Návrat starých časů: Kapitola 43

Mises.cz: 20. února 2015, Henry Hazlitt (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

[Z originálu přeložil Vladimír Krupa.]

Všechny vydané kapitoly si můžete poslechnout zde.

Všude probíhaly divoké oslavy. Několik dní byl celý svět opilý mírem a svobodou. Řečníci mluvili o tom, že lidstvo je před branami ráje.

Petr nejprve sdílel toto všeobecné nadšení. Ale když začal zjišťovat, že se všichni upínají k němu, aby ospravedlnil tyto mileniální naděje, pocit odpovědnosti na něj opět dolehl jako těžký balvan.

Před vítězství bylo snadné mluvit o lepším světě, který bude následovat. Ale když ten problém měl člověk doopravdy před sebou, když se musel skutečně rozhodnout o prostředcích, mluvit o detailech a hlavně dělat… „Kdyby něco udělat bylo stejně snadné jako poznat, co je dobré udělat, tak by z kapliček byly kostely a z chýší chudáků královské paláce.“ … Kde to slyšel? … Ach ano, Edit Robinsonová mu četla jednoho ze znovuobjevených buržoazních spisovatelů, Shakespeara. Jak moudré! A jak jednoduše lze obrátit pozornost k nepřekonatelné vzácnosti zdrojů potřebných k dosažení všech našich cílů! Kdyby si jen všichni ti hluční a sebevědomí reformátoři, kteří byli dnes nakaženi svoji vlastní rétorikou, mohli vzít pro vystřízlivění toto projímadlo!

Hlavní problém, před kterým nyní stál, byl politický. Svět byl příliš rozlehlý na to, aby ho mohla úspěšně řídit malá skupina z jednoho centra. Jediným řešením bylo dát samostatnost všem provinciím – Anglii, Francii, Walesu, Texasu, atd. – a centrální vládu používat jen k udržování mírových a svobodných vztahů mezi nimi. Jak ale zabránit, aby se žádná z těchto provincií nedostala do rukou nějakého tyrana nebo diktátora? Ze všeho nejdřív musí svěřit výběr vůdců a formy vlády do rukou lidí z jednotlivých provincií. Vůdcové musí být vybíráni v tajných volbách a být odvolatelní mírovou cestou.

Když to ale bude žádat po provinciích, tak musí být konzistentní. On sám přece nikdy nebyl zvolen. Takže nejprve musí udělat z centrální vlády model demokratické zastupitelské vlády. Musí začít tím, že dá v sázku svoje vlastní vůdcovství.

Zavedl dočasnou ústavu. Když si četl ve starých knihách, narazil tam na existenci takové instituce a přišlo mu jako dobrý nápad, ochránit svobodu lidí tím, že se zavedou ústavní meze toho, co může vláda dělat. Věděl sice, že pokud bude v budoucnu většina lidí dostatečně odhodlaná, tak může dezinterpretovat nebo ignorovat taková psaná omezení; ale taková akce, jak doufal, bude jasným varovným signálem, že se pouští na nebezpečnou cestu.

Dále se rozhodl, že vytvoří sbor zastupitelů lidu, jehož úkolem bude ratifikovat nebo odmítnout zákony předkládané vládou a také vybírat a udržovat exekutivu. Toto shromáždění si zvolí vůdce a ratifikuje nebo odmítne navržené zákony a politiky. Pokud je odmítne, tak může vůdce buď rezignovat a nechat shromáždění, aby zvolilo nového vůdce, nebo shromáždění rozpustit a vyhlásit nové volby, takže lidé budou moci mezi nimi rozhodnout.

Petr rozhodnul, že tento tvůrce vládní politiky se bude nazývat Vůdce většiny; a protože jeho mandát může být dočasný a nejistý, tak se rozhodl zavést ještě stálejší funkci v čele exekutivy, kterou nazval Prezident, jenž má být také volen sborem reprezentantů, bude titulární hlavou, ale bude vykonávat hlavně čestné a ceremoniální funkce a jednat jako rozhodčí sporů mezi politickými frakcemi.

Petr vymyslel proceduru, jak může být jeho dočasná ústava doplněna shromážděním a obecným referendem.

Vyhlásil datum voleb a naznačil způsoby, jakými by měli být kandidáti nominováni.

Hrnuly se k němu telegramy a dálnopisy od místních skupin navrhujících kandidáty podporující Petrovu politiku. Nikdo si netroufal navrhnout nějakého opozičního kandidáta.

Petr se rozhodl, že je jenom jeden způsob, jak dospět k nápravě. Vzdal se kandidatury na jakýkoliv úřad a požádal Adamse, aby se ujal vedení Strany svobody.

Pak se začali objevovat i protikandidáti. Představovali nejprve všechny možné odstíny různých doktrín, ale vůdcovství mezi kandidáty, kteří se nehlásili ke Straně svobody, postupně na sebe strhával Číňan Wang Ching-li, muž pozoruhodného zjevu a ještě pozoruhodnější výřečnosti.

„Je těžké to předvídat, šéfe,“ řekl Adams, „ale bojím se, že ten chlapík Wang a nikoliv já, se stane prvním vůdcem většiny.“

„Ale jeho ideje jsou tak vágní, že se s nimi nedá nic provést,“ stěžoval si Petr. „Pořád tajuplně mluví o třetí cestě, která by nebyla ani socialismem ani kapitalismem, ale nikdy neřekne, co by ta třetí cesta měla být. Nemohu věřit, že by lidé hlasovali pro něco tak mlhavého.“

„Na tom nezáleží,“ řekl Adams. „Nejsou to jeho ideje, co mu přinese volební úspěch.“

„A co tedy?“

„Čínské hlasy.“

„Myslíš, že lidé budou hlasovat na rasových základech století poté, co hranice národů byly odstraněny a do hlavy jim bylo neustále vtloukáno naše společné lidství, bratrství všech lidí a rasová barvoslepost?“

Adams pokrčil rameny. „Možná jsem cynický, ale Číňanů je nejvíc a celý orient má spoustu důvodů nemít Západ v lásce. Nám se nikdy, ani v komunismu s jeho rovnostářským rozdělováním, nepovedlo zredukovat bídu orientu na úroveň Západu.“

„To díky přelidňování orientu –“

„A dnes šéfe, jim jejich přelidňování přinese dividendu. O moci se nyní rozhodne v hlasování. Orient má víc hlasů a použije je, aby vládl Západu a přerozděloval bohatství ze západu na východ.“

„Vždycky to vidíš moc černě,“ řekl Petr. „Já pořád doufám, že se lidé dají přesvědčit rozumnými argumenty. Postavím se za tvoji stranu, Adamsi, a pokusíme se porazit Wanga.“

Ale Wang se ukázal být schopným a výmluvným protivníkem. Neustále mluvil proti „monopolům.“ Mluvil proti „velkým korporacím.“ Byl proti obrovským, přerostlým metropolím, proti přerostlým mrakodrapům, proti přerostlým továrním komplexům. Byl proti kultu velikosti. Propagoval vyvážený, lidský, život ve venkovských komunitách, sliboval každému vlastní dům se zahradou.

Říkal, že se mu nelíbí zaměstnavatelé, kteří zaměstnávají více než 100 lidí. Požadoval rovnost příležitostí a vzdělávání chudých dětí společně s bohatými. Požadoval zavedení dědické daně.

Petr měl spoustu práce s vymýšlením odpovědí. Co má Wang na mysli, když říká monopol? ptal se. Je monopol vždycky špatným? Každý má monopol na svůj vlastní talent či genialitu. Kdekoliv nejsou lidé a produkty přesně stejní ve všech ohledech, tak konkurence nemůže být dokonalá. Ale co na tom záleží? Nestačí snad, že konkurence je dominantním prvkem ekonomického života, takže každý produkt nebo metoda výroby, který je podřadný, je neustále nahrazován něčím lepším?

A chce Wang konkurenci ve všech oblastech? Chce deset telefonních společností ve stejném městě? Nebo deset železničních tratí vedoucích paralelně na stejných trasách?

Chce Wang zakázat existenci továren a společností zaměstnávajících víc než 100 lidí? Má ponětí o tom, co by takový zákaz stál veřejnost, která by byla připravena o ohromné úspory z rozsahu?

On sám, říkal Petr, byl vždy nekompromisně proti všem nuceným monopolům, monopolům postaveným a udržovaným silou, podvodem nebo překrucováním dohod, a vždy se snažil takové praktiky definovat v zákonech. Chce snad Wang zajít dále? A jaká podnikne opatření? Ať je konkrétní!

Petr souhlasí s Wangem, jak říkal, co se týče jeho osobních preferencí života na venkově a nikoliv ve velkoměstech. Ale chce snad Wang vnucovat tyto své preference každému? Zakázal by snad města větší, než například 50 000 obyvatel? A kdo by rozhodoval o tom, kdo může a nemůže žít ve městech, která by dosáhla tohoto limitu?

Největší debata se strhla v otázce dědictví. Nebylo by popření práva na dědictví, ptal se Petr, nebo i jeho omezení, otevřením dveří k postupnému popření nebo omezování všech vlastnických práv? Soukromé vlastnictví není jenom jedním z pilířů osobní svobody, ale také hlavním podnětem k akumulaci kapitálu.
 
Ale když byly debaty u konce a začaly přicházet první volební výsledky, od počátku to vypadalo, že Wangova strana Jednoty bude mít většinu a Uldanovova-Adamsova strana Svobody skončí druhá.

Příští týden, až se sejde nový Parlament, tak bude Wang prvním vůdcem většiny nového demokratického světa. Adams bude vůdcem opozice.

Petr byl zdrcený. Z výsledků byl více zaražený než rozmrzelý. Byl to přece on, Petr, který svou dobrovolnou rezignací a dokonce riskováním svého vlastního života dal světu svobodu. Byl to on, kdo zavedl systém, ve kterém nemusel mít jednotlivec obavy ze státního teroru a jeho vlastní majetek byl v bezpečí; a tento systém vyprodukoval bohatství v měřítku do té doby nepředstavitelném. Byl to, on, Petr, kdo umožnil tyto volby. A lidé je využili, aby zavrhli jeho principy – ve skutečnosti zavrhli jeho samého!

Selhal! Lidé využijí svoji novou moc ke zničení systému, který jim dal, ke zničení své znovu nalezené svobody!

Adams ovšem nabídl odlišnou interpretaci.

„Tyhle výsledky mají málo společného s nějakými principy, šéfe. Říkal jsem už od začátku, co se stane. Čínské a Indické a Africké hlasy byly proti nám. Ti lidé už jsou unaveni z nadvlády západu. A ty jsi dal východu šanci nás svrhnout. Já byl vždycky proti tomu.“

Přesto se další den v tisku objevil téměř jednohlasný požadavek, aby byl Petr Uldanov parlamentem zvolen jako první prezident Svobodného světa. Samotný Wang telefonoval Petrovi a naléhal na něj, aby to přijal.

„Ne,“ řekl Petr. „Velice mě těší tahle velkodušnost, ale už jsem se diskvalifikoval, když jsem v kampani vystoupil proti Vám. A jsem vnímán jako straník.“

„Ale já jsem pro volný trh stejně jako vy,“ přesvědčoval ho Wang. „V principech mezi námi není žádný podstatný rozdíl. Lišíme se jen v detailech. Jediným problémem je, jak co nejlépe očistit a zdokonalit náš systém.“

„Je ohromnou úlevou od vás toto slyšet,“ řekl Petr. „Ale já už mám dost veřejného života. Byl jsem do něj vtažen proti své vůli a moje snoubenka chce, abych se ho už vzdal – “

„Přemýšlejte o té nabídce,“ řekl Wang, „a dejte mi vědět na konci týdne, po oznámení oficiálních výsledků.“

Petr s Edit trávili zbytek týdne jako Adamsovi hosté v jeho venkovském sídle vysoko ve Skalistých horách. Edit si šla brzy lehnout, ale Adams s Petrem seděli před krbem – byl květen – a povídali si dlouho do noci.

„Měl bys přijmout Wangovu nabídku,“ řekl Adams. „Je to ohromná pocta.“

„Ne, Adamsi. Víš, když přišly první volební výsledky, byl to otřes. Pak deprese. Ale za dva dny to už bude za námi. Teď cítím jen ohromnou úlevu. Poprvé za svůj život jsem svobodný. A teď, po rozhovoru s Wangem, jsem přesvědčený, že jsem nakonec uspěl. Ten systém by stejně nestál za mnoho, kdyby jeho udržení záviselo na jednom jediném člověku. Byl jsem posedlý představou, že jedině já plně chápu celé jeho fungování a vím, jak zabránit tomu, aby nenarazil do skály. Volby mě z toho vyléčily.“

„Řekni mi,“ zeptal se Adams, „teď když jsme dosáhli svobodného systému, myslíš, že lidstvo bude šťastné? Budou teď lidé nejen podnikaví, ale i spravedliví, velkorysí a laskaví?“

Petr se zamyšleně díval do plamenů. „Těžko říct, jestli se svobodný člověk ukáže být tak obdivuhodnou bytostí. Předpokládám, že žádný systém nemůže být lepší, než jsou lidé v něm. Pouze mnoho systémů může být nekonečně horších. Pokud budou lidé sobečtí, hloupí, krátkozrací, nespravedliví a budou toužit obohatit se na úkor jiných, tak nepředpokládám, že by náš nový systém, nebo kterýkoliv jiný systém, dokázal zcela vymýtit tyto hříchy a zachránit člověka před ním samotným. Ale svoboda dává člověku alespoň možnost, aby se pokusil být morálním, vydal ze sebe to nejlepší a ukázal, kam až může vyrůst…“

Adams přiložil na oheň další poleno.

„Ne,“ pokračoval Petr, „nemůžeme si být jistí, že člověk použije svojí svobodu jenom ke chvályhodným činům. Možná se znovu objeví společenské teorie, které budou selhání jednotlivců vydávat za selhání celého systému, v němž žijí. Člověk může být náchylný k tomu vydávat své vlastní chyby za chyby někoho jiného. Svobodný člověk může začít obviňovat svoji vlastní svobodu, obviňovat systém, který mu umožňuje být svobodným a představovat si, že existuje nějaký jiný systém, nějaké jiné rozdělení moci a lidských práv, v němž by byl člověk naprosto dokonalý a navždy šťastný.“

„To není moc optimistický závěr, Petře, vzhledem k tomu, co jsi ty sám dokázal.“

„Ale i když nemůžeme vědět Adamsi, jestli bude svobodný člověk vznešeným a obdivuhodným, jedno můžeme říci s jistotou – že nesvobodný člověk bude vždy nízkou a ubohou bytostí…“

Polena v krbu praskala a oba muži se dlouho a potichu dívali do plamenů.

„Řekni mi,“ přerušil nakonec Adams mlčení, „jestli nevezmeš tu Wangovu nabídku, tak co budeš dělat?“

Petr se usmál. „Řekl jsem, že jsem volný. Edit a já plánujeme příští měsíc svatbu – tichou, jestli to bude možné – a pak chceme žít na místě, které má tak blízko k ráji, jak si to jen dovedeš představit. Našli jsme si osamělý dům na útesu nad oceánem –“

„A to je všechno?“

„Ne tak docela. Víš, že jsem vždycky chtěl být pianistou. A ještě mě to nepustilo. Chtěl bych skládat hudbu a hrát na klavír.“

„A víc nic?“

„Není to snad dost? Snažit se o dokonalost a nikdy neuspět, ale stále se jí přibližovat; procházet se po pláži, dívat se na moře – založit a vychovávat rodinu. Není toho dost, aby to naplnilo zbytek života?“

„Kolik ti je, Petře?“

„Dvacet osm.“

Adams se usmál. „A přece jsi tak starý, že toužíš po odpočinku.“

„Ne. Jsem tak mladý, že toužím po životě. Samozřejmě tvojí představou o naplněném životě je politika. Ale i tak musíš uznat, že jsem si za těch devět let užil politiky dosytnosti!“

„Řekni mi upřímně. Myslíš si, že se zcela přestaneš zajímat o politické a ekonomické problémy?“

„Doufám, že ano. Konec konců čím lepší ekonomické a politické podmínky jsou, tím méně zájmu vyvolávají. Věci se teď dostaly do stavu, kdy mohu bezpečně přenechat politiku a ekonomiku těm, kteří nalézají zalíbení v těchto věcech.“

„Co když ale nastane krize? Co když Wang způsobí zmatek a problémy, bude odvolán a lidé se obrátí na svého nejstaršího státníka, aby dal věci znovu do pořádku?“

„Pak bych se vrátil, kdyby na to přišlo, ale doufám, že nebudu muset. Předpokládáš, že se věci vyvinou špatně. Já doufám, že půjdou dobře. A jestli půjdou dobře, tak nebudu mít žádný pocit viny, že se na nich nepodílím. Konec konců moje nová definice dobré společnosti je prostá: je to ta, v níž člověk, který miluje Mozarta, se může věnovat Mozartovi. Jinými slovy je to ta, v níž se umělec může svobodně věnovat umění. A jak víš, tak mě se v tomhle ohledu dostalo mimořádného požehnání, protože Edit s tím nejenom souhlasí, ale chce se i sama naučit hrát na housle –“

„Věděl jsi,“ přerušil ho Adams, „že ve starých dějepisných knížkách, které mohou a nemusí být pravdivé, byl příběh císaře, který hrál, zatímco Řím hořel?“

„To může být klidně pravda Adamsi, ale neměl bys ty věci míchat dohromady. Pohromou nebylo to, že hrál, ale ten požár. A teď bude na politicích, aby nezakládali v lidských myslích další ohně – “

Edit vešla do místnosti. Vypadala odpočatá a nabitá energií a měla na sobě elegantní tvídový kostým.

„Dobré nebe! Co to má znamenat? Snad jste vy dva nezůstali celou noc vzhůru? Už bude pět ráno. Neslyšeli jste zprávy v rádiu? Nevíte, co se stalo? Vyhráli jste! Právě přišly poslední výsledky z venkovských obvodů – Strana svobody bude mít v parlamentu většinu dvou křesel!“      

„To nemůže být –“ začal Adams.

Zazvonil telefon. Adams ho zvedl. „Opravdu? … Ne! …Děkuji! …Ne, nevzbudil jste mě. Oceňuji vaši velkorysost… Jsem velmi vděčný za vaše zavolání.“

„Víš, kdo to byl?“ obrátil se k Petrovi. „Wang. Volal mi, že zprávy z rádia jsou přesné, a že nám gratuluje k našemu vítězství! Až se sejde nový parlament, tak ihned předložím návrh, aby tebe zvolili prezidentem. Jsem si jistý, že volba bude jednotná. Musíš tu nominaci přijmout! Je tvou povinností ji přijmout!“

„Po všem, co jsem řekl?“

„Po všem co jsi řekl. Je to tvůj program, který budeme zavádět. Nemůžeš se zříct svojí odpovědnosti.“

„A Mozart?“

„Mozart může počkat. Budou ho hrát i jiní. A navíc nic ti nebrání hrát si, co chceš ve svém volném čase.“

„Ale,“ protestoval Petr, „prezidentské období je deset roků!“

„Takže budeš osmatřicetiletým staříkem, až skončíš,“ řekl Adams sarkasticky, „vyčerpán a připraven na jít do starého železa!“

Petr se podíval s nadějí na Edit.

„Měl bys to přijmout, drahoušku!“ řekla. „Víš, co dělat. Adams má pravdu: Je to tvoje povinnost.“

„Myslíš, že jsem lepší politik než pianista?“

Zasmála se. „Jsi mnohem lepší pianista než já houslistka. Bude mi trvat alespoň deset let těžké dřiny, než tě budu moci doprovázet.“

Petr si povzdechl a pak se usmál. „Dobrá Adamsi, vydáme prohlášení. Ale varuji tě – nebudu pouhou figurkou. Přijímám za podmínky, že se při všech důležitých rozhodnutích budeš ohlížet na mou radu.“

„Proč myslíš, že ti to místo nabízím?“ zeptal se Adams.

Edit je oba políbila. „Nevíte chlapci, že je už ráno? Podívejte, to světlo nad hřebenem hor. Pojď drahoušku,“ vzala Petra za ruku, „když jsme už zůstali vzhůru tak dlouho, půjdeme se podívat na úsvit.“

A pozorovali slunce, jak vychází ve vší své nádheře.