Návrat starých časů: Kapitola 40

Mises.cz: 30. ledna 2015, Henry Hazlitt (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

[Z originálu přeložil Vladimír Krupa.]

Všechny vydané kapitoly a k tomu vždy jednu navíc si můžete poslechnout zde.

Bylo 21. června, pět let ode dne, kdy Petrovy vzdušné síly přistály v Americe. Toto datum bylo nyní prohlášeno Dnem nezávislosti, největším svátkem Svobodného světa. Petr měl polední proslov v rádiu.

Poté zůstali s Adamsem na Kapitolu zcela sami.

„Dal jsem všem na dnešek volno,“ řekl Petr. „Ve skutečnosti jsem trval na tom, aby si ho vzali. Venku je jenom pět strážných se striktním příkazem nepouštět nikoho dovnitř. Nejsou tu žádné telefonistky v centru a moje vlastní telefonní linka je vypnutá. Dává mi to nádherný pocit svobody. Alespoň si můžeme v klidu a nerušeně promluvit. Někdy jsem se v těch posledních letech cítil tak, jak by se cítil filosof, kdyby seděl za okénkem informací na Hlavním nádraží a měl promyslet svůj systém mezi dotazy od cestujících.“

Stovky mil na východ se u boku jednoho z hlídkujících torpédoborců zdvihl velký gejzír vody. Torpédoborec se rozlomil a klesl ke dnu dříve, než stačil vyslat jakoukoliv zprávu. Nedlouho poté se na obzoru objevila flotila skládající se mimo jiné ze tří letadlových lodí s palubami plnými bitevních letadel. Vysoko nad ní ve stratosféře přelétaly roje dálkových šestimotorových bombardérů, které odstartovaly z kontinentu.

„Slyšel jsem tě, šéfe, jak dáváš našemu novému systému spoustu různých názvů. Někdy mluvíš o volném podnikání, někdy o konkurenčním soukromém podnikání, někdy o systému soukromého vlastnictví, někdy o systému zisku a ztrát, někdy o tržní ekonomice nebo volnotržní ekonomice. Není na čase přijít s jedním definitivním pojmenováním?“

„Záleží na tom?“ zeptal se Petr.

„Víš, jak mu ve své propagandě říká Bolšenkov?“

„Jak mu říká?“

„Říká, že nejde o nic jiného než o znovuobnovený kapitalismus!“

To Petra zasáhlo. „Ten špinavý trockista!“ Uchýlil se ke staré nadávce, aniž by uvažoval nad jejím skutečným významem.

„Pravda,“ řekl Adams, „ale měli bychom mu na to obvinění odpovědět.“

Petr se uklidnil. „Dobrá, a kdyby to i byla pravda a v naší snaze o vylepšení komunismu jsme nakonec nedosáhli ničeho lepšího než návratu ke starému „kapitalismu“, který byl ztělesněním lidské nerovnosti a bídy, jak by to Bolšenkov mohl vědět? Stará literatura byla zničená nebo přepsaná a dokonce i Marx byl vyčištěn od všeho, z čeho by se dalo usuzovat, jak starý systém fungoval. Jak tedy může Bolšenkov vědět, jak starý kapitalismus vypadal?“

„Určitě toho neví víc než my,“ řekl Adams, „ale je to mocná propagandistická zbraň a my bychom na ni měli najít odpověď.“
„Dobrá,“ řekl Petr. „Určitě je naprosto bláznivé říkat našemu systému „kapitalismus.“ Lze mu oprávněně říkat některým z těch termínů, které si vyjmenoval, ale nikoliv takhle! Jak by se ten název na něj dal aplikovat?“

„V našem systému, šéfe, určitě využíváme kapitál či kapitálové zboží, nástroje a výrobní prostředky –“

„Samozřejmě, ale to přece ve všech ekonomických systémech. Jinak by lidstvo nepřežilo!“

„Podle čeho tedy myslíš,“ zeptal se Adams, „že dostal své pojmenování starý „kapitalismus“? Proč mu naši špinaví buržoazní předkové začali vůbec říkat kapitalismus?“
Petr se na okamžik zamyslel. „Možná že nezačali. Možná je to jen urážlivý termín, který tomu systému přisoudili socialističtí nepřátelé. Možná to byl jen samotný Karel Marx, kdo tento termín vynalezl nebo ho rozšířil.“

„Ale proč byl ten termín považován za příhodný, i kdyby mělo jít jen o urážku?“

„To je těžké odhadnout,“ řekl Petr. „Podívejme se na to… Předpokládejme, že existoval termín „kapitál“ a že označoval peníze a výrobní prostředky. A tento kapitál byl v soukromém vlastnictví jednotlivců. Pak tito soukromí vlastníci mohli být pojmenováni „kapitalisté.“ Řekněme, že tito kapitalisté používali svůj kapitál k tomu, aby založili podnik a najali pracovníky. Pokud mu lidé, kteří tento systém neměli rádi, začali říkat „kapitalismus“, tak toto označení mělo implikovat, že systém existuje primárně pro obohacení kapitalistů – a tudíž vykořisťování najatých pracovníků.“

„Takže pokud obránci tohoto systému byli dost velkými blázny, aby užívali Marxova termínu,“ zeptal se Adams, „tak se dostali do vážné sémantické nevýhody?“

„Přesně tak,“ řekl Petr – „nebo možná ne. Možná, že mohli hrdě přijmout tento termín, zamýšlený jako urážka a obrátit ho ve svůj prospěch. Mohli říct: Oprávněně nazýváte náš systém kapitalismem, jelikož tento systém vede k nejefektivnější alokaci kapitálu. Právě v tomto systému budou výrobní prostředky nejplněji využity k sejmutí namáhavého břemene ze zad člověka a bude docházet k neustálému zvyšování produktivity práce a tím i lidského blahobytu. … Ano, myslím, že dokážeme na Bolšenkovovu propagandu nalézt dobrou odpověď.“

„Pak bych se zeptal – “ začal Adams.

„Ale také bychom mohli říct,“ pokračoval Petr, „že Bolšenkov se zcela mýlí, pokud má termín kapitalismus naznačovat, že jsou to pouze kapitalisté, kdo si najímá pracovníky. Naopak, jak můžeme vidět každý den, tak jsou to často podnikatelé bez nebo jen s málem vlastního kapitálu, kteří si najímají kapitál za tržní úrokovou míru a práci za tržní mzdovou míru. Ti by mohli být stejně tak obviněni z vykořisťování kapitalistů jako z vykořisťování pracovníků, protože se každý podnikatel samozřejmě snaží najmout práci i kapitál tak lacino, jak to jen jde.“

„Nepřinutí je ale vzájemná konkurence,“ řekl Adams, „platit za práci i kapitál tolik, kolik ve skutečnosti platí?“

„Přesně…“

Roje bitevních letadel se objevily nad Nantucketem a zaútočily na místní letiště. Velící plukovník telefonoval na Ministerstvo obrany ve Washingtonu…

Přístav v New Yorku se rovněž ocitl pod prudkým útokem. Vzlétly roje stíhačů, aby se s útočníky vypořádaly. Mezitím stovka dálkových bombardérů přelétla nad pobřežní linií a mířila dále do vnitrozemí…

Telefonní operátor na Ministerstvu obrany hlásil: „Kapitol neodpovídá!“

„Zvláštní! Zkoušejte to dál…“

„Máš ještě nějaké další námitky?“ zeptal se Petr.

„Když jsem vznášel připomínky k našemu novému systému,“ odpověděl Adams, „dělal jsem to spíše proto, abych si ujasnil svoje vlastní myšlenky, než kvůli něčemu jinému. Nemusím ti snad říkat, že navzdory všem těmto připomínkám jsem nadšeným obdivovatelem tvého velkého objevu.“

„Jsi ohromně velkorysý. Ale musím opakovat, že to nebyl ani tak můj objev-“

„Začínám si myslet, šéfe, že toto ve skutečnosti byl jeden z největších objevů, který kdy byl dán lidstvu. Právě ten totiž umožnil plné zužitkování všech ostatních objevů ve vědě a technice, které slibují neustále pozvedat alespoň materiální bohatství lidstva-“

„Nemluvme o materiálním či ekonomickém bohatství s despektem či opovržlivě,“ řekl Petr.

„Materiální bohatství je to, co činí možným veškerý vědecký a kulturní pokrok. Od někoho, koho plně zaměstnává starost o holé přežití, nelze očekávat ty největší duševní výkony.“

„S tím souhlasím,“ řekl Adams. „A proto ti neustále kladu tyto otázky. Ohromná produktivita je pouze jedním z výsledků našeho nového systému. Ale co pokládáš za jeho opravdové jádro? Co je jeho nejvnitřnějším tajemstvím?“

„Jeho tajemstvím?“ opakoval Petr. Tato otázka ho velice zaujala. Zvedl se a začal po kanceláři chodit sem a tam. „Podívejme se… Jeho tajemstvím možná je to, že chrání právo každého jednotlivce ponechat si to, co vyrobil. Je mu umožněno mít a ponechat si produkt svojí práce… množství hodnoty, kterou přispěl k produkci. Účastnit se pouze dobrovolných směn. Dobrovolná směna implikuje, že každá strana cítí, že jejím uskutečněním získává větší hodnotu, než jaké se zříká. V našem systému jsou veškeré ekonomické vztahy dobrovolné.“

„Včetně vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem?“

„Ano. V našem systému je volba produktivní role v zásadě dobrovolnou volbou.“

„Co když ale člověk nemá žádný kapitál, šéfe?“

„Množství kapitálu, který člověk má nebo si může půjčit, Adamsi, obvykle závisí na jeho předchozích produktivních výsledcích – a v žádném případě neznamená determinaci jeho role v ekonomickém systému. Najatý vedoucí podniku nebo některá z filmových hvězd mohou mít obrovské příjmy, ačkoliv jsou pouhými „zaměstnanci,“ zatímco člověk, který si na úvěr otevře trafiku či benzínku, nebo jezdí vlastním taxíkem, je „podnikatelem,“ „kapitalistou“ či dokonce „zaměstnavatelem,“ ačkoliv jeho příjem může být velmi nízký. Podle mého názoru marxistické rozdělení „zaměstnavatelů“ a „pracovníků“ do antagonistických a nesmiřitelných „tříd“ je nesmyslné. Vztah mezi zaměstnavatelem a pracovníkem je v zásadě spoluprací; je to v zásadě partnerství při výrobě.“

„Ale nevznikají mezi zaměstnavateli a pracovníky často konflikty například o to, jaké by měly být přesně platy a podmínky v zaměstnání?“

„Samozřejmě vznikají; tak tomu je ve všech dlouhodobých partnerských vztazích. V manželství vznikají konflikty o to, jak se bude který s partnerů podílet na domácích pracích a co se bude podnikat ve volném čase; při činnosti různých spolků o to, jak budou rozděleny nezbytné úkoly a co budou přesně provádět atd. Někdy se tyto neshody podaří vyřešit dohodou a kompromisem a někdy se partnerství rozpadnou. Ale něco docela jiného je povýšit takové individuální neshody na teorii nesmiřitelného třídního konfliktu.“

„Chápu tedy dobře, šéfe, že tajemstvím našeho systému je to, že veškeré ekonomické vztahy jsou v něm v zásadě dobrovolné?“

„To je určitě součástí tajemství,“ souhlasil Petr, „a jednou z věcí, kterou se tolik liší od jakéhokoliv kolektivistického systému, ať už se mu říká socialismus, komunismus, centrální plánování, nebo nějak jinak. V těchto systémech jsou ekonomické vztahy v podstatě vynucené. Jsou nadiktovány z centra, z vrchu. Každý pak musí hrát tu roli, která je mu přidělena, nebo by socialističtí plánovači nemohli provést své plány. Ale-“

Nepřestal chodit sem a tam. Nebyl se svoji odpovědí docela spokojený. Tajemství? Tajemství? Proč ne?!“

„Tajemství našeho systému,“ řekl náhle, „pokud je to nějakým tajemstvím, je svoboda! Jednoduše svoboda! Dáš lidem svobodu a každý začne dělat to, o čem si myslí, že umí nejlépe, nebo to, o čem si myslí, že mu přinese nejvíce prostředků ke štěstí. Svoboda každého člověka vydělávat si na živobytí svým vlastním způsobem; svoboda produkovat to, co si přeje produkovat; svoboda ponechat si to, co vytvoří, či se o to podělit nebo někoho podarovat v souladu s diktátem svého vlastního svědomí a nikoliv diktátem nějakého byrokrata; svoboda sdružovat se s kým si přeje; svoboda dělat a napravovat svoje vlastní chyby – “

„Jestliže je ale tvůj velký nápad v jádru jednoduše svoboda – “

„Náš velký nápad Adamsi! Velká myšlenka Svobodného světa!“

„Nevzpomínáš ale, šéfe na tu noc, kdy jsi ke mně vpadnul přímo z Kremlu? Tenkrát sis myslel, že tvým velkým objevem je soukromé vlastnictví výrobních prostředků!“

„No dobrá… Soukromé vlastnictví výrobních prostředků Adamsi, určitě je velká myšlenka. Ale pouze jako neoddělitelná součást ještě větší myšlenky, jíž je svoboda jednotlivce. Pouze tehdy, když jsou výrobní prostředky v soukromém vlastnictví, si jednotlivec může ponechat plody svojí práce. Jedině tehdy, když je chráněno právo jednotlivce ponechat si plody svojí práce, pak má podnět něco produkovat. Jedině pokud má jednotlivec právo vlastnit výrobní prostředky, tak má možnost žít si svým vlastním způsobem. A dokud nemá tuto svobodu – tuto ekonomickou nezávislost, tuto svobodu vydělávat si na živobytí aniž by musel usilovat o přízeň státu a líbat boty byrokratické hierarchie – pokud nemá tuto svobodu, tak nemůže mít žádnou svobodu. Jelikož svoboda je nedělitelná. Svoboda je jako živé tělo. Můžeš říct, jestli chceš, že ekonomická svoboda je jen břichem z celého těla svobody. Ale pamatuj si, že břicho spojuje nohy s trupem, břicho zajišťuje výživu celému tělu; pokud není břicho na svém místě, pokud není naživu a zdravé a v celku, tak mozek nemůže myslet a duch nemůže snít –“

„Jestliže je ale svoboda hlavní ctností našeho systému,“ zeptal se Adams, „není také jeho hlavním ohrožením? Nedal jsi lidem svobody příliš mnoho?“

„Příliš mnoho?“

„Ano šéfe. Dovolil jsi lidem říkat a psát co jenom chtějí. A jaký je výsledek? Využívají svojí svobody projevu k neustálé kritice všeho a všech. Kritizují i naši vládu. Kritizují i náš nádherný nový systém, který jim dal tuto svobodu projevu. Dovolil jsi jim kritizovat beze strachu z potrestání, beze strachu o ztrátu svého zaměstnání, svého živobytí nebo šance na povýšení. A tak kritizují.“

„Vypadá to vskutku trochu paradoxně,“ řekl Petr. „Vítězný svět je peklem na zemi; ale nikdo v něm si ho netroufne otevřeně kritizovat, což je přesně jedna z těch věcí, které z něj dělají peklo. Ba co hůř, každý v něm ho musí neustále veřejně chválit. A výsledkem je, že někteří hloupí lidé, kteří neslyší nic jiného než chválu, si myslí, že žijí v ráji. A ve Svobodném světě, kde máme – alespoň při tomto srovnání – skutečný ráj, je svoboda kritizovat. A někteří hloupí lidé, kteří ze všech stran slyší jenom kritiku a zprávy o tom, co se nepodařilo a s čím jsou problémy, si začínají myslet, že musí žít v pekle, ačkoliv nikdy v zaznamenané historii na tom nebyli tak dobře co se týče materiálních i kulturních zdrojů… Přiznávám, že neznám odpověď na tento paradox… snad jedině ještě více svobody…“

„Ještě více?“

„Ano Adamsi. Ještě více. Pamatuješ, jak beznadějně dopadl můj pokus zavést ve starém socialistickém systému systém politické demokracie. Nyní si myslím, že nazrává doba, pro zavedení skutečné zastupitelské vlády, jejíž vůdci budou vybíráni lidmi a – “  

Náhle zaslechli burácení letadel. Běželi k oknu.

Zazněla exploze. Poté druhá, hlasitější. Pak bylo slyšet výstřely protiletadlových děl a nepřetržitý rachot.

„Bombardování!“ vykřikl Petr. „Musíme se spojit s ministerstvem obrany. Musím k telefonu …“

„To je bláznovství!“ vykřikl Adams.

Petr vyběhl z místnosti. Tlaková vlna detonace s ním mrštila o podlahu. Ještě zahlédl, jak strop nad ním praská, rozevírá se a padá…

Ztratil vědomí.