli svým cílům, jakékoliv mohou být. A ty mi dáváš něco oplátkou nikoliv kvůli mě, ale abys dostal službu pro sebe. Takže každý z nás spolupracuje s druhými, každý podporuje druhé v jejich záměrech, aby tím uskutečnil svoje vlastní záměry.“

„Uznávám, šéfe, že to podporuje bohatství, produkci a společenskou kooperaci a vzájemnost prokazovaných služeb. A to vše je v pořádku. Ale konečný cíl každého člověka zapojeného do těchto obchodních vztahů je sobecký. Každý se v nich snaží jen vydělat peníze.“

„Tvůj argument stále míjí pointu, Adamsi. Peníze jsou pouze prostředkem. Pokud se bavíme o osobních motivech, tak se musíme ptát, na co se každý snaží peníze získat. Peníze jsou požadované jako prostředek směny za něco jiného. Jsou jedním z prostředků – ačkoliv velice důležitým – pro dosažení konečných cílů. Co zamýšlíme udělat s penězi, které získáme? To je teprve místo, v němž vstupuje do hry otázka motivů. Člověk může vydělávat peníze proto, aby živil svoji rodinu, poslal svoje děti na vysokou školu, financoval abstraktní vědecké výzkumy, přispíval na nějakou veřejnou záležitost, ve kterou věří, založil charitativní nadaci. Velká část pracujících lidí je v tomto smyslu nesobecká a nepodporuje svými výdělky jen sama sebe, ale i druhé – svou manželku, děti, staré rodiče, setru či bratra, a tak dále. Člověk pracuje pro svoji rodinu – aby oni mohli mít více. Krátce řečeno, nepracuje jenom sám pro sebe, ale pro ty, které miluje.“

„Socialismus ale člověku říká, šéfe, že musí milovat každého a pracovat pro všechny.“

„Ale prostým faktem je, Adamsi, že člověk nemiluje každého a ty ho nemůžeš k lásce donutit. A pokud se ho pokusíš donutit milovat a podporovat každého, tak jen zničíš jeho podněty a všechny ochudíš. Ve svobodném režimu můžeš samozřejmě přesvědčovat a vyzývat lidi, aby dobrovolně rozšířili okruh svojí lásky nebo alespoň dobré vůle. A pokud se tu a tam najde člověk, který miluje každého a chce každému pomáhat a rozdávat ze svého, tak mu v tom nic a nikdo nebrání.“

„Potom tvým argumentem je,“ řekl Adams, „že ačkoliv můžeme litovat, že lidé mezi sebou nejsou více solidární, tak chyba není ve volném trhu nebo v systému soukromého podnikání, ale v lidské povaze?“

„Přesně tak,“ řekl Petr. „Povaha lidí determinuje povahu a fungování ekonomického a sociálního systému, v němž žijí – a nikoliv naopak, jak předpokládal Marx.“

„Ale nevztahuje se tenhle argument také na komunismus, šéfe? Nebyly jeho chyby také primárně chybami jednotlivých lidí, kteří v něm žili a kteří ho řídili?“

„Lidé nejprve přijali komunismus, Adamsi, pod dojmem klamu; pak ale v něm byli drženi pod bajonety. Mluvím o systému, který mají lidé stále možnost měnit mírovou cestou. Komunismus je nekonečně horší než povaha většiny lidí, kteří pod ním museli žít, protože nikdo neměl svobodu jednat, aniž by riskoval mučení a popravu. Vyjádřil bych to takovým způsobem: Ekonomický a politický systém je vždycky jen tak dobrý, jako lidé, co v něm žijí – dokud mají možnost ho změnit.“